Čtveřice významných, ale opomíjených císařských dokumentů z české historie

Zlatá bula melfská (1231)

Řekne-li se Fridrich II. Sicilský a Přemyslovci, tou první a často jedinou asociací v hlavě běžného znalce historie bude Zlatá bula sicilská (1212). Některým se snad vybaví i Zlatá bula ulmská (1216). Jen málokdo pak bude mít povědomí o Zlaté bule melfské (1231). Všechna tři privilegia se úzce týkají dědičnosti českého království. Je možná překvapivé, že notoricky známá sicilská bula svým reálným významem zbylou dvojici nijak nepřevyšuje.[1] Jelikož zde není prostor věnovat se oběma přehlíženým bulám, věnujme pozornost té méně známé.

Privilegium z Melfi bylo přímou reakcí na smrt českého krále Přemysla Otakara I. a začátek samostatné vlády jeho syna Václava I. roku 1231. Nástupnická práva Přemyslova potomka na český trůn již kdysi potvrdila Zlatá bula ulmská. Přesto na pražském dvoře pokládali za žádoucí, aby v nově nastalé situaci Fridrich II. Sicilský Václavovo kralování znovu potvrdil. Fridrich jakožto významný spojenec Přemyslovců české straně vyhověl. V melfské bule výslovně uvedl, že Václavu I. uděluje „království české se vší mocí a důstojností, městy, hrady, vesnicemi a zeměmi k témuž království přináležejícími…“.[2]

Kromě toho v textu melfského privilegia Fridrich připomněl své dřívější potvrzení Václavových nástupnických práv, čímž jednoznačně odkázal na Zlatou bulu ulmskou (o sicilské bule zde není ani slovo!). Je pozoruhodné, že v této souvislosti označil Václava za Přemyslova prvorozeného syna, a to již k roku 1216. Takto sice Fridrich potvrdil důležitou zásadu primogenitury (prvorozenectví), zároveň ale vyjádřil souhlas se spornou konstrukcí, že prvorozeným mužským potomkem Přemysla Otakara I. byl Václav. Minimálně do roku 1225 se totiž mohl za onoho prvorozence po právu pokládat mimo Čechy žijící Vratislav.[3]

V jednom Zlatá bula melfská své předchůdkyně převyšuje, konkrétně v titulech, jimiž se v daném roce pyšnil Fridrich, vydavatel všech tří listin. V roce 1212 (sicilská bula) byl nejvýznamnějším titulem „král sicilský“. Použit byl sice i okázale znějící titul „vyvolený císař Římanů“, ten však reálně odkazoval jen na Fridrichovy ambice se císařem stát.[4] V roce 1216 (ulmská bula) se tentýž panovník uváděl jako „král Římanů (…) a král sicilský“, neboť tou dobou již dosáhl koruny římského krále. Roku 1231 (melfská bula) se Fridrich uvádí jako „císař Římanů, (…) král jeruzalémský a sicilský.“[5] Výjimečnost prvních dvou titulů, v předešlých listinách neuvedených, je zjevná. Zatímco „císař Římanů“ byl mnohými pokládán za nejvyšší světskou hodnost Evropy, titul krále Jeruzaléma byl úzce spjat s působením samotného Ježíše.[6]

Zikmundovy kapitulace / císařská kompaktáta (1435–1436)

Soubor listin Zikmunda Lucemburského z poloviny 30. let 15. století představuje zajímavý doklad napjatých vztahů mezi světskou a církevní mocí. Římský císař vydal tyto listiny ve prospěch české strany přibližně ve stejné době, kdy Češi (husité) dosáhli kompromisu neboli basilejských kompaktát s představiteli církve. Není ostatně náhodou, že Zikmundovým listinám se začalo brzy po jejich vydání říkat compactata cum imperatore, tedy kompaktáta císařská. Tyto dokumenty lze též nazývat kapitulacemi. Obsahovaly totiž dalekosáhlé ústupky, bez nichž by husité nepřijali Zikmunda za českého krále.[7]

