Československo nebylo jediné: vyhlášení čtyř nových států v letech 1917–1922

Finsko: zrod prvního samostatného státu

Skutečnost, že dějiny Finů ve středověku a novověku jsou širší veřejnosti poměrně neznámé, není náhodná. Tento národ totiž po celá staletí neměl vlastní stát. Dlouhou dobu finské území patřilo Švédskému království. Počátkem 19. století ale území připadlo Rusku jakožto autonomní Finské velkoknížectví. V období kolem první světové války se carský režim pokoušel Finy poruštit, což z finské strany vedlo k odporu, a nakonec i snaze o úplné odtržení se od Ruska.[1]

Poněkud překvapivě to byl nedemokratický režim ruských bolševiků (komunistů), který v závěrečné fázi války napomohl Finsku k samostatnosti. Nedlouho poté, co bolševici svrhli ruskou vládu v Petrohradu, vydali Deklaraci práv národů Ruska. Tento dokument z 15. listopadu 1917 prohlašoval, že národy žijící v Rusku mají právo nejen na sebeurčení, ale dokonce i na odtržení a zformování vlastního státu. Bolševici si tímto krokem nejspíše slibovali, že je příslušníci neruských národů z vděčnosti podpoří v počínajícím ruském občanském konfliktu.[2] Finové vzali bolševickou deklaraci vážně a 6. prosince publikovali Deklaraci o nezávislosti Finska.[3] Autorem byl finský parlament, existující v rámci Ruska (jako autonomní sněm) již přes 10 let.

Bolševický režim ukázal svou vstřícnější tvář i v této chvíli – Sovětské Rusko bylo vůbec prvním státem, který vyhlášení finské nezávislosti uznal.[4] To však neznamená, že vznik Finska neprovázely žádné problémy. Spory uvnitř Finska totiž záhy vedly k několikaměsíční občanské válce. Vítěznou stranu („Bílé“) v tomto velmi krvavém konfliktu podpořili Němci, kteří následně zamýšleli zvýšení svého vlivu na Finsko dosazením německého šlechtice na finský trůn. V listopadu 1918 ale Německo prohrálo první světovou válku a jeho plány (nejen) ve Finsku se zhroutily. Jmenovaná severská země se nakonec stala republikou, jak deklarovala i ústava z r. 1919.[5]    

Polsko: plnohodnotný stát po více než sto letech

V období před první světovou válkou Poláci neměli vlastní stát, ten totiž přestal existovat r. 1795 v důsledku třetího dělení Polska (resp. polsko-litevského státu). Území zaniklého státu si mezi sebe rozdělily Prusko, Rusko a Rakousko. Ve všech těchto říších Poláci tvořili významnou národnostní menšinu – například v rámci Rakouska mnozí z nich obývali rozsáhlé teritorium nazývané Halič. Varšava (současné hlavní město) se po třetím dělení ocitla v Prusku.

Podobně jako na našem území začaly koncem první světové války sílit polské hlasy požadující vytvoření vlastního státu. V tomto ohledu byli velmi aktivní Poláci sídlící v Rakousku-Uhersku, konkrétně jejich poslanci na půdě vídeňského parlamentu – v deklaraci z 15. října 1918 se prohlásili za občany rodícího se nezávislého státu.[6] Opírali se přitom o slova amerického prezidenta W. Wilsona z ledna téhož roku, že je nutné „zřídit nezávislý polský stát, který by zahrnoval území obývané nesporně polským obyvatelstvem.“[7] Podobně si již o něco dříve počínali polští politici na území Německa (do r. 1871 Pruska) – 7. října vydali ve Varšavě, taktéž v návaznosti na Wilsona, manifest hlásající nutnost vytvoření samostatného Polska. Dokument, nezřídka označovaný přímo za polskou deklaraci nezávislosti, publikoval orgán zvaný regentská rada.[8]

Celková situace na Poláky obývaném území byla v této době značně nepřehledná. Různá centra moci usilující o vytvoření samostatného státu totiž vznikla například ještě v Krakově či Lublinu. Klíčovým krokem k reálnému prosazení polské nezávislosti se nakonec ukázal být listopadový příjezd Józefa Piłsudského do Varšavy. Tento důstojník, oplývající respektem mezi širokými vrstvami Poláků, převzal od regentské vlády velení nad vojskem, přiměl ke spolupráci polské politiky z jiných měst a 18. listopadu se mu podařilo sestavit plnohodnotnou ústřední vládu. Sám se ujal funkce prozatímní hlavy Polska.[9] Tyto události probíhaly v době končící světové války, kdy Němci ani Rakušané již neměli dostatek sil udržet polské státotvorné ambice pod kontrolou.

