Právo o páté: O právním jazyku, právu a literatuře s Martinem Škopem

Martin Škop je současně asistentem místopředsedkyně Ústavního soudu Milady Tomkové. Mimo to se zabývá i sociologií, mediálním právem či spojením práva a umění. Bezesporu je jedním z těch, kteří to v právu vpravdě umí se slovy a bravurně si ochočí jakékoliv vyprávění. Vždyť právě on byl jedním z otců myšlenky stvořit studentské rádio na poli fakulty sociálních studií. „Přichomýtl jsem se k prvním úvahám o tom, že by tu nějaké studentské rádio mohlo být. Dokonce jsme si s Radimem Polčákem pohrávali s myšlenkou vysílat pořad s právnickou tématikou pod názvem Vrtule. Jak vidíte, pořad do dneška není,“ uvádí s úsměvem.

Jak zhmotnit právo

„Vybrali jste si toho nepravého, já přeci vůbec neumím kreslit!“ bránil se host Radia R podávaným barvám a vroucímu přání moderátorů, zda by mohl na úvod zhmotnit svou představu práva. „Je třeba si uvědomit, že právo je text. Nemáme nic jiného než jeho projev, který je skutečně textový,” začal vysvětlovat.

„Právo je nástroj velmi komplikovaný a silný, možná bychom mohli říct, že dokonce mocný. Jen si vždycky musíme uvědomovat, že to všechno směřuje k člověku. Právo zde není čistě pro sebe, pro jednu skupinu, jak by některé sociologické teorie mohly tvrdit. Právo je tu pro člověka a jeho se vždycky týká. Lidské chování je jediný přípustný objekt a člověk do něho svojí vůlí může zasahovat. Právo, text, je to, co obepíná člověka, a teď je otázkou, nakolik je to objetí přirozené a nakolik umělé,“ doplnil malíř svou kresbu.

Je právo věda, či umění?

Na dotaz, zda je možné hovořit o právu jakožto o umění, host uvedl, že i když je otázka velmi jednoduchá, odpověď na ni je složitá. Už velmi dlouho se dle něj uvažuje o tom, že právo je uměním a nikoliv vědou. Právo nemá klasickou vědeckou metodologii s axiomy a pevně daným objektem, který by se vzpíral poznávání, a to poznávání ho zanechávalo nijak nedotčeným. Škop vysvětluje: „Čím víc o právu píšeme a poznáváme ho, tím víc se mění. Všechny tyto poznatky jsou součástí práva. Právo není vědou. S ohledem na metodologii by mělo být uměním. Otázkou pak je, zda umění můžeme chápat v tomto našem pojetí, či zda je právo pouze protipólem té klasické, objektivní vědy.“

Právo v literatuře

Velmi blízko našemu pojetí práva nebo toho, co si pod právem představujeme, mají dle Škopa Bratři Karamazovi od Dostojevského. Čistě v tom, že tam není jeden popis práva, jeden obraz práva, ale je tam všechno. „Najdeme tam to, co od práva očekáváme, včetně toho dobrého i toho špatného, to co do něho společnost vkládá a jak ve společnosti působí. Je tam právo v akci, v nějakém svém průběhu. Dotýká se to dokazování, základních morálních otázek, trestního řízení, dotýká se to člověka,“ představil host svůj oblíbený obraz práva v literatuře.

Proč by nás však měla literatura jako právníky zajímat? „Právo a literatura vychází z téže společnosti, je to jeden z obrazů, které nám společnost nabízí. Má své nedokonalosti, ale na poměrně malé ploše dokáže vystihnout podstatu, která může právně-vědeckému uchopení ukázat to, co se mu vzpírá. Nadhození základních morálních i právních otázek a toho, jak právo ve společnosti působí,“ odvětil s lehkostí sobě vlastní.

Na nočním stolku mu dle jeho slov kralují spíše knihy odbornějšího charakteru. Momentálně stolek propojuje svazky Savignyho, Jheringa nebo Benthama či Procházky s exempláři krásné literatury Petra Bezruče, Františka Gellnera či Václava Hraběte. Jestli má jmenovat knížku, jejíž stránky otáčí vždy rád, pak je jí Saturnin a z těch dětských třeba Karkulín ze střechy.

Právní jazyk může být čitelný

„Právník by měl být kultivovaný člověk, protože rozhoduje o lidských životech, majetcích a  otázkách, jež nejsou jednoduché, a rozhodování o nich může mít citelné dopady. Právníkem by měl být někdo, kdo zná společnost, kulturu, umí se vyjadřovat a chovat. K čemuž může literatura napomoci,” navrací se host k otázce kultivace právnického ducha a estetické stránky práva.

Druhá věc, která se v literatuře dá dle Škopa naučit, je schopnost psát: „Právník produkuje velké množství textu a není důvod, proč by texty neměly být čitelné.” Právníci občas užívají jazyka jen velmi těžko srozumitelného i jim samotným. „Jde často o autoritu, o určitou symboliku. Někdy mají právníci potřebu vyjadřovat se jazykem jako kněží. Není to ten laický, ale sakrální jazyk, který má svou hloubku. Občas k tomu sklouzávají, aby byl stále patrný aspekt nepřístupnosti, aby „právničtině“, alespoň trošičku, zůstalo to „kouzlo“. Úplně zjednodušit právní jazyk nelze. V podstatě by to znamenalo, že z práva zůstane jen ta