Makak autorem? Autorské právo ve světle tzv. opičí selfie

Fotografie, na které je zachycen obličej makaka, vznikla náhodou. David Slater byl na výpravě v sulaweském pralese fotografovat skupinu makaků. Když nasadil jeden z fotoaparátů na stativ a čekal, zvědavému makakovi jménem Naruto se podařilo zmáčknout spoušť a vytvořit svou vlastní selfie. Fotografie se ihned stala světově známou, obletěla sociální média a v roce 2014 byla umístěna na stránku Wikimedia Commons [1]. Slater sice požadoval stažení fotografie z webové stránky z důvodu neoprávněného zveřejnění, ale bezúspěšně. Wikimedia Commons argumentovala, že dílo vytvořené opicí není autorskoprávně chránitelné, a tedy ani David Slater nemá žádná autorská práva k této fotografii.

Opičí autor

V roce 2015 vyvstal další spor. Tentokrát na Davida Slatera podala ve Spojených státech amerických žalobu společnost PETA [2] bojující za práva zvířat. Jako zástupce (tzv. next friend) argumentovala, že autorem je makak Naruto, protože fotografie je výsledkem jeho zamýšlených a svobodných rozhodnutí. Soud okrsku Severní Kalifornie nicméně žalobu zamítnul s odůvodněním, že opice nemůže být považována za autora ve smyslu autorského práva. PETA na svém právním názoru trvala a podala odvolání. Než však odvolací soud stihl spor rozhodnout, strany uzavřely mimosoudní vyrovnání. David Slater se zavázal organizacím na ochranu makaků chocholatých pravidelně posílat procentuální část ze zisku z dalších opičích selfie.

Byť věc pro Slatera i pro organizaci PETA skončila zdánlivě dobře, pro odbornou veřejnost představuje soudní smír jisté zklamání. Zklamání z toho, že soud nezodpověděl otázku, zda může být opice autorem podle autorského práva USA. Další otázku, zda je taková opičí selfie Slaterovým autorským dílem, prvostupňový soud také nezodpověděl, protože nebyla předmětem řízení. Přesto zůstává minimálně pro Slatera zásadní.

Autorskoprávní ochrana opičí seflie v USA a EU

Autorskoprávní ochrana hraje bezesporu významnou roli při ochraně nehmotných výsledků duševní činnosti a investic do ní vložených. Otázka, zda je opičí selfie autorskoprávně chráněná, se může zdát na první pohled banální. Ve skutečnosti ale takováto fotografie představuje zdroj obživy Davida Slatera, který sám řekl, že jenom zveřejněním oné fotografie na Wikimedia Commons utrpěl škodu přes 10 000 liber. Do této škody zahrnoval například výdělky za licencování fotografie. Zohlednil ale také své náklady na cestu do Indonésie, profesionální vybavení či ztracený čas. Dlouhá soudní řízení s organizací PETA ho údajně stála téměř veškeré jeho peníze, což byl prý důvod pro uzavření mimosoudního vyrovnání.

Autorské právo se řídí takzvaným principem teritoriality, proto je třeba zkoumat, za jakých podmínek konkrétní stát poskytuje výtvorům autorskoprávní ochranu. Byť je autorské právo díky Bernské úmluvě a jiným mezinárodním úmluvám na základní úrovni podobné téměř ve většině státech světa, jisté rozdíly nalezneme vždy. Je tedy rozdíl, zda se na opičí selfie díváme z pohledu jurisdikce USA, České republiky jako členského státu Evropské unie nebo třeba Indonésie.

