Seriál o IP právu: Co je to duševní vlastnictví a jak ho chránit

Startujeme nový seriál o duševním vlastnictví. Není náhoda, že začínáme právě dnes – 26. duben je totiž Světovým dnem duševního vlastnictví. Ve spolupráci s Cisek, advokátní kancelář s.r.o. proto v prvním díle představíme duševní vlastnictví a jeho základní charakteristiky.

26. 4. 2021 Veronika Šemberová

Světový den duševního vlastnictví

Proč je dnešek Světovým dnem duševního vlastnictví? V tento den roku 1970 totiž vstoupila v platnost Úmluva o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví, tedy World Intellectual Property Organization nebo také zkráceně WIPO. Úmluva byla schválena už téměř tři roky předtím na diplomatické konferenci ve Stockholmu v roce 1967 a zřídila WIPO jako specializovanou organizaci OSN. Jejím cílem je zajišťovat ochranu práv původců a vlastníků duševního vlastnictví po celém světě a prostřednictvím členských států prosazovat své strategické směřování a aktivity.

Světový den duševního vlastnictví WIPO poprvé oslavila v roce 2000. Letošní ročník zaměřila na duševní vlastnictví u malých a středních podniků.[1] Ty totiž tvoří přibližně 90 % světových podniků, zaměstnávají až 50 % globální pracovní síly a vytvářejí až 40 % národního důchodu v mnoha rozvíjejících se ekonomikách. Často si však právě malé a střední podniky, na rozdíl od těch velkých, nejsou vědomy svého duševního vlastnictví. Stejně tak si nejsou vědomy toho, že pro ně nese hodnotu, kterou dostatečně nevyužívají. Kvůli tomu mohou přicházet o příležitosti zvyšovat svůj zisk a přispět ke svému růstu. Světový den duševního vlastnictví má přispět k celkové osvětě o možnostech, které duševní vlastnictví přináší.  

Z tohoto důvodu se k této iniciativě připojuje také Cisek, advokátní kancelář s.r.o., která vám bude pravidelně přinášet články věnující se právu duševního vlastnictví.

Co je to duševní vlastnictví?

Duševním vlastnictvím obecně rozumíme práva k výsledkům lidské tvůrčí činnosti, jež představují nehmotné statky uplatnitelné na trhu. Jako takové mají oproti hmotným předmětům hned několik zvláštností. Jednou z nich může být tzv. potenciální ubikvita. Tou se rozumí zejména skutečnost, že nehmotný statek může užívat několik osob najednou na různých místech. U hmotného statku, který je rovněž výsledkem lidské činnosti, to totiž možné není.

Situaci si můžeme představit na příkladu jednoho hmotného statku, např. jízdního kola, a nehmotného statku, např. písně (a tento příklad si pamatujte, protože jej v rámci článku použijeme ještě několikrát). Každopádně jedno konkrétní kolo může v jednom momentu obvykle užívat pouze jeden člověk, jednu písničku jako autorské dílo však může užívat více osob najednou, a to nezávisle na sobě. Navíc tito současní uživatelé nemohou jeden druhého z užívání nijak vyloučit a mnohdy o sobě ani neví, protože mohou být třeba na druhé straně světa.

Druhou zvláštností nehmotných statků, tedy i předmětů duševního vlastnictví, je jejich nezuživatelnost. Zatímco třeba jídlo se užíváním spotřebovává, píseň se opakovaným přehráváním nijak nespotřebuje, neopotřebuje ani nezničí. Zničit nebo opotřebovat se může pouze její nosič, ten je ale už hmotným statkem. 

Pojem duševního vlastnictví se poprvé objevil v Úmluvě o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví v roce 1967. Úmluva duševní vlastnictví vztahuje k:  

  • literárním, uměleckým a vědeckým dílům,
  • výkonům výkonných umělců, zvukových záznamů a rozhlasovému vysílání,
  • vynálezům ve všech oblastech lidské činnosti,
  • vědeckým objevům,
  • průmyslovým vzorům a modelům,
  • továrním, obchodním známkám a známkám služeb, jakož i k obchodním jménům a obchodním názvům,
  • ochraně proti nekalé soutěži

a dále ke zbytkové kategorii, tedy ke všem ostatním právům vztahujícím se k duševnímu vlastnictví v oblasti průmyslové, vědecké, literární a umělecké.

