Seriál o IP právu: Doménová jména a know-how

Doménová jména

Přestože právo k doménovému jménu nepatří mezi typická práva duševního vlastnictví, je klíčovou součástí každého soutěžitele pro prezentaci v síti internet. Neoprávněný držitel doménového jména může totiž velmi snadno a prakticky bez nákladů způsobit značnou újmu svým konkurentům. Takovou situaci lze úvodem ilustrovat na tomto příkladu:

Představte si, že jste se rozhodli vytvořit e-shop. Zaregistrujete si ochrannou známku a spolu s ní založíte obchodní společnost, která v názvu obsahuje slovní element vaší ochranné známky. Bohužel předtím, než to stihnete udělat vy, si někdo jiný přihlásí doménové jméno či více doménových jmen totožných s vaší ochrannou známkou nebo jí podobných či podobných názvu společnosti. Prostřednictvím tohoto doménového jména pak bude poškozovat vaše dobré jméno (umístěním nepravdivých informací o vaší společnosti) nebo odklonem vašich zákazníků na svoje webové stránky (přesměrováním na jiné doménové jméno).[1]

Takové jednání je samozřejmě nezákonné, nicméně vám kvůli němu přibude mnoho starostí a vzniknou dodatečné finanční i časové náklady na vypořádání sporu. Proto je vhodné mít na paměti, že doménová jména představují neméně důležitou součást vaší značky.

V souvislosti s doménovými jmény je vhodné upozornit, že pojmy doména a doménové jméno neznamenají totéž, nicméně pro účely tohoto článku není jejich odlišení natolik zásadní. Doménové jméno tvoří vždy minimálně dvě domény (příkladem doménového jména je pravo21.cz nebo pravo21.online), oproti tomu doména je jen část doménového jména, v uvedených případech .cz, .online (tzv. domény první úrovně) a pravo21 (tzv. doména druhé úrovně).

Doména označuje zjednodušené, pro člověka lépe zapamatovatelné a pochopitelné vyjádření IP adresy zařízení, na kterém je vyhrazen virtuální prostor (za použití systému DNS je slovně vyjádřená doména převedena na IP adresu, a následně slouží k identifikaci technických zařízení a v nich přiděleného prostoru).[2]

V českém systému práva neexistuje legální definice domény ani doménového jména a tato problematika není upravena žádným zvláštním předpisem. Právní vztahy se proto řídí obecnými předpisy. Dokonce ani proces registrace nepodléhá veřejnoprávní regulaci.[3] Jedná se tak čistě o soukromoprávní vztahy.

Nejvyšší soud k doméně konstatoval, že nejde o věc v právním smyslu dle § 489 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a nikomu k ní nemůže svědčit vlastnické právo.[4] Osoba, která si přihlásí doménové jméno (pravo21.cz) u českého registrátora domén (.cz), se proto nestává vlastníkem požadované domény druhého řádu (pravo21), ale pouze jejím držitelem, a to na základě smlouvy s konkrétním správcem domény první úrovně se všemi právními důsledky.

Domény prvního řádu zřizuje přímo organizace ICANN,[5] která také rozhoduje o tom, kdo bude tyto domény spravovat. Běžní uživatelé pak mohou požádat správce o registraci domény druhého řádu dle svého uvážení (v rámci jejich pravidel). Žadatel si rozmyslí znění domény druhé úrovně, a pokud je volná, zaplatí příslušný poplatek za její registraci a stává se (dočasným) držitelem daného doménového jména. Doba, na kterou se stává daná osoba držitelem, závisí na vůli žadatele (na jakou dobu uhradí poplatek). Tuto dobu lze však kdykoli prodloužit, ať už za trvání smlouvy o registraci domény, respektive i po jejím skončení, je-li doména stále k dispozici (tedy pokud si ji mezitím nezaregistrovala jiná osoba).

Celý proces je naprosto automatizovaný a neumožňuje registraci dvou naprosto totožných doménových jmen (v tuto chvíli tedy nelze žádat o registraci doménového jména pravo21.cz, jelikož přesně toto doménové jméno již existuje v seznamu vedeném u příslušného správce sdružení CZ.NIC). Pokud by bylo volné třeba doménové jméno pravo21.com (což není), proces by nikomu nebránil si je zaregistrovat, ačkoli by se žadatel mohl dopustit porušení práv jiného držitele. Správce domény první úrovně totiž nemá žádnou povinnost zkoumat, zda-li žadatel má, či nemá právo doménu držet, a ani takto nečiní.