Před mladým polským státem stály četné výzvy, jako např. uspořádání voleb do parlamentu (prvně realizovány již koncem ledna 1919), vydání plnohodnotné ústavy (schválená v březnu 1921) nebo jasné vymezení hranic. Poslední bod byl spojen s mnohými ozbrojenými konflikty, například: velkopolské povstání (1918–1919) vedoucí k úspěšnému odebrání Velkopolska Německu nebo polsko-sovětská válka (1919–1921). Úspěch Poláků v tomto konfliktu znamenal připojení rozsáhlého teritoria dnešní západní Ukrajiny a Běloruska.[10]  

Jugoslávie: jihoslovanské národy pod vládou srbského krále 

Již před vypuknutím první světové války se Balkánský poloostrov začal zaplňovat novými státy, vznikajícími na úkor Osmanské říše. Jedním z těchto států bylo Srbsko, na něž Rakušané zaútočili na samém počátku války. Mezi srbskými intelektuály se již v 19. stoletím diskutovalo o plánu na vytvoření velkého státu sjednocujícího jižní Slovany – Jugoslávie. Tato myšlenka nevyhasla ani během první světové války, jak dokládá Nišská deklarace z prosince 1914. Její autoři formulovali cíl v podobě vybudování jednotného státu, jehož součástí by byli i tehdy „uvěznění“, pod rakousko-uherskou nadvládou žijící Chorvati, Slovinci a Srbové.[11]

Milníkem v cestě za jihoslovanským státem byla jednání na ostrově Korfu v červnu až červenci roku 1917. Účastnila se jich srbská vláda zastávající koncepci centralizovaného státního útvaru a Jihoslovanský výbor, který naopak usiloval o vytvoření federativního státu. V této otázce k jasné dohodě nakonec nedošlo, obě strany se nicméně shodly na územním rozsahu budoucího státu a vládnoucí dynastii (srbští Karadjordjeviči).[12] Mimochodem, na Korfu tehdy srbská vláda působila z prostého důvodu – samotné Srbsko okupovali Rakušané a Bulhaři.

Když na počátku listopadu 1918 dobyly srbské jednotky Bělehrad, vyhlášení Jugoslávie bylo jen otázkou času. Nakonec se tak stalo 1. prosince 1918. Součástí nově vzniklého „Království Srbů, Chorvatů a Slovinců“ bylo nejen Srbsko a bývalá území Rakousko-Uherska dominantně obývaná Jihoslovany, ale i do nedávné doby samostatná Černá Hora.[13] Nadále probíhající spor ohledně charakteru země (unitární stát versus federace) jen zdánlivě vyřešila tzv. vidovdanská ústava, schválená v červnu 1921. Byla totiž přijata navzdory nesouhlasu chorvatských či slovinských politiků, kteří ji pokládali za srbocentrickou. Kromě toho ústava přiznávala nebývale rozsáhlé kompetence v exekutivě jugoslávskému králi.[14] Značný podíl panovníka na moci a unitární (nefederativní) charakter země potvrdila i pozdější ústava z r. 1931.[15]

Irsko: válkou k vytoužené (polo)nezávislosti

Území Irska se v 16. století dostalo pod nadvládu Anglie a její součástí dlouho zůstávalo i navzdory řadě povstání. Jedno z nejvýznamnějších se událo o Velikonocích 1916. Dne 24. dubna povstalci vyhlásili Irskou republiku, když mimo jiné uvedli: „Vyhlašujeme právo irského lidu na vlastnictví Irska (…) toto právo nemůže být nikdy zničeno, ledaže by došlo k likvidaci irského lidu.“[16] Britská vláda na tento akt zareagovala způsobem, který mezi Iry ještě posílil touhu po vlastním státě – patnáct irských rebelů skončilo na popravišti a v britském zajetí skončilo více lidí, než se povstání ve skutečnosti účastnilo. Nebylo proto překvapením, že v prosincových volbách r. 1918 nejvíce Irů hlasovalo pro Sinn Féin, stranu otevřeně usilující o nezávislost na Británii.[17]

Napětí mezi dominantní Sinn Féin, přejmenovanou na Dáil Éireann („Irský sněm“), a britskou administrativou přerostlo hned počátkem r. 1919 v anglo-irskou válku. Šlo o brutální konflikt, který provázely atentáty ze strany Irů nebo vypalování celých obcí ze strany Britů.[18] Během příměří a jednání v r. 1921 Britové nakonec učinili významný ústupek, když deklarovali ochotu přeměnit většinu irského území v tzv. britské dominium. Takové řešení by Irům přineslo téměř plnou míru nezávislosti na Británii. Dominia (tou dobou např. Kanada a Austrálie) byla samosprávnými celky s právem na vlastní zastoupení v mezinárodních organizacích. Pro Iry by to však stále znamenalo uznání britského panovníka za svého vládce.[19]

