Tři příklady sovětské expanzivní politiky z dob druhé světové války

V letech 1939–1945 bylo ke Stalinově SSSR nově připojených minimálně deset území. Kromě již zmíněné trojice šlo o anexi východního Polska, severovýchodního Rumunska (Besarábie a část Bukoviny), tří pobaltských republik (Lotyšsko, Litva, Estonsko), Kaliningradské oblasti a Podkarpatské Rusi, dříve patřící Československu.[1] Tehdejší vedení Sovětského svazu se tak mohlo chlubit nejen značným podílem na porážce Německa a Japonska, ale rovněž znatelným rozšířením svého teritoria v poměrně krátké době.

Z tohoto výčtu vyplývá, že celkové popsání a zhodnocení Stalinovy expanzivní politiky ve 30. a 40. letech by bylo náročným úkolem, vyžadujícím mnoho stran textu. Proto se předkládaný článek zaměřuje pouze na tři konkrétní příklady rozšiřování sovětského území. Mělo by přitom vyniknout, že v rámci úsilí zvětšit své teritorium Sověti volili různé cesty: akt zjevné agrese, vstup do války po boku Západu nebo zdánlivě mírumilovnou diplomacii.

Zimní válka s Finskem a připojení Karélie

Při svém vyhlášení v roce 1922 byl Sovětský svaz rozlehlou zemí, pod jeho svrchovanost ale rozhodně nepatřila všechna území dříve patřící carskému Rusku. Jedním z takových teritorií bylo Finsko, jehož obyvatelé se dočkali samostatnosti zhruba rok před završením první světové války. Koncem 30. let byla čím dál patrnější Stalinova snaha tento stav změnit. Nejprve tak činil formou diplomatického nátlaku, do jisté míry podobného tomu, který krátce předtím vyvíjel Hitler vůči Československu či Polsku. V říjnu 1939 SSSR ústy svého ministra zahraničí V. M. Molotova požadoval, aby mu Finové odevzdali území na Karelské šíji. Ti však takový krok odmítali. Nepřesvědčil je ani argument, že při dosavadní podobě finsko-sovětské hranice by mohla do SSSR snadno vpadnout armáda nějaké třetí země právě přes území Finska.[2]

Z důvodu očekávání brzké Stalinovy agrese Finové dokončili mobilizaci armády, a to ještě během jednání s Molotovem, z nichž sovětský ministr nakonec odešel s nepořízenou. Nedlouho poté se Sověti opět uchýlili k něčemu, co připomnělo nedávnou strategii Německa. Sovětská Rudá armáda dělostřelecky zaútočila na Mainilu, svou vlastní obec v těsné blízkosti hranic s Finskem, a z provedení této akce Sověti následně obvinili finskou armádu. Pod záminkou údajné finské agrese pak Sovětský svaz dne 30. listopadu 1939 zahájil invazi do Finska, čímž započala formálně nikdy nevyhlášená zimní válka.[3] Analogie s Německem je zjevná – když Wermacht na počátku září 1939 napadl Polsko, Hitler se odvolal na předchozí přepadení gliwického vysílače Poláky, které však ve skutečnosti zinscenovali sami Němci.

Invaze Rudé armády do Finska byla značně pochybná i z toho důvodu, že před ní neproběhlo žádné nezávislé prošetření mainilského incidentu, třebaže takový postup předpokládal § 5 sovětsko-finského paktu o neútočení (1932).[4] Legitimitu též postrádalo vytvoření finské loutkové vlády v čele se stalinistou Kuusinenem. Naštěstí pro Finy se postup Sovětů kvůli tvrdému odporu místních i přírodním podmínkám zadrhával, takže k faktickému nahrazení legitimního premiéra Rista Rytiho Kuusinenem nedošlo. Rytiho vláda dokonce dosáhla přinejmenším symbolického úspěchu, když Společnost národů (předchůdkyně OSN) vyslyšela finskou žádost a ze svých řad vyloučila Sovětský svaz.[5] Finům se též dostávalo humanitární pomoci a dodávek vojenského materiálů z řady evropských zemí.[6]