Doménová jména nicméně nemusí kolidovat pouze mezi sebou, nýbrž i s jiným chráněným označením, jak již bylo naznačeno v úvodu textu (tj. ochranné známky, obchodní firmy, jména a názvy, nezapsaná označení, zeměpisná označení a označení původu a další). Neoprávněný držitel doménového jména se ostatně může dopouštět rovněž nekalosoutěžního jednání ve smyslu § 2976 a násl. občanského zákoníku.

Ačkoli po přečtení dnešního článku budete jistě ve vztahu k doménám a doménovým jménům obezřetnější, závěrem doplníme i stručné informace k případným sporům.

Při registraci domény v doméně prvního řádu .cz musí každý žadatel souhlasit s pravidly českého správce, kterým je sdružení CZ.NIC. Tato závazná pravidla umožňují vedle klasického soudního řízení využití mimosoudní řešení doménových sporů (tzv. ADR).

Doporučujeme, aby se každý, kdo se setká se zásahem do svého práva, seznámil s těmito pravidly. Způsob ADR je totiž značně hospodárnější, rychlejší a efektivnější. Navíc probíhá bez osobního jednání a v řízení rozhodují experti zaměřující se na tento druh sporů.

Know-how

Označení know-how zná určitě každý, ale jistě ne každý ví, jak ho správně definovat. S tím trochu bojuje i legislativa. Jedná se o termín, který vstupuje zejména do obchodních vztahů, v občanském zákoníku ani v zákoně o obchodních korporacích ale jeho definici nenajdeme. Zmiňuje jej např. § 17 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, který za know-how označuje výrobně technické a obchodní poznatky, nebo § 22 odst. 1 písm. g) bod 1. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, který definici rozšiřuje o hospodářskou využitelnost a jako know-how označuje výrobně technické a jiné hospodářsky využitelné poznatky. Jako určitá obecná definice know-how je pak vnímaná definice uvedená v nařízení Komise č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě. Ta říká, že know-how je tajný, podstatný a identifikovaný celek praktických nepatentovaných informací, které jsou výsledkem zkušeností dodavatele a jsou jím otestovány. Slovem „tajný“ se pak rozumí, že know-how není obecně známé a snadno dostupné, slovem „podstatný“ se myslí, že know-how je podstatné a účelné pro používání nebo prodej smluvního zboží a služeb a slovem „identifikovaný“ se rozumí, že know-how je popsáno dostatečně obsáhle tak, aby bylo možné ověřit, že splňuje kritéria tajnosti a podstatnosti. Nařízení také mimochodem v čl. 1 uvádí, že právy duševního vlastnictví rozumí práva k průmyslovému vlastnictví, know-how, autorská práva a příbuzná práva, a explicitně tedy řadí know-how do systematiky duševního vlastnictví.

Z těchto definic tak vyplývá, že know-how se rozumí soubor podstatných zkušeností a poznatků, které byly obvykle získány na základě praxe či výzkumu. Nemělo by být obecně známé a všeobecně dostupné. Hodnota know-how totiž mimo jiné spočívá právě v jeho tajnosti a v tom, že jeho držitel má určitý náskok před ostatními. To ale neznamená, že se know-how musí skládat jen z všeobecně tajných informací. Naopak, jeho jednotlivé prvky mohou být veřejně a všeobecné známé, ale svou hodnotu získají třeba svým seřazením, kombinací nebo spojením s určitým oborem do funkčního celku.

Ať už je ale definice postavena jakkoliv, vždy se jedná o „jak na to“, unikátní soubor informací, který odlišuje jednoho soutěžitele od druhého. Může jít o soubor postupů, návodů, technických informací nebo software. Součástí know-how mohou být i jiné nehmotné statky, které jsou právem chráněné samostatně, třeba vynálezy, průmyslové vzory, užitné vzory, ale i obchodní tajemství. Know-how tak může zajistit (alespoň potenciálně) velkou konkurenční výhodu na trhu.

Souvisejícím pojmem může být také goodwill. Tím je tzv. dobrá pověst nebo dobré jméno podniku. Jedná se o specifický nehmotný statek, na jehož vytváření a udržení se podílí řada faktorů. Jeho udržování je pro podnikatele klíčové, a to jak ve smyslu ochrany, tak ve smyslu jeho dalšího rozvoje.

