Nová legislativa pro lyžování v Itálii – lyžujeme, či nelyžujeme v souladu s právem?

Od 1. ledna 2022 vstoupila v Itálii v platnost nová legislativní úprava, zákon č. 40/2021,[1] která výrazně mění dosavadní rámec lyžařského práva a klade vyšší nároky na zodpovědnost a bezpečnost všech účastníků. Cílem této reformy je minimalizovat rizika nehod a zranění na sjezdovkách. Přestože je tato změna platná již téměř čtyři roky, je namístě tyto změny českému publiku přiblížit, aby se vyvarovalo nepříjemnostem na zasloužené zimní dovolené.

Historické základy vedoucí k současnému stavu

Od počátku 60. let 20. století začala v Itálii – podobně jako v dalších lyžařských zemích – narůstat potřeba legislativní regulace volnočasového lyžování. Do té doby byla oblast sportovních aktivit upravena pouze zákonem č. 426/1942, který umožňoval sportovním federacím, včetně Italské federace zimních sportů (FISI), vydávat pravidla pro organizovaný výkonnostní sport. Tato pravidla se však nevztahovala na širokou veřejnost.[2] S rostoucí popularitou rekreačního lyžování a rostoucím počtem úrazů, zejména kolizních, které v některých alpských zemích tvořily až 35 % všech zranění, vznikl tlak na vytvoření obecně závazných pravidel bezpečného pohybu na sjezdovkách.[3]

Na mezinárodní úrovni se objevily dva názorové proudy: jeden požadoval kodifikaci lyžařského chování včetně trestněprávních sankcí a dohledu, druhý považoval stávající obecná pravidla za dostatečná. V Itálii se prosadil progresivní přístup a díky iniciativě odborné veřejnosti, zejména sdružení učitelů lyžování (AMSI), vznikl tzv. Dodekalog – soubor dvanácti pravidel chování na sjezdovce.[4] Ten navazuje na mezinárodní pravidla FIS, ale doplňuje je o dvě specifická italská ustanovení: pravidlo o minimálním prostoru pro předjíždění po okraji trati[5] a pravidlo o zohlednění trajektorií s ohledem na výzbroj a hustotu provozu. První z nich má za cíl zajistit bezpečný pohyb i pro záchranné složky a pěší uživatele tratí, druhé apeluje na přizpůsobení stylu jízdy podmínkám a okolí. Itálie se tak stala průkopníkem v oblasti lyžařské normativy, její přístup ovlivnil nejen vnitrostátní právo, ale také mezinárodní soudní praxi a položil základ jednotné etiky chování lyžařů napříč zeměmi. Tato pravidla byla legislativně zakotvena právě v novém zákonodárném dekretu 40/2021.

Klíčové změny a jejich analýza

Nová legislativa přináší několik podstatných změn, které mají přímý dopad na lyžaře, snowboardisty i provozovatele vleků.

Povinné pojištění odpovědnosti za škodu

Jednou z nejzásadnějších novinek v článku 30 dekretu je povinnost mít sjednáno pojištění občanskoprávní odpovědnosti za škodu nebo úrazy způsobené třetí osobě (tzv. assicurazione obbligatoria per la responsabilità civile verso terzi). Toto pojištění musí krýt případné škody na zdraví nebo majetku, které by lyžař nebo snowboardista mohl způsobit jiným osobám na sjezdovce.[6]

Tato povinnost klade na lyžaře novou úroveň finanční odpovědnosti. Její nedodržení může vést k pokutě ve výši 100 až 150 € a okamžitému odebrání skipasu. Provozovatelé lyžařských areálů jsou povinni tuto skutečnost kontrolovat a nabízet možnost sjednání pojištění přímo u pokladny při nákupu skipasu.

Tato úprava reaguje na rostoucí počet sporů a nutnost zajistit obětem nehod dostatečné odškodnění. Je to paralela k povinnému ručení v silniční dopravě, což naznačuje posun v nazírání na lyžování jako na vysoce rizikovou činnost.

