Právní režim spolupráce obcí při přeshraniční přepravě komunálních odpadů

Rozbor právní úpravy

Česká právní úprava umožňuje českým obcím spolupracovat s obcemi jiných států a být členy mezinárodních sdružení územních samosprávných celků. Dokonce svazky obcí mohou spolupracovat se svazky obcí jiných států. To vyplývá z § 55 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Předmětem činnosti svazku obcí může být mimo jiné shromažďování a odvoz komunálních odpadů a jejich nezávadné zpracování, využití nebo zneškodňování v souladu s § 50 zákona o obcích. Česká právní úprava tedy nevylučuje spolupráci obcí s obcemi jiných států.

Nařízení č. 1013/2006 ve svém čl. 30 upravuje dohody pro příhraniční oblasti. Nařízení umožňuje ve výjimečných případech (pokud to odůvodňují zeměpisné nebo demografické podmínky), aby členské státy uzavřely dvoustranné dohody o zjednodušení postupu oznamování u přeprav zvláštních toků odpadů do nejbližšího vhodného zařízení v příhraničních oblastech mezi členskými státy. Dále nařízení upravuje další výjimky, za jakých okolností lze tyto dohody uzavřít.

Zásada soběstačnosti a blízkosti

Již z bodu 20 preambule nařízení č. 1013/2006 vyplývá, že by členské státy měly v rámci přepravy odpadů určených k odstranění zohlednit zásady blízkosti a soběstačnosti na úrovni Evropské unie. Ty jsou uvedené v čl. 16 směrnice č. 2008/98/ES. Zásada blízkosti ve stručnosti znamená, že se má odpad odstraňovat nebo využívat v některém z nejbližších vhodných zařízení. Zásada soběstačnosti zase znamená, že členské státy mají vybudovat takovou síť, která umožní Evropské unii jako celku dosáhnout soběstačnosti v oblasti odstraňování i využití odpadů.

Z výše uvedeného vyplývá, že obce mohou v příhraničních oblastech spolupracovat při přeshraniční přepravě odpadů, a to v souladu se zásadou soběstačnosti a blízkosti. To je také v souladu s judikaturou Soudního dvora EU, který např. v rozsudku C-292/12 ve věci Ragn-Sells uvedl: „… jedno z nejdůležitějších opatření, která musí být přijata členskými státy, zejména prostřednictvím místních samospráv, jež mají v tomto ohledu pravomoci, spočívá ve vyhledávání zpracování uvedených odpadů v zařízení nacházejícím se co možná nejblíže od místa jejich vzniku, zejména pokud jde o směsný komunální odpad, tak, aby byla co možná nejvíce omezena jeho přeprava“.

Povinnosti bránící založení spolupráce

Pro přepravu směsného komunálního odpadu stanovuje nařízení č. 1013/2006 nejpřísnější režim přepravy odpadů.[1]

V souladu s čl. 11 odst. 1 písm. i) nařízení č. 1013/2006 mohou příslušné orgány státu přijímajícího odpad při řízení o udělení souhlasu s přepravou směsného komunálního odpadu za účelem jeho využití vznést námitky, jako by se jednalo o přepravu za účelem jeho odstranění. Jednou z takových námitek, tedy jedním z důvodů zákazu dovozu za účelem odstranění, je samotná skutečnost, že se jedná o směsný komunální odpad sebraný v soukromých domácnostech, tj. dovoz tohoto typu odpadu může být v současné době vlastně kdykoli zakázán, usnesou-li se tak příslušné úřady. To je v souladu s judikaturou Soudního dvora EU. Například v rozsudku C-315/20 ve věci Regione Veneto v. Plan Eco S.r.l. se uvádí: „… v souladu s čl. 3 odst. 5 a čl. 11 odst. 1 písm. i) nařízení č. 1013/2006 a za účelem zajištění dodržování zásad soběstačnosti a blízkosti zakotvených v článku 16 směrnice 2008/98 a provedených výše uvedenými ustanoveními nařízení č. 1013/2006, tedy zásad dovolávaných ve věci v původním řízení příslušným orgánem místa odeslání, může tento orgán bránit přepravě směsného komunálního odpadu sebraného v soukromých domácnostech a určeného k využití nebo odstranění.“

Z § 47 odst. 4 zákona o odpadech vyplývá, že přeprava jakýchkoliv odpadů do České republiky za účelem jeho odstranění je zakázána.[2] Dále je zakázána přeprava odpadů za účelem energetického využití ve spalovnách komunálního odpadu, pokud by v důsledku takové přeshraniční přepravy odpadů musel být odstraněn odpad vznikající v České republice nebo by musel být odpad vznikající v České republice zpracován způsobem, který není v souladu s plány odpadového hospodářství.

Při režimu přepravy směsného komunálního odpadu je v souladu s nařízením č. 1013/2006 vyžadována finanční záruka nebo odpovídající pojištění. Jejich výši schvaluje příslušný orgán místa odeslání. Finanční záruka nebo odpovídající pojištění má pokrývat dopravní náklady a náklady na využití nebo odstranění, pokud přepravu nelze dokončit podle plánu nebo pokud se jedná o nedovolenou přepravu. Každý členský stát ve svých vnitrostátních právních předpisech uvádí výši a způsob výpočtu finanční záruky, resp. odpovídajícího pojištění. Taková finanční záruka nebo odpovídající pojištění jsou finančně nákladné. Pro obce by jejich sjednání bezpochyby znamenalo finanční zatížení, na které by musely vyčlenit finanční prostředky. V České republice se dle § 54 zákona o odpadech vyžaduje finanční záruka podle zákona o bankách. Způsob a podmínky stanovení druhu a výše finanční záruky jsou stanoveny v příloze 8 zákona o odpadech.

Příklad ze zahraničí

Možnost uzavřít dohodu ve smyslu čl. 30 nařízení č. 1013/2006 využilo např. Finsko a Švédsko. Jedná se konkrétně o dohodu mezi Švédskem a Finskem o přepravě odpadů náležejících k určitým tokům odpadů v příhraničních oblastech obou zemí, podepsanou v Torniu dne 4. 9. 2015. Vstoupila v platnost dne 31. 7. 2016.[3]

Tato dohoda se vztahuje na přepravu odpadů mezi švédským krajem Norrbotten a finským krajem Laponsko a na přepravu odpadů z finské provincie Alandy do Švédska. Dohoda dopadá na veškerý odpad, který není nebezpečným odpadem, a na nebezpečné odpady, pro které je obec povinna zajistit nakládání s odpady v zemi odeslání (tedy i na komunální odpad). V dohodě jsou pro takovou přepravu odpadů uvedeny odchylky od nařízení č. 1013/2006, a to například:

• lhůta platnosti písemného souhlasu je prodloužená z jednoho roku na pět let,
• průvodní doklad se nezasílá - na rozdíl od čl. 16 písm. b), d) a e) nařízení č. 1013/2006,
• zařízení místa určení může přehled o dokončené přepravě odpadů příslušnému orgánu místa určení a odeslání zasílat v delším časovém horizontu (čtvrtletně).

Dohoda tedy zmírňuje ohlašovací postup pro přepravu některých odpadů do nejbližšího vhodného zařízení, pokud se toto zařízení nachází v příhraniční oblasti mezi těmito členskými státy. Cílem je snížit administrativní zátěž nejenom pro obce, které pravidelně posílají stejný druh odpadu do stejného zařízení, ale pro všechny subjekty přepravující odpad mezi švédským krajem Norrbotten a finským krajem Laponsko.

Závěr

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že obce mohou spolupracovat při přeshraniční přepravě odpadů. Taková možnost je v souladu se zásadou soběstačnosti a blízkosti a nevylučuje ji ani nařízení č. 1013/2006. Spolupráci, které se budou účastnit také české obce, předpokládá i zákon o obcích. Je však nutné upozornit, že přeshraniční přeprava odpadů směsného komunálního odpadu spadá pod nejpřísnější režim přepravy odpadů, přičemž mimo jiné členské státy mohou vznášet proti takové přepravě námitky. Česká republika zakázala dovoz jakéhokoliv odpadu za účelem odstranění a za určitých okolností také dovoz odpadu za účelem energetického využití. Dále může být překážkou pro samotné obce zajištění finanční záruky nebo odpovídajícího pojištění, což je může vzhledem k jejich nákladnosti od takové spolupráce odradit. Je potřebné poukázat na to, že mezi Finskem a Švédskem výše uvedená spolupráce funguje a byly nastaveny takové podmínky, které přeshraniční přepravu odpadů ulehčují nejenom obcím.

[1] V souladu s čl. 3 bodu 5 nařízení č. 1013/2006 se vztahují na přepravu směsného komunálního odpadu sebraného v soukromých domácnostech, včetně případů, kdy tento sběr zahrnuje rovněž odpad od jiných původců, do zařízení k využití nebo odstranění odpadů, ustanovení jako na přepravu odpadů určených k odstranění.

[2] Výjimku tvoří odpady vzniklé v sousedních státech v důsledku živelních pohrom nebo za stavu nouze.

[3] Znění lze dohledat např. na https://finlex.fi/fi/sopimukset/sopsteksti/2016/20160051