Význam zimní války spočíval v posílení národní jednoty – ne náhodou v ní mnozí dodnes spatřují okamžik vytvoření finského národa.[8] Méně snadno se hodnotí následný sovětsko-finský konflikt, známý jako pokračovací válka (1941–1944). Zde totiž Finové bojovali v součinnosti s hitlerovským Německem a po opětovné porážce ztratili další území ve prospěch SSSR.[9] Je však otázka, zda Finové a Němci byli v této válce skutečnými spojenci – v roce 2008 se k odpovědi „ano“ přiklonilo 16 z 28 oslovených finských historiků.[10]

Polozapomenutý zánik nezávislé Tuvy

Dějiny jsou přímo přesyceny paradoxy a jedním z ukázkových příkladů je připojení Tuvinské aratské republiky k SSSR v říjnu 1944. Šlo o nejrozsáhlejší území anektované Sovětským svazem, přesto tato událost téměř unikla pozornosti ostatních a nad jejími přesnými okolnostmi stále panuje řada nejasností.[11] Ostatně o existenci nezávislé Tuvy v meziválečné éře slyšel jen málokdo z nás. Není to vůbec překvapivé – šlo o řídce obydlený, nehostinný stát mezi Mongolskem a SSSR, jehož existenci uznávaly patrně jen zmíněné dvě země.

Tuvu, Sovětský svaz a Mongolsko spojoval fakt, že v jejich čele stáli komunisté, což mezi světovými válkami neplatilo o žádné další zemi. Sovětský vliv v Tuvě se významně prohloubil po roce 1929, kdy se k moci dostali Stalinovi blízcí lidé, nikoliv překvapivě díky puči zorganizovanému přímo v Moskvě. Nejvýznamnějším stalinistou byl Salčak Toka, generální tajemník vládnoucí strany (1932–1944), během jehož vlády Tuva opakovaně zaslala do Moskvy žádost o připojení k SSSR. Následování sovětského vzoru bylo patrné i v dalších krocích. Docházelo k likvidaci buddhistických chrámů, zatýkání a popravám domnělých i skutečných nepřátel režimu; rostoucí závislost na Sovětském svazu byla nicméně patrná i v symbolické rovině (přijetí azbuky pro zápis tuvinštiny nebo nová podoba státní vlajky).[12]

Na první pohled je možná zarážející, že prvotním žádostem o připojení Tuvy k SSSR (1941, 1943) Sověti nevyhověli. Stalinově režimu přece získávání nových území proti srsti rozhodně nebylo. S největší pravděpodobností ale Sověti jen vyčkávali na okamžik, kdy se boje druhé světové války obrátí v jejich prospěch[13]. Na podzim roku 1944 již o vítězství nad Němci pochyboval jen málokdo. Když tedy byla v říjnu v prezídiu Nejvyššího sovětu SSSR přečtena Deklarace o přistoupení Tuvinské lidové republiky k Sovětskému svazu, sovětští představitelé ji přijali. Bylo však rozhodnuto, že navzdory své rozloze Tuva nezíská status republiky, a místo toho bude autonomní oblastí v rámci RSFSR.[14]

Anexe Tuvy měla sice daleko od agresivní dobyvačné politiky SSSR použité v zimní válce, nesmíme ale zapomínat, že na začátku celého příběhu stálo násilné převzetí moci v sovětské režii a teror inspirovaný Stalinovými praktikami. Navíc se nelze ubránit dojmu, že v pozadí připoutání a nakonec připojení nehostinného teritoria k SSSR stála ještě jedna věc spojená s násilím. Na tuvinském území se totiž nacházela ložiska uranu, klíčové suroviny pro jaderné zbraně, o jejichž vývoj se Stalinův režim začal zajímat ještě před zánikem samostatné Tuvy.[15]

Odejmutí Kuril Japonsku jako dodnes aktuální problém

Mimořádnou pozornost zasluhuje poslední příklad, tedy sovětská anexe japonských území v roce 1945. I přes propast téměř osmi desetiletí má totiž obří vliv na současné rusko-japonské vztahy. Sověti přitom do protijaponských bojů druhé světové války vstoupili poměrně pozdě – v dubnu 1945 vypověděl SSSR japonsko-sovětský pakt o neútočení a trvalo ještě další tři měsíce, než po formálním vyhlášení války Sověti ze severu vtrhli na Japonci ovládaná území. Kvůli souběžnému tlaku Sovětů a Američanů nebylo v silách Japonců dále odolávat, a válka tak skončila jen necelý měsíc po zahájení sovětského angažmá. I tak krátká doba ale stačila na to, aby mezi Japonskem a SSSR vznikla zdánlivě věčná třecí plocha.

