Právo o páté: O trestech a vězeňství s Jakubem Drápalem

Usedavá podzimní nálada se neomaleně vkradla i k nám do studia a možná byla příčinou, proč jsme se nezdráhali zvolit pro náš připravovaný díl zdánlivě neveselé téma vězeňství a ukládání trestů. Pozvání k rozhovoru přijal Jakub Drápal, doktorand katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a asistent soudkyně Kateřiny Šimáčkové na Ústavním soudě v Brně. Jakub se již stihl podepsat pod větší množství odborných textů, (ne)jednu zajímavou knížku, o níž ještě bude řeč, získat několik odborných ocenění a v neposlední řadě obhájit na katedře kriminologie na University of Cambridge svou diplomovou práci týkající se rozdílů mezi soudy při ukládání trestů v České republice.

„Jediný dobrý vtip o právnících, co znám,“ začal uvolněně Jakub, zatímco jsme zápasili s mikrofony a snažili se zakrýt známky obvyklého nerovného souboje s technikou, „je ten, jak vejdou dva právníci do restaurace, sednou si, každý si vytáhne svačinu a začnou jíst. Po chvíli přijde číšník a upozorní pány na to, že u nich v restauraci nemohou konzumovat své vlastní pokrmy. Ti se na sebe jen podívají, vymění si sendviče a pokračují v jídle.“

Jakub není z těch, kteří by si při nějaké nelehké výzvě jen vyměnili sendviče se svým okolím. „Umíme v České republice trestat?“ čelil náš host hned první nelehké otázce. „Určitě, nějakým způsobem umíme, protože to děláme a není to takový problém,“ odpovídá. Přesto však situaci nehodnotí příliš vesele: „Na každém trestu umíme spíše najít věci, které nefungují.“

V rámci tématu své diplomové práce došel při zkoumání odlišnosti rozhodování soudů k rozdílu 11 až 18 % délky nepodmíněného trestu odnětí svobody u tří posuzovaných trestných činů (opakovaná krádež, neplacení alimentů, řízení bez oprávnění). Obdobné rozdíly se pak vyskytovaly i u délky podmíněných trestů či rozhodnutí, zda poslat osobu do vězení či ne. „Je nepřípustné, aby v právním státě pětina až desetina případů závisela na tom, před jaký soud se člověk dostane. A to z nedostatku dat nebyly vyhodnoceny rozdíly mezi soudci,“ uvádí Jakub. „Pokud nemáte stanovený účel trestu, není vám řečeno, jak různé věci započítat, jak významnou roli by měla hrát předchozí odsouzení a potýkáte se s celou řadou dalších otázek, na které nám vyšší soudy ani zákon neodpoví, tak v takovouto chvíli je velmi těžké ukládat tresty,“ dodává Jakub. Má za to, že by českému prostředí též prospělo bližší pochopení anglosaského světa a zbavení se utkvělé představy soudce Herkula ve prospěch jasněji stanovených principů. 

Těžištěm Jakubova zájmu zůstává problematika vězeňství. „Vězeňství není oblastí, při níž se člověk zasměje, ale každý máme nějakou zálibu,“ usmívá se. K problematice vězeňství to Jakuba táhlo už od středoškolských let: „S kamarádem jsme navštívili vězení poprvé jakožto volební komisaři.“ Právě následný rozpor mezi tím, jak se o volebním právu vězňů učilo v prvním ročníku na právech, a realitou, kterou mohl skrze svou první návštěvu seznat, vedl k rozhodnutí více se této oblasti věnovat.

„Zatím jsem byl v šesti věznicích. Když jsem vešel do věznice v Anglii, byl jednotícím znakem určitý typický zápach, podobně jako v těch českých. Asi všude je dost cítit určitá beznaděj,“ hodnotí Jakub své návštěvy.

Spousta lidí má pocit, že by vězni měli ve vězení trpět. Dle Jakubových slov však nemají být pachatelé ve vězení „pro trest“, ale „za trest“. „Je to o tom vysvětlit lidem, jak hrozné to je, být omezen na svobodě. Přestavte si, že tři roky vás nikdo neobejme, nikdo vás nepoškrábe na zádech. Musíte sdílet prostor i čas s lidmi, které byste si normálně jako společnost nevybrali. Trestem je omezení svobody, ne to jak s vězni ve vězení zacházíme,“ zdůrazňuje Jakub.  „Pokud tady máme lidi, kteří vyrostli tak, že jim nevadí být omezen na svobodě, tak máme problém jako celá společnost. Nezlepšíme to tím, že jim budeme pobyt ve vězení zhoršovat, ale spíše tak, že budeme pracovat na našem sociálním systému, aby lidé chtěli být na svobodě rádi.“

Kamill Resler: Obhájce krvavého psa

S Jakubem jsme se pobavili také o jedné zajímavé kapitole jeho akademického života, a sice o jeho knize ‘Poslušen zákonů své země a svého stavu‘. V té vypráví životní příběh advokáta Kamilla Reslera, jehož vrcholným životním údělem byla i obhajoba K. H. Franka (německého státního ministra pro Protektorát Čechy a Morava) před mimořádným lidovým soudem.

„Krvavý pes Frank,“ jak jeho přezdívka napovídá, „byl nejspíše nejnenáviděnějším představitelem Německé říše v Československu,“ upozorňuje Jakub hned na začátku. Kamill Resler v tomto nebyl žádnou výjimkou a svého klienta “velmi silně neměl rád” a to i proto, že kvůli němu byli mnozí jeho přátelé a známí popraveni. Frank představoval v očích jeho obhájce všechno, proti čemu během svého života bojoval. „I přes to všechno si byl vědom své pozice obhájce a celý proces je možno označit za spravedlivý a férový,“ dodává Jakub.

Resler poskytoval bezplatné advokátní služby, podporoval odbojové organizace, své židovské kolegy z advokacie a i svého úkolu obhajoby K. H. Franka se zhostil se ctí. „To, co dělal jako advokát, dělal výborně, eticky, obdivuhodně.“ Může tak být tento pardubický rodák považován za vzor výkonu povolání advokáta? „Jako advokát rozhodně vzorem byl, protože se bil za spravedlnost do posledního kousku svého života,“ uzavírá host celé naše povídání.

Pokud se chcete dozvědět více nejen o tom, jak vypadal proces s jednou z hlavních osob jedné z nejsmutnějších ér naší historie, nemůžeme jinak než tuto krátkou a poutavou knížku doporučit a věřit, že se její jediný knihovní exemplář stane na naší fakultě žádaným zbožím.

Vysílání servírujeme na vlnách Rádia R každý druhý čtvrtek přesně o páté a znění celého rozhovoru můžete vyhledat přes facebookovou stránku, mixcloud či server youtube.com.