Práva k duševnímu vlastnictví

Práva k duševnímu vlastnictví můžeme charakterizovat jako soubor práv k nehmotným výsledkům tvůrčí činnosti člověka. Můžeme u nich mluvit o dvou složkách, osobnostní a majetkové, a o absolutní povaze. Bez ohledu na konkrétní typ ochrany má totiž držitel práv z duševního vlastnictví výhradní právo k užívání předmětu ochrany a více či méně širokou možnost jiné osoby vyloučit z užívání předmětu ochrany nebo toto jejich užívání nějakým způsobem omezit či snad úplně zakázat. Jednoduše řečeno, autor písně (případně držitel majetkových autorských práv k ní) má možnost sám s předmětem ochrany, tedy písní,  nakládat a rozhodovat o tom, jak s ním budou moci nakládat třetí osoby. 

S duševním vlastnictvím je také někdy spojováno právo na ochranu proti nekalé soutěži. Práva k duševnímu vlastnictví však obecně směřují k ochraně osobnostních či majetkových práv, zatímco podstata ochrany proti nekalé soutěži míří jiným směrem. Jejím úkolem není chránit tato práva či postavení držitele práv, ale chránit kvalitu hospodářské soutěže jako takové. Zároveň z nekalosoutěžních pravidel nevyplývají žádná absolutní práva, která by bylo možné převádět nebo licencovat. Nejde o součást oblasti práv duševního vlastnictví, ale pouze o oblast, která s nimi úzce souvisí.

Možná i díky relativní modernosti a novosti panuje často v oblasti duševního vlastnictví nevědomost, a to jak na straně držitelů práv, tak u uživatelů předmětu duševního vlastnictví. Držitelé práv nejsou dostatečně seznámeni s tím, jaká práva z duševního vlastnictví jim svědčí nebo mohou svědčit a co to pro ně znamená. Na druhou stranu uživatelé jako třetí osoby rovněž často nevědí, co přesně ochrana předmětů duševního vlastnictví znamená a jak mohou nakládat s takovými předměty. Zatímco všichni jsou obeznámeni s tím, že pokud ukradnou jízdní kolo, zasahují do majetkových práv vlastníka tohoto kola, málokdo si neoprávněné stažení písničky představí jako zásah do majetkových autorských práv. 

Pro práva z duševního vlastnictví je důležité i hospodářské hledisko. Pokud by neexistoval systém ochrany duševního vlastnictví, byl by subjekt, který vynaložil prostředky a čas na vytvoření duševního vlastnictví, ve velké nevýhodě oproti ostatním soutěžitelům. Ti by totiž mohli jeho duševní vlastnictví sami používat, aniž by předtím vynaložili čas a finanční prostředky na jejich vytvoření. Získali by tak neoprávněnou konkurenční a hospodářskou výhodu.

Práva z duševního vlastnictví zajišťují určitou exkluzivitu těm, kteří předměty ochrany vytvořili. Oproti zájmům takových tvůrců však stojí veřejný zájem. Některé předměty mohou být totiž určeny k obecnému užití a nelze je právy k duševnímu vlastnictví chránit. Příkladem mohou být druhová označení u ochranných známek. Pokud chcete prodávat jablka, nemůžete si přihlásit ochrannou známku „jablko”. Zákonodárce si je vědom toho, že druhová označení používají všechny subjekty v daném odvětví. Nelze proto připustit, aby je exkluzivně využíval jen jeden z nich. 

I přes svůj název ale duševní vlastnictví neodpovídá klasické koncepci vlastnictví. Podstatou vlastnictví je totiž jeho časová neohraničitelnost a možnost vyloučit ostatní osoby z užívání po celou dobu trvání vlastnictví. Duševní vlastnictví ale trvá jen po určitou, zákonem danou dobu a možnost vyloučit ostatní osoby z užívání je vždy časově omezená. Zároveň, jak bylo již naznačeno, je duševní vlastnictví vázáno pouze na nehmotné předměty a jejich užívání zakládá právě právní regulace. Zatímco jízdní kolo lze přenést nebo třeba uzamknout, písničku takto jednoduše chránit nelze. Je velmi snadné zjistit, že naše jízdní kolo někdo ukradl a neoprávněně jej užívá. U písničky a dalšího duševního vlastnictví situace tak jednoduchá není. Duševní vlastnictví samozřejmě může být zachyceno na hmotném nosiči, ale osud nosiče nutně nenásleduje osud předmětu duševního vlastnictví a naopak. Pokud zničíme všechna CD, na kterých bude určitá skladba, neznamená to, že skladba jako předmět duševního vlastnictví zanikla, stejně jako práva k ní.[2]

Systém práv k duševnímu vlastnictví

Práva k duševnímu vlastnictví jsou ovládána zásadou teritoriality. Na území každého státu platí vlastní národní pravidla vztahující se k jednotlivým způsobům ochrany duševního vlastnictví. Pokud je nějaký předmět ochrany chráněn v jednom státě, neznamená to, že bude automaticky chráněn i ve státě jiném. Částečně je však tato zásada překonána v rámci Evropské unie, která umožňuje přihlásit ochrannou známku Evropské unie a průmyslový vzor Společenství. 

Systém práv k duševnímu vlastnictví lze rozdělit na dvě hlavní kategorie:

  • autorská práva a práva související,
  • práva k průmyslovému vlastnictví a práva související.

Autorská práva

V českém právním řádu je autorské právo upraveno v autorském zákoně, a to včetně práv souvisejících. Kromě typických práv autora k dílu jsou zde upravena rovněž práva výkonných umělců k jejich uměleckým výkonům a dále práva ke zvukovým a zvukově-obrazovým záznamům, rozhlasovému a televiznímu vysílání, rozmnoženinám vytvořeným pro osobní potřebu nakladatele nebo právo prvního zveřejnitele. Autorský zákon upravuje rovněž zvláštní právo pořizovatele databáze, neboť databáze mohou být chráněny jak autorským právem, tak zvláštním sui generis právem.

Autorské právo není možné chránit prostřednictvím zvláštní regionální či mezinárodní ochrany, na území jiných států se pro ochranu využívá princip národního zacházení. To znamená, že je cizímu autorskému dílu poskytnuta stejná ochrana jako domácímu a cizí dílo nemůže být proti domácímu znevýhodněno. 

U všech práv upravených v autorském zákoně pak ochrana vzniká automaticky, a to k okamžiku vyjádření autorského díla v objektivně vnímatelné podobě. Tedy např. píseň není autorským dílem, dokud je pouhou myšlenkou autora, protože není objektivně vyjádřena. Autorským dílem se stane ve chvíli, kdy ji mohou objektivně vnímat i ostatní osoby, to může být třeba notovým zápisem, jejím zazpíváním nebo nahráním. Autorská práva tedy není třeba nikam přihlašovat, nijak evidovat a ani hradit jakýkoliv poplatek. 

Průmyslová práva

Průmyslová práva jsou poměrně rozvětvenou a roztříštěnou oblastí. Můžeme je dělit na práva ke tvůrčím výsledkům, kterými jsou vynálezy, topografie polovodičových výrobků, technická řešení, biotechnologické vynálezy, průmyslové vzory a odrůdy rostlin, a práva k netvůrčím výsledkům, mezi něž se řadí obchodní jména, chráněná označení původu a zeměpisná označení. S průmyslovými právy souvisí rovněž právní ochrana doménových jmen, know-how a obchodního tajemství a právní ochranu nezapsaného obrazového označení. Zákonná úprava se v rámci české legislativy tříští na mnoho předpisů, neboť téměř každý způsob ochrany průmyslových práv má svůj vlastní zákonný předpis. Některá z práv lze chránit i mezinárodně, existuje například ochranná známka EU, jejíž účinky jsou stejné ve všech členských státech, případně přes WIPO lze požádat o mezinárodní zápis ochranné známky.

S právy k průmyslovému vlastnictví se pojí tři základní principy. Formální princip znamená, že pro vznik práva je třeba učinit formální krok a zapsat právo do veřejného seznamu. Například práva k ochranné známce vzniknou až po zápisu do příslušného rejstříku, nikoliv automaticky jako u autorských práv.

Princip časové priority, který je také označovaný jako first-come-first-serve, vyjadřuje, že ochrana je poskytována tomu, kdo podá žádost jako první. Pro znalce můžeme uvést, že je tento princip ztvárněn například ve filmu Jára Cimrman ležící, spící. Cimrman se v něm snaží patentovat svoje vynálezy, ale vždycky přijde až druhý, a tak nikdy neuspěje.

A jak už vyplývá ze samotného názvu, v souvislosti s principem poplatkovým je třeba za zápis do seznamu uhradit stanovený poplatek. Bez jeho uhrazení nebude právo zapsáno ve veřejném seznamu a ochrana nevznikne. Určitou výjimku z tohoto principu představuje nezapsaný průmyslový vzor Společenství. O něm si, stejně jako o dalších jednotlivých způsobech ochrany duševního vlastnictví a dalších jejich aspektech (jako například licencování), povíme v dalších dílech seriálu.

V tom příštím se budeme věnovat autorskému právu.

 

[1] Za drobného, malého a středního podnikatele se považuje podnikatel, který zaměstnává méně než 250 zaměstnanců a jeho roční obrat nepřesahuje 50 milionů EUR nebo jeho bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 43 milionů EUR. Definice malého a středního podnikatele [online]. Czechinvest.org. 8. 7. 2014 [cit. 25. 4. 2021].

[2] § 9 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů, říká, že „zničením věci, jejímž prostřednictvím je dílo vyjádřeno, nezaniká právo autorské k dílu“.

Vybrali jsme pro vás


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info