V českém právním řádu je autorské právo, včetně práv souvisejících, upraveno v autorském zákoně.[1] Autorský zákon chrání dílo, které naplňuje zákonem stanovené pojmové znaky, nazývané jako autorské dílo. Ochrana autorského díla vzniká neformálně v okamžiku jeho vyjádření v objektivně vnímatelné podobě. Autor tedy nemusí své dílo zapisovat do seznamu či platit správní poplatek (jako je tomu například u užitných vzorů nebo patentů). Autorská práva a práva související s právem autorským nicméně netrvají věčně, jsou časově omezená v závislosti na jejich druhu.

Co a koho chrání autorské právo?

Ochrana podle autorského zákona je poskytována autorskému dílu (jeho části i jednotlivým vývojovým fázím), kterým je ve smyslu § 2 zákona dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí duševní činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Za autorské dílo se považují také fotografie, počítačové programy a v některých případech databáze. Vyjmenované pojmové znaky musí být naplněny kumulativně, musí se tedy jednat o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti, který je vyjádřen objektivně vnímatelně. Proto autorským dílem není třeba myšlenka, tu samu o sobě totiž nemůžeme objektivně vnímat. Autorským dílem by se mohla stát až ve chvíli, kdy ji napíšeme na papír.

Kromě myšlenky zákon rovněž negativně vymezuje další díla, na která se autorskoprávní ochrana nevztahuje. To se týká zejména námětu díla jako takového, denní zprávy, postupu, principu, metody, objevu, vědecké teorie, matematického a obdobného vzorce nebo statistického grafu a podobných předmětů. Autorským dílem nemůže být ani úřední dílo (např. soudní rozhodnutí, veřejné listiny, rejstříky, právní předpisy) či výtvory tradiční lidové kultury. Ty jsou autorským dílem jen tehdy, pokud je pravé jméno autora obecně známo nebo pokud jde o dílo anonymní (záměrně zveřejněno bez udání jména) či pseudonymní (zveřejněno pod krycím jménem nebo uměleckou značkou).

Naopak autorské dílo může být tvořeno i vícero na sobě nezávislými díly nebo prvky, takové dílo označujeme jako tzv. souborné dílo. Souborným dílem tak může být třeba encyklopedie, kdy jednotlivé výkladové články jsou na sobě nezávislé a mohou být za autorská díla považovány i samostatně. Seřazené v encyklopedii tyto články tvoří dílo souborné.

Osoba autora

Za autora je vždy považována fyzická osoba, která vytvořila autorské dílo nebo tvůrčím způsobem sestavila dílo souborné. Na rozdíl třeba od Spojených států amerických tak v České republice nelze autorství přiznat právnickým osobám. Určité specifikum z hlediska autorství představuje institut spoluautorství dle § 8 autorského zákona, kdy dílo vzniká společnou tvůrčí činností dvou a více osob jako dílo jediné. Právo autorské v tomto případě vzniká všem autorům společně a nerozdílně se všemi právními důsledky.

Určit osobu, která je autorem, nemusí být vždy snadné. Autorem obrazu je bezpochyby osoba, která jej namalovala, a autorem fotografie je osoba, která zmáčkla spoušť. Z důvodu existence umělé inteligence a počítačových programů však v dnešní době mohou vznikat pochybnosti o tom, kdo je opravdovým původcem tvůrčí činnosti, na základě které autorské dílo vzniklo. Je to vážně uživatel počítače, programátor programu, nebo snad počítačový program sám?[2] Podobná problematika je hojně diskutovaná i mimo IT. Může být autorem autorského díla třeba zvíře?[3] Například americké soudy v této věci uzavřely, že dílo vytvořené přírodou nebo zvířetem nemůže být považováno za autorské dílo a ani opice, která si vyfotila selfie, tedy nemůže být autorem.

Práva osobnostní a majetková

Obsahem autorského práva jsou dvě složky – práva osobnostní a práva majetková. Práva osobnostní se vztahují k osobě autora jako takové a zahrnují právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo osobovat si autorství, včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být autorství uvedeno, právo na nedotknutelnost díla spolu se zákazem užívání díla jinou osobou snižujícím jeho hodnotu a právo na autorský dohled. Osobnostní práva zanikají bez výjimky v okamžiku smrti autora. Pokud je však i po smrti autora dílo užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu, může se oprávněná osoba (třeba potomek) dle § 11 odst. 5 autorského zákona domáhat právní ochrany.

Majetková práva se naproti tomu soustředí více na ekonomickou hodnotu autorských práv.

Dle § 12 autorského zákona zahrnují:

• právo na rozmnožování díla (podrobněji § 13),
• právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 14),
• právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 15),
• právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 16),
• právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 17),
• právo na sdělování díla veřejnosti (§ 18), které zahrnuje zejména:
  • právo na provozování díla živě nebo ze záznamu a právo na přenos provozování díla (§ 19 a § 20),
  • právo na vysílání díla rozhlasem či televizí (§ 21),
  • právo na přenos rozhlasového či televizního vysílání díla (§ 22),
  • právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání díla (§ 23),
  • právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého (§ 24),
  • právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu (§ 25),
  • právo na odměnu v souvislosti s pronájmem originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 25a).

Na rozdíl od osobnostních práv ta majetková nezanikají autorovou smrtí. Dle českého práva trvají i po dobu 70 let po jeho smrti. Z toho vyplývá například i to, že jsou předmětem dědictví, a to včetně odúmrti.

Obě kategorie výše uvedených výlučných práv jsou nepřevoditelné, nelze se jich vzdát ani je postihnout výkonem rozhodnutí (vyjma pohledávek z majetkových práv vzniklých).[4] Výkon majetkových práv lze však umožnit i jiné osobě na základě licenční smlouvy. To znamená, že autor může dovolit jiné osobě, aby dílo užívala, rozmnožovala, vystavovala a sdělovala veřejnosti. Osobnostní autorská práva však takto licencovat nejde a vždy je vykonává pouze autor.[5] Autorem vždy zůstává osoba, která dílo vytvořila. Například situace, kdy jiný student vypracuje seminární práci, a následně se dohodne na převodu autorství se svým kolegou, tedy není možná.

Výjimky a omezení autorského práva

Jak bylo zmíněno výše, autor může prostřednictvím licence umožnit užití díla jiné osobě. V některých případech však mohou ostatní osoby dílo oprávněně užívat i bez licence od autora. Zákon totiž stanovuje výjimky z autorského práva. Pro takové oprávněné užití je nutné kumulativního splnění následujících podmínek (tzn. musí být splněny všechny zároveň):

1. dané užití spadá do taxativního výčtu v § 29 a násl. autorského zákona,
2. takové užití není v rozporu s běžným způsobem užití díla a
3. nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.

Mezi tyto případy patří volné užití neboli zhotovení záznamu, rozmnoženiny nebo napodobeniny díla bez přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu a zákonné licence, mezi které patří třeba citace, úřední a zpravodajská licence, nepodstatné vedlejší užití díla nebo licence pro karikaturu a parodii. Pokud tedy budu cizí autorské dílo citovat nebo parodovat, nemusím za splnění dalších podmínek potřebovat licenci od autora.

Práva související s právem autorským

Mimo autorská práva zákon rozlišuje rovněž práva související s právem autorským (nyní pomiňme právo pořizovatele databáze sui generis). Práva související s právem autorským jsou  na rozdíl od práv autorských přiznána osobě odlišné od osoby autora, lze je převést a trvají kratší dobu (doba se u jednotlivých práv liší od 25 let do 50 let).

Mezi práva související s právem autorským řadíme dle autorského zákona:

• práva výkonného umělce k uměleckému výkonu (§ 67 a násl.),
• právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu (§ 75 a násl.),
• právo výrobce zvukově obrazového záznamu k poprvé pořízenému záznamu (§ 79),
• právo rozhlasového a televizního vysílatele k jeho vysílání (§ 83,
• právo nakladatele (§ 87),
• právo prvního zveřejnitele (§ 87a).

Díla ve zvláštním režimu ochrany

Autorský zákon rozlišuje také několik zvláštních režimů ochrany autorských děl. Bylo totiž potřeba reflektovat situace, kdy je dílo sice vytvořeno autorem, ale z podnětu někoho jiného, případně v rámci vztahu s třetí osobou.

• Zaměstnanecké dílo

Zaměstnaneckým dílem se podle § 58 autorského zákona rozumí dílo, které „autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního nebo služebního vztahu“. K takovému dílu vykonává zaměstnavatel svým jménem a na svůj účet majetková práva, není-li sjednáno jinak. Osobnostní práva autora (zaměstnance) zůstávají nedotčena, avšak má se za to, že zaměstnanec svolil k užití díla zaměstnavatelem (zveřejnění, úpravám, zpracování, spojení s jiným dílem a jiné). Zaměstnanec je na druhé straně oprávněn požadovat po zaměstnavateli za splnění zákonných podmínek uvedených v témž ustanovení poskytnutí licence a dodatečnou přiměřenou odměnu, pokud se strany nedohodnou jinak.

• Školní dílo

Zákon definuje v ustanovení § 35 odst. 3 školní dílo jako dílo „vytvořené žákem nebo studentem ke splnění školních nebo studijních povinností vyplývajících z jeho právního vztahu ke škole nebo školskému či vzdělávacímu zařízení“. Práva a povinnosti autora a školy nebo školského či vzdělávacího zařízení jsou dále upravena v ustanovení § 60 autorského zákona. Škola má obvykle právo na uzavření licenční smlouvy o užití školního díla. Podle okolností může škola požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů vynaložených na vytvoření díla (třeba v podobě personálního zapojení školitele či materiálního zázemí školy). Student nesmí školní dílo užít nebo k němu poskytnout licence, je-li to v rozporu s oprávněnými zájmy školy nebo školského či vzdělávacího zařízení.

• Dílo vytvořené na objednávku a dílo soutěžní

Dílo vytvořené na základě smlouvy o dílo a dílo soutěžní nás vedle § 61 autorského zákona zavádí do právní úpravy občanského zákoníku, konkrétně § 1772 a násl. (veřejná soutěž), § 2586 a násl., potažmo § 2631 a násl. (dílo). Z citovaných ustanovení je zejména důležité mít na paměti, že (není-li sjednáno jinak) autor takového díla bez dalšího spolu s ním poskytuje licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy. To se v praxi projeví tak, že již samotná smlouva o dílo může zároveň představovat licenční smlouvu. Veškerá práva a povinnosti by z tohoto důvodu měly být velmi precizně nastaveny, aby nedošlo k výkladovým problémům a strany předešly potenciálním sporům.

Netypická autorská díla

Zákon explicitně zmiňuje také některá netypická autorská díla, ke kterým zavádí speciální úpravu. Mezi ně patří počítačový program, databáze nebo audiovizuální dílo.

Počítačový program je chráněný jako dílo literární podle § 65 autorského zákona s tím, že je vyjádřen ve formě zdrojového kódu. Ochraně podléhá výhradně kód sám, na ostatní prvky počítačového programu jako programovací jazyk, grafické uživatelské rozhraní nebo formát datových souborů se autorskoprávní ochrana nevztahuje.[6] Jako další specifikum počítačového programu lze uvést omezení rozsahu práv autora k počítačovému programu uvedená v § 66. Do práva autorského totiž nezasahuje oprávněný uživatel počítačového programu, jestliže mimo jiné provádí tzv. reverzní inženýrství (zkoumání programu za účelem pochopení jeho principů fungování). Podle téhož ustanovení se dále oproti ostatním dílům na počítačový program neaplikují některé výjimky a omezení autorského zákona a stejně jako u databází nelze počítačový program volně užívat (§ 30 odst. 3 autorského zákona).

Databáze může být z hlediska autorského zákona chráněna v zásadě dvěma způsoby, a to jako souborné autorské dílo nebo ve formě zvláštního práva pořizovatele databáze ve smyslu § 88 a násl. autorského zákona. Tyto formy je od sebe důležité odlišit. Zatímco autorskoprávní ochrana slouží k ochraně způsobu vytvoření struktury databáze, respektive výběru a uspořádání jejích dat, účelem sui generis práva pořizovatele databáze je ochrana hospodářská (ekonomická) pro situace, kdy pořizovatel databáze musel vynaložit finanční, lidské nebo jiné zdroje na vznik databáze.

Legální definici audiovizuálního díla upravuje § 62 odst. 1 autorského zákona. Jedná se o dílo „vytvořené uspořádáním děl audiovizuálně užitých, ať již zpracovaných, či nezpracovaných, které sestává z řady zaznamenaných spolu souvisejících obrazů, vyvolávajících dojem pohybu, ať již doprovázených zvukem, či nikoli, vnímatelných zrakem, a jsou-li doprovázeny zvukem, vnímatelných i sluchem“. Jednoduše řečeno, pod touto definicí si můžeme představit seriál, film i počítačovou hru.[7] Autor takového díla se označuje jako režisér, nicméně práva autorů děl v něm užitých dotčena nejsou. Audiovizuální dílo ani díla audiovizuálně užitá nejsou považována za kolektivní dílo ve smyslu § 59 autorského zákona.

A co autorská práva v zahraničí?

Jelikož se autorské právo jako ostatní práva duševního vlastnictví řídí zásadou teritoriality, není bez dalšího ochrana podle autorského zákona přiznána mimo území České republiky. Potřeba přeshraniční ochrany autorských děl tak dala za vznik mezinárodním smlouvám a dohodám, v kontextu dnešní doby jsou to jmenovitě Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl[8], Dohoda TRIPS[9] a Smlouva o právu autorském[10]. Česká republika je smluvním státem všech uvedených dokumentů. Bernská úmluva zavádí princip tzv. národního zacházení[11], což znamená, že je zahraničním autorům přiznávána totožná ochrana jako národním autorům. Dohoda TRIPS i Smlouva o právu autorském slouží k rozšíření podmínek Bernské úmluvy, jelikož smluvní státy se musí přizpůsobit jejím podmínkám.[12] Nadto oba dokumenty upravují výslovně (na rozdíl od Bernské úmluvy) povinnost poskytovat ochranu počítačovým programům v rozsahu literárního díla.[13]  V Evropské unii nejsou unijní harmonizační snahy natolik úspěšné, jako tomu je v jiných oblastech duševního vlastnictví, přesto však existuje velké množství směrnic, které se autorskému právu věnují.     

V příštím díle seriálu se blíže podíváme na ochranné známky.

[1] Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

[2] MYŠKA, Matěj; ZIBNER, Jan. Umělá inteligence: výzva autorství. Iurium Scriptum. 2019, č. 1, s. 1–18.

[3] Hroch Jaroslav. Makak autorem? Autorské právo ve světle tzv. opičí selfie [online]. Pravo21.cz. 12. 12. 2017 [cit. 7. 5. 2021]. https://pravo21.cz/pravo/makak-autorem-autorske-pravo-ve-svetle-tzv-opici-selfie

[4] § 11 odst. 4, respektive § 26 odst. 1 autorského zákona.

[5] Příp. oprávněná osoba po smrti autora dle § 11 odst. 5 autorského zákona.

[6] Viz rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věci Bezpečnostní softwarová asociace – Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvo kultury (C-393/09) ze dne 22. prosince 2010, také ve věci SAS Institute Inc. proti World Programming Ltd. (C-406/10) ze dne 2. května 2012.

[7] Na bloku Cisek, advokátní kanceláře jsme psali o počítačových hrách podrobněji (zejména v souvislosti s vyčerpáním práva na šíření počítačové hry).

[8] Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, v doplněném znění (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 133/1980 Sb. ze dne 8. července 1980).

[9] Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví ze dne 15. dubna 1994 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb.).

[10] Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském ze dne 20. prosince 1996 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 33/2002 Sb. m. s.).

[11] Článek 5 Bernské úmluvy.

[12] Článek 9 Dohody TRIPS.

[13] Článek 10 Dohody, respektive Článek 4 Smlouvy.