V poválečné Evropě došlo k několika pochybným územním změnám

Příčinou těchto pochybných úprav byly z velké části mocenské ambice Sovětského svazu. Ten si chtěl po vítězství nad Hitlerem pojistit teritoriální (a jen stěží oprávněné) zisky z konce 30. let a zároveň rozšířit své území o oblasti většinově osídlené rusínským obyvatelstvem. V době těsně po konci války pokládali Američané i Britové Sovětský svaz za klíčového spojence a jeho ambicím ve střední a východní Evropě nedokázali účinně čelit. Pro sovětského vůdce Stalina nebylo tudíž příliš náročné změny hranic ve prospěch SSSR prosadit. Důsledek v podobě zmenšení československého a polského území jej určitě netrápil. 

Kromě Podkarpatské Rusi ztratilo Československo i část východního Slovenska

Od roku 1944 začalo být zřejmé, že Sovětský svaz nepočítá s představou Edvarda Beneše o obnově Československa v předmnichovských hranicích (tj. před podepsáním Mnichovské dohody na podzim 1938). Stalin byl přesvědčen o nutnosti odtržení Podkarpatské Rusi od československého státu a jejího připojení k Ukrajinské sovětské socialistické republice, jedné ze svazových republik v rámci SSSR.

Díky příchodu Rudé armády na Podkarpatskou Rus mohli od podzimu 1944 zintenzivnit svou činnost sovětští agitátoři. Ti často nevybíravými prostředky přesvědčovali místní obyvatele o potřebě spojení zdejšího území se sovětskou Ukrajinou. Starostové podkarpatoruských obcí dokonce podepisovali, nezřídka pod nátlakem, petice požadující připojení k SSSR.[1] 

Jako další příklad sovětského ovlivňování poměrů na Podkarpatské Rusi uveďme Sjezd národních výborů Zakarpatí (listopad 1944), jehož delegáti odhlasovali požadavek připojení k Sovětskému svazu a zvolili Národní radu Zakarpatské Ukrajiny (NRZU). Výsledkem masivních podpisových akcí, které tato rada zorganizovala, byl souhlas 90 % obyvatel s přičleněním Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině. Mnozí z nich ale pro odtržení od Československa hlasovali pod nátlakem, a tedy v rozporu se svým přesvědčením.[2] NRZU dokonce zašla tak daleko, že v prosinci 1944 přerušila styky s pověřencem československé vlády a na počátku dalšího roku přijala vlajku a hymnu Sovětského svazu za symboly „Zakarpatské Ukrajiny“ (pojmu „Podkarpatská Rus“ se vyhýbala).[3] Československo touto dobou ještě ani nebylo osvobozeno z nacistického područí a svůj nejvýchodnější cíp již de facto ztratilo.

Tento stav nakonec potvrdila i sama československá vláda, když 29. června 1945 podepsala smlouvu se Sovětským svazem. V ní se uvádělo, že Podkarpatská Rus se „na základě přátelské dohody mezi oběma smluvními stranami“ stává součástí SSSR. Text dále deklaroval, že někdejší hranice mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí z dob první republiky „stává se s provedenými změnami hranicí mezi Československou republikou a SSSR podle připojené mapy“.[4] Smlouva nabyla účinnosti 30. ledna 1946, kdy si obě strany vyměnily její ratifikační listiny (v Československu smlouvu ratifikovalo prozatímní Národní shromáždění).[5]

Je zjevné, že proces odebrání Podkarpatské Rusi Československu se neobešel bez pochybných praktik sovětské strany. Jen málokdy se v této souvislosti zdůrazňuje, že Sověti svévolně porušili ujednání o totožnosti někdejší slovensko-podkarpatoruské hranice s novou československo-sovětskou hranicí. Při práci rozhraničovací komise se na sovětskou stranu dostalo městečko Čop a přilehlé obce, ačkoliv za první republiky byly prokazatelně součástí Slovenska, a nikoliv Podkarpatské Rusi. Přičlenění kdysi slovenského Čopu k Sovětskému svazu bylo diktováno ryze strategickými důvody – na území města se nacházel důležitý železniční uzel.[6] Oblast kolem Čopu nebyla Československu, případně Slovensku, nikdy vrácena a stejně jako bývalá Podkarpatská Rus je dnes součástí Ukrajiny.