Povinnost nošení helmy pro nezletilé

Zákon ve svém článku 17 rozšiřuje povinnost nošení ochranné helmy na všechny osoby mladší 18 let (dříve do 14 let). Tato povinnost platí pro lyžaře, snowboardisty, telemarkisty a freestylisty Významnější je ovšem rozšíření na typicky dětské disciplíny, jako je sáňkování a bobování – „della slitta e dello slittino è fatto obbligo“. Helma musí splňovat platné bezpečnostní normy (např. označení CE).[7]

Zvýšená ochrana nezletilých účastníků je hlavním důvodem a také předmětem právních dopadů. Nedodržení je sankcionováno pokutou ve výši 100 až 150 €. Tato změna reflektuje aktuální poznatky o závažnosti úrazů hlavy a snahu o preventivní opatření, která minimalizují riziko trvalých následků u mladých sportovců.

Zákaz lyžování pod vlivem alkoholu nebo drog

Nově je v článku 31 dekretu výslovně zakázáno lyžovat pod vlivem[8] alkoholu nebo „návykových“[9] látek. Za porušení tohoto ustanovení hrozí postih od 250 do 1000 €.

Limity pro alkohol na sjezdovkách zhruba odpovídají limitům pro řízení motorových vozidel (tj. limit 0,5 promile), což ale, jak si ukážeme níže, není zcela přesná definice.

Otázka konzumace alkoholu při lyžování vyvolává odbornou i laickou diskusi. Přestože se prokázalo, že alkohol negativně ovlivňuje motoriku, orientaci a reakční dobu, a tím zvyšuje riziko nehod, nová italská právní úprava vyvolává určité pochybnosti. Přístup zákonodárce, inspirovaný silničním kodexem,[10] postrádá přesnou definici podnapilosti – není například jasně stanovena hranice v promilích. To komplikuje praktickou aplikaci i dohled ze strany kontrolních orgánů.

Někteří kritici upozorňují, že úprava cílí zejména na zahraniční turisty a může být diskriminační vůči Italům, jejichž kultura se vyznačuje umírněnou konzumací alkoholu, nikoliv přemrštěnou, jakou se projevují zejména cestovatelé ze zahraničí. V horském prostředí je přitom běžná konzumace typických nápojů[11] jako součást společenského života. Zákonodárce však tvrdí, že cílem není represe, ale prevence a že k sankcím by mělo docházet výjimečně, zejména při nehodách s podezřením na alkohol.

Na rozdíl od Itálie je např. ve Slovinsku hranice 0,5 g/l jasně stanovena přímo v zákoně, což zajišťuje právní jistotu. Italští zákonodárci přislíbili revizi nejasných ustanovení, přičemž odborná obec se kloní k názoru, že je třeba použít analogii iuris, a tedy aplikovat limity silniční legislativy i na tento zákonodárný dekret. Nová úprava má fungovat spíše jako preventivní apel na odpovědnost než jako nástroj k potlačení tradiční kultury hor.

Toto ustanovení podtrhuje rostoucí důraz na odpovědné chování a prevenci nehod, které jsou často spojeny s ovlivněním návykovými látkami.

Bombardina na svahu

Můžu si tedy vlastně na dovolené dát jedno bombardino nebo jeden „aperolek“? Z výše uvedeného odstavce je vidno, že postihnutelné je zjištěné množství správním orgánem ve výši od 0,5 g/l. Pojďme si tedy udělat modelový příklad, zda průměrný Čech má šanci vypít dostatek alkoholu, aby byl postihnutelný.

Pro přesnější odhad hladiny alkoholu v krvi, který zohledňuje čas od požití a rychlost eliminace alkoholu, se používá tzv. Widmarkova rovnice, kde:

• EBAC je odhadovaná hladina alkoholu v krvi (v g/l),
• A je množství požitého čistého ethanolu v gramech,
• Vd je distribuční objem alkoholu v těle (muži: hmotnost × 0,71; ženy: hmotnost × 0,58),
• β je rychlost eliminace alkoholu z krve (cca 0,15 g/l/h),
• T je doba od začátku konzumace (v hodinách).

Výpočet:

Při konzumaci 2,5 dl nápoje se 17 % alkoholu (bombardino) je požitý objem čistého etanolu cca 33,5 g.

