Evolio: Měníme způsob, jakým začínající advokáti pracují
Dnes jsme měli příležitost položit 5 jednoduchých otázek Janu Tkáči, který je vizionářem a architektem informačního systému Evolio. To patří mezi partnery Práva21.
Názorový souboj: Ano, či ne povinnému očkování?
V souvislosti s předvolebními debatami se do popředí veřejné diskuze opět dostala otázka povinného očkování. Názoroví oponenti se vzájemně osočují z napojení na farmaceutický byznys či šarlatánství. Někteří diskutéři tvrdí, že očkování způsobuje autismus nebo snad homosexualitu. Jiní varují, že jde o jeden z největších výdobytků civilizace a nízká proočkovanost může mít devastující dopad na zdravotní stav populace. Advokátku magistru Zuzanu Candigliotu a imunologa doktora Michala Křupku jsme oslovili s následující otázkou: „Domníváte se, že současný systém povinného očkování je nezbytný a ospravedlnitelný veřejným zájmem?“
„Domníváte se, že současný systém povinného očkování je nezbytný a ospravedlnitelný veřejným zájmem?“
Mgr. Zuzana Candigliota
advokátka, za NE povinnému očkování
Represivní přístup k očkování dětí je v Evropě typický hlavně pro posttotalitní země, zatímco na Západě je očkování povinné jen výjimečně. V Itálii například bylo dosud povinné očkování pouze proti čtyřem nemocem - záškrtu, tetanu, obrně a hepatitidě typu B. Očkování proti ostatním nemocem, která jsou u nás povinná, byla v Itálii pouze dobrovolná, ale státem doporučená a hrazená. Itálie nyní zavádí povinné očkování proti celkem dvanácti nemocem, včetně takové absurdity, jako je očkování proti planým neštovicím. Podstatný bude nicméně až způsob uplatňování sankcí vůči rodičům v praxi. Již v minulosti některé vyspělé severní regiony, jako je kupříkladu Benátsko, na svém území pozastavily platnost očkovací povinnosti a přestaly uplatňovat sankce vůči rodičům. V tomto regionu ale nerezignovali na ochranu veřejného zdraví, ale přijali například opatření, že neočkované dítě může navštěvovat mateřskou školu, kde proočkovanost dosahuje nejméně devadesáti procent. A to dává větší smysl, než uplatňování represe, zastrašování a trestání rodin.
Represe nezvýší důvěru v očkování a rodiče nepřesvědčí, že je to dobré. Rozsah povinného očkování by měl být nulový. Tím nechci říci, že by se očkovat nemělo vůbec, rodičům by mělo být nabízeno dobrovolné a státem hrazené očkování dle současného vědeckého poznání. Z rozhodování o rozsahu a schématech očkování by ovšem měly být vyloučeny osoby v konfliktu zájmu, které pobíraly odměny od farmaceutického průmyslu nebo s ním úzce spolupracovaly a prosazovaly jeho zájmy, zejména pak představitelé České vakcinologické společnosti. Ti mají negativní vliv na systém očkování v České republice. Je správné a přirozené, že o očkování rozhodují rodiče a že se v péči o své děti řídí svým svědomím. Také je správné, aby před tím dostali od svého lékaře a z informačních kampaní všechny potřebné a vyvážené informace jak o výhodách očkování, tak i o jeho rizicích. Podle Úmluvy o právech dítěte je prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte. Rozsah současného očkovacího kalendáře ale v nejlepším zájmu dětí není.
MUDr. Michal Křupka
imunolog, za ANO povinnému očkování
Objev a zavedení aktivní imunizace neboli očkování patří mezi zásadní úspěchy lékařské vědy a spolu s technologií úpravy a distribuce pitné vody očkování umožnilo u řady infekčních chorob výrazně omezit jejich výskyt nebo je dokonce na rozsáhlých územích zcela eliminovat. V současnosti se odhaduje, že vakcinace celosvětově zachraňuje ročně několik milionů lidí před možným úmrtím na infekční onemocnění a další stovky tisíc lidí před invaliditou v jejich následku.
Co se týče právní úpravy, povinné očkování dětí bylo v Československu zavedeno již v roce 1919 zákonem č. 412/1919 Sb. V dnešní době je v České republice podle vyhlášky č. 299/2010 Sb. povinné očkování proti devíti nemocem, což odpovídá západoevropskému standardu. Míra povinnosti je v rámci zemí Evropské unie různá. V některých zemích je základní očkování dobrovolné, ale doporučené. Ve většině států je zavedena nějaká míra přímé či nepřímé povinnosti.
Pochybnosti o efektivitě a bezpečnosti vakcín, které se v poslední době objevují takřka celosvětově, jsou často založeny na zkreslených či dokonce nepravdivých informacích šířených většinou prostřednictvím internetu. Přestože nežádoucí účinky vakcín nelze zcela vyloučit, závažnější reakce se objevují jen velice vzácně a jsou lékovými agenturami dlouhodobě sledovány a pravidelně vyhodnocovány. Odmítání očkování s následným poklesem proočkovanosti s sebou nese vážná rizika návratu onemocnění, která z našeho území již v minulosti vymizela. Varováním mohou být epidemie spalniček objevující se v posledních letech na různých místech v Evropě i Spojených státech amerických, první případ záškrtu ve Španělsku po téměř třiceti letech či šíření dětské obrny v zemích, z kterých již byla v minulosti vytlačena. V zahraničí se tak objevuje spíše trend ke zpřísnění povinnosti než k jejímu zmírňování. Příkladem může být Itálie, kde bylo letos zavedeno povinné očkování v širším rozsahu než u nás, nebo Austrálie, která od roku 2016 očkováním podmiňuje vyplácení sociálních dávek na děti.
Redakce zvídavé čtenáře upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14, kde se soud vyjádřil k otázce odmítnutí povinného očkování z důvodu světské výhrady svědomí rodiče.
