V září roku 1939 se Polsko stalo obětí útoku hned dvou totalitních států. Nejprve byla na samém počátku měsíce napadena německými vojsky západní část země, čímž započala druhá světová válka. O tři týdny později, sedmnáctého září 1939 začali do východní části země pronikat sovětští vojáci. Adolf Hitler a Josif Stalin i přes odpor Poláků dosáhli svého a napadenou zemi si rozdělili.
Důležitým styčným bodem mezi oběma ozbrojenými útoky je jejich realizace na základě nechvalně známého paktu Molotov-Ribbentrop. Tuto smlouvu o vzájemném neútočení podepsali v Moskvě sovětský a německý ministr zahraničí dne 23. srpna 1939. K dokumentu byl připojen tajný protokol, jehož druhý bod uváděl: „V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San.“ [1] Následující ustanovení sice připouštělo, že po tomto rozdělení sfér vlivu bude možno vést jednání o udržení nezávislého Polska [2], k ničemu takovému však po vypuknutí války nedošlo. Polsko jako suverénní stát v důsledku předem domluvené agrese Německa a SSSR na několik let zaniklo.
Jedním z podstatných rozdílů mezi německou a sovětskou agresí v Polsku je reakce západních spojenců Polska. Záhy po napadení Polska nacisty 1. září 1939 zareagovaly Velká Británie a Francie vyhlášením války Německu. Po vpádu Rudé armády do téhož státu dne 17. září bylo možné očekávat, že Britové a Francouzi zareagují stejným způsobem a vyhlásí válku Sovětům. To se ale nestalo.
Vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu není složité. Ani Británie, ani Francie neměla s Polskem uzavřenou dohodu, z níž by vyplývala povinnost hájit svého spojence v případě napadení ze strany SSSR. Dohoda o vzájemné pomoci mezi Spojeným královstvím a Polskem z 25. srpna 1939 sice v článku 1 uvádí, že dojde-li k napadení jedné ze smluvních stran „evropskou mocností“, druhá smluvní strana poskytne té první veškerou možnou pomoc a podporu. [3] Dodatečný protokol k dohodě ale jasně stanovuje: „Výrazem ‚evropská mocnost‘ použitým v Dohodě se rozumí Německo.“ [4]
Co se francouzsko-polských vztahů týče, armády obou zemí uzavřely v květnu 1939 smlouvu Kasprzycki-Gamelin. V ní si slíbily poskytnutí vojenské pomoci, kdyby došlo k německé agresi; jiné potenciálně nepřátelské státy tu jmenovány nejsou. [5] Jednalo se navíc o smlouvu mezi armádami, nikoliv samotnými státy. Reálného významu nabyla až díky ratifikaci ze strany Francie tři dny po zahájení německého útoku. Ani tato ratifikace však nic nezměnila na tom, že text smlouvy nezavazoval Francii podnikat jakékoliv kroky v případě agrese ze strany SSSR.
Další rozdíl mezi invazemi do Polska z 1. a 17. září 1939 se týká diplomacie. Záměrem Adolfa Hitlera bylo, aby vpád jeho vojsk do Polska působil co nejlegitimněji. Proto již 28. dubna 1939 Německo jednostranně vypovědělo smlouvu o neútočení mezi ním a Polskem, podepsanou v lednu 1934. [6] Na konci srpna obdržela polská strana od Německa ultimátum, kde byla seznámena s hrozbou vyhlášení války, nepřistoupí-li na německé územní požadavky. [7] Krátce poté nacisté zinscenovali gliwický incident – příslušníci oddílů SS přestrojeni za Poláky naoko napadli německý vysílač v obci Gliwice, odkud nechali v polštině vysílat výzvu k rozpoutání války proti Německu. Na základě tohoto podvodu i nesplnění ultimáta Polskem pak mohli Němci „legitimně“ Polsko napadnout.