• Převod objemu na litry: 2,5 dcl = 0,25 litru
• Výpočet objemu čistého alkoholu (v ml): objem alkoholu (litry) × procento alkoholu (%) × 10 = 0,25 l × 17 % × 10 = 42,5 ml[12]
• Převod objemu čistého alkoholu na gramy: objem čistého alkoholu (ml) × hustota alkoholu (přibližně 0,789 g/ml) = 42,5 ml × 0,789 g/ml ≈ 33,53 g

Muž (91,2 kg):

Žena (74,2 kg):

Tyto hodnoty odpovídají měření provedenému přibližně jednu hodinu po požití.

Z výše uvedeného plyne:

• U ženy s hmotností 74,2 kg může již jeden nápoj typu bombardino (2,5 dl, 17 % alkoholu) překročit hranici trestní odpovědnosti, pokud je měřen zhruba hodinu po konzumaci.
• U muže s hmotností 91,2 kg je hladina nižší, ale i zde se již jedno bombardino pohybuje u hranice trestnosti.

Je tedy na místě uvést ne zcela odborný slogan, který podtrhne a shrne problematiku předchozích odstavců: „Na bombardina na svahu byste měli zapomenout, pokud jedete do Itálie a máte pod devadesát kilo.“

Pravidla chování na sjezdovce: Desatero FIS

Italský zákon č. 40/2021 explicitně odkazuje na 10 pravidel Mezinárodní lyžařské federace (FIS), která jsou obecně uznávaným etickým kodexem chování na sjezdovkách. Tato pravidla, ačkoliv v mnoha zemích nejsou sama o sobě přímo zákonem,[13] slouží jako základ pro posuzování zavinění a odpovědnosti v případě nehod a jsou klíčová pro zajištění bezpečnosti. Jejich začlenění do italské legislativy podtrhuje jejich význam a zvyšuje jejich právní závaznost.[14]

1. Ohleduplnost k ostatním: Každý lyžař nebo snowboardista se musí chovat tak, aby neohrozil nebo nepoškodil ostatní. Jde o základní princip předcházení kolizím.
2. Kontrola rychlosti a způsobu jízdy: Lyžař musí přizpůsobit svou rychlost a způsob jízdy svým schopnostem, terénním, sněhovým a povětrnostním podmínkám a hustotě provozu. Kdo jede rychleji, musí mít větší kontrolu a rozestup.
3. Volba směru jízdy: Lyžař jedoucí shora (nebo z pozice za jiným lyžařem) musí zvolit takovou stopu, aby neohrozil lyžaře jedoucího před ním. To znamená, že ten, kdo je za druhým, nese větší odpovědnost za bezpečné předjíždění a dodržení odstupu.
4. Předjíždění: Předjíždět se smí zprava i zleva, ale vždy s dostatečným odstupem, aby měl předjížděný lyžař dostatek prostoru pro jakékoli pohyby. Předjíždějící nese plnou odpovědnost za bezpečné dokončení manévru.
5. Vjíždění a rozjíždění: Každý lyžař nebo snowboardista, který chce vjet na sjezdovku nebo se po zastavení opět rozjet, se musí rozhlédnout nahoru i dolů a přesvědčit se, že manévr může učinit bezpečně pro sebe i pro ostatní. Tento „pohled přes rameno“ je kritický pro prevenci kolizí.
6. Zastavení: Zastavovat se smí pouze na okrajích sjezdovky nebo na místech s dobrou viditelností. V úzkých místech, na hřebenech nebo tam, kde je špatná viditelnost, je zastavení zakázáno, kromě případů naprosté nutnosti. Pokud lyžař upadne, musí takové místo co nejrychleji uvolnit.
7. Stoupání a sestup pěšky: Lyžař nebo snowboardista, který stoupá nebo sestupuje pěšky, musí používat okraj sjezdové tratě, aby neohrožoval ostatní.
8. Respektování značení: Každý lyžař nebo snowboardista musí respektovat značení a signalizaci na sjezdovce, včetně uzavíracích značek, výstražných značek a směrovek.
9. Pomoc při nehodě: Při úrazech je každý lyžař nebo snowboardista povinen poskytnout první pomoc. Tato povinnost je morální i právní.
10. Povinnost prokázání se: Každý lyžař nebo snowboardista, ať už svědek, nebo účastník nehody, ať odpovědný, nebo ne, je povinen v případě úrazu prokázat své osobní údaje.