Britsko-irské rozhovory završila dohoda z 6. prosince 1921, která se stala základem pro vyhlášení Irského nezávislého státu (Irish Free State) přesně o rok později. V souladu s výsledky předešlých jednání byl tento stát dominiem zahrnujícím celý irský ostrov s výjimkou nově vytvořeného Severního Irska, které vzhledem ke specifickému složení obyvatelstva zůstalo pod přímou britskou vládou.[20] Mnozí obyvatelé Irského nezávislého státu ale od počátku smlouvu s Británií a z ní vycházející irskou ústavu odmítali a požadovali zpřetrhání jakýchkoliv vazeb s britskou korunou. Irská občanská válka (1922–1923) v tomto ohledu nic nezměnila; průlom přinesla až léta 1937 a 1949, spojená s přeměnou Irska v republiku v čele s prezidentem.[21]

Shrnutí

Nejen příklad „našeho“ Československa, ale též Finska, Polska, Jugoslávie a Irska dokládají, že vznik nových evropských států na přelomu desátých a dvacátých let 20. století představoval bouřlivý proces. Deklarování nezávislosti, vydávání ústav či jiných důležitých státotvorných dokumentů probíhalo souběžně s nepokoji či přímo válečným násilím. Často šlo o válečné akce proti jiným národům (srbské dobytí Bělehradu 1918, polsko-německý konflikt 1918–1919, anglo-irská válka 1919–1921), formování nových států však provázely i krvavé konflikty uvnitř národa. To nejlépe dokládá finská občanská válka s více než 30 000 mrtvými.

Zatímco u Finů, Poláků a Irů jsme sledovali snahu vybojovat po staletích nesvobody samostatný stát, u Jugoslávie šlo o komplikovanější příběh, kdy již roky existující stát (Srbsko) rozšířil své území „přibráním“ dvou spřízněných národů. Po etablování nového státu přitom ne vždy zavládla všeobecná spokojenost. Výmluvnými příklady budiž Jugoslávie, kde se nesrbské národy cítily znevýhodněny, a Irsko, jehož přetrvávající svazek s Británií ještě roky rozčiloval všechny, kteří toužili po zcela nezávislé republice.

Úvodní foto: Podpisy finských politiků pod Finskou deklarací nezávislosti. Signatures under Finnish declaration of independence. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Itsen%C3%A4isyysjulistuksen_allekirjoitukset.jpg

[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Russification_of_Finland

[2] https://en.wikipedia.org/wiki/Declaration_of_the_Rights_of_the_Peoples_of_Russia

[3] Eino JUTIKKALA – Kauko PIRINEN: Dějiny Finska, Praha 2001, s. 226. https://en.wikipedia.org/wiki/Finnish_Declaration_of_Independence

[4] E. JUTIKKALA – K. PIRINEN: Dějiny Finska, s. 227; https://en.wikipedia.org/wiki/Finnish_Declaration_of_Independence

[5] K občanské válce a německému vměšování do finských záležitostí podrobněji https://www.britannica.com/topic/history-of-Finland/Early-Finnish-independence

[6]Jiří FRIEDL et kol.: Dějiny Polska, Praha 2017, s. 426; https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1918Supp01v01/d333

[7] https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ctrnact-bodu-prezidenta-wilsona-8-1-1918/

[8] J. FRIEDL et kol.: Dějiny Polska, s. 427; https://www.britishpoles.uk/the-declaration-of-independence-of-the-kingdom-of-poland-7-october-1918/

[9] Podrobněji in J. FRIEDL et kol.: Dějiny Polska, s. 427–428.

[10] K oběma konfliktům podrobněji in Tamtéž, s. 429, 434–438. Text rižské mírové smlouvy se Sověty zde: http://www.forost.ungarisches-institut.de/pdf/19210318-1.pdf

[11] Jan PELIKÁN et kol.: Dějiny Srbska, Praha 2019, s. 270–271.

[12] Tamtéž, s. 272.

[13] Dějiny Tamtéž, s. 274. Černá Hora se k novému státu připojila i navzdory jasnému nesouhlasu jejího krále Nikoly.

[14] Tamtéž, s. 319–320. Král byl natolik mocnou figurou, že vidovdanskou ústavu koncem 20. let zrušil a načas si přisvojil diktátorské pravomoci.

[15] Tamtéž, s. 336–337.

[16] Originální znění zde: https://cain.ulster.ac.uk/issues/politics/docs/pir24416.htm

[17] Theodore W. MOODY et kol.: Dějiny Irska, Praha 2012, s. 224–225.

[18] Tamtéž, s. 225–226.

[19] https://en.wikipedia.org/wiki/Dominion Ke složité otázce Irska jakožto dominia srov. https://www.historians.org/resource/are-the-dominions-really-independent/

[20] https://www.britannica.com/topic/Anglo-Irish-Treaty; https://en.wikipedia.org/wiki/Irish_Free_State 

[21] T. W. MOODY et kol.: Dějiny Irska, s. 240–241.