Obchodní tajemství

Pojmy know-how a obchodní tajemství se někdy zaměňují, právně mezi nimi však musíme rozlišovat. Obchodní tajemství totiž jasně definuje § 504 občanského zákoníku jako konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení. Obchodní tajemství je proto užším pojmem než know-how.

Ochrana know-how

Vlastník může své know-how užívat sám nebo ho může přenechat k užívání jinému, nejčastěji licenční smlouvou. Licenci na využití know-how lze udělit v omezeném nebo neomezeném rozsahu a pokud se strany nedohodnou jinak, nabyvatel bude za užívání hradit licenční odměnu. Při sepisování licenční smlouvy pak bude velmi důležité důkladně a přesně předmět know-how popsat tak, aby se strany vyvarovaly možných sporů. Smlouva vyžaduje písemnou formu, pouze pokud se poskytuje licence výhradní nebo pokud má být licence zapsána do příslušného veřejného seznamu (pokud obsahuje předmět průmyslového práva). Licence k předmětu průmyslového vlastnictví zapsaného do veřejného seznamu je účinná vůči třetím osobám zápisem do tohoto seznamu.

Důležitou součástí v případě sjednávání licenčních či jiných smluv týkajících se know-how jsou také dohody o mlčenlivosti, nazývané také non-disclosure agreements (NDA). Jde o dohodu mezi stranami, které sdílí důvěrné materiály, znalosti nebo informace, o tom, že tyto budou zachovávány v tajnosti a nebudou sděleny žádné třetí straně.

V rámci trestního práva je pak možno uplatnit celou řadu nástrojů, které se mohou týkat know-how. Trestní právo řeší porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (porušování obchodního tajemství), porušení tajemství dopravovaných zpráv, porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí, zneužití informace v obchodním styku, porušení povinnosti při správě cizího majetku nebo třeba neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací či poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače. Postih vyzrazení know-how mohou v návaznosti na konkrétní okolnosti zajistit všechny tyto skutkové podstaty.

Nejtypičtější ochranou know-how je však ochrana prostřednictvím ustanovení občanského zákoníku. Ustanovení o nekalosoutěžním jednání dávají ochraně know-how široké možnosti, a to jak prostřednictvím soudcovských skutkových podstat,[6] tak zejména postupem dle § 2985 občanského zákoníku o porušení obchodního tajemství, za které se považuje „jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství, které může být využito v soutěži a o němž se dověděl tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným na základě jeho pracovního poměru k soutěžiteli nebo na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán, nebo vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu”. Kromě zdržení se jednání a odstranění závadného stavu pak bude typickým zejména nárok na přiměřené zadostiučinění, náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení.

Kdyby Vám nějaký článek z naší dílny proklouzl, níže jsou uvedené odkazy na ostatní 4 díly. Další zajímavosti nejen ze světa IP práva se můžete dočíst také na blogu advokátní kanceláře Cisek.

• Seriál o IP právu: Co je to duševní vlastnictví a jak ho chránit publikovaný dne 26. 4. 2021
• Seriál o IP právu: Autorské právo publikovaný dne 10. 5. 2021
• Seriál o IP právu: Ochranné známky publikovaný dne 24. 5. 2021
• Seriál o IP právu: Průmyslové vzory publikovaný dne 14. 6. 2021
• Seriál o IP právu: Patenty a užitné vzory publikovaný dne 28. 6. 2021

[1] Porušení práv jiných osob k doménovému jménu se však můžete (neúmyslně) dopustit i vy, neprovedete-li před registrací ochranné známky či založením společnosti důslednou rešerši, zda-li neexistují dřívější mimo jiné doménová jména ve znění vaší ochranné známky nebo obchodní firmy. Rebranding pak pro vás bude ještě náročnější.

[2] POLČÁK, Radim. Právo informačních technologií. Praha: Wolters Kluwer, 2018. Právní monografie (Wolters Kluwer ČR). s. 273.

[3] Na toto výslovně pamatuje § 28 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3407/2010.

[5] The Internet Corporation for Assigned Names and Numbers (ICANN) je mezinárodní nezisková organizace, která je zodpovědná za přidělování adresního prostoru internetového protokolu (IP), přiřazování identifikátoru protokolu a management doménových jmen prvního řádu (tzv. Top-Level Domain).

[6] Jde o nepojmenované (soudcovské) skutkové podstaty. Vznikly výkladem podmínky generální klauzule nekalé soutěže spočívající v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže.