Adam Pálka
redaktor, historik
V době druhé světové války se nacistická zvěrstva na východní frontě zdaleka neomezovala jen na snahu Hitlerova režimu fyzicky zlikvidovat židovské obyvatelstvo. Příkladem méně známým než holocaust, ale v některých ohledech téměř stejně hrozivým, byla výstavba zajateckých táborů. Váleční zajatci ze Sovětského svazu se v nich často stalioběťmi zcela nelidského zacházení. Právě obrovské míře bezpráví ve zmíněných táborech budeme v článku věnovat největší pozornost.
Budování válečných táborů na sovětském území bylo logickým důsledkem masivní invaze (nejen) německých vojsk do Stalinova impéria v červnu 1941. Pro část příslušníků sovětské Rudé armády znamenala úvodní série porážek okamžitou smrt na bojišti, mnozí ale v ozbrojených konfliktech nepadli. Namísto toho putovali do německého zajetí. V ten okamžik nejspíše nemohli tušit, že pro ně určená zajatecká zařízení mají pramálo společného s dosavadními válečnými zvyklostmi – a to v tom nejhorším slova smyslu.
Nebývale krutému zacházení byli sovětští váleční zajatci vystaveni už před příchodem do tábora. Výjimkou nebyly desítky či stovky kilometrů dlouhé pochody, během kterých Němci Sověty bili a jedince neschopné pokračovat rovnou stříleli. Ve stěží lepší situaci se ocitali vojáci převážení do táborů vlaky – zpravidla se k sobě museli tísnit v otevřených vagónech, takže jakmile venkovní teploty citelně poklesly, mnozí z převážených umrzli. Zmíněné pochody a transporty mohly způsobit smrt až 200 000 Sovětů.[1]
Ve zhruba osmdesáti nacistických zajateckých táborech celková úmrtnost ještě narostla. Němci si příliš nelámali hlavu s poskytnutím adekvátního přístřeší, natožpak hygienických zařízení. Nedbali ani na zajištění ucházející lékařské péče a stravy. Na oficiálně stanovené potravinové příděly, které sotva postačovaly k důstojnému přežití, zdaleka nedosáhli všichni zajatci. Není divu, že vyhladovělí lidé uvnitř táborů konzumovali trávu, kůru, jehličí, zastřelené psy a v řadě případů i lidské maso.[2] Kromě toho si žádný ze zajatců nemohl být jistý, zda nepřijde o život rukou německých dozorců, kteří disponovali širokými pravomocemi ohledně užívání střelných zbraní.[3]
Obzvláště kruté podmínky zažívali ti, kteří v přeplněných táborech nemohli k přespání či úkrytu před zimou využít některou z budov. Jelikož nacisté mnohé tábory vystavěli v otevřených polích, venku pobývající zajatci museli často snášet mrazivé „fujavice“, a to ještě v naprosto nevyhovujícím oblečení. Teplé ošacení zajatých Sovětů si nezřídka přivlastňovali Němci, kteří nebyli zvyklí na tamní extrémně chladné počasí. Zoufalá snaha o přežití v ledovém pekle vedla některé sovětské zajatce k vyhrabávání podzemních úkrytů nebo vzájemnému zahřívání.[4]
Jedním z nejvíce odstrašujících příkladů nacistických zajateckých táborů na východě byl Stalag 352, vybudovaný nedaleko Minsku. V době jeho největšího zaplnění byla zdejší kapacita tak nevyhovující, že se řada zajatců nemohla pohnout z místa, natož naplnit své základní fyziologické potřeby.[5] Dokud Němci nenařídili budování dodatečných přístřeší, většina vězněných přespávala venku. Život lidí trávících noc v budovách ale nebyl o nicsnazší, protože zde nefungovalo topení a chodilo se pouze po studené zemi.[6]
Kvalita stravy byla mizivá, ba přímo odpudivá – v polévce plavaly shnilé brambory a sláma; chléb obsahoval piliny a v horším případě i plíseň, kvůli které se stalagem rozšířila epidemie úplavice. V listopadu 1941 navíc vypukla epidemie tyfu, což mělo v kombinaci s chybějící lékařskou péčí katastrofické následky. Odhaduje se, že jen na přelomu let 1941–1942 ve Stalagu 352 zahynulo přes 55 000 lidí.[7]
Vysílené válečné zajatce Němci často využívali jako levnou pracovní sílu a běloruský stalag nebyl výjimkou. Tamější vězni museli pracovat v továrnách či jiných zařízeních produkujících výrobky potřebné pro válečné úsilí Třetí říše a vykonávali obvykle ty nejnáročnější a nejnebezpečnější úkony. Takto pracující vězni sice dostali více jídla, nelehké pracovní podmínky ale mnohdy zapříčinily jejich smrt, ať už v důsledku vyčerpání, či úrazů.[8] O velmi vysoké úmrtnosti ve Stalagu 352 nejlépe vypovídá zjištění, že za celou dobu fungování zde zahynulo minimálně 80 000 zajatců.[9]
Pokud jde o celkovou bilanci hrůzného systému zajateckých táborů, je třeba počítat se zhruba třemi miliony mrtvých Sovětů, což odpovídá 50% úmrtnosti.[10] Toto číslo by pravděpodobně bylo ještě horší, kdyby statisíce vězňů nebyly během války propuštěny, aby se zapojili do zemědělských či válečných aktivit. Významný nárůst v počtech mrtvých nastal v podzimních měsících roku 1941, a to kvůli souběhu tří klíčových faktorů – dlouhotrvajícího hladovění, šíření epidemií a poklesu teplot.[11]
Úmrtnost v zajateckých německých táborech na západní frontě nedosahovala ani zdaleka tak závratných čísel (uvádí se přibližně 5 %).[12] Je tedy zcela zjevné, že v případě východní fronty se nacisté dopouštěli mimořádně brutálního jednání. O zásadním porušení Ženevské úmluvy o zacházení s válečnými zajatci (1929) (dále jen „Úmluva“) nemusíme ani na vteřinu pochybovat. V Úmluvě například stojí, že „váleční zajatci budou ubytováni v budovách (…) poskytujících veškeré možné záruky hygieny a plného zdraví. Ubytovací prostory musí být plně chráněny před vlhkostí, dostatečně vytápěny a osvětleny.“ Úmluva myslí i na adekvátní příděly jídla a nepřípustnost využití zajatců pro potřeby válečného průmyslu.[13] Pro ujasnění – Německo úmluvu podepsalo r. 1929 a ratifikovalo r. 1934 (tedy rok po nástupu Hitlera k moci).[14]
Mezi historiky nepanuje shoda ohledně zdůvodnění, proč v zajateckých táborech na východě tak úděsné podmínky nastaly. Někteří uvažují, že hlavní roli sehrálo nezvládnutí logistiky a zásobování ze strany Němců. Jiní naopak předpokládají, že milionová úmrtí sovětských zajatců Němci zapříčinili vědomě s ohledem na zvrhlou rasovou politiku. Není bez zajímavosti, že sám Hitler v souvislosti s východní frontou mluvil o vyhlazovací válce, v níž projevy přátelství nemají mít žádné místo. Ať už hlavní příčinou bylo cokoliv, ze strany nacistů šlo nepochybně o „jeden z nejhorších zločinů ve válečných dějinách“.[15]
Cílem článku bylo ukázat, že nacistické tábory pro sovětské válečné zajatce patřily k tomu nejhoršímu, co německá válečná mašinérie ve 40. letech 20. století vytvořila. V táborech typu Stalag 352 se Sověti střetli se zcela nevyhovujícími podmínkami, na které mohli být jen stěží připraveni a které vedly k rekordně vysoké úmrtnosti. Dřívější ratifikace Ženevské úmluvy ze strany Německa zde nesehrála prakticky žádnou roli.
redaktor, historik
Úvodní foto: Sovětští váleční zajatci během prací v běloruském Minsku. Foto 2: Weißrussland, Minsk, Aufräumungsarbeiten. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bundesarchiv_Bild_101I-137-1010-21A,_Wei%C3%9Frussland,_Minsk,_Aufr%C3%A4umungsarbeiten.jpg
[1] Timothy Snyder: Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem, Praha 2013, s. 178.
[2] Tamtéž, s. 179–180.
[3] German atrocities committed against Soviet prisoners of war, cit. 23. 4. 2025, dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/German_atrocities_committed_against_Soviet_prisoners_of_war
[4] T. SNYDER: Krvavé země, s. 182.
[5] Tamtéž, s. 180.
[6] Ruslan BUDNIK: The Hellish Environment of German Stalag #352 in Belarus, cit. 23. 4. 2025, dostupné z: https://www.warhistoryonline.com/instant-articles/german-stalag-352.html
[7] Tamtéž.
[8] Tamtéž.
[9] Tamtéž; T. SNYDER: Krvavé země, s. 180.
[10] https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/nazi-persecution-of-soviet-prisoners-of-war
[11] German atrocities committed against Soviet prisoners of war, cit. 23. 4. 2025, dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/German_atrocities_committed_against_Soviet_prisoners_of_war
[12] Nazi Persecution of Soviet Prisoners of War, cit. 23. 4. 2025, dostupné z:https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/nazi-persecution-of-soviet-prisoners-of-war; T. SNYDER: Krvavé země, s. 183.
[13] Convention Between the United States of America and Other Powers, Relating to Prisoners of War; July 27, 1929, cit. 23. 4. 2025, dostupné z: https://avalon.law.yale.edu/20th_century/geneva02.asp Úmluvu porušovaly i jiné státy včetně protivníků Německa, nacistické brutalitě ale nemohli konkurovat. K tomu podrobněji Adam MUSIL – Pavel BENEŠ: Ženevská konvence o válečných zajatcích měla zajistit lidské zacházení, v praxi ale selhala, cit. 23. 4. 2025, dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/zenevska-konvence-o-valecnych-zajatcich-mela-zajistit-lidske-zachazeni-v-praxi-ale-selhala-61184
[14] Geneva Convention on Prisoners of War, cit. 23. 4. 2025, dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Geneva_Convention_on_Prisoners_of_War Naopak Sovětský svaz zmíněnou smlouvu nepodepsal, ani neratifikoval, což ale Němcům sotva dávalo právo dopouštět se na sovětských občanech výše zmíněných krutostí.
[15] Nazi Persecution of Soviet Prisoners of War, cit. 23. 4. 2025, dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/German_atrocities_committed_against_Soviet_prisoners_of_war Autorem citovaného výroku je historik Christian Hartmann.
Vyhlášením stanného práva, které trvalo pouhých 6 hodin, se dnes již bývalý prezident Jižní Koreje Jun Sok-jol zapsal do novodobé historie Korejského poloostrova jako bizarní a nepochopená figurka. Zmapujme si proto...
Lex Ukrajina 7 je zákon upravující právní status Ukrajinců prchajících před válkou do Česka. Pozměňovací návrh výboru pro bezpečnost ale novelu vyhodnotil jako jedinečnou příležitost změnit zákon o státním občanství...