Vojtěch Šimíček: V listopadu 1989 jsme nevěděli, co děláme. Ale věděli jsme, že musíme

Brněnský listopad 1989

Slavíte 17. listopadu?

My většinou slavíme 17. listopad s celou rodinou tak, že se projdeme venku. Žijeme v brněnském Komíně, takže jdeme kolem Filozofické fakulty, zastavíme se u Kounicových kolejí a potom pokračujeme přes Svoboďák k Moravskému náměstí. A tak trošku vzpomínáme. Většinou se tam konají různé akce, takže se občas zastavíme a pak si dáme pivo nebo víno v klidu.

Co se dělo za Sametové revoluce v Praze, je obecně známé. O Brně toho ale tolik nevíme. Jak jste se tehdy dozvěděl o 17. listopadu?

Já osobně až v neděli večer 19. listopadu. Byl jsem s kamarády a kamarádkami v Jeseníkách. Zpět jsme se vraceli nočním vlakem. A protože nebyla doba internetu a dalších médií, objevily se první informace o dění v Praze teprve až ve vlaku. Největším zdrojem informací byl náš spolužák z ročníku Petr Barták, který žil v Praze a řekl nám, co se stalo.

V pondělí jsme nešli do školy. Šeptanda říkala, že bude nějaké setkání na nádvoří Filozofické fakulty. A tam se poprvé nahlas mluvilo o tom, co se 17. listopadu v Praze odehrálo.

Jak vypadala první demonstrace v Brně?

První demonstrace proběhla 20. listopadu na Náměstí Svobody kolem páté odpoledne. Tam se tak trochu „lámal chleba“. Celé náměstí bylo totiž zablokované policisty v uniformách s obrovskými bílými obušky, v bočních ulicích stály antony. Až zpětně jsme se dozvěděli, že velmi těsnou většinou tehdy padlo rozhodnutí nezasahovat proti demonstrantům.

Když jsme se chtěli dostat na Náměstí Svobody, všechny ulice byly zataraseny. S několika kamarády jsme šli zespoda dnešní Masarykovu ulicí. Jeden kamarád, Ruda Grochal, byl takový „nejdrzejší“. A když ti policisté stáli proti nám s obušky a neměli ochotu se rozestoupit, zcela nadrzo řekl: „S dovolením, já jenom projdu.“ Načež ten policista nevěděl, co vlastně má dělat, a nedostal pokyn zasáhnout, a tak ustoupil. Tím se otevřela stavidla a všichni – desítky, stovky lidí – se mohly přes ty policisty dostat na náměstí Svobody.

Pamatujete si, kdo tehdy přinesl zásadní informace o dění na Národní třídě?

Ano, velmi dobře. Byl to Jakub Špalek, student DAMU, který přijel jako emisar z Prahy a barvitě popsal, co se stalo na Národní třídě. A skutečně i díky tomu, jakou školu studoval, bylo jeho vypravování velmi barvité a živé. Věřím, že právě díky tomu se nakonec do stávky zapojila skoro celá Masarykova univerzita a ostatní vysoké školy.

Právnická fakulta v revoluci

Předurčoval podle vás obor studia člověka k tomu, jakým způsobem demonstruje?

Hmm, děkuji za tu otázku. Určitě. Krásně se ukázalo, že samozřejmě první, kdo do stávky vstoupil bez jakéhokoliv zaváhání, byla JAMU a Filozofická fakulta. Od tehdejších pamětníků vím, že třeba na Filozofické fakultě stávka začala hned v pondělí ráno. Dva studenti přišli s kyblíkem bílé barvy a napsali před Fildu na chodník „Stávka“ a bylo.

My právníci jsme byli deformovaní právem. Řekli jsme si, že chceme taky stávkovat, ale nemáme pro to žádný mandát. Takže jsme v pondělí v noci sepsali petici. Řekli jsme si, že když ji podepíše přes 300 lidí z právnické fakulty, půjdeme do stávky, protože budeme vědět, že mluvíme za většinu.

Potom začal působit koordinační stávkový výbor na Gorkého, ve kterém byli reprezentanti ze všech fakult brněnských vysokých škol. V aule na Zelňáku jsme diskutovali mezi sebou a s některými vyučujícími z vedení fakulty. Ale hlavně se vylepovaly plakáty.

Šířili jste revoluční informace i jiným způsobem mimo vylepování plakátů?

Ano, na co nejraději vzpomínám, jsou výjezdy. Zhruba po týdnu, co jsme na stávkovém výboru diskutovali, zda budeme pokračovat v této formě stávky, nebo půjdeme do okupační stávky (pozn. red.: forma protestu, kdy studenti zaberou prostory školy a pořádají zde alternativní program namísto běžné výuky), řekl Martin Bouček krásnou větu: „Abychom zachovali stávku, musíme jít do okupační.“ Cítil, že je třeba lid mobilizovat.

K tomu bych ještě dodal jednu věc. Od prvních momentů bohužel musím říci, že jsme od pedagogů necítili žádnou viditelnou podporu kromě tělocvikářů. Právě s tělocvikáři jsme byli ve velmi dobrém vztahu. Velmi rád zmíním vedoucího katedry tělesné výchovy, kterým byl Honza Urválek, a jeho kolegy a kolegyně, Josefíka, Věru Večeřovou, Alenu Starou a Helenu Kozlovou. To byli naši parťáci z řad pedagogů, kteří šli od prvního momentu do stávky s námi. Dali nám k dispozici své kanceláře, a tím i zázemí, kde jsme mohli pobývat a používat jejich telefony. To bylo úžasné. Šli do toho s námi v situaci, kdy si mohli důvodně myslet, že jim jde úplně o všechno. Že když se to nepovede, odnesou to velmi negativně.

Jak se ke studentské stávce stavěl zbytek pedagogů?

Řeknu svůj subjektivní dojem. U některých jsme cítili sympatie, to určitě ano. Ale zároveň jsme cítili, že se bojí a nechtějí riskovat. Čili byly to sympatie různě vyjadřované a v různém čase. Někteří učitelé se „přidali“ až v prosinci, když už bylo jasné, že revoluce vítězí. Proto zpětně o to více oceňuji ty pedagogy, kteří do toho šli i s tím, že mají co ztratit. 

Chtěli být v partě vítězů, protože už viděli, že vyhráli, nebo cítili sympatii od začátku?

To asi nelze úplně paušalizovat. Bylo ale úsměvné sledovat, když na fakultě v prosinci vzniklo Občanské fórum a najednou v něm byli i vyučující, kteří nikdy nebyli členy Komunistické strany. Těch samozřejmě nebylo mnoho – a paradoxně to často byli právě ti učitelé, ke kterým jsme měli menší sympatie než k některým členům strany. Nabízela se totiž legitimní otázka, jak mohl někdo v době tak důkladných kádrových prověrek vůbec učit na Právnické fakultě, aniž by byl v KSČ. Proto jsme k nim měli spíše nedůvěru. A když pak přišli s personálními ambicemi a chtěli se stát členy vedení, přílišnou podporu od nás nezískali.

Okupační stávka a její organizace

Kolik vám bylo let v době sametové revoluce?

Narodil jsem se v roce 1969, takže mi bylo dvacet. Dá se říct, že drtivá většina členů stávkového výboru byla právě z našeho ročníku; pár lidí bylo o rok starších či mladších. Zastoupení měl i první ročník, ale spíše okrajově – semestr začínal až začátkem října, takže ještě neměli čas se v prostředí pořádně rozkoukat.

Co bylo jádrem organizace?

Měli jsme to rozdělené tak, že ti nejmladší, prváci, hlídali fakultu a stáli na vrátnici. Bylo to nutné, po začátku okupační stávky jsme převzali odpovědnost za provoz a chod celé fakulty a byli jsme tam prakticky nonstop. Prváci opravdu svědomitě hlídali, aby dovnitř nechodili cizí lidé, kteří tam neměli co dělat.

Na okupační stávku vzpomínám velmi rád, protože organizace tam podle mě fungovala famózně. Vytvořili jsme si v podstatě jednotlivá oddělení a každý člen stávkového výboru měl svůj úkol. Někdo organizoval výrobu plakátů, další skupina je chodila vyvěšovat nebo naopak strhávat, protože první dny byly skutečně napjaté. Po Brně jezdily podivné skupinky chlapů v autech, strhávaly naše plakáty a vyvěšovaly vlastní s nápisy typu „Stávka končí“ nebo „Komunistická strana je nejlepší na světě“.

Další lidé se starali o fakultní kuchyni – ve várnicích byl neustále čaj, mazaly se chleby, protože jsme tam v podstatě bydleli. Existovalo i oddělení autoprovozu. Měli jsme k dispozici několik aut, protože někteří lidé přišli a řekli: „Studenti, tady máte klíče, tady techničák, na papírku je moje adresa a telefon. Až auto nebudete potřebovat, vraťte mi ho.“ To nám umožňovalo vyjíždět do různých podniků v okolí Brna a šířit informace o stávce.

Někteří z nás měli jako hlavní úkol jednat s vedením fakulty nebo pracovat na návrzích budoucích studijních řádů, akademických předpisů a vůbec na podobě akademického statusu po změně režimu. A v neposlední řadě jsme měli – a to bych opravdu rád vyzdvihl – vlastní právní poradnu. To byla obrovská přidaná hodnota, kterou jiné fakulty nabídnout nemohly. Studenti a studentky z našich řad poskytovali lidem bezplatné právní rady. Velmi si cením toho, že tam ve svém volném čase chodili i někteří advokáti, aby garantovali, že neříkáme úplné nesmysly.

Co taková právní poradna dělala?

Součástí naší práce bylo například psát doporučení, jak se chovat při zadržení, vysvětlovat, co v našem právním řádu znamená stávka, jaké jsou otázky trestní odpovědnosti, kdy vypovídat a kdy ne. To byla agenda, která patřila právě k nám, k právníkům.

Výjezdy za lidmi

Jak probíhaly výjezdy do podniků, které jste zmínil? Počítalo s vámi vedení podniku, nebo jste je „přepadli“?

Výjezdy probíhaly různě. Někdy nás přímo oslovili lidé z nějakého podniku nebo z vesnice: „Sejdeme se u nás v hospodě a chceme pozvat Občanské fórum. Pošlete prosím jednoho dva studenty a nejlépe i nějakého herce, aby nám vysvětlili, co se děje.“ Já měl to štěstí, že jsem často jezdil s Jiřím Pechou, známým brněnským hercem, který byl mimořádně vtipný. Herec fungoval jako přirozený magnet, přitáhl lidi a odlehčil atmosféru.

My studenti jsme pak mluvili jménem Občanského fóra, vysvětlovali jsme třeba, co jsou svobodné volby. Ale upřímně řečeno, sami jsme toho tehdy věděli jen velmi málo. A i tam se ukázalo, že někteří moji spolužáci byli úžasní, protože byli zaprvé skvělí řečníci a zadruhé dokázali tak improvizovat, vymýšlet si, že to bylo velmi přesvědčivé. Právě tyto výjezdy nás asi bavily nejvíc.

Četla jsem, že se vás na výjezdech lidi často ptali, co mají číst, že si vlastně nejsou jistí, co je teď pravda, co si mají myslet…

Dnes se to už těžko představuje, ale tehdy samozřejmě neexistovaly sociální sítě a obecně se říkalo, že Československá televize lže, jako když Rudé právo tiskne. Oficiálních médií bylo jen pár a všechna byla napojená na politické strany: Rudé právo bylo komunistické, Lidová demokracie patřila lidovcům, Svobodné slovo socialistům, Mladá fronta Svazu mládeže a Práce vycházela pod hlavičkou odborů. Už z toho bylo jasné, že situace je nenormální. Skutečně svobodná média nebo pluralita názorů neexistovaly. Obsah novin se překrýval a lidé tomu, co bylo napsáno, prostě nevěřili. Proto se večer poslouchala Svobodná Evropa, Hlas Ameriky nebo Volá Londýn.

Obrovský zlom nastal, když Československá televize začala informovat objektivně. Ona ty první dny po 17. listopadu tajila, že se vůbec něco stalo – máme o tom dneska dochované záběry. Pak samozřejmě největším zlomem byl přenos z Letné odvysílaný Československou televizí, kterou tehdy sledovali úplně všichni v celé republice a viděli, co se děje, kolik lidí se sešlo, kdo mluvil a jak.

A co dění v Brně? Zachycoval vaši okupační stávku někdo na foťák?

Když se vrátím k médiím: od Sametové revoluce uplynulo 36 let a situace je dnes úplně jiná. Nedůvěra v média ale u části veřejnosti přetrvává. Čím si myslíte, že to je? Souvisí to s obrovským množstvím informací, které jsou dnes dostupné, třeba i na Facebooku a dalších sociálních sítích?

Myslím si, že jsme se dostali z jednoho extrému do druhého. Za komunistů ty informace skutečně nebyly. Oficiálním médiím jsme z pochopitelných důvodů nevěřili a hodně jsme četli „mezi řádky“. Šeptanda fungovala tak, že už jen to, o čem se nepsalo, bylo samo o sobě důležitou informací. Když novináři chtěli projevit občanskou statečnost, některé věci prostě nezmínili.

Dnes jsme naopak zahlceni informacemi. A myslím, že právě informační gramotnost je něco, na čem bychom měli hodně pracovat. Dovedu si představit, že nejstarší generace stále žije ve stereotypech, že když se něco objeví v novinách nebo v televizi, tak je to pravda. Z tohoto hlediska jsou pak velmi zranitelní. U nejmladší generace mám zase pocit, že je tak trochu módní nesledovat televizi, nesledovat veřejnoprávní média a informace získávat hlavně přes sociální sítě. To ale vede k tomu, že je tady přehršel informací, inflace informací a sociální sítě fungují jako bubliny. Pokud sledujete určitý směr, dostáváte vyselektované informace, které vás jen utvrzují v tom, co už si myslíte, ale to taky není dobře.

Informovanost běží právě přes sociální sítě, což zase vede k tomu, že je tady nějaká přehršel informací, inflace informací. A ty sociální sítě fungují jako bubliny. Takže pokud sledujete určitou orientaci, tak potom dostáváte vyselektované informace, které vás utvrzují v určitém přesvědčení, což taky není úplně dobře. Hrozně bych si přál, aby lidé dokázali rozeznat věci, které jsou vysoce nepravděpodobné, a přitom sledovali veřejné dění s určitou kritičností.

A samozřejmě se teď trochu děsím i AI, která dokáže velmi věrohodně vytvořit jakoukoli fotku, rozhovor, mluvit mým hlasem a s mým obličejem říkat věci, které bych v životě neřekl. Ta schopnost odlišit, co je a co není pravda, tak bude možná ještě ztížená.

Ale každopádně k deepfakům u nás zatím příliš často nedochází. Nebo se z vaší zkušenosti už objevují podobné případy u soudu?

Ze své praxe na Nejvyšším správním soudu vnímám, že je to jedno z největších témat volebního soudnictví. Nechci teď hodnotit, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale máme v živé paměti rozhodnutí rumunského ústavního soudu, který zrušil prezidentské volby právě kvůli tomu, že přes sociální sítě probíhala velmi cílená a účelová kampaň ze zahraničí. Docházelo tedy v podstatě k narušení suverenity Rumunska. Co se týče voleb do Poslanecké sněmovny u nás, zatím jsme nic tak zásadního nezaznamenali. Ale to neznamená, že můžeme být v klidu a nemáme být bdělí.

Právo dnes

Když to vezmu abstraktně, vy jste teď soudcem Nejvyššího správního soudu poté, co vám na Ústavním soudu skončil mandát. Je vám bližší rozhodovat „jenom“ na základě ústavní roviny, nebo se rád díváte do konkrétních zákonů a přemýšlíte v rámci daného zákona?

Děkuji za zajímavou otázku. Řekl bych to takto: vždycky jsem bral veřejné právo, potažmo správní právo, jako konkretizaci ústavního práva. To, co je formulováno v článcích Ústavy ČR, je potom provedeno v jednotlivých zákonech. A základní rozdíl mezi Ústavním soudem a Nejvyšším správním soudem, potažmo správními soudy obecně, je právě v míře té konkretizace.

Práce na obou těchto vrcholných soudech je svým stylem velmi podobná, ale liší se tím, že Ústavní soud si k meritornímu rozhodování vybírá jen zhruba pět až osm procent všech návrhů. Ostatní odmítá jako neopodstatněné nebo z jiných obecných důvodů. A přestože se pohybuje na ústavní rovině, skoro nikdy nestačí zůstat jen u ní – vždy je potřeba podívat se i na to, jak je daná materie upravena zákonem.

U Nejvyššího správního soudu je ta optika opačná: díváte se spíše zespoda nahoru. Ale co mají oba soudy – a vlastně všechny soudy v ČR – společné, je článek 4 Ústavy, který říká, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Rozhodně tedy neplatí, že o základních právech rozhoduje jen Ústavní soud a ostatní soudy mají nějakou podřadnější agendu. Naopak. Ústavní soud nemůže dohnat to, co se neudělá dobře na soudu nižšího stupně.

Měl jste od začátku jasno v tom, že chcete být soudcem?

Já jsem dokončil studia v roce 1992 a pak jsem rok studoval v Německu. Ale už tehdy, když jsem tam odjížděl, jsem byl zaměstnancem katedry ústavního práva a politologie. A musím říct zcela otevřeně, že jsem velký pecivál a rodinný typ, nerad jezdím z Brna někam pryč. Takže kdyby úžasnou shodou okolností nevznikl Nejvyšší správní soud a Ústavní soud právě v Brně, neumím si představit, že bych dojížděl.

Například kolegové a kolegyně, kterých si neskutečně vážím, a samozřejmě je to ohromná oběť rodinného života, jsou třeba od pondělí do čtvrtka vyjetí mimo domov, a pak to o víkendu rodině vracejí. Já se obávám, že takový typ nejsem. Takže pro mě osobně je fantastické, že všechny tyto instituce jsou v Brně a mám to všechno regionálně i geograficky blízko.

Brníčko je krásné…

Myslím, že na život není lepší město, protože je tady všechno. Všude je to blízko. Jsou tu hrozně fajn lidi. Ale musím ještě zdůraznit, že jsem rodilý Ostravák a nenechám na Ostravu dopustit. Takže když chválíme Brno, samozřejmě připomínám i Ostravu a ten slezský specifický region.

Po převratu

Když se vrátím k tomu, co jste zmiňoval dřív, jak to po převratu vlastně skončilo s učiteli, kteří během režimu podporovali komunisty?

Trochu to rozšířím na celé vysoké školství za komunistického režimu. Relativně nejsvobodnější byly technické obory – jakýkoli politický režim potřebuje architekty, strojaře, stavaře a podobně. A právě to, co považuju za jeden z nejostudnějších aspektů minulého režimu, není jen perzekuce a omezování svobody, ale ten odrazující efekt, ten režim byl skutečně totalitní. Někdo, kdo se narodil do „nevhodné“ rodiny, dopředu věděl, že nedostane doporučení ze základní školy, aby mohl jít na střední a ze střední na vysokou. Respektive věděl, že u přijímací zkoušky nemá šanci.

O tom se moc nemluví, ale byl to velký zločin na několika generacích nadaných, slušných lidí. Mám třeba výbornou kamarádku z velmi věřící katolické rodiny se třinácti dětmi, která nedostala doporučení ani na střední školu. Teprve po změně režimu si mohla udělat maturitu a dnes je vynikající učitelkou na základní škole, plní si sen, což by se nestalo, kdyby se režim nezměnil.

Humanitně zaměřené fakulty, včetně práv, byly samozřejmě mnohem více pod ideologickým tlakem. Kdo tam učil, dělal to často za cenu obrovských osobních kompromisů. Po roce 1989 byla pracovněprávně zrušena katedra marxismu-leninismu. Bylo tam poměrně hodně vyučujících, protože studium bylo čtyřleté a v každém ročníku byl jeden marxistický předmět: v prvním dějiny mezinárodního dělnického hnutí, ve druhém politická ekonomie, pak vědecký komunismus a marxistická filozofie. Státnice z marxismu tvořily navíc samostatnou součást. Takže těch vyučujících bylo opravdu hodně – a ti samozřejmě přišli o místo.

Z organizačních důvodů se pracoviště zrušilo, ale vyučující se mohli přihlásit do výběrových řízení například na katedru národního hospodářství. O přijetí rozhodovala odborová organizace, ale tam jsme členy nominovali my jako studenti. Takže jsem se stal odborářem a vlastně dával souhlas s ukončením pracovního poměru.

Nově vznikl Akademický senát a jeho studentská komora, což byl transformovaný stávkový výbor. A my jsme si tehdy vytvořili určitý „blacklist“ – seznam osob, u nichž jsme jako studenti velmi důrazně vyjadřovali přání, aby fakultu opustily, i když jejich pracoviště formálně zůstalo zachováno. Naopak některým jsme naopak vyslovili podporu, protože jsme cítili, že si zaslouží druhou šanci, i když jejich původní pracoviště skončilo.

Říkal jste, že jste v lednu měli zkoušky. To jsou zhruba dva měsíce po Sametové revoluci. Jak vlastně probíhaly? Byli jste zkoušeni z toho, co jste se učili? Přeci jen po revoluci se toho v právu muselo hodně změnit.

Vznikaly tam paradoxní situace, protože některé předměty vlastně zanikly. Samozřejmě ty marxistické, to je jasné. A můžu prozradit jeden specifický předmět – zemědělskodružstevní právo, pozemkové právo a právo životního prostředí, což byl trojpředmět. Ten byl ve třetím ročníku a nějak se na něj zapomnělo. A my jako studenti jsme ho neměli moc rádi, takže jsme to nijak nepřipomínali, a o tu zkoušku jsme tak přišli. Jinak byli tehdejší pedagogové ve velmi nejisté a nekomfortní pozici. A myslím, že v té první vlně ani nikdo nebyl vyhozen od zkoušky.

Když se ještě zaměříme na tu současnou situaci, co byste lidem doporučil, aby dělali, aby to u nás mohlo fungovat líp? Aby byla naše země svobodnější a tolerantnější?

Já nemám moc rád takové ambiciózní a honosné řeči. V tomhle jsem velký pragmatik. Mám hrozně rád biblický příběh o hřivnách. Ten říká, že každý z nás něco dostal – někdo více, někdo méně. Někdo se narodil do skvělé rodiny a je sociálně dobře situovaný, někdo to štěstí prostě neměl. A podstatné je, aby každý tu svou hřivnu – někdo velkou, někdo malou – nějak uchovával a pokud možno i rozmnožil.

Konkrétně si myslím, že by bylo fajn, kdyby se každý z nás, v jakékoliv pozici, snažil dělat svou práci poctivě, rozumně a s plným nasazením. A zároveň žít hodnotný soukromý život. Nechci, aby to vyznělo jako nabádání k workoholismu – to je špatně, u workoholiků se spíš bojím, co pak přinesou. Ale bylo by skvělé, kdyby každý jednal s nějakým předporozuměním, s čistou hlavou a s přesvědčením, že chce věci dělat dobře.

Že se to vždycky nepovede, to je logické, to je normální. Každá lidská bytost je omylná. Hlavní je, aby se každý snažil být užitečný. A ne jenom pro sebe a pro své nejbližší, ale pokud možno i pro tu širší komunitu.