Patrně nejvýznamnějším (a nejkontroverznějším) z těchto ústupků bylo ustanovení, že osoby přijímající pod jednou způsobou nebudou tolerovány v oblastech, kde se po delší dobu dodržuje praxe přijímat podobojí.[8] V Čechách převažující kališníci (přijímající podobojí) si tak chtěli zajistit, že v jimi ovládaných obcích nebudou žádní katolíci (přijímající podjednou). Šlo o náboženskou segregaci, která neměla nic společného se zněním kompaktát basilejských. V nich totiž kališníkům církev neschválila nic více než možnost přijímat pod obojí – a to ještě za splnění určitých podmínek. Není tedy divu, že když se o kontroverzním Zikmundově ustanovení doslechli diplomaté basilejského koncilu, byli mírně řečeno pobouřeni.[9]

Uveďme ještě další příklady toho, jak Zikmundovy kapitulace vycházely husitům vstříc. Císař například podpořil zvolení Jana Rokycany za pražského arcibiskupa, třebaže církev pokládala Rokycanovu volbu z roku 1435 za nelegitimní.[10] Vyhověl také nacionalisticky laděnému požadavku, „aby v Čechách žádný cizozemec na úřadě nebyl.“[11] Pamatoval i na neochotu mnohých českých měst přijímat zpět osoby (převážně katolického vyznání), které uprchly v období někdejších náboženských válek. V samostatném privilegiu totiž městům zaručil, že k přijímání takových uprchlíků je nikdo nesmí nutit.[12]

Rudolfův Majestát pro Slezsko (1609)

Vydání Majestátu pro české stavy Rudolfem II. se v učebnicích dějepisu uvádí běžně. Jen málokdo ale ví, že tento dokument zajišťující v Čechách náboženskou svobodu měl svého sourozence. Tento majestát pro Slezsko byl vydán poté, co se císař Rudolf ocitl pod tlakem zdejších nekatolických stavů. Ty po vzoru českých stavů žádaly pro svou zemi potvrzení legálního soužití dvou náboženství – luterského, jinak též augšpurské konfese, a katolického. Příslušný dokument Rudolf vydal 20. srpna 1609.[15]

Majestát pro Slezsko sice vedle katolictví povoloval jen jedno další vyznání (na rozdíl od českého protějšku), slezským luteránům ale garantoval široká práva. Po úvodních obecných frázích o zákazu útlaku a pokojném soužití Rudolf například stanovil, aby luteráni mohli budovat nové školy či kostely a v případě nutnosti byli pohřbíváni i na katolickém hřbitově. Analogická práva majestát pro Slezsko pochopitelně zaručoval i vyznavačům katolictví.

Dodržování privilegia Rudolf II. výslovně přikázal „našim nejvyšším a jiným úředníkům Hořejšího a Dolejšího Slezska“ a každého, kdo by jeho znění nerespektoval, označil za rušitele míru. Velmi zajímavý je závazek, že ani Rudolf ani jeho nástupci nesmí v budoucnu nařídit nic, co by majestátu pro Slezsko odporovalo. Pokud by snad takové nařízení vzniklo, „nemá to žádné moci míti…“.[16]

To byl však jen planý slib. Stejně jako Majestát pro Čechy totiž ten slezský ztratil význam po roce 1620, kdy císařská vojska potlačila české stavovské povstání. Vzhledem ke složité náboženské situaci ve Slezsku nicméně Habsburkové zdejší luterány do jisté míry tolerovali.[17] Mimochodem, pokud by si snad někdo myslel, že zde diskutovaný majestát není příliš významný kvůli relativně malé rozloze Slezska, je na velkém omylu. Zatímco dnes českým zemím náleží slezské území o rozloze necelých 4 500 km2, před rokem 1740 nám patřilo celé Slezsko s rozlohou blížící se 40 000 km2 (což je výrazně více než například rozloha Moravy).

Dekret o sjednocení pražských měst (1784)

Se samostatnou vládou Josefa II. (1780–1790) si studenti obvykle spojují dva patenty – o zrušení nevolnictví a o toleranci tří nekatolických vyznání. Pro naše dějiny má ovšem nemalý význam i Josefův dekret z roku 1784. V něm císař ukončil staletí trvající samostatnost čtyř pražských měst – Starého a Nového Města, Hradčan a Malé Strany. Ukončením samostatnosti se naštěstí nemyslí vojenská okupace, ale jednoduše sloučení zmíněné čtveřice v jeden samosprávný celek. Ten se posléze až do roku 1922 nazýval Královské hlavní město Praha.