Vývoj pravidel FIS

Pravidla chování na sjezdovkách, známá jako Desatero FIS, nejsou statickým dokumentem, ale vyvíjela se v čase s ohledem na měnící se podmínky v lyžařském sportu. Jejich kořeny sahají až do počátku 20. století, kdy se lyžování začalo šířit a objevily se první potřeby koordinace a bezpečnosti. Nicméně standardizovaná pravidla začala nabývat na důležitosti s masovým rozvojem lyžování po druhé světové válce.[15]

Významné revize pravidel nastaly zejména s nástupem moderních technologií a technik lyžování. Příchod carvingových lyží na přelomu tisíciletí, které umožňují lyžařům jezdit vyšší rychlostí a ve větších obloucích, si vyžádal zpřesnění pravidel týkajících se kontroly rychlosti a volby jízdní stopy. Stejně tak popularizace snowboardingu v 90. letech vedla k začlenění snowboardistů do těchto pravidel a jejich formulaci tak, aby platila pro všechny uživatele sjezdovek. Pravidla jsou pravidelně revidována expertními skupinami FIS, aby reflektovala aktuální trendy, poznatky z oblasti bezpečnosti a právní vývoj v různých zemích. Jejich cílem je vždy zvýšit bezpečnost na sjezdovkách a minimalizovat rizika spojená s provozováním zimních sportů.

Odpovědnost v případě nehody

V případě kolize mezi dvěma lyžaři zákon zavádí presumpci stejné míry zavinění (tzv. presunzione di pari concorso di colpa) obou stran, dokud se neprokáže něco jiného.[16] To znamená, že oba lyžaři jsou zpočátku považováni za stejně odpovědné za nehodu, pokud jeden z nich neprokáže, že chyba spočívala výhradně na straně druhého.

Tato presumpce klade na každého účastníka nehody povinnost aktivně prokazovat absenci svého zavinění nebo jeho nižší míru. Zde se opět ukazuje klíčový význam pojištění odpovědnosti, neboť dříve bez tohoto institutu působilo znění normy velmi absurdně a kontroverzně (za což bylo odbornou veřejností i často kritizováno)[17], protože kladlo velmi obtížně prokazované důkazní břemeno nezavinění na poškozeného.[18]

Závěr

Výše popsaný legislativní dekret přináší několik klíčových novinek pro bezpečnost na lyžařských sjezdovkách a v zimních sportovních areálech. Především zavádí podrobnější pravidla pro provozovatele lyžařských areálů, včetně povinnosti zajištění bezpečnosti sjezdovek, jejich značení podle obtížnosti (modrá, červená, černá)[19] a povinné údržby.[20] Nově je také stanoven povinný věk 18 let pro nošení ochranné helmy při lyžování, snowboardingu, telemarku, sáňkování a bobování a jsou definovány sankce za nedodržení této povinnosti. Dále dekret zavádí povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti pro lyžaře využívající sjezdovky, které má krýt škody způsobené třetím stranám. Novinkou je i možnost provádět testy na alkohol a jiné omamné látky u lyžařů. V neposlední řadě se dekret okrajově zaměřuje na inkluzivitu, a to specifickými ustanoveními pro osoby se zdravotním postižením. Celkově jde o revizi a přizpůsobení dosavadních norem s cílem zvýšit bezpečnost.

Nová italská lyžařská legislativa představuje významný posun směrem k vyšší bezpečnosti a odpovědnosti na sjezdovkách. Klade důraz na prevenci nehod a poskytuje jasnější rámec pro řešení kolizí. Pro lyžaře a snowboardisty, kteří se chystají navštívit italské Alpy, je nezbytné se s těmito změnami seznámit a zajistit si potřebné pojištění. Nejenže se vyhnou případným pokutám, ale především přispějí k bezpečnějšímu a příjemnějšímu zážitku pro všechny na svazích.

[1] Konkrétně zákonodárný dekret č. 40 ze dne 28. února 2021, převedený na zákon č. 40 ze dne 28. dubna 2021.

[2] Janků. Lyžařské právo v Itálii: právní úprava a judikatura, s. 25.

[3] De Bertolini, G. La prima tesi di laurea italiana in tema di sci e responsabilità civile = The first Italian dissertation on skiing and civil liability. , s. 16. https://core.ac.uk/outputs/16217536/?utm_source=pdf&utm_medium=banner&utm_campaign=pdf-decoration-v1

[4] Janků. Lyžařské právo v Itálii: právní úprava a judikatura, s. 37.