Dá se říci, že Sověti postupovali mnohem jednodušším způsobem. Také oni dříve uzavřeli s Polskem pakt o neútočení (23. prosince 1932), ten nicméně zůstával formálně v platnosti až do osudného 17. září 1939 [8]. V tento den se Sověti neobtěžovali ani s předáváním ultimáta Polsku, jak to učinilo Německo, či alespoň s formálním vyhlášením války. Dřívější smlouvu o neútočení jednoduše prohlásili za neplatnou vzhledem k tomu, že Polsko již prý v důsledku nacistické agrese neexistuje. Samotnou invazi do východní poloviny Polska pak SSSR jednoduše obhajoval tím, že musí chránit zde žijící příslušníky ukrajinského a běloruského národa. Není ostatně náhoda, že polská území obsazená Sověty byla přičleněná k Ukrajinské a Běloruské sovětské socialistické republice. [9]
Poslední odlišnost spočívá v dlouhodobých důsledcích obou invazí. Obě totalitní velmoci dobytá území podřídily své krutovládě. Zatímco represe Němců jsou nejčastěji spojovány se zřizováním koncentračních a vyhlazovacích táborů, Sověti předvedli obdobný smysl pro krutost formou Katyňského masakru (1940). Tehdy bylo zhruba 20 tisíc příslušníků polské inteligence (vojáci, učitelé, právníci apod.) převezeno mimo bitevní pole do ruských a ukrajinských lesů, postříleno a vhozeno do masových hrobů.
Hitlerovo Německo postihl nakonec za válečné zločiny (nejen) v Polsku řádný trest a z území odcizeného Polsku mu po květnu 1945 nezůstalo vůbec nic. Naopak Sovětský svaz plně vytěžil z toho, že jej v červnu 1941 navzdory paktu Ribbentrop-Molotov napadlo Německo, a stal se tak spojencem Británie, Francie a USA. Po vyhrané válce pozice Sovětů nebývale zesílila. Není tudíž divu, že si dokázali prosadit, aby většina polského území obsazeného v září 1939 Rudou armádou nadále zůstala součástí SSSR. Jako kompenzace bylo Polsku alespoň přiznáno území východně od řek Odry a Lužické Nisy, jež dříve patřilo Německu.
Ohledně dlouhodobých důsledků by se nemělo zapomínat ještě na jednu věc. S představiteli nacistického Německa se krátce po válce vedly proslulé soudní procesy v Norimberku. Nejenom díky nim se svět dozvídal o zvěrstvech nacistického režimu, ať už byly spáchány na území Polska či jinde. Zcela jinak se tomu mělo v případě katyňského masakru. Sověti nejenom, že nebyli za tento ohavný čin potrestáni, neváhali dokonce ze spáchání masakru vinit Němce, kteří do oblasti s masovými hroby vtrhli v rámci napadení SSSR v roce 1941. Tato lež přetrvávala dlouhá léta, byť mnozí lidé sovětské verzi nevěřili. Spáchání hromadných vražd Sověty v Katyni přiznal až Michail Gorbačov roku 1990.
Autor: Adam Pálka
[1] Text paktu zde: https://www.fronta.cz/dokument/sovetsko-nemecky-pakt-o-neutoceni
[2] „Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje. V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou.“ Tamtéž.
[3] „Should one of the Contracting Parties become engaged in hostilities with a European Power in consequence of aggression by the latter against that Contracting Party, the other Contracting Party will at once give the Contracting Party engaged in hostilities all the support and assistance in its power.“ Viz https://en.wikisource.org/wiki/Agreement_of_Mutual_Assistance_between_the_United_Kingdom_and_Poland-London_(1939)
[4] „By the expression "a European Power" employed in the Agreement is to be understood Germany.“ Tamtéž.
[5] Text smlouvy zde: https://pl.wikisource.org/wiki/Protok%C3%B3%C5%82_ko%C5%84cowy_francusko-polskich_rozm%C3%B3w_sztabowych_15-17_maja_1939
[6] Text smlouvy zde: https://avalon.law.yale.edu/wwii/blbk01.asp
[7] Hitler si nárokoval přístav Gdaňsk a rovněž provedení plebiscitu o připojení k Německu v oblasti tzv. Gdaňského koridoru.
[8] Text ke stažení zde: http://www.worldlii.org/int/other/LNTSer/1933/7.html
[9] Více k sovětské invazi: https://enrs.eu/en/news/882-17-september-1939-the-soviet-invasion-of-poland
Ve Francii právě za velkého zájmu médií probíhá trestní proces s mužem, který po dlouhá léta na internetu nabízel svou zdrogovanou manželku jiným mužům. Tato žena teď trvá na tom, aby bylo řízení veřejné a vyburcovalo...
Ve výuce dějepisu si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek právních dokumentů. Mnozí si jistě vybaví Zlatou bulu sicilskou, Pragmatickou sankci, Versailleskou mírovou smlouvu či Mnichovskou dohodu. S řadou důležitých...