Polsko ztratilo na východě více, než co získalo na západě

Z hlediska celoevropských dějin byla významnější změna západních i východních hranic Polska, ze které v konečném důsledku nejvíce vytěžili Sověti. V meziválečném období byl polský stát oproti dnešku výrazně „posunutý“ na východ, takže v sobě zahrnoval i nezanedbatelnou část dnešní Ukrajiny či Běloruska. Po květnu 1945 však bylo Polsko obnoveno ve zcela nových hranicích. Na západě získalo na úkor poraženého Německa teritorium sahající k řekám Odra a Lužická Nisa, na němž se nachází většina historického Slezska. Na východě se naopak Poláci museli smířit se ztrátou rozsáhlého území (nezřídka obývaného národnostními menšinami) ve prospěch Sovětského svazu. Byť s touto územní změnou USA ani Británie původně nepočítaly, na konferencích v Jaltě a Postupimi (1945) s ní nakonec vyjádřily souhlas.[7]

Ke spornému vyřešení polské otázky je vhodné doplnit dvě důležité věci. Zaprvé, Stalin se pochopitelně snažil docílit toho, aby chystané teritoriální změny posvětili polští politici. Polská exilová vláda v Londýně se ale odmítala někdejších východních hranic vzdát. Následovala diplomatická roztržka mezi Sověty a exilovou vládou a prvně jmenovaní poté zvolili jednoduchou strategii – pod jejich patronátem vznikl v květnu 1944 lublinský výbor, základ pozdější prozatímní vlády Polska, který v otázce územních změn souzněl se sovětskými požadavky. Ne náhodou tvořili jeho jádro polští komunisté.[10]

Nádražní budova v kdysi slovenském městě Čopu (60. léta). Foto 1: Csap, vasútállomás, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Chop_train_station_in_1968.jpg

Mapa ukazující změny polských státních hranic po druhé světové válce. Foto 2: Map of the Curzon line, rectified since Teheran Conference maps, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Curzon_line-en.jpg

[1] Peter ŠVORC: Zakletá zem. Podkarpatská Rus 1918–1946. Praha 2007, s. 258. K připojení Podkarpatské Rusi k SSSR v jiných souvislostech a stručněji viz dřívější článek Práva21: https://pravo21.cz/spolecnost/komuniste-pri-prevratu-v-roce-1948-tezili-z-povalecnych-zmen

[2] P. ŠVORC: Zakletá zem, s. 259–260; 

[3] Jan RYCHLÍK – Magdaléna RYCHLÍKOVÁ: Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Praha 2016, s. 203. 

[4] P. ŠVORC: Zakletá zem, s. 261.

[5] Text smlouvy dostupný zde: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1946-186

[6] J. RYCHLÍK – M. RYCHLÍKOVÁ: Podkarpatská Rus, s. 213. Dále srov. článek Denníku N, ve kterém je poukázáno na často opakovaný omyl, že obec Lekárovce byla připojena k Československu jakožto kompenzace za ztrátu území kolem čopského uzlu: https://dennikn.sk/blog/980513/stratena-zem-ako-slovensko-prislo-o-cast-uzemia/ 

[7] K postoji USA a Británie podrobněji Jaroslav KUČERA: Mírové uspořádání s Německem: od protihitlerovské koalice k Česko-německé deklaraci, Praha 2018, s. 77–79.

[8] Ke „čtvrtému dělení Polska“ (včetně zmínky o poválečných změnách hranic) podrobněji https://pravo21.cz/spolecnost/presne-pred-osmdesati-lety-napadli-soveti-polsko-dusledkem-byl-mimo-jine-katynsky-masakr 

[9] Stejně tak se Stalin nemínil vzdát ani dalších území získaných v počátcích druhé světové války, tj. Litvy, Lotyšska, Estonska, finské Karélie a rumunských území Besarábie a severní Bukovina. Tamtéž, s. 76.

[10] Tamtéž, s. 77.

[11] https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/protokol-postupimske-konference-2-srpna-1945/

[12] Jaroslav KUČERA: Mírové uspořádání s Německem, s. 78.