Basilejská kompaktáta z roku 1436 obsahovala řadu právních nejasností

Od roku 1415 byli čeští a moravští husité považováni za kacíře, což o pár let později vyústilo v sérii protihusitských křížových výprav vyhlašovaných papežem. V důsledku celkového neúspěchu těchto tažení se roku 1431 církev, představovaná basilejským koncilem, rozhodla zahájit s husity diplomatické rozhovory.

Během nich sepsali husité a basilejský koncil v Praze roku 1433 první tři části kompaktát. Vyhotovení dalších částí následovalo o dva roky později v Brně. V roce 1436 zavítali legáti koncilu, husité, císař Zikmund a moravský markrabě Albrecht do Jihlavy, kde kompaktáta přepsali na pergamenové listiny, zpečetili a slavnostně vyhlásili.[1]

Platnost pro jednu generaci, nebo na věčné časy?

První možný spor ohledně citované věty spočíval v otázce platnosti. Schválení utrakvismu (tj. přijímání podobojí) v kompaktátech chápali představitelé katolické církve jako dočasný ústupek. Proto větu „kteří mají takový zvyk“ vykládali ve smyslu „kteří mají takový zvyk nyní, v okamžiku uzavření smluv“.

Jinak řečeno, z katolického úhlu pohledu bylo přijímání podobojí legalizováno jen pro ty, kteří se k této praxi hlásili v den uzavření kompaktát, 5. července 1436. Do několika desítek let by všechny takové osoby zemřely a v Čechách a na Moravě by již nikdo nemohl legálně přijímat podobojí, čímž by zde zavládla plná církevní jednota. Zmíněné uvažování demonstruje například výrok papeže Pia II. z roku 1462: „... kompaktáta byla učiněna těm, kteří tehdy měli zvyk; ale mnozí zemřeli a jen málo z nich zůstalo naživu...“[4]

Utrakvisté naopak tíhli k interpretaci, že dohody s koncilem schvalují přijímání podobojí na neomezenou dobu. Spornou větu interpretovali ve smyslu „kteří takový zvyk mají nyní i v budoucnosti.“ Kdyby tomu bylo jinak, kompaktáta by u nás nemohla být právním základem přijímání podobojí i v 16. století, kdy již žádný z utrakvistů žijících roku 1436 nebyl mezi živými.

Tento postoj dokládají též argumenty kněze Martina Lupáče v polemice s výše zmíněným Piem II. Poukázal například na privilegium Zikmunda Lucemburského, v němž císař slíbil Čechům následující: „... chceme, aby námi a našimi následovníky v budoucích časech a věčně jim všechny věci byly dodržovány a zcela zachovány.“[5] Lupáč logicky uvažuje, že zavázal-li se císař roku 1436 k zachování všeho na věčné časy, není možné souhlasit s katolickým tvrzením o legálním přijímáním podobojí jen pro jednu generaci.[6]

Jenom pro dospělé, či bez věkového omezení?

Jednu z nejvýznamnějších neshod mezi utrakvisty a katolíky představovalo „přijímání dítek“, tj. účast nemluvňat a malých dětí na svatém přijímání. Nezáleželo ani tak na tom, zda děti přijímají podjednou či podobojí. Katolíky totiž dráždil hlavně fakt, že utrakvisté vůbec umožňují dětem účast na přijímání jako takovém, jelikož v katolické církvi se od této praxe upustilo před dlouhými staletími.

Není překvapivé, že větu „kteří mají takový zvyk“ vykládali katolíci v neprospěch přijímání dítek. Poměrně jasně to formuloval roku 1465 Hilarius Litoměřický, když prohlásil: „... jestliže děti nemají rozum, nemohou mít zvyk, jelikož zvyk a obyčej přijatý z vlastní vůle se týká pouze osob užívajících rozum.“[7]  V katolickém pojetí tedy „mít zvyk“ znamenalo „sám si jej osvojit“, což u malých dětí nepřicházelo v úvahu.

V tisku kompaktát z roku 1513 najdeme zcela opačný argument. Utrakvisté tu prohlašují, že klíčová věta z kompaktát se vztahuje na všechny, „kdo jsou českého a moravského pokolení, obojího pohlaví, mužského a ženského, a také kteréhokoliv věku...“[8] Autor tohoto výroku zjevně zastával názor, že i nemluvně může mít zvyk.  Pro utrakvisty tedy „mít zvyk“ znamenalo „praktikovat jej ať už z vlastní vůle či nikoliv“.   

Církev institucionální, či jiná?  

Poslední sporné místo se týká závěrečných slov, tj. přijímání „mocí pána našeho Ježíše Krista a církve, pravé choti jeho.“ Katolíci nepochybovali, že zde uváděná církev je totožná s pozemskou institucí reprezentovanou papežem či všeobecným koncilem. Proto mohli směle prohlašovat, že přijímání podobojí bylo v kompaktátech uděleno či propůjčeno Čechům a Moravanům ze strany basilejského koncilu.

V katolických kruzích tím pádem jednoznačně převládla tendence spatřovat veškerý základ přijímání podobojí v kompaktátech. Před uzavřením těchto smluv šlo o nedovolenou praxi. Basilejský koncil v roli „dárce utrakvismu“ zmínila celá řada katolíků; jako příklad uveďme výrok jednoho anonyma z poloviny 15. století: „... na basilejském koncilu bylo z jistých a rozumných příčin některým Čechům načas uděleno přijímání podobojí ...“

Mezi utrakvisty samozřejmě panovalo výrazně odlišné přesvědčení. Jelikož původ přijímání podobojí spatřovali v Kristově biblickém přikázání, a nikoliv v rozhodnutí papeže či koncilu, pojem „církev, pravá choť Kristova“ v kompaktátech chápali jinak nežli jejich oponenti. Dle jejich názoru šlo o pravou, nezkaženou církev, která je rozprostřena po celém světě a jejíž jedinou hlavu představuje Ježíš Kristus.

Takovou církev nereprezentuje žádný člověk, ať už koncil, či papež. Hovoří-li tedy kompaktáta o přijímání mocí Krista a jeho pravé choti, nemůže tím být v žádném případě myšlena autorita koncilu. Ten tím pádem utrakvismus Čechům neudělil, ale pouze s ním jakožto smluvní strana kompaktát vyslovil souhlas. Tento způsob uvažování doložme na příkladu dříve zmíněného tisku kompaktát: „... přijímání pod obojí způsobou činíme mocí pána našeho Ježíše Krista a církve, pravé choti jeho, ale ne mocí koncilu, jak to chtěli legáti (= poslové koncilu).“[9]

Poučení?

[1] Text basilejských kompaktát je nově přístupný v knize František ŠMAHEL: Die Basler Kompaktaten mit den Hussiten. Untersuchung und Edition. Wiesbaden 2019, s. 170–218. Zastaralá edice i se staročeským zněním je dostupná zde (s. 398–412): https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&cat=10&bookid=794&page=398. Sluší se doplnit, že samotný basilejský koncil ratifikoval kompaktáta až v lednu 1437; v Jihlavě stvrdili platnost kompaktát legáti koncilu svými vlastními pečetěmi.

[2] Tzv. čtyři pražské artikuly představovaly od počátku 20. let 15. století hlavní věroučné zásady husitského hnutí, o jejichž pravdivosti měl být ideálně přesvědčen celý svět. Kromě přijímání podobojí zde bylo zastoupeno svobodné kázání slova božího, trestání hříchů a zákaz světského panování kněží.

[3] Pro milovníky latiny přikládám původní znění: „... illi et ille, qui talem usum habent, communicabunt sub duplici specie cum auctoritate Domini nostri Iesu Cristi et ecclesie, vere sponse sue.“

[4] Staročeské znění této věty: „Pak těm učiněna sú, kteříž tehdáž obyčej mějéchu: ale mnozí zhynuli sú, a již málo z těch živých zóstalo...“ Dostupné zde: https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&action=jdi&cat=10&bookid=798&page=351&action_button.x=0&action_button.y=0

[5] Ve staročeském originále: „A chceme, aby námi a našimi náměstky v budúcie časy věčně všecky věci jim byly držány a úplně zachovány.“ Dostupné zde: https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&action=jdi&cat=10&bookid=794&page=431&action_button.x=0&action_button.y=0 Jestliže u nějakého výroku nepřikládám odkaz, znamená to, že jsem jej převzal přímo z pozdně středověkého rukopisu či starého tisku.

[6] Konkrétně zde pokládá tuto řečnickou otázku: „Jestliže smrtí těch, kteří před udělením (= před kompaktáty) měli zvyk takto přijímat, mají též zahynout kompaktáta, jak je potom možné, aby byly všechny věci navždy zachovávány?“

[7] Původní znění dostupné zde: https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&cat=19&bookid=875&page=67

[8] Staročeský originál: „... ktož jsú českého a moravského pokolení, obého pohlaví, mužského a ženského, a kteréhožkoli také věku...“

[9] Staročeský originál: „... přijímajíce pod dvojí způsobú činíme mocí pána našeho Ježíše Krista a církev, pravé choti jeho, ale ne mocí zboru, jakož legátové chtěli.“

[10] Tím nemyslím jen časté písemné a ústní polemiky mezi katolíky a utrakvisty, ale i domácí odboj a křížovou výpravu proti Jiřímu z Poděbrad v 60. letech 15. století.