[5] Mezi italskou lyžařskou veřejností jde o pravidlo víceméně zaužívané již z dřívějších dob, což dokládají i zkušenosti z praxe, kdy je možné často slyšet varovný pokřik shora jedoucího lyžaře „bordo pista!"

In: Ibid.

[6] Ovšem není zde určena minimální výše pojistného krytí; pokud nebude dosahovat dostatečné výše pro pokrytí škody, jde rozdíl k tíži škůdce. V případě značného rozsahu, který nebude v možnostech škůdce, pak negativně dopadnou následky na poškozeného.

In: Ibid., s. 161.

[7] S přihlédnutím k platným předpisům a zejména k ustanovením nařízení (EU) 2016/425 Evropského parlamentu a Rady ze dne 9. března 2016 o osobních ochranných prostředcích a zrušení směrnice 89/686/EHS Rady.

[8] V originále „stato di ebbrezza“ – opojení, podnapilost.

[9] V originále „tossicologiche“ – možný volný, nikoliv však závazný překlad jako „návykové látky“.

[10] Codice della Strada - čl. 186 Řízení pod vlivem alkoholu. 1. Je zakázáno řídit v podnapilém stavu v důsledku požití alkoholických nápojů.

0,5-0,8 g/l krve: 170 € + pozastavení řidičského oprávnění na 3 až 6 měsíců;

0,8- 1,5 g/l: 800-3 200 € + možnost trestu odnětí svobody do šesti měsíců + pozastavení řidičského oprávnění na 6 měsíců až 1 rok;

nad 1,5 g/l: 1 500-6 000 € + trest odnětí svobody od 6 měsíců do 1 roku + pozastavení řidičského oprávnění na jeden až dva roky;

CdS - čl. 186, odst. 6. Pokud posouzení ukáže hodnotu odpovídající obsahu alkoholu vyššímu než 0,5 gramu na litr (g/l), považuje se dotyčná osoba za podnapilou.

In: Janků. Lyžařské právo v Itálii: právní úprava a judikatura, s. 163.

[11] Konzumovaných obzvláště v zimním období, jako např. grog, jägertee, destilátů (williams), v italských horách pak typické bombardino, calimero, aperol spritz či veneziano, hugo a další.

[12] Poznámka: násobíme 10, protože 17 % znamená 17 ml čistého alkoholu na 100 ml nápoje. Pro 0,25 l to je 0,17 * 250 = 42,5 ml.

[13] V ČR k tomu například rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 As 275/2020-35: „Pravidla chování pro lyžaře vydaná Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) nejsou právně závazným předpisem a není ani patrné, že by v prostředí České republiky nabyla povahu obyčejového práva. Jejich dodržování však obvykle směřuje k zajištění rozumné míry bezpečí na sjezdových tratích, neboť jde o pravidla racionální, opírající se o širokou zobecněnou zkušenost s danou činností. Tato pravidla za běžných okolností lze považovat za měřítko pro posouzení, zda lyžař (snowboardista) na sjezdovce dbá obecné prevence (§ 2900 občanského zákoníku), a zároveň za jakýsi návod, jak se v tomto ohledu má na sjezdovce chovat.“

[14] Janků. Lyžařské právo v Itálii: právní úprava a judikatura, s. 38–47.

Tato pravidla a jejich aplikace jsou rozvedena dále v rozhodnutích Nejvyššího soudu jako například 25 Cdo 1506/2004, 25 Cdo 4287/2011 či 8 Tdo 68/2010.

[15] Můžeme společně s Janků sledovat vývoj okolo roku 1967, kdy se v Cortině d’Ampezzo pod vedením Avv. Ettore Tacchiniho a Avv. Dario Torracy sepsala tzv. brožura závěrů konference, později známá jako Dekalog – základ pro pozdější pravidla FIS.

In: Ibid., s. 30–35.

[16] Čl. XXVIII dekretu.

[17] Valle (Ed.), L., Sesta (Ed.), M. La responsabilità sciistica. bu,press, 2012, s. 49. https://bupress.unibz.it/it/produkt/la-responsabilita-sciistica/

[18] Janků. Lyžařské právo v Itálii: právní úprava a judikatura, s. 159.

[19] Čl. V dekretu

[20] Čl. XII dekretu