Onen problém spočíval (a spočívá) v jižních Kurilách, tj. malé části kurilského souostroví, ležícího mezi Japonskem a SSSR. Před válkou i během ní ovládali Kurily Japonci, závěr konfliktu ale přinesl sovětskou okupaci celého souostroví a následné přičlenění k SSSR.[16] Mimo to Sověti ve stejné době odebrali Japonsku jižní část ostrova Sachalin. Se ztrátou většiny jmenovaných území se Japonci smířili, nikdy si však nepřestali nárokovat vrácení jižní části Kuril, tj. Šikotanu a Habomajských ostrovů a později též Iturupu a Kunaširu.

Jak lze vysvětlit, že Japonsko dodnes pokládá přičlenění jižních Kuril k SSSR / Rusku za nezákonné? Podíváme-li se na § 2c mírové smlouvy ze San Francisca (1951), najdeme zde formulaci, že „Japonsko se vzdává všech práv, nároků a požadavků na Kurilské ostrovy...“[17] Taková slova se mohou zdát dostatečně zřejmá, pravda je ale mnohem komplikovanější. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že smlouva netvrdí, ve prospěch jakého státu se Japonsko Kuril zříká. Ze sanfranciské smlouvy tak sovětský nárok na Habomajské ostrovy, Iturup, Kunašir a Šikotan (a vlastně i na všechny ostatní části souostroví) bezpečně vyvodit nelze – o to více, že SSSR tento dokument vůbec nepodepsal![18]

Japonsko se dále může odvolávat na nejasné, či spíše neexistující vymezení Kuril v textu smlouvy. Z pramenů sepsaných již těsně po konci války je patrné, že Habomajské ostrovy a Šikotan Japonci tehdy nepokládali za součást Kuril,[19] a z jejich pohledu tak mohli Sověti pomýšlet maximálně na držbu Iturupu a Kunaširu. Tento postoj se projevil při sovětsko-japonských jednáních v roce 1956. Zde sepsaná společná deklarace uvádí: „... Sovětský svaz (...) souhlasí s předáním Habomajských ostrovů a ostrova Šikoton Japonsku; vlastní předání těchto ostrovů Japonsku se má uskutečnit po uzavření mírové smlouvy...“[20] Sověti tedy byli ochotni se části svého jihokurilského panství vzdát, k čemuž však nikdy nedošlo, jelikož následná setkání obou zemí k předpokládanému uzavření mírové smlouvy nevedla. Nejpozději roku 1978 Japonsko deklarovalo, že za součást Kuril nepokládá ani Iturup a Kunašir, které jsou „z historického a právního hlediska zjevně japonským teritoriem.“[21]

Je to právě sporná držba jižních Kuril SSSR / Ruskem, která výrazně přispívá k neschopnosti obou stran dojednat mírovou smlouvu. Když v roce 2019 Japonci vyjádřili ochotu postupovat dle deklarace z roku 1956, tedy požadovat dvě ze čtyř sporných teritorií, ruský ministr zahraničí Lavrov označil celé Kurily za integrální součást své země.[22] Zajímavý posun pak přinesla ruská agrese na Ukrajině. Krátce po jejím vypuknutí se japonské ministerstvo zahraničí vrátilo k ostřejší protiruské rétorice – jižní Kurily označilo za „nedílnou součást“ Japonska a zdejší přítomnost Rusů za „nezákonnou okupaci“.[23] Ráznější postoj vůči Ruské federaci ale Japonsku kýžené ovoce zřejmě nepřinese. Současné chování Putinova režimu totiž napovídá, že se Rusko nehodlá vzdát ani centimetru čtverečního jakéhokoliv území.

