Mění se práva cestujících v letectví: Co přináší nová soudní rozhodnutí a debaty o příručních zavazadlech? (část 2)

Judikatura Soudního dvora

Zde je předkládána kazuistika případů, které rozhodoval Soudní dvůr v rámci rozsahu nařízení č. 261/2004 – jedná se opravdu o penzum životních situací, do kterých se občané EU dostali – zde jsou tyto situace popsány a zestručněny, aby laskavé čtenářstvo mělo eventuálně návod, jak dané situace řešit. Pro bližší informace je zde nutné odkázat na úplná znění, dostupná na unijních webech Curia či EURlex.

Působnost nařízení a Operativní odpovědnost

Ve věci Breyer (C-292/18) se jednalo o podnik, který sice požádal o provozní licenci, ale ta mu nebyla vydána v době provádění pravidelných letů. Soudní dvůr rozhodl, že takový podnik nespadá do působnosti nařízení a cestující nemají právo na kompenzaci.[1] Pokud cestující tedy nesplňují podmínky odškodnění podle nařízení (ES) č. 261/2004, mohou se však stále domáhat (slovy Soudního dvora) náhrady škody na základě jiných právních předpisů, zejména směrnice 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy – čl. 5 odst. 1 ukládá organizátorům/prodejcům odpovědnost za řádné splnění smlouvy vůči spotřebiteli bez ohledu na to, kdo služby poskytuje, či směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách – chrání spotřebitele proti klamavým či agresivním praktikám podnikatelů. Soudní dvůr zdůraznil, že vysoká úroveň ochrany spotřebitelů v unijním právu zůstává zachována, a cestující-spotřebitelé se mohou opřít o další unijní předpisy, pokud ochrana podle nařízení 261/2004 neplatí.

Ve věci Wirth (C-532/17) šlo o situaci, kdy jedna letecká společnost poskytla letadlo i posádku jiné společnosti (tzv. wet lease). Soudní dvůr rozhodl, že povinnost vyplatit kompenzaci má ta společnost, která nese provozní odpovědnost za let, nikoli poskytovatel letadla.[2]

Ve věci Azurair a další (spojené věci C-146/20, C-188/20, C-196/20 a C-270/20) se Soudní dvůr zabýval otázkou, zda je letecký dopravce považován za „provozujícího dopravce“ i bez potvrzení letových časů. Rozhodl, že za těchto okolností může být letecký dopravce považován za provozujícího dopravce.[3]

Ve věci Emirates Airlines (C-173/07) šlo o případ, kdy zpáteční let nebyl provozován z EU ani dopravcem z EU. Soudní dvůr rozhodl, že na takový zpáteční let se nařízení nevztahuje, protože jde o samostatný let, a pokud nesplňuje podmínky působnosti nařízení, cestující nemají právo na náhradu.[4]

Ve věci Airhelp (C-451/20) Soudní dvůr posuzoval, zda se nařízení vztahuje na spojení, které začíná i končí mimo EU, s přestupem v EU. Rozhodnutí zní, že na takový případ nařízení nedopadá, protože rozhodující je poloha letiště odletu a příletu, nikoli pouze přestupu v EU.[5]

Ve věci Wegener (C-537/17)[6] a ve věci České aerolinie (C-502/18)[7] byly řešeny nároky na kompenzaci při zpožděních u navazujících letů z EU do třetích zemí, i v případě sdílení kódu mezi unijním a neunijním dopravcem. Soudní dvůr potvrdil, že nároky na odškodnění existují i tehdy, když k prodlení dojde mimo EU, pokud byla cesta rezervována jako celek a první let operoval dopravce z EU.

Ve věci KLM Royal Dutch Airlines (C-367/20) soud řešil, zda může cestující se spojem z nečlenské země do EU s přestupem v EU požadovat kompenzaci za zpoždění vzniklé na prvním letu, který operoval mimoevropský dopravce. Verdikt umožňuje uplatnit nárok na kompenzaci vůči unijnímu dopravci operujícímu druhý let.[8]

Ve věci IATA a ELFAA (C-344/04) zpochybňovaly letecké společnosti slučitelnost nařízení č. 261/2004 s Montrealskou úmluvou. Soudní dvůr potvrdil platnost nařízení a jeho slučitelnost s mezinárodním právem.[9]

Právo na kompenzace – zpoždění a zrušení letu

Ve věci Sturgeon (spojené věci C-402/07 a C-432/07), Nelson (spojené věci C-581/10 a C-629/10) a Germanwings (C-413/11) šlo o zpoždění letu o více než tři hodiny. Soudní dvůr konstatoval, že cestující mají v takovém případě právo na finanční kompenzaci obdobně jako při zrušení letu.[10]

Ve věci Sousa Rodríguez (C-83/10)[11] a Wunderlich (C-32/16) Soudní dvůr rozhodl, že i když letadlo odstartovalo, ale muselo se vrátit na letiště odletu a cestující byli přepraveni jinými lety, jedná se o zrušení letu. Naopak, let s neplánovaným mezipřistáním, ale správným místem odletu a příletu zrušen není.

Ve věci Azurair a další (spojené věci C-146/20, C-188/20, C-196/20 a C-270/20; Airhelp C-263/20, Corendon Airlines C-395/20) Soudní dvůr stanovil, že let zpožděný o méně než tři hodiny není zrušeným letem – se všemi konsekvencemi dle čl. 5 nařízení (aniž by letecký dopravce provedl jakékoli další změny tohoto letu), kdežto let, který je uspíšen o více než hodinu, lze za „zrušený“ považovat.[12]

Ve věci Austrian Airlines (C-826/19)[13] a TUIfly (C-253/21)[14] se řešilo, zda je let s odkloněným přistáním považován za zrušený. Soudní dvůr rozhodl, že takový let je zrušený, pokud není nové letiště ve stejném městě či regionu jako původní cílové letiště. Pro výpočet zpoždění odkloněného letu na letišti obsluhujícím stejné město, region či obec je rozhodující čas dosažení konečného cíle cestujícím.

Ve věci Finnair (C-832/18) bylo rozhodnuto, že cestující, který přijal náhradní spoj po zrušeném letu, a posléze tento byl opět zpožděn, má nárok i na kompenzaci za zpoždění re-routovaného letu, pokud jej provozuje stejný dopravce.[15]

Ve věci Air Nostrum (C-191/19) soud potvrdil, že kompenzace nenáleží cestujícímu, který dorazil v původním plánovaném čase do cílové destinace, i když mu byly změněny časové či jiné vlastnosti spojů.[16]

V případu Folkerts (C-11/11) bylo rozhodnuto, že cestující má nárok na kompenzaci za zpoždění v cílové destinaci přesahující tři hodiny bez ohledu na to, na kterém segmentu ke zpoždění došlo.[17]

V případu Krijgsman (C-302/16) šlo o zmeškání přestupu v rámci jedné rezervace. Soudní dvůr rozhodl, že cestující má nárok na náhradu i v takovém případě.[18]

Mimořádné okolnosti a odpovědnost dopravce

Ve věci Wallentin-Hermann (C-549/07) se jednalo o zrušení letu z důvodu technické závady. Soudní dvůr rozhodl, že běžné technické poruchy zjištěné při údržbě nebo vzniklé v důsledku nedostatečné údržby nelze považovat za mimořádné okolnosti zbavující dopravce povinnosti ke kompenzaci.[19]

Ve věci Van der Lans (C-257/14) byla posuzována náhlá porucha motoru. Soudní dvůr uvedl, že i taková porucha je předvídatelná a neosvobozuje dopravce od povinnosti k náhradě – výjimkou mohou být skrytá výrobní vada, sabotáž či terorismus.[20]

Ve věci Krüsemann (C-195/17)[21], Airhelp (C-28/20)[22] a Eurowings (C-613/20)[23] soud stanovil, že stávka zaměstnanců dopravce, včetně tzv. divoké (neohlášené) stávky, není mimořádnou okolností, zatímco stávka personálu řízení letového provozu nebo letiště mimo leteckou společnost být mimořádnou okolností může.

Ve věci Siewert (C-394/14)[24] soud uvedl, že se srážka vybavení letiště (například schodů) s letadlem za mimořádnou okolnost nepovažuje, ale srážka klapky letadla s křídlem letadla jiné letecké společnosti za mimořádnou okolnost označena být může (C-264/20 Airhelp)[25].

Ve věci Transportes Aéros Portugueses (C-74/19) soud stanovil, že odklonění letu na jiné letiště příletu kvůli neukázněnému cestujícímu je mimořádnou okolností, pokud provozující letecký dopravce nepřispěl ke vzniku tohoto chování nebo neopomenul přijmout vhodná opatření vzhledem k varovným signálům o takovém chování.[26]

V případu Pešková a Peška (C-315/15) se řešila srážka letadla s ptákem. Soudní dvůr připustil, že může jít o mimořádnou okolnost, pokud dopravce prokáže přijetí veškerých přiměřených opatření – letecká společnost je však povinna kompenzovat pouze prodlení způsobené tímto jevem, ne další prodlevy.[27]

Ve věci Germanwings (C-501/17) a Moens (C-159/18)[28] soud potvrdil, že poškození pneumatiky cizím předmětem na ranveji, jako jsou volné úlomky ležící na letištní dráze, spadá pod pojem „mimořádné okolnosti“. To platí i v případě přítomnosti benzínu na letištní dráze, která vedla k jejímu uzavření a v důsledku toho k dlouhému zpoždění letu do nebo z tohoto letiště, pokud daný benzín nepochází z letadla dopravce, který tento let provozoval.

Ve věci Transportes Aéros Portugueses (C-74/19) a Austrian Airlines (C-826/19)[29] soud upřesnil, že pokud mimořádná okolnost vznikla na předchozím letu toho samého letadla, může se na ni dopravce odvolávat pouze při existenci přímé příčinné souvislosti.

Ve věci Eglītis a Ratnieks (C-294/10) soud konstatoval, že dopravce musí v rámci plánování letu rozumně počítat s riziky zpoždění a mít rozumnou časovou rezervu, přičemž tato rezervní opatření nesmí znamenat pro dopravce nepřiměřenou oběť.[30]

Ve věci Germanwings (C-501/17) soud specifikoval, že dopravce musí prokázat plné využití dostupných zdrojů pro odstranění následků mimořádné okolnosti, jinak je odpovědný za zpoždění.[31]

Ve věci Transportes Aéros Portugueses (C-74/19) a Airhelp (C-264/20) soud rozhodl, že přeprava cestujícího náhradním spojem následující den není „rozumným opatřením“, pokud existovala jiná možnost dřívějšího spoje bez nepřiměřené zátěže pro dopravce.

Ve věci Azurair a další (spojené věci C‑146/20, C‑188/20, C‑196/20 a C‑270/20) soud dovodil, že nabídka jiného času letu může být v určitých situacích kvalifikována jako přesměrování – zejména pokud byla předložena v dostatečném předstihu a cestujícím umožnila rozhodnout se.

Práva a povinnosti cestujících

Ve věci Azurair a další (spojené věci C-146/20, C-188/20, C-196/20 a C-270/20) šlo o otázku potvrzené rezervace. Soudní dvůr vyložil, že za potvrzenou rezervaci lze považovat nejen držení letenky, ale i jiné potvrzení od cestovní kanceláře s uvedením údajů o konkrétním letu. Nezáleží, zda cestovní kancelář získala „potvrzení“ od dopravce. Cestující nemusí zkoumat vztah mezi cestovní kanceláří a dopravcem.[32]

Ve věci easyJet Airline (C-756/18) Soudní dvůr konstatoval, že cestující, který měl potvrzenou rezervaci a let absolvoval, musí být považován za osobu, která řádně splnila povinnost dostavit se k odbavení, aniž by k tomu musel předložit palubní vstupenku nebo jakýkoli jiný doklad potvrzující jeho přítomnost, a to ve lhůtě stanovené pro odbavení zpožděného letu.[33]

Ve věci Vueling Airlines (C-686/20) soud řešil, zda dítě bez vlastního sedadla a boarding passu, které cestuje zdarma a není na rezervaci rodičů jmenovitě uvedeno, má nárok na práva z nařízení. Verdikt zní, že takový cestující je z oblasti působnosti nařízení vyloučen.[34]

Ve věci Sata International – Azores Airlines (C-316/20) šlo o situaci, kdy cestující použil zvýhodněnou letenku v rámci sponzoringu, kterou mohl obdržet jen na základě individuálního schválení dopravcem a pro specifickou skupinu osob. Soudní dvůr konstatoval, že se na takového cestujícího nařízení nevztahuje.[35]

Ve věci McDonagh (C-12/11) cestující uvízla na letišti kvůli výbuchu sopky Eyjafjallajökull. Soudní dvůr rozhodl, že i při mimořádných okolnostech má dopravce povinnost zajistit péči o cestující, včetně stravy a ubytování.[36]

Ve věci Niki Luftfahrt (C-530/19) Soudní dvůr potvrdil, že nárok na poskytnutí péče platí bez ohledu na to, zda dopravce přímo zajišťuje služby, nebo pouze proplácí jejich náklady.[37]

Ve věci Finnair (C-22/11) a Rodríguez Cachafeiro (C-321/11) řešil Soudní dvůr otázku odepření nástupu na palubu, nejen v důsledku overbookingu, ale i z provozních důvodů. Rozhodnutí potvrzuje, že letecké společnosti nemohou platně odůvodnit odmítnutí nástupu na palubu a být osvobozeny od povinnosti vyplatit cestujícím odškodnění tím, že se odvolají na mimořádné okolnosti nebo předpokládají, že cestující by nestihli svůj navazující let.[38]

Ve věci Blue Air (C-584/18) rozhodl Soudní dvůr, že smluvní podmínky letecké společnosti nemohou omezit či vyloučit její povinnost kompenzovat cestujícího při odepření nástupu na palubu kvůli údajným nedostatkům v cestovních dokladech.[39]

Ve věci Krijgsman (C-302/16)[40] a Airhelp (C-263/20) soud rozhodl, že pokud dopravce oznámil zrušení letu prostředníkovi (např. cestovní kanceláři), avšak ten informaci cestujícímu nepředal a/nebo neměl od cestujícího pověření tuto informaci přebírat, nárok na kompenzaci zůstává.

Ve věci Rusu (C-354/18) Soudní dvůr potvrdil, že dopravce je povinen cestující informovat sám a nemůže přenášet odpovědnost na cestujícího.[41]

Ve věci Azurair a další (spojené věci C-146/20, C-188/20, C-196/20 a C-270/20) soud stanovil, že pokud byl let posunut výrazně dopředu a cestující nebyl včas informován, přísluší mu plná kompenzace (250, 400 nebo 600 € dle vzdálenosti); není možné částku snížit o 50 % z důvodu nabídky re-routingu.

Ve věci Vueling Airlines (C-487/12) šlo o zpoplatnění příručního zavazadla. Soudní dvůr rozhodl, že příruční zavazadlo je nedílnou součástí přepravy, a pokud splňuje rozměrové a bezpečnostní požadavky, nemůže být zpoplatněno.[42]

Procesní a jiné aspekty

Ve věci Germanwings (C-452/13) šlo o určení okamžiku příletu. Soudní dvůr rozhodl, že za okamžik příletu se považuje otevření dveří letadla, nikoliv přistání.[43]

Ve věci FP Passenger Service (C-654/19)[44] a Azurair (spojené věci C-146/20, C-188/20, C-196/20 a C-270/20) soud definoval, že u odkloněných letů s přistáním na letišti v blízkosti objednaného cíle je rozhodující čas, kdy cestující skutečně dorazí na cílové místo nebo na místo dohodnuté s provozujícím dopravcem.

Ve věci Austrian Airlines (C-826/19) rozhodl Soudní dvůr, že dopravce musí cestujícím zajistit přepravu z náhradního letiště do původní cílové destinace, a to i v případech, kdy letiště nejsou ve stejném městě, ale jsou blízko sebe.[45]

Ve věci Bossen (C-559/16)[46], flightright (C-939/19)[47] a British Airways (C-592/20)[48] soud rozhodl, že při výpočtu kompenzace u spojů s přestupem je rozhodující pouze přímá vzdálenost mezi prvním letištěm odletu a konečným letištěm příletu, bez ohledu na počet přestupů.

Ve věci Harms (C-601/17) bylo rozhodnuto, že cena použitá k výpočtu náhrady za zrušený let musí zahrnovat i provizi prostředníka, pokud byla jeho existence známá přepravci.[49]

V případu easyJet (C-832/18) Soudní dvůr uvedl, že uplatňování práv cestujících musí být jednoduché a že administrativní překážky ze strany dopravce nesmí být nepřiměřené.[50]

Ve věci Cymdek (C-20/24) bylo rozhodnuto, že palubní vstupenka může být dostatečným důkazem o uzavření smlouvy o přepravě i v případě, kdy ji cestující nezískal přímo.[51]

[1] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑292/18, Breyer vs Sundair GmbH, usnesení (Osmý senát) ze dne 6. 12. 2018; ECLI:EU:C:2018:997.

[2] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑532/17, Wirth a ostatní vs Thomson Airways Ltd., rozsudek (Třetí senát) ze dne 4. 7. 2018; ECLI:EU:C:2018:527.

[3] Soudní dvůr (Evropská unie), věci C‑146/20, C‑188/20, C‑196/20 a C‑270/20, AD a další vs Corendon Airlines a další, rozsudek (První senát) ze dne 21. 12. 2021; ECLI: EU:C:2021:1038.

[4] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑173/07, Emirates Airlines Direktion für Deutschland v. Diether Schenkel, rozsudek (Čtvrtý senát) ze dne 10. 7. 2008; ECLI: EU:C:2008:400.

[5] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑451/20, Airhelp Ltd v. Austrian Airlines AG, rozsudek (Čtvrtý senát) ze dne 24. 2. 2022; ECLI: EU:C:2022:123.

[6] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑537/17, Claudia Wegener v. Royal Air Maroc SA, rozsudek (Osmý senát) ze dne 31. 5. 2018; ECLI: EU:C:2018:361

[7] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑502/18, CS a další v. České aerolinie a.s., rozsudek (Devátý senát) ze dne 11. 7. 2019; ECLI: EU:C:2019:604.

[8] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑367/20, SP v. KLM Royal Dutch Airlines, usnesení (Devátý senát) ze dne 12. 11. 2020; ECLI: EU:C:2020:909.

[9] Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 1. 2006, IATA a ELFAA v. Department for Transport, věc C‑344/04, ECLI:EU:C:2006:10, body 36–45.

[10] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑402/07 a C‑432/07, Sturgeon a Böck vs Condor Flugdienst GmbH a Air France SA, rozsudek (Čtvrtý senát) ze dne 19. 11. 2009; ECLI:EU:C:2009:716.

[11] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑83/10, Aurora Sousa Rodríguez a ostatní vs Air France SA, rozsudek (Třetí senát) ze dne 13. 10. 2011; ECLI:EU:C:2011:652.

[12] Soudní dvůr (Evropská unie), věci C‑146/20, C‑188/20, C‑196/20 a C‑270/20, AD a ostatní vs Corendon Airlines a ostatní, rozsudek (První senát) ze dne 21. 12. 2021; ECLI:EU:C:2021:1038.

[13] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑826/19, WZ vs Austrian Airlines AG, rozsudek (Čtvrtý senát) ze dne 22. 4. 2021; ECLI:EU:C:2021:318.

[14] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑253/21, FI a RE vs TUIfly GmbH, usnesení (Devátý senát) ze dne 6. 10. 2021; ECLI:EU:C:2021:840.

[15] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑832/18, A a další v. Finnair Oyj, rozsudek (Osmý senát) ze dne 12. 3. 2020; ECLI: EU:C:2020:204.

[16] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑191/19, OI v. Air Nostrum Líneas Aéreas del Mediterráneo SA, rozsudek (Osmý senát) ze dne 30. 4. 2020; ECLI: EU:C:2020:339.

[17] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑11/11, Air France v. Heinz-Gerke Folkerts a Luz-Tereza Folkerts, rozsudek (Velký senát) ze dne 26. 2. 2013; ECLI: EU:C:2013:106.

[18] Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 5. 2017, Krijgsman v. Surinaamse Luchtvaart Maatschappij NV, věc C-302/16, ECLI:EU:C:2017:359, body 25–32.

[19] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C-549/07, Friederike Wallentin-Hermann v. Alitalia – Linee Aeree Italiane SpA, rozsudek (Čtvrtý senát) ze dne 22. 12. 2008; ECLI: EU:C:2008:771.

[20] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑257/14, C. van der Lans v. Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, rozsudek (Devátý senát) ze dne 17. 9. 2015; ECLI: EU:C:2015:618.

[21] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑195/17, Helga Krüsemann a další v. TUIfly GmbH, rozsudek (Třetí senát) ze dne 17. 4. 2018; ECLI: EU:C:2018:258.

[22] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑28/20, Airhelp Ltd v. Scandinavian Airlines System Denmark – Norway – Sweden, rozsudek (Velký senát) ze dne 23. 3. 2021; ECLI: EU:C:2021:226.

[23] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑613/20, CS v. Eurowings GmbH, rozsudek (Devátý senát) ze dne 6. 10. 2021; ECLI: EU:C:2021:820.

[24] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑394/14, Sandy Siewert a další v. Condor Flugdienst GmbH, rozsudek (Pátý senát) ze dne 14. 11. 2014; ECLI: EU:C:2014:2377.

[25] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑264/20, Airhelp Ltd v. Austrian Airlines AG, usnesení (Devátý senát) ze dne 14. 1. 2021; ECLI: EU:C:2021:26.

[26] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑74/19, LE v. Transportes Aéreos Portugueses SA, rozsudek (Velký senát) ze dne 31. 7. 2020; ECLI: EU:C:2020:460.

[27] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑315/15, Marcela Pešková a Jiří Peška v. Travel Service a.s., rozsudek (Třetí senát) ze dne 4. 5. 2017; ECLI: EU:C:2017:342.

[28] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑159/18, André Moens v. Ryanair Ltd, rozsudek (Čtvrtý senát) ze dne 26. 6. 2019; ECLI: EU:C:2019:544.

[29] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑826/19, WZ v. Austrian Airlines AG, rozsudek (Čtvrtý senát) ze dne 22. 4. 2021; ECLI: EU:C:2021:318.

[30] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑294/10, Andrejs Eglītis a Edvards Ratnieks v. Latvijas Republikas Ekonomikas ministrija, rozsudek (Třetí senát) ze dne 12. 5. 2011; ECLI: EU:C:2011:303.

[31] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑501/17, Germanwings GmbH v. Wolfgang Pauels, rozsudek (Třetí senát) ze dne 4. 4. 2019; ECLI: EU:C:2019:288.

[32] Soudní dvůr (Evropská unie), věci C-146/20, C-188/20, C-196/20 a C-270/20, AD a další v. Corendon Airlines, Azurair GmbH, Eurowings GmbH, Austrian Airlines AG, rozsudek (První senát) ze dne 21. 12. 2021; ECLI: EU:C:2021:1038.

[33] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C-756/18, LC a MD v. easyJet Airline Co. Ltd, usnesení (Osmý senát) ze dne 24. 10. 2019; ECLI: EU:C:2019:902.

[34] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C-686/20, YE a další v. Vueling Airlines SA, usnesení (Devátý senát) ze dne 11. 10. 2021; ECLI: EU:C:2021:859.

[35] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑316/20, VO a další v. SATA International – Azores Airlines SA, usnesení (Devátý senát) ze dne 26. 11. 2020; ECLI: EU:C:2020:966.

[36] Rozsudek Soudního dvora ze dne 31. 1. 2013, McDonagh v. Ryanair, věc C‑12/11, ECLI:EU:C:2013:43, body 40–48

[37] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑530/19, NM jako likvidátor NIKI Luftfahrt GmbH v. ON, rozsudek (Osmý senát) ze dne 3. 9. 2020; ECLI: EU:C:2020:635.

[38] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑22/11, Finnair Oyj v. Timy Lassooy, rozsudek (Třetí senát) ze dne 4. 10. 2012; ECLI: EU:C:2012:604.; Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑321/11, Germán Rodríguez Cachafeiro a María de los Reyes Martínez‑Reboredo Varela‑Villamor vs Iberia, Líneas Aéreas de España SA, rozsudek (Třetí senát) ze dne 4. 10. 2012; ECLI:EU:C:2012:609.

[39] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑584/18, D.Z. v. Blue Air – Airline Management Solutions SRL, rozsudek (Třetí senát) ze dne 30. 4. 2020; ECLI: EU:C:2020:285.

[40] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑302/16, Bas Jacob Adriaan Krijgsman v. Surinaamse Luchtvaart Maatschappij NV, rozsudek (Osmý senát) ze dne 11. 5. 2017; ECLI: EU:C:2017:359.

[41] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑354/18, Radu Lucian Rusu a Oana Maria Rusu v. Blue Air – Airline Management Solutions SRL, rozsudek (Osmý senát) ze dne 29. 7. 2019; ECLI: EU:C:2019:637.

[42] Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 9. 2014, Vueling Airlines v. Instituto Galego de Consumo, věc C‑487/12, ECLI:EU:C:2014:2232, body 22–30.

[43] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑452/13, Germanwings GmbH v. Ronny Henning, rozsudek (Devátý senát) ze dne 4. 9. 2014; ECLI: EU:C:2014:2141.

[44] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑654/19, FP Passenger Service GmbH v. Austrian Airlines AG, usnesení (Osmý senát) ze dne 1. 10. 2020; ECLI: EU:C:2020:770.

[45] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑826/19, WZ v. Austrian Airlines AG, rozsudek (Čtvrtý senát) ze dne 22. 4. 2021; ECLI: EU:C:2021:318.

[46] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑559/16, Birgit Bossen a další v. Brussels Airlines SA/NV, rozsudek (Osmý senát) ze dne 7. 9. 2017; ECLI: EU:C:2017:644.

[47] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑939/19, Flightright GmbH v. Eurowings GmbH, usnesení (Osmý senát) ze dne 30. 4. 2020; ECLI: EU:C:2020:316.

[48] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑592/20, NT a další v. British Airways plc, usnesení (Devátý senát) ze dne 22. 4. 2021; ECLI: EU:C:2021:312.

[49] Soudní dvůr (Evropská unie), věc C‑601/17, Dirk Harms a další v. Vueling Airlines SA, rozsudek (Osmý senát) ze dne 12. 9. 2018; ECLI: EU:C:2018:702.

[50] Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. 11. 2020, easyJet Airline Company Ltd v. Bundesverband der Verbraucherzentralen, věc C‑832/18, ECLI:EU:C:2020:954, body 10–20.

[51] Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 3. 2025, Cymdek, věc C‑20/24, ECLI:EU:C:2025:139, viz nález k článkům 2(g) a 3(2),(3) nařízení (ES) č. 261/2004.