Rozhodnutí sjednotit čtveřici pražských měst se opíralo o prostou, avšak zcela logickou úvahu: kdyby území pražských měst spravoval jeden magistrát namísto čtyř, nevedlo by to k ukončení neproduktivních kompetenčních sporů, které brzdily zdejší rozvoj? Navíc, neušetřily by se takto značné finanční prostředky? V tomto duchu uvažoval sám Josef již roku 1771 během inspekční cesty po Čechách.[18] Jeho matka Marie Terezie ale takové reformě nakloněna nebyla. Sama si nicméně musela uvědomovat paradox, že mnohem větší Vídeň úspěšně řídil jeden jediný magistrát.[19]

Ruce Josefovi uvolnila až matčina smrt o devět let později. Příkaz ke sloučení čtyř magistrátů a posléze měst císař formuloval již v rozhodnutí z 20. prosince 1782, respektive dekretu z 2. června 1783. To se dle očekávání neobešlo bez protestů řady obyvatel čtyř pražských měst. Josef II. však trval na svém a vytvoření jedné Prahy s konečnou platností stvrdil 2. února 1784, kdy nechal publikovat dříve zmíněný dvorský dekret. V něm mimo jiné stanovil, že moc nově zřízeného magistrátu bude rozdělena mezi trojici senátů: 1. pro politicko-správní a hospodářské záležitosti; 2. pro civilní soudnictví; 3. pro trestní soudnictví. V témže roce došlo i k vydání prováděcích předpisů, např. o způsobu spojení měst.[20]

Se zhruba 76 000 obyvateli se čerstvě sjednocená Praha stala druhým nejlidnatějším městem Habsburské monarchie. Pro takto významné sídlo ale dvorský dekret překvapivě neurčoval podobu městského znaku, a na této věci se tak museli domluvit místní radní. Jelikož pražský magistrát v souladu s dekretem sídlil na Staroměstské radnici, zvolen byl nakonec někdejší znak Starého Města.[21] Na závěr uveďme, že jednotná Praha z konce 18. století nezahrnovala některá území, která si dnes s centrem naší metropole poměrně běžně spojujeme. K přičlenění Josefova a Vyšehradu totiž došlo až výrazně později (1850, 1883).

Shrnutí

Nyní nezbývá, než význam výše diskutovaných dokumentů stručně vystihnout. Zlatá bula melfská udělila vládu nad Českým královstvím Václavu I., čímž potvrdila dědičnost trůnu dle zásady prvorozenectví. Kapitulace umožnily nástup Zikmunda na český trůn, avšak za cenu dalekosáhlých ústupků husitům a negativních reakcí ze strany katolíků. Majestátem pro Slezsko zaručil Rudolf II. legální dvojvěří na poměrně rozsáhlém území, a navázal tak na dřívější privilegium pro stavy v Čechách. Dekretem z února 1784 sjednotil Josef II. pražská města v jeden správní celek, čímž přispěl k následnému rozvoji celé lokality.

Úvodní foto: Vyobrazení císaře Zikmunda Lucemburského se svým doprovodem z pozdně středověké kroniky. Foto 2: Emperor Sigismund with the golden rose, ff. 86-87. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Emperor_Sigismund_with_the_golden_rose,_ff._86-87.jpg

[1] K možnému většímu významu Zlaté buly ulmské oproti té sicilské podrobněji Martin WIHODA: Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha 2005, s. 143–148. Viz také https://pravo21.cz/media/3060612/fakt-i-rocnik-1-cislo.pdf, s. 16.

[2] Originální znění zde: https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&bookid=565&page=39

[3] Po tomto roce zprávy o Vratislavovi mizí. Přemysl jej měl ze svého prvního manželství s Adlétou Míšeňskou, jak Adlétu, tak Vratislava ale později zapudil. Václava porodila Konstancie Uherská, druhá Přemyslova choť.

[4] K tomu podrobněji Martin WIHODA: Zlatá bula sicilská, s. 44–52.

[5] Všechny tři tituly se objevují i na samotné pečeti (tedy zlaté bule v pravém slova smyslu). Naopak pečeť přivěšená ke Zlaté bule sicilské, jak již název napovídá, obsahovala titulaturu sicilského krále, nikoliv však římského krále, natož císaře.

[6] Netřeba vysvětlovat, že toto město je spjaté s Ježíšovou smrtí a vzkříšením. Je zajímavé, že Jeruzalémské království (křižácký stát vzniklý na konci 11. stol.) po delší dobu samotný Jeruzalém neovládalo, ale právě Fridrich jej r. 1229 dokázal získat zpět. Titul tamějšího krále obdržel v souvislosti se šestou křížovou výpravou. Podrobněji zde: https://www.britannica.com/place/kingdom-of-Jerusalem

[7] Podrobněji k těmto dokumentům František ŠMAHEL: Basilejská kompaktáta: příběh deseti listin. Praha 2011, s. 122–124; Josef VÁLKA: Kompaktáta a kapitulace. Charta stavovských svobod? Časopis Matice moravské 129/1, 2010, s. 19–43. Ke kompaktátům basilejským viz také https://pravo21.cz/spolecnost/basilejska-kompaktata-z-roku-1436-obsahovala-radu-pravnich-nejasnosti

[8] Originální formulace zní „kteříž přijímají pod jednú zpósobú, tělo božie v často dotčených království a markrabství, aby hanebná nebyla směsice, proti jich vuoli a svobodám nebudú trpieni, ale toliko v miestech, v nichž přijímánie pod obojí zpósobú časuov prvních nebylo zachováno, trpieni budú.“ K dispozici zde: https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&action=jdi&bookid=794&page=%C2%A8429&action_button=%F0%9F%93%96%EF%B8%81

[9] Podrobněji F. ŠMAHEL, Basilejská kompaktáta, s. 58–59, 62–63 a 122.

[10] V této věci vydal Zikmund samostatné privilegium, ve kterém kromě arcibiskupské volby potvrdil i zvolení dvou Rokycanovi podřízených biskupů. Jeho znění zde: https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&action=jdi&bookid=794&page=445&action_button=%F0%9F%93%96%EF%B8%81

[11] https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&action=jdi&bookid=794&page=448&action_button=%F0%9F%93%96%EF%B8%81

[12] https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&bookid=794&page=449

[13] Dále císař například nařídil, aby mniši pobývající v Praze nepřekáželi kněžím ve výkonu jejich funkce.

[14] Tyto výroky přebírám z pozdně středověkých rukopisů, pro vážné zájemce uvádím jejich identifikaci: Moravský zemský archiv v Brně, rukopis H d 37, fol. 70r; Státní archiv v Třeboni, rukopis A 19, fol. 320r.

[15] K vydání a obsahu dokumentu podrobněji Daniel SPRATEK: Rudolfův majestát pro Slezsko. In: Encyklopedie českých právních dějin, X. svazek (R-Říš). Plzeň-Ostrava, 2017, s. 683; Petr VOREL: Velké dějiny zemí Koruny české VII (1526–1618). Praha 2015, s. 440–441.

[16] Citace převzaty z https://new.manuscriptorium.com/hub/browser/default/detail?url=https:%2F%2Fcollectiones.manuscriptorium.com%2Fassorted%2FNKCR__%2FNKCR__%2FD%2FNKCR__-NKCR__54_G_002864_3DF186D-cs%2F&imageId=https:%2F%2Fimagines.manuscriptorium.com%2Floris%2FNKCR__-NKCR__54_G_002864_3DF186D-cs%2FIMG00000019&lang=en, snímek č. 19.

[17] Jiří MIKULEC et al.: Velké dějiny zemí Koruny české VIII (1618-1683). Praha 2008, s. 289.

[18] Ondřej BASTL: Spojení pražských měst v roce 1784. Edice rukopisu č. 322. Praha 2003, s. 16–18.

[19] https://www.dnyceskestatnosti.cz/novinky/clanky/12-2-1784-spojeni-ctyr-prazskych-mest/

[20] O. BASTL: Spojení pražských měst v roce 1784, s. 34. Znění dekretu v němčině je dostupné na s. 63–71.

[21] https://www.dnyceskestatnosti.cz/novinky/clanky/12-2-1784-spojeni-ctyr-prazskych-mest/