Úvodní fotografie: Busta Salčaka Toky v hlavním tuvinském městě Kyzylu. Памятник «Салчак Калбак-Хорековичу Тока» в городе Кызыл, Республики Тыва

[1] K tomu podrobněji mé dřívější články: https://pravo21.cz/spolecnost/v-povalecne-evrope-doslo-k-nekolika-pochybnym-uzemnim-zmenam; https://pravo21.cz/spolecnost/presne-pred-osmdesati-lety-napadli-soveti-polsko-dusledkem-byl-mimo-jine-katynsky-masakr

[2] Eino JUTIKKALA – Kauko PIRINEN: Dějiny Finska. Praha 2001, s. 250.

[3] Podrobněji ke zinscenování útoku na Mainilu zde: https://www.finlandatwar.com/the-road-to-war-the-shelling-of-mainila/

[4] Text sovětsko-finského paktu zde: https://histdoc.net/history/nonagen1.html

[5] E. JUTIKKALA – K. PIRINEN: Dějiny Finska, s. 253. Sověti přitom vstoupili do SN poměrně pozdě – až roku 1934.

[6] Tamtéž. Nejaktivnější byli v tomto ohledu Švédové, kteří dodali finské straně velké množství vojenského materiálu, jakkoliv se přímé vojenské pomoci vyhýbali.

[7] Znění smlouvy zde: http://www.winterwar.com/War%27sEnd/moscow_peace_treaty.htm

[8] K tomu podrobněji https://denikn.cz/842967/ruska-agrese-na-ukrajine-ve-finsku-pripomina-zimni-valku-a-redefinuje-tradicni-mistni-identitu-neutrality/?ref=list

[9] Bezpochyby nejvýznamnějším ziskem pro Sověty bylo přístavní město Pečenga (finsky Petsamo).

[10] https://en.wikipedia.org/wiki/Continuation_War

[11] https://www.cambridge.org/core/journals/nationalities-papers/article/abs/annexation-of-tannutuva-and-the-formation-of-the-tuvinskaya-assr/3FB87138E23C3B3355C4924874E1E69B; http://windowoneurasia2.blogspot.com/2017/12/moscows-last-great-territorial.html

[12] Vycházím zde z výkladu in https://history.stackexchange.com/questions/44011/why-did-the-ussr-annex-tannu-tuva a https://en.wikipedia.org/wiki/Tuvan_People%27s_Republic

[13] https://history.stackexchange.com/questions/44011/why-did-the-ussr-annex-tannu-tuva

[14] Touto zkratkou se myslí Ruská sovětská federativní socialistická republika. Doplňme, že r. 1961 získala Tuva status autonomní sovětské socialistické republiky (stále v rámci RSFSR). K deklaraci z r. 1944 (včetně jejího snímku) podrobněji https://en.wikipedia.org/wiki/Tuvan_People%27s_Republic

[15] http://windowoneurasia2.blogspot.com/2017/12/moscows-last-great-territorial.html

[16] Sovětská invaze na Kurily přehledně popsána zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Invasion_of_the_Kuril_Islands

[17] https://treaties.un.org/doc/Publication/UNTS/Volume%20136/volume-136-I-1832-English.pdf (zde snímek č. 3).

[18] Navzdory tomu šlo o mírovou smlouvu značného významu, neboť ji podepsalo téměř 50 států.

[19] Kimie HARA: 50 Years from San Francisco: Re-Examining the Peace Treaty and Japan's Territorial Problems. Pacific Affairs 74/3, 2001, s. 365.

[20] https://treaties.un.org/doc/Publication/UNTS/Volume%20263/v263.pdf#99 (zde snímek č. 126).

[21] https://www.spf.org/islandstudies/research/a00020r.html Původ japonského argumentu, že ani Kunašir a Iturup nepatří ke Kurilám, se mi nepodařilo dohledat. Nemohu vyloučit možnost, že byl prvně formulován dlouho před r. 1978.

[22] https://denikn.cz/59339/kdekoli-zavlaje-ruska-vlajka-at-vlaje-naveky-co-brani-uzavreni-rusko-japonske-mirove-smlouvy/?ref=list

[23] https://denikn.cz/853013/rusko-nezakonny-okupant-po-utoku-na-ukrajinu-vzrostla-japonsku-chut-na-sporne-kurily/?ref=list