Vzhledem k tomu, že spor mezi Slaterem a organizací PETA probíhal u soudů USA, přibližme si nyní podmínky autorskoprávní ochrany podle tamějšího práva. Podmínkami autorskoprávní ochrany v USA jsou originalita, autorství a vyjádření v objektivně vnímatelné podobě. První podmínkou je, že dílo musí být výtvorem autora. To znamená, že domnělý autor musí být ten, kdo dílo vytvořil, ten, jemuž dílo vděčí za svůj vznik. V rozhodnutí ve věci Burrow-Giles přitom Nejvyšší soud USA řekl, že fotografie je výtvorem autora i pokud se jedná o výsledek více dílčích originálních rozhodnutí autora, jako např. nastavení kompozice, světla apod. Zároveň je ale důležité vědět, kdo tímto autorem může být. Jak z výše zmiňovaného rozhodnutí, tak i z další judikatury vyplývá, že dílo musí být jakýmsi odrazem osobnosti autora. Navíc přiznání autorství zvířeti je z praktických důvodů problematické. Zvíře totiž není subjektem práva, a tak například nemůže vymáhat ochranu svého autorského práva.

Co se druhé podmínky týče, judikatura tamějších soudů považuje za originální dílo, které obsahuje alespoň špetku kreativity, přičemž dosáhnout této úrovně je velmi snadné. Jinými slovy, autorský přínos Davida Slatera by mohl spočívat v nastavení fotoaparátu (clony, uzávěrky atd.) s ohledem na všechny ostatní okolnosti jako vložené finanční investice, záměr vyfotit konkrétní fotografii a podobně. Z uvedeného plyne, že opičí selfie je velmi pravděpodobně na území USA autorskoprávně chráněna. Nutno však říci, že odpověď na tuto otázku není jednotná a dosavadní judikatura soudů USA na věc neposkytuje jednoznačnou odpověď. Tomu ani nepomáhá severoamerická Copyright office, která podle svého kompendia nezaregistruje díla vytvořená opicí [3]. Byť tento dokument není závazným pramenem práva, poskytuje jistý argumentační základ pro případný soudní spor. Otázkou samozřejmě zůstává, co se rozumí slovním spojením díla vytvořeného opicí.

Jistější postavení by měl David Slater na území Evropské unie. Dle směrnice č. 2006/116/ES jsou fotografie na území členských států EU chráněny, jsou-li autorovým vlastním duševním výtvorem. V českém právu tuto podmínku chápeme jako původnost. Soudní dvůr EU se pojmem původnosti (podle anglického znění směrnice originality) zabýval např. ve věci Infopaq nebo Maria Painer. Z těchto rozhodnutí, jednoduše řečeno, vyplývá, že opičí selfie může být Slaterovým autorským dílem, protože odráží jeho osobnost a je výsledkem jeho svobodných a kreativních rozhodnutí (umístění stativu, nastavení světla, úhlu, atmosféry). Stejně tak je argumentem pro ochranu následná postprodukční práce, kdy Slater musel ze stovky fotografií dle svého uvážení vybrat tu nejlepší, což může podle rozhodnutí Infopaq založit originalitu díla. Nicméně zda může být opice autorem, není na území členských států EU jednoznačně vyjasněno. Co se ale týče České republiky, autorský zákon za autora považuje pouze člověka.

Jak můžeme vidět, autorské právo je oblastí s mnoha ne zcela vyjasněnými otázkami. Případ opičí selfie pokládá takových otázek hned několik. Může být zvíře autorem? Podle všeho spíše ne. Je opičí selfie autorským dílem majitele fotoaparátu, který vše naaranžoval a zařídil, jen nezmáčkl spoušť? Zdá se, že spíše ano. Případ opičí selfie ale představuje v jádru daleko závažnější problém. Přeci jen se v praxi příliš nesetkáváme s podobnými případy, kdy zvíře „vytvoří“ nějaké dílo. S rozvojem technologií a nástupem obecné umělé inteligence se ovšem objevuje daleko větší výzva pro autorské právo: díla samostatně vytvořená počítačovými programy.

Autor: Jaroslav Hroch

[1] Wikimedia commons zastřešuje projekt Wikipedia a obsahuje databázi obrázků a videí, které jsou volně k dispozici.

[2] People for the Ethical Treatment of Animals

[3] U.S. Copyright Office. Compendium of U.S. Copyright Office Practices [online]. Washington: Copyright Office: 2017, 3. vyd., 3. kapitola, str. 17 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: https://www.copyright.gov/comp3/