Vztah mezi judikaturou slovenského a českého ústavního soudu: právní kontinuita a vývoj

Historický vývoj ústavních soudů a jejich právní dědictví

V historii České a Slovenské republiky má ústavní soudnictví dlouholetou tradici, jelikož první zmínka o ústavním soudu se objevuje už za první republiky v Ústavní listině z roku 1920 a v prováděcím zákoně č. 162/1920 Sb. z. a n., který upravil jeho pravomoci a působnost. Poprvé se jako dvě federativní republiky Česko a Slovensko dělily o jeden ústavní soud až v roce 1991, kdy na základě ústavního zákona č. 91/1991 Sb. o Ústavním soudu ČSFR vznikl Ústavní soud České a Slovenské federativní republiky. Tento zákon byl v obou republikách po rozpadu federace nahrazen ustanoveními Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. a v Slovenské republice i novelou Ústavy SR ústavný zákon 90/2001 Z. z. v roce 2001.

Ústavní soud je v řízení vázán zásadně ústavním pořádkem, ale na podporu svých argumentů může využít judikaturu jiných ústavních soudů nebo mezinárodních soudů. V české ústavní judikatuře se Ústavní soud často opírá o rozhodnutí SDEU, ESLP, rakouského či německého ústavního soudu, ale i jiných ústavních nebo nejvyšších soudů. Vztah mezi Českou republikou a Slovenskem je specifický v tom, že se jedná o jeden z mála případů, kdy se po určitou dobu dva státy dělily o jeden ústavní soud, který se po mírumilovném rozpadu státu rozdělil na dvě instituce. Prakticky to znamená, že obě instituce mohou čerpat z rozhodnutí prvorepublikového ÚS, a také z federálního ÚS, které jim předcházely.

Jazyková a legislativní blízkost jako argumentační most

Jeden z důvodů, proč se slovenský ÚS odvolává na judikaturu ÚS ČR, je podobnost právních úprav obou republik, vycházející ze společné historie těchto právních systémů.[1] Slovenský soud přihlíží ke komentářům psaným v souvislosti s českou právní úpravou anebo také k ustálené judikatuře ÚS ČR, reagující na daný právní problém. Samozřejmě si oba státy od svého rozdělení prošly svým vlastním právním vývojem, a tedy některé právní instituty již byly změněny a došlo k vytvoření odlišností mezi právními řády obou států. Podobnost však byla novelami dotčena pouze v některých odvětvích, což připomíná i ÚS SR.[2]

V nedávné době se Ústavný súd musel vypořádat s otázkou vzetí do vazby člověka, který byl dosud trestně stíhán na svobodě. Stěžovatel argumentoval svým právem na svobodu pohybu a dožadoval se, aby nebyl bezdůvodně držen ve vazbě, kterou však nakonec Ústavný súd povolil. V tomto případě se Ústavný súd musel vypořádat s otázkou, jak vysoký trest může mít dostatečně odstrašující účinky na to, aby člověk utekl ze státu, namísto setrvání a podrobení se vyšetřování.[3] Ústavný súd k prokázání svého pohledu využil judikaturu českého Ústavního soudu a vyjádřil se tak, že „vzhľadom na príbuznosť dotknutej trestnej právnej úpravy Českej republiky a Slovenskej republiky považoval za relevantný názor judikovaný Ústavným súdom Českej republiky“, a dopomohl si ke svému argumentu pomocí vícera nálezů Ústavního soudu, které kombinoval se svými vlastními názory z minulosti.

V daném případě vznikl zajímavý argumentační rámec, ve kterém byly zohledněny závěry obou ústavních soudů. Vzhledem k podobnosti příslušné právní úpravy je bylo možné spojit do jednoho konzistentního interpretačního zdroje.

