Lenka Kaniová: NSS bych přála, aby si zachoval svobodného ducha

Vzpomínáte si, zda jste chtěla být právničkou už jako malá? Jaké jste měla sny?

Tak to můžu říct úplně přesně. Přála jsem si stát se paní učitelkou. I když jsem šla nakonec na práva, k vyučování a školení jsem se v průběhu své profesní dráhy nakonec opravdu dostala. Do revoluce jsem dělala medicínské právo. Po revoluci jsem začala pracovat ve finanční správě – tehdy začalo vznikat právo daňové. Protože nás nebylo mnoho, měla jsem velké štěstí a mohla být u zrodu tohoto odvětví, a tím pádem i dostala možnost předávat své znalosti dál. Prvně jsem předávala nové zkušenosti a poznatky pracovníkům úřadů, později i na Ústavním soudě jako asistent (poradce) pro toto odvětví a rovněž jsem přednášela pro odborníky vně státní správy. V určité životní fázi jsem se tedy učení hodně věnovala.

Jak jste se nakonec rozhodla pro právo? Vedli Vás k oboru například rodiče?

U nás doma měli všichni úctu a obdiv ke vzdělanosti. Rodiče se vždy snažili nás podpořit, například ve zdokonalování jazyků, což tehdy nebylo běžné. Věděla jsem, že chci na vysokou školu. Navzdory matematickému zaměření Lerchova gymnázia, kde jsem se středoškolsky vzdělávala, jsem se určitě nechtěla věnovat matematice. Právnická fakulta pak pro mě byla logická volba.

Naťukla jste již, že Vás po absolvování právnické fakulty přitáhlo medicínské právo. Čemu jste se v předrevolučním období konkrétně věnovala?

První moje místo bylo na Národním výboru pro Brno 5. Šlo o naprosto banální přestupky proti občanskému soužití, jejichž řešení mě příliš nebavilo. Po rodičovské dovolené jsem si hledala nové místo a naskytl se obor zdravotnictví. Dostala jsem příležitost pracovat pro Ústav národního zdraví, kde jsem dělala náhradu újmy v případě pracovního úrazu a s tím související regresní náhrady. Velmi mě obor chytl a seznámila jsem se zde se zajímavými a vzdělanými lidmi, mimo jiné s doktorem Varvařovským, který školil zdravotníky v medicínském právu. Shodou okolností zde v budově, hned vedle mojí pozdější soudcovské kanceláře, zasedala regresní komise při Národním výboru, v níž jsem přisedala. Snažili jsme se tehdy pracovněprávní prostředí kultivovat a přinášet vstřícnější podmínky zaměstnancům. Naráželi jsme ale na některé limity, zejména na určitou „tuhost“ vedení některých podniků. Pro řadu z nich jsme byli pochopitelně překážkou.

Medicínskému právu jste se věnovala až do revoluce. Jak jste jako právnička, která bojovala za vstřícné prostředí jednotlivců, prožívala obrat k demokracii?

Svobodu jsem vnímala intenzivně. Můj muž má příbuzné v Německu. Cestování za rodinou bylo pro nás za minulého režimu velmi nepříjemné, protože jsme zde vždy museli nechat děti. Moji prarodiče měli dílnu na šití prádla a obchod s desítkou zaměstnanců. Před důchodovým věkem je režim připravil o stroje a i podnikání. Museli začít od nuly – jako dítě si nepamatuji, že by hořekovali, ač to pro ně muselo být velmi složité období. Když se schylovalo ke změnám, všichni jsme měli strašný strach, že se to nakonec nepodaří a nedotáhne. Mladí lidé v sobě ale měli obrovskou sílu a touhu po svobodě. Když si na to vzpomenu, znovu mě z toho mrazí. Revoluce je jejich velká zásluha. Ta doba byla nádechem absolutní svobody. Přišly samozřejmě i náročné situace, protože každá revoluce s sebou smete i některé kvalitní osoby. Měla jsem potřebu například vystoupit na podporu svého někdejšího vedoucího v Ústavu národního zdraví, který byl vynikající odborník i slušný člověk. Cítila jsem, že lidsky není dobře zbořit úplně všechno.

Po revoluci jste se již přesunula do finanční správy?

Přesně tak. Přesunula jsem se na Finanční úřad pro Brno 1 na Žerotínově náměstí, kde dnes sídlí krajský úřad. Ve finanční správě se tehdy budoval celý nový systém i fungování oboru. První zákon, na kterém jsem pracovala, se jmenoval zákon o dani z příjmu obyvatelstva. Měl asi dvacet paragrafů a nikdo tenkrát například nevěděl, co je to příjem. Úředníci z ministerstva měli až absurdní nápady. Chtěli například jako příjmy vykazovat každý prodej osobní obnošené věci. Připomínkovali jsme za finanční správu zákony, které se tvořily. Zasedala jsem v nejrůznějších poradních komisích a byla jmenována členkou Legislativní rady vlády pro tvorbu daňového řádu. Měla jsem velké štěstí, že mě poměrně rychle vytáhli na finanční ředitelství. To sídlilo v budově, kde je v současnosti kino Scala. Poté jsme se přemístili na náměstí Svobody. V centru Brna jsem vystřídala jako svá pracoviště vlastně všechny velké budovy (úsměv).

Co Vás vedlo z finanční správy na Ústavní soud (ÚS)? Musím říct, že dodnes si Vás řada mých kolegů z působení na ÚS pamatuje. Co Vaše práce obnášela?

Působila jsem přes rok jako poradkyně pro daňové záležitosti na analytickém odboru ÚS. Když někdo řešil tuto problematiku, mohl se na mě obrátit. Analytičkou jsem se stala úplně náhodou. Potkala jsem na České ulici dřívějšího kolegu Pavla Varvařovského, který mě lákal na ÚS s tím, že by se jim odborníci na finanční právo hodili. Na výběrové řízení jsem šla ke Zdeňku Kesslerovi, na kterého mám báječné vzpomínky. Na ÚS mě nejvíce lákalo hledání spravedlivého řešení a rovnováhy. Práce na finančním úřadě byla spíše o obhájení postupu státu. V justici usilujete o určitý balanc mezi právy jednotlivce a výkladem právního řádu. Okusila jsem na ÚS svobodné hledání spravedlnosti s moudrými lidmi kolem sebe. A vlastně i proto mě lákalo vstoupit do justice.

Tím, že jste byla u tvorby klíčových právních předpisů finančního práva, bylo asi logické, že jste se z finanční správy přesunula na NSS. Jak jste se stala jeho soudkyní?

Zaslechla jsem tehdy v rádiu mluvit Josefa Baxu. Zmínil, že hledají na nově vznikající soud osvícené úředníky z nejrůznějších oborů správního práva. Napadlo mě, že bych mohla uspět přesto, že nejsem soudkyní. Podala jsem si přihlášku a na výběrovém řízení předstoupila před Josefa Baxu a Michala Mazance spolu s řadou dalších kolegů. Dodnes vzpomínám na emeritní soudkyni ÚS a NSS Miladu Tomkovou, jak na pohovor přišla perfektně připravena a taktéž se zavazadlem plným učebnic. Myslela jsem tehdy, že nemám šanci (já přišla jen s ideály v hlavě).

Jak výběrové řízení pro osoby mimo justici vypadalo? Musela jste složit profesní zkoušku? 

Ptali se nás na principy fungování právního řádu, ale i osobní touhy. Nakonec jsem byla ráda, že jsem se nijak hlouběji nepřipravovala. Ono by to snad ani nešlo. Prošla jsem vícekolovým sítem, až mi došla pozvánka na justiční zkoušku. Tehdy jsem pocítila obrovský stres. Do té doby jsem se odborně zaměřovala na odvětví finančního práva. Doučit se veškeré souvislosti mi dalo zabrat. V pokročilé kariéře to byla také otázka profesní cti – nikdo z nás nechtěl u justiční zkoušky selhat. Mám kolegy, kteří neuspěli a posléze kvůli tomu změnili pracovní místo. Ani já si nedovedu představit, že bych se tenkrát s nepořízenou vrátila na ÚS. Zaměřila jsem proto svou přípravu nejen na správní řád, daňový proces a přestupky. Civilní a trestní právo jsem se musela doučit. Samotná justiční zkouška měla v zásadě stejnou podobu jako dnes. Dnes již v pozici zkoušející ústní části soucítím se všemi asistenty.

Na NSS jste opět nastoupila v době, kdy se určitý obor budoval. Jaké bylo profesně působit na NSS?

Je to tak, soudní řízení správní se tehdy budovalo. Pod perfektním vedením Josefa Baxy a Michala Mazance jsme i my ostatní soudci soud budovali od nuly. Nastoupila jsem do třetího senátu k paní předsedkyni Součkové, odbornici na sociální zabezpečení a pracovní právo. Byla přísná, ale nesmírně laskavá. Velmi jsme si sedly. Když se vytvářely pevné senáty, nastoupila jsem do prvního senátu ve složení Baxa, Mazanec, Žišková. Střídavě jsme s Marií Žiškovou přisedaly k oběma funkcionářům. S drobnými odměnami  jsem v prvním senátu strávila celý svůj soudcovský život. Celkově jsem měla štěstí na lidi. O každý názor se zde lidé umí dělit, rozvíjet ho. Na soudě jsme zavedli pravidlo, že se o všem mluví a žádná otázka není špatná. Všichni mí asistenti mi dělali radost. Spolupráce s nimi byla perfektní, a skoro všichni dnes také soudí nebo je talár čeká.

Považujete spolupráci s asistenty na vrcholném soudu za užitečnou?

Spolupráce s asistenty je naprosto klíčová. Je postavena na absolutní důvěře. Dnes si dokonce s asistenty tykám, již jsem spíše cítila, že pracujeme jako kolegové. Musím říct, že někteří bývalí asistenti na mě vzpomínají jako na přísnou šéfovou. Je fakt, že v začátcích, když jsem měla 200 nedokončených věcí, jsem na asistenty hodně tlačila. Nutně jsem ale potřebovala mít méně spisů, abych měla přehled a nabyla vnitřní klid. Všichni moji asistenti byli odborně kvalitní a nesmírně pracovití lidé.

Po celou dobu svého působení si udržujete pověst velmi expeditivní soudkyně. Nahlédneme-li na výkonost soudců a počty nedodělků, vedla jste v předních příčkách ve všech personálních obměnách soudu. Co je Vaším receptem?

Měla jsem vlastní pracovní systém. Po pravidelné poradě senátu, která probíhá  každý týden, jsme si v týmu určili, jaké spisy zpracujeme. Ke kauze jsem si nastudovala podklady a pracovali jsme v týmu přes víkend. Mnohdy jsem měla ryze ženský tým a s malými dětmi a velkým množstvím soudních případů to ani jinak nešlo. V pondělí  jsme si vždy zavolali, jak kauzu vidíme a kam bude směřována. Pracovali jsme opravdu jako stroj. Myslím, že i proto jsou moji bývalí asistenti úspěšnými soudci. Někteří dokonce přiznávají, že po určitém drilu z mojí strany pro ně nebyla realita soudcovského taláru tolik překvapivá.

Stála jste u zrodu právních předpisů, které jste pak vykládala jako soudkyně. Spolupracovala jste s Marií Žiškovou, pro kterou byl soudní řád správní doslova dítětem. Jaké to je takto změnit profesní roli?

V některých kauzách jsme viděli, jak negativní dopad může dobře myšlená úprava mít. Člověk musel opustit svoje ego i původní vidění problematiky. Na NSS se kauzy vždy daly debatovat v plénu, což je velmi přínosné. Pokud nějaká kauza stála za to, byla významná a měnila dosavadní praxi, vždy se dala s kolegy diskutovat. Soudce musí být schopen naslouchat a přijmout i jiné řešení. Mnohdy se nám diskuzí ukázala cesta jiná, vhodnější. Pokud člověk přijme, že jde situaci řešit i jinak, je to velmi dobře. Já jsem v tomto ohledu nijak netrpěla, podle mě má takto práce soudce zcela přirozeně vypadat.

Jaká složitější kauza vám utkvěla v paměti? 

Pamatuji si kauzu emisních povolenek. Byla to půda neoraná, zákonodárce vymyslel, že by se povolenky měly danit darovací daní. Přemýšleli jsme, jak a zda lze vůbec zdanit věc (zásah do ovzduší), která je obecná a patří všem. Nejprve jsme nevěděli, jak s kauzou hnout. Nakonec jsme ale měli na rozsudek pozitivní ohlasy.

Pocítila jste někdy politický tlak na své rozhodování? Ne všechna rozhodnutí NSS jsou politicky vnímána pozitivně.

Bez ohledu na účastníky jsem vždy před sebou viděla právní problémy a zákon. Samozřejmě, posuzujete-li například střet zájmů při čerpání dotací, tam se od konkrétní osoby odklonit nemůžete. Odborně však cítím rozhodování jasně a nedělá mi problém. Padni komu padni. Nejvyšší správní soud byl historicky kritizován za různá volební rozhodnutí a podobně. Na sebe jsem ale politický tlak nikdy nepocítila. V politicky citlivých kauzách jsme se o tlaku dozvěděli od vedení až poté, co byla kauza rozhodnuta. Svoboda soudcovského rozhodování je zásadní věcí, a doufám, že zůstane zachována.

Bylo něco, co Vás na práci soudkyně NSS spíše netěšilo?

Osobně vnímám, že náročný systém zatěžují někteří účastníci, kteří soudy zásobují nesmyslnými podáními. Samotný justiční systém je drahý a náročný, a povětšinou se obyčejní lidé soudí o důležité věci. Vždy si však vzpomenu na svou někdejší kolegyni Marii Žiškovou, která nesla myšlenku, že každý má právo na svůj proces. Spravedlnost tak musí být zaručena všem stejně.

Měla jste nějaké morální vzory, ke kterým jste se profesně vztahovala?

Konkrétní osobu bych nejmenovala, bylo jich více. Vždy šlo o osobnosti se svobodným smýšlením. Narazili jsme dnes na doktora Varvařovského, který takovou personou bezpochyby je. Lidé, kteří jsou schopni své svobodné myšlení vyjádřit, byť by se na ně za to snesla kritika, se v mém okolí vždy nacházeli a byli mým vzorem.

Co byste popřála nastávajícím soudcům na prahu profesní kariéry? Popřála jste něco svým asistentům v takové pozici?

Budu se opakovat, ale přeji jim, aby si udrželi svobodu myšlení. Pozorně naslouchali a byli ve svém myšlení svobodní a spravedliví.

V současné době se mnohdy mluví o konfliktu generací. Ve společnosti se proměňuje vnímání dosud nekontroverzních témat. Jak vnímáte nastávající generaci mladých lidí?

Jsou úžasní a mění svět. Vidím to u svých dětí i vnoučat. Mladí lidé se dívají na společnost jinak. Cítím z nich povznášející krásnou energii. Často mají mnohem větší míru empatie než generace předchozí. Moc ráda jsem jako soudkyně byla obklopena mladými lidmi. Oceňuji i jejich vyvažování osobního a pracovního života. V tomto se od generace asistentů, s nimiž jsem pracovala na počátku profesní dráhy soudkyně, v mnohém liší.

Nejmladší asistenti podle Vás více dbají na work-life balance?

To jednoznačně. Když jsem jako soudkyně začínala, první generace asistentů byli srdcaři a běžně pracovali do pozdních hodin či o víkendu. Dnes bych si netroufla něco takového vyžadovat. Dnešní mladí lidé to vidí jinak, mají mnohem více vymezené hranice, a je to dobře. Odvádí totiž stejně perfektní práci. Osobní život a soukromé zájmy jsou pro člověka důležité. Odpočatý člověk nabitý zážitky může přinést do své práce nové myšlenky.

Nová generace také tematizuje vyhoření. Bojovala jste nějak proti tomuto problému?

Považuji za důležité vyčistit si hlavu. Mně k tomu vždy sloužil sport a cestování. Od badmintonu jsem se dostala ke golfu. Chůze při hře je zde přirozená a zábavná. S kolegyněmi to cítíme v našem dámském golfovém společenství stejně, že je důležité v tomto ohledu zrelaxovat.

Mezi kolegy jste vnímána jako význačná sběratelka umění. V minulosti jste se podílela na výběru malířů pro různé propagační předměty soudu. Znáte se s některými umělci osobně? Jak jste se k této zálibě dostala?

Mám kamarádky a kamarády mezi umělci. Začala jsem umění vyhledávat. Jsem ve sběratelství naprosto intuitivní. Když vidíte něco krásného, naprosto Vás to povznese. Mám ráda abstrakce i figurální malby. Ráda se obklopuji prostředím, ve kterém je mi krásně. Nemám ráda konflikty, když už ale nastanou, umělecké předměty člověka dokáží povznést a pohladit po duši. V kanceláři mám figurální malbu z Picassova „modrého období“. Tyto krásné barvy mě dokáží vždy příjemně naladit. Nedávno zemřel Boris Jirků, od něj mám spoustu obrazů nejen v kanceláři, ale i doma. Můj manžel mi v legraci vyhrožuje, že už více umění naše domácnost nepojme.

V únoru završíte své působení na NSS. Jaké máte plány do budoucna?

Nerada bych to zakřikla, ale s mým mužem plánujeme delší zájezd na Kubu. Snad se zadaří výlet uskutečnit. Namíříme tam hned na začátku března. V minulosti jsem zvažovala věnovat se mediaci, protože mám mediátorské zkoušky. Nikdy nevíme, co život přinese, ale musím říct, že pokračování v řešení konfliktů mě v tuto chvíli neláká. Ráda bych si užívala život jinak.

Je něco, co byste NSS do budoucna popřála?

Aby si zachoval svobodného ducha, aby si svůj étos uchoval. Současný předseda NSS Karel Šimka je pochopitelně jiný než jeho předchůdci. Má s nimi ale společnou právě onu touhu po svobodném myšlení s vědomím, že je to to nejcennější. Toho si na NSS velmi vážím a věřím, že z této atmosféry těží v konečném důsledku celá společnost.