Švarcsystém v Rohlíku

Nepovedená komunikace

Možná si pamatujete, že celé téma švarcsystému v Rohlíku začalo zkraje roku 2022 z nečekaného směru. Rohlík svým kurýrům oznámil změnu systému odměňování, kterou někteří z nich nevnímali jako pozitivní. A nespokojení kurýři si na poměry v Rohlíku začali stěžovat na sociálních sítích. A se stížnostmi se pak veřejně přidaly i jejich životní partnerky – denně práce až 16 hodin, volných dnů jen minimum. Veřejná diskuse rychle utichla, když Rohlík vyhlásil zákaz veřejně komentovat pracovní podmínky ve firmě.

To už ale v Rohlíku probíhala kontrola inspektorátu práce, kterou minulý týden definitivně uzavřel Nejvyšší správní soud.

Pokuta

Kontrola kurýrů v Rohlíku zjistila pět přestupků v oblasti bezpečnosti práce, jeden přestupek v pracovní době, další ohledně odměňování a v neposlední řadě švarcsystém u osmi kontrolovaných kurýrů. Za to dostal Rohlík pokutu ve výši 2 500 000 korun (další 2 000 000 korun dostala ještě další Rohlíkova společnost Autoexpert, kde inspekce švarcsystém našla také).

Rohlíku nepomohlo ani odvolání, ani správní žaloba. Loni se ho zastal Nejvyšší správní soud, který věc vrátil Městskému soudu v Praze s pokynem doplnit odůvodnění. Městský soud pokyn splnil a pokutu za švarcsystém znovu potvrdil. A díky kasační stížnosti Rohlíku se věcí letos znovu zabýval Nejvyšší správní soud.

Zjištění inspektorátu práce

Podle inspektorátu práce museli kurýři nákupy rozvážet osobně. Zásilky si osobně přebírali ve skladu a osobně je rozváželi zákazníkům podle pokynů zadávaných Rohlíkem. Jménem Rohlíku pak od zákazníků inkasovali peníze za nákupy.

Spolupráce s Rohlíkem byla pro kurýry dlouhodobá a podle inspektorů představovala pravidelný výkon totožné práce. Rohlík jim sice „pronajal“ standardizovaný automobil s jednotným polepem, firemní mobil s aplikací pro kurýry a platební terminál, ale reklamace řešili zákazníci přímo se zákaznickou podporou Rohlíku, a pokud chtěli dát kurýrovi dýško, prostředníkem byl zase Rohlík.

Otěže kurýrů držel Rohlík podle inspektorů pevně v ruce, protože průběžně stanovoval, co má který kurýr dělat, kam má jet a v kolik hodin musí u zákazníka být. Pohyb kurýrů průběžně kontroloval monitoringem mobilních telefonů i polohy jednotlivých aut a stranou zájmu nezůstala ani kontrola spotřeby nebo zbývajícího stavu nádrže.

Kurýři měli povinnost dodržovat určený pracovní rozvrh, stanoveným způsobem udržovat poskytnuté pracovní prostředky (auto, mobil a terminál) a byli na Rohlíku fakticky ekonomicky závislí.

„Míra kontroly dodržování výkonu práce ze strany stěžovatelky tak dle správních orgánů překračovala míru běžnou pro obchodní vztahy.“ (Nejvyšší správní soud, sp. zn. 22 Ads 168/2025)

Procesní vady

Rohlík v první řadě namítal, že soudy vůči němu nepostupovaly korektně, například, že se snaží rozhodnutím zničit celý segment digitálních platforem. K tomu ale soudci vysvětlili, že jim rozhodně nejde o posuzování legality celého segmentu, ale jen o hledání odpovědi na otázku, zda Rohlík porušuje české zákony.

Další argument, že švarcsystém je pro kurýry vlastně výhodný, soudci odmítli z důvodu, že jej Rohlík uplatnil až rok po lhůtě, ve které mohl vznášet námitky.

A soud odmítl i výsledky dotazníkového šetření mezi kurýry, protože Rohlík mezitím všechny kurýry odsunul do společnosti Autoexpert. A postavení kurýrů v jiné společnosti pro uloženou pokutu relevantní není, i když obě patří do skupiny Rohlík.

Švarcsystém nám všem vyhovuje

Dalším okruhem námitek Rohlík argumentoval, že současný model spolupráce vyhovuje Rohlíku i kurýrům a každý se může svobodně rozhodnout pro právní rámec spolupráce, která mu vyhovuje. A švarcsystém Rohlíku i kurýrům vyhovuje, protože je „ekonomicky výhodný“ (zřejmě myšleno tak, že se uplatní nižší zdanění práce).

To ale podle soudců není relevantní. Existují sice takzvané „obojetné činnosti“ (například sportovci nebo obchodní zástupci), které se dají vykonávat v pozici zaměstnance i OSVČ. Pro posouzení, zda jde o nastavení legální, ale rozhoduje, zda míra kontroly Rohlíku nad kurýry odpovídá míře kontroly běžné v obchodních vztazích, anebo ji překračuje.

Zároveň ale soudci odmítli argumentaci, že podnikatel nesmí nikdy outsourcovat svoji „hlavní činnost“, na jejímž základě nyní probíhají řady kontrol inspekce práce zaměřené na zastřené agenturní zaměstnávání. Podnikatel tedy může nadále outsourcovat i svoji hlavní činnost a každý případ se musí posuzovat individuálně.

„Současná právní úprava tedy umožňuje subjektům zajistit svou hlavní činnost jak pomocí stálých zaměstnanců, tak i pomocí samostatných, spolupracujících osob. Uvedené však neznamená, že by v případě jakéhokoliv outsourcování nebylo možné hovořit o závislé práci.“ (Nejvyšší správní soud, sp. zn. 22 Ads 168/2025)

Osobní výkon práce

Rohlík dále namítal, že smlouva s kurýry připouští zastoupení kurýra náhradníkem nebo subdodavatelem. Kurýr musí mít pro takový případ předchozí souhlas Rohlíku, ale ten Rohlík používá jen pro kontrolu dostatečné kvalifikace kurýra.

Tuto námitku ale soudci odmítli s tím, že možnost existovala jen formálně na papíře a Rohlík nedoložil jediný případ, kdy by k aktivaci subdodavatelů nebo náhradníků skutečně došlo.

Soustavnost výkonu práce

Rohlík také namítal, že nikde nebyla stanovena povinnost kurýrů vykonávat práci soustavně. A dlouhodobá spolupráce neznamená automaticky nelegální švarcsystém.

Soudci souhlasili, že i obchodní služby mohou být poskytovány dlouhodobě. Ale zároveň upozornili, že je dlouhodobost typická spíše pro pracovněprávní vztah.

V případě Rohlíku kurýři pravidelně a soustavně pracovali, čemuž odpovídala i jejich pravidelná fakturace. Kolísavost v množství práce ale podle soudců sama o sobě neznamená, že jde o obchodní vztah, protože proměnlivost může být součástí i pracovního poměru.

Rohlík sice formálně nestanovil minimální pracovní dobu nebo minimální kvótu jízd a čistě formálně umožňoval kurýrům i zakázku odmítnout, ale zároveň pod označením „systém pozitivní obchodní motivace“ nastavil systém odměňování, který finančně zvýhodňoval kurýry, kteří pracují soustavně a ve velkém rozsahu.

„Soud souhlasí i s tím, že systém „pozitivní obchodní motivace“ obsažený ve smlouvách napovídá tomu, že volnost kurýrů při výběru zakázek byla toliko součástí formálního uspořádání vztahů v rámcových smlouvách, nikoliv faktickým aspektem těchto vztahů, neboť kurýři byli odměňováni za pravidelný rozvoz většího množství zakázek.“ (Nejvyšší správní soud, sp. zn. 22 Ads 168/2025)

Výkon práce jménem Rohlíku

V této oblasti Rohlík namítal, že identifikace vůči zákazníkům názvem Rohlíku je v servisním řetězci běžná a vybavení mohli mít kurýři podle smlouvy i svoje.

Také tento argument soudci odmítli s tím, že součástí posouzení švarcsystému je i to, zda se kurýr jeví jako zaměstnanec Rohlíku z pohledu třetích osob. V situaci, kdy kurýři mají v nájmu automobil s polepy Rohlíku, reklamace řeší jeho zákaznická podpora a vůči zákazníkům se hlásí názvem Rohlík.cz, je obrázek z pohledu třetí osoby jasný. Rohlík navíc vytvořil pro kurýry a organizaci rozvozu nákupů kompletní provozní zázemí.

Smlouvy s kurýry sice formálně stanovily i možnost použít vlastní vozidlo, ale podmiňovaly to souhlasem Rohlíku a splněním řady technických parametrů. Taková ujednání nejsou typická pro rovnocenný obchodní vztah, kdy by kurýr nesl pouze odpovědnost za výsledek doručení. A k využívání vlastního vybavení kurýry v praxi nedocházelo.

Podřízenost a práce podle pokynů

Závěrečným argumentem Rohlíku bylo, že ve smlouvě podřízenost kurýrů nikde zakotvena není a pokud ji soudy a inspektorát dovozují z dohodnutých smluvních pokut a možnosti Rohlíku od smlouvy s kurýrem odstoupit, nepostupují správně.

Podle soudců je v tomto případě potřeba vycházet z toho, jestli kurýr sám vnímá své postavení jako podřízené, a proto mu nezbývá nic jiného, než pokyny svého zaměstnavatele skutečně respektovat.

Úvaha by měla vycházet z posouzení, jestli je kurýr fakticky osobně závislý na zaměstnavateli a z jakých důvodů. A pokud je smlouva z kurýrova pohledu ekonomicky významným zdrojem jeho příjmů, existenci závislosti (a tím i podřízenosti) to naznačuje.

Soudci jedním dechem dodávají, že ne každý, kdo má jen jeden zdroj příjmů, pracuje ve švarcsystému. Mohou existovat i případy, kdy si takový pracovník udrží své nezávislé postavení. Ale přesto je významnost zákazníka (nebo zaměstnavatele) jako zdroje obživy významným indikátorem závislosti.

V případě Rohlíku byli jeho kurýři závislí na organizaci a přidělování práce z jeho strany, takže chyběla volnost typická pro obchodní vztahy. Klíčovým byl hlavně zjevný zájem Rohlíku nejen doručit nákup, ale precizně kontrolovat a řídit, jakým způsobem bude nákup doručen.

„To vyplývá nejen z výpovědí kurýrů, ale i z rámcových smluv. Z nich vyplýval i režim plánování a kontroly výkonu činnosti kurýrů, který odpovídal výkonu práce dle pokynů zaměstnavatele. Stěžovatelka neměla zájem pouze na výsledku spolupráce, tj. doručení předané zásilky, ale na dodržení svých standardů. Podstatné nebylo tedy jen doručení, ale i jeho provedení.“ (Nejvyšší správní soud, sp. zn. 22 Ads 168/2025)

Neobstál ani argument Rohlíku, že o švarcsystém nejde, protože je obsah smlouvy kurýra neslučitelný s pracovním právem, například u smluvních pokut. Tedy pokud Rohlík uplatňuje smluvní pokuty, automaticky se musí jednat o obchodní spolupráci. Taková argumentace je ale podle soudců absurdní, protože by znamenala, že pokud by firma porušila zákoník práce (chovala by se v rozporu s ním), automaticky by se vyhnula postihu za švarcsystém.

Shrnuto, podřízenost a postup podle pokynů zaměstnavatele se musí posuzovat komplexně z různých úhlů pohledu. V případě Rohlíku kurýři pravidelně fakturují významné částky, což závislost a podřízenost potvrzuje. To, že v jednotlivých měsících výše fakturace kolísala a někdy byla dokonce nulová, podle soudců relevantní není.

„Ze spisu totiž vyplývá, že tento kurýr v červenci a srpnu téhož roku fakturoval částky 97 600 Kč a 101 858 Kč. Příjem ve výši bezmála 200 000 Kč za období pouhých dvou měsíců představuje podle Nejvyššího správního soudu ekonomicky významný příjem, tj. příjem, který svědčí o závislosti kurýrů na stěžovatelce.“ (Nejvyšší správní soud, sp. zn. 22 Ads 168/2025)

A Rohlíku nepomohlo dokonce ani to, že jeden z kontrolovaných kurýrů uvedl, že rozváží potraviny i pro jinou firmu.

„Tito kurýři vykonávali činnost jako osoby samostatně výdělečně činné na základě formálního obchodněprávního vztahu, ačkoliv jejich činnost vykazovala znaky závislé práce – byla vykonávána osobně, soustavně, jménem stěžovatelky, podle jejích pokynů a v podřízeném vztahu vůči ní. Tento závěr nemohla argumentace stěžovatelky zpochybnit, neboť se souhrnně jednalo pouze o dílčí zpochybňování částí jinak komplexního posouzení. Správní orgány i městský soud postupovaly při uvedených závěrech v souladu se zákonem a navazující judikaturou a nedopustily se ani vad s vlivem na zákonnost.“ (Nejvyšší správní soud, sp. zn. 22 Ads 168/2025)

Morální ponaučení

Znamená rozhodnutí konec Rohlíku? Určitě ne. Pětimilionovou pokutu tak velká společnost jistě přežije (a ostatně ani nenamítala, že by pro ni byla likvidační). Velká otázka se ale vznáší nad výběrem daní, protože podle veřejných odhadů by dodanění odměn kurýrů jako závislé práce stálo Rohlík 300-400 milionů za každý rok (plus úroky). A to už je částka, která by pro fungování Rohlíku významná být mohla. Bohužel informace, v jakém stádiu je doměření dlužných daní a pojistného, případně jestli se o ně stát vůbec nějakou formou snaží, není veřejně dostupná.

Na druhou stranu bych Rohlík nepodceňoval a jsem si jistý, že nesedí se založenýma rukama. Z veřejně dostupných zdrojů je vidět, že v roce 2021 převedl všechny kurýry ze své hlavní společnosti do dceřiné společnosti Autoexpert. V praxi se takový krok používá jako prostředek ochrany majetku podnikatelské skupiny před riziky spojenými s vyvedenou částí podnikání. Ale nemohu posoudit, jaká byla motivace v tomto případě. Navíc už Rohlík model zapojení kurýrů v uplynulých letech jistě aktualizoval a vylepšil. Přinejmenším v řízení o pokutě uvedl, že mezi kurýry ve firmě Autoexpert udělal dotazníkové šetření, které podle jeho názoru dokládá, že o švarcsystém nejde.

Pro nás ostatní je rozhodnutí cenným studijním materiálem, protože názorně ukazuje, jak se při kontrole očima soudu posuzuje, zda ve firmě švarcsystém je, nebo není. A jádrem úvahy je, že žádná závazná pravidla posouzení nebo matematický vzorec neexistují. Každý případ se posuzuje individuálně, podle toho, jak pracovníci jsou nebo nejsou závislí. Klíčovou není v tomto případě smlouva, ale to, jak spolupráce probíhá v praxi. V tomto případě se opakuje motiv kontroly ze strany Rohlíku v míře podstatně vyšší, než je obvyklé v obchodních vztazích, a to, že Rohlíku nestačilo zajistit si jen doručení nákupu zákazníkovi, ale trval i na nastavení a kontrole nejmenších detailů procesu doručení.

Proto bych i na tomto místě rád varoval před falešným pocitem bezpečí, když „mám neprůstřelnou smlouvu od právníka“. Protože jak uznali i soudci, dobrou smlouvu od právníka měl i Rohlík, ale nakonec mu to nepomohlo.

Vyzvednout rozhodně musím výklad Nejvyššího správního soudu, že outsourcovat lze i hlavní činnost. Na základě předchozího rozhodnutí NSS ve věci Penny bohužel už několik měsíců řádí inspektoráty práce a snaží se pokutovat jakýkoli outsourcing činností, které považují za „hlavní“. Přejme si, aby si tuhle část odůvodnění rozhodnutí inspektoři co nejdříve přečetli.

V roce 2026 nás čeká implementace platformové směrnice, která (mimo jiné) chrání pracovníky řízené aplikacemi (jako kurýry v Rohlíku) tím, že při splnění určitých podmínek se budou považovat za zaměstnance. Na to odkazují soudci, když citují názor inspektorátu práce, že směrnice stanoví hranici pro švarcsystém dokonce přísněji než české právo.

A jak z toho ven? Jednoduché řešení není, protože kořenovou příčinou rozšíření švarcsystému je špatně nastavené zdanění práce. V případě pracovníka s měsíčním nákladem kolem 110 tisíc (tj. 110 na faktuře nebo 80 tisíc jako hrubá mzda) si v čistém OSVČ vydělá o více než 50 % víc než zaměstnanec (roční rozdíl v čistém překračuje 400 tisíc). A to je tak silná motivace, že s ní represe mnoho nezmůže.

Osobně bych podpořil zavedení třetí kategorie pracovníků někde na půl cesty mezi kontraktorem a zaměstnancem, která by cílila zjednodušeně na „OSVČ s jedním zákazníkem“, ať už je to kurýr nebo vývojář. Takové osoby by si zasloužily alespoň základní ochranu pracovního práva a daňové zatížení někde uprostřed. Výměnou za to by kontraktoři i firmy získali pokoj od podobných přepadových kontrol.

Článek byl původně zveřejněný v LinkedIn zpravodaji Pracovní právo polopatě. Další krátká zamyšlení nad judikáty a právní úpravou, „velmi zřejmě, zřetelně, až násilně prostě a jednoduše“ od autora najdete zde.

Úvodní foto: Unsplash by Lana Zorina