Reflexe odborného diskurzu a nedostatek slovenské literatury

V právní praxi může nastat nedostatek komentářové literatury v případě, že daná situace dosud nenastala a nedostala tak patřičnou pozornost v rozhodovací praxi – autoři doktrinálních prací nemohou vždy dohlédnout všechny hypotetické situace. Jako zajímavé se tedy jeví využití české odborné literatury a judikatury v průběhu řízení, zabývající se problematikou, která v slovenské právnické obci ještě nedostala dostatek pozornosti.[4]

V tomto nálezu Ústavný súd SR, který v něm vystupuje v pozici účastníka, věnuje pozornost mnoha judikátům z České republiky, kvůli argumentu, že ve Slovenské republice nebyla otázce promlčení práva z bezdůvodného obohacení věnována dostatečná pozornost. Jedná se o argument jedné ze stran řízení, a i když Ústavný súd připomíná své vlastní nálezy v podobné problematice, nevyhne se argumentaci ohledně judikatury z České republiky. K potvrzení svého názoru se přiklání nejen k české judikatuře, ale čerpá i z české komentářové literatury. Je zajímavé, že se protistrana ve sporu odehrávajícím se pouze na národní úrovni musí v takové míře vypořádat s použitím zahraniční judikatury i literatury.

Domnívám se, že tak hluboké a komplikované užívání cizí judikatury v kombinaci s názory odborné literatury je projevem nejen blízké právní kultury, ale taky jazykové blízkosti.

V nálezu III. ÚS 287/2020 se objevuje obsáhlá pasáž, v níž ÚS SR nachází mnoho aplikovatelných závěrů z české odborné literatury a přiklání se k názorům vyjádřeným v některých komentářích. Právní pohledy z této literatury se snaží srovnávat s východisky judikatury Ústavního soudu ČR zohledňujícími právo na zákonného soudce. Ústavný súd se doslovně vyjadřuje ke svému širokému užití nálezů Ústavního soudu a přiznává, že se jimi silně inspiroval a dopomohl si tak ke svému finálnímu řešení. (bod 27)

Jako jeden z klíčových nálezů zaobírajících se problematikou zákonného soudce vyzdvihuje nález: sp. zn. I. ÚS 2769/15 z 15. června 2016, z kterého čerpá zásadní podmínky, které musí být dodrženy při rozvrhování soudní agendy. Na konci svého rozhodnutí připomíná tento nález a cituje z něj důležitou část, která podporuje jeho argument ohledně podkopávání veřejného mínění nekalými praktikami při obsazování senátu za zavřenými dveřmi.[5]

Využití dědictví federálního ÚS

Mnoho nálezů se také odvolává na rozhodnutí tehdejšího federálního ÚS, který byl předchůdcem novodobých ÚS. Tyto nálezy se většinově zabývají právními otázkami z minulé doby anebo právními vztahy, které měly počátek ještě v časech federace. Když se však ÚS dostane do kontaktu s otázkou, která již byla projednána Ústavním soudem ČR, reagujícím na nález federálního ÚS, přihlédne k už nalezenému řešení. Oba soudy tedy mají obdobný přístup k čerpání právních argumentů, hledíce na právní dědictví po bývalém ÚS, o které se dělí.[6]

V nálezu PL. ÚS 1/2012 se odkazovalo na judikaturu jak federálního tak i českého ústavního soudu a jejich právní názory v průběhu řízení o problematice ústavnosti některých ustanovení zákoníku práce. Slovenský ústavní soud se musel vypořádat se stanoviskem federálního ÚS a tím, jak chápal princip rovnosti ve své judikatuře, a v této situaci si dopomohl judikaturou českého ústavního soudu, jehož nález řešil otázku požadavku všeobecné rovnosti před zákonem. [7]

Do této kategorie lze rovněž zahrnout nález PL. ÚS 1/2023, ve kterém jde o doplácení důchodů pro jednotlivce, kteří v době federace pracovali v jiném státě, než kde dnes žijí. V nálezu se nachází obsáhlá pasáž o tom, jak se oba státy se změnou vyrovnaly, a také jak se s problematikou vyrovnaly české soudy.[8]

Reálný dopad na rozhodovací praxi

Byť se jedná o zajímavou akademickou diskusi, v reálném sporu může docházet ke komplikacím pro účastníky, když je nutné aby se vypořádali s rozsáhlou zahraniční judikaturou. Ta s sebou v případech často přináší i různé odborné články anebo komentáře k právní úpravě, se kterými se strana nebo soud musí obeznámit a následně na ně reagovat.

Problém může nastat i z důvodu různých podmínek, ve kterých soudy rozhodují, a jejich ustáleného chování (judicial behaviour). Jsou to vedlejší podmínky, které mají dopad na to, jak rozhodují soudy v různých státech, a mohou mít dopad i na to, jak pracují se svou právní kulturou a právními principy.[9] Problém s přebíráním české judikatury už jednou nastal, když se Ústavný súd SR až příliš inspiroval Ústavním soudem ČR a ve svém nálezu PL. ÚS 21/2014-96 ze dne 30.1. 2019 rozhodl o existenci implicitního materiálního jádra slovenské Ústavy. Nález vyvolal vášně a zejména z důvodu přílišné inspirace a nedostatku vlastní argumentace soudu ve svůj prospěch.[10]

Je možné, že kdyby se zavedla praxe kopírování rozhodnutí Ústavního soudu ČR, byť by se v tom okamžiku zdála správná, mohlo by docházet k situacím, kdy se Ústavný súd snaží dosáhnout podobného rozhodnutí jako jeho český protějšek, a to i za cenu stráty svých dlouhodobých názorů. Jde o krajní případ, ale může být užitečné porovnat vícero nálezů dle toho, jak silně se Ústavný súd svým protějškem inspiruje. Jsou nálezy kde se od názoru Ústavního soudu distancuje,[11] a případy, ve kterých se s ním úplně ztotožňuje.[12]

Závěr

Po historickém úvodu, který objasnil institucionální a právní příbuznost mezi slovenským a českým ústavním soudem, jsem v článku rozčlenil judikaturu Ústavného súdu SR do tří kategorií podle způsobu, jakým pracuje s rozhodnutími svého českého protějšku.

Za prvé, ÚS SR využívá českou judikaturu jako interpretační oporu v případech, kdy existuje výrazná legislativní a jazyková blízkost mezi oběma právními řády.

Za druhé, tato jazyková blízkost rovněž umožňuje přirozené zapojení české právní komentářové literatury, což se ukazuje jako zvláště přínosné v situacích, které dosud nebyly v slovenském právním diskurzu dostatečně rozpracovány.

Za třetí, jsem se zaměřil na využívání právního dědictví Ústavního soudu Federativní republiky. Oba soudy z něj čerpají jako ze společného historického základu, čímž se potvrzuje kontinuita ústavního soudnictví navzdory rozdělení státu.

Následně jsem vypracoval možný dopad na reálné případy, ve kterých můžou vzniknout problémy z různých důvodů, např. různost právní kultury anebo různé okolní vlivy. Součástí této části je i varování ohledně negativních dopadů tohoto fenoménu, kdy by docházelo ke krajním případům, které už v minulosti nastaly.

Tento fenomén jsem popsal pomocí praktických nálezů a jeho trvání analyzuji napříč delším časovým obdobím, aby bylo lépe vidět, že se jedná o dlouhodobý jev inspirování se rozhodnutími českého Ústavního soudu. Jeho důsledkem jsou dle mého názoru ještě bližší vztahy mezi těmito ústavními soudy.[13] I když se kvůli právnímu vývoji v obou zemích změnilo mnoho, pořád mají oba soudy možnost čerpat ze svých zkušeností a řešení.

Foto: koláž vytvořená pomoci ChatuGPT z těchto fotogafií:

• Ústavný súd SR, Rl91, Wikimedia Commons, dostupné zde.
• Moravská zemská sněmovna (dnes Ústavní soud ČR), Kirk, Wikimedia Commons, dostupné zde.

[1] Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. PL. ÚS 1/2023.

[2] Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. PL. ÚS 1/2023.

[3] Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. I. ÚS 599/2023.

[4] Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 13. 12. 2024 sp. zn. IV. ÚS 214/04.

[5] Body 29 a 46 nálezu Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 287/2020.

[6] Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 3. 7. 2013 sp. zn. PL. ÚS 1/2012.

[7] Str. 19 nálezu Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 3. 7. 2013 sp. zn. PL. ÚS 1/2012.

[8] Bod 12 nálezu Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. PL. ÚS 1/2023.

[9] Smekal, H., Benák, J., Hanych, M., Vyhnánek, L., & Janků, Š. (2021). Mimoprávní vlivy na rozhodování českého Ústavního soudu. Str. 54 https://doi.org/10.5817/cz.muni.m210-9884-2021

[10] PREUSS, Ondřej, Slovenský „Melčák“, nukleární zbraň jako dar novému ústavnímu soudu, in JURISPRUDENCE 6/2019.

[11] Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. PL. ÚS 3/2012.

[12] Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 31. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 121/2021.

[13] https://www.usoud.cz/aktualne/v-brne-probehlo-tradicni-spolecne-jednani-soudcu-ceskeho-a-slovenskeho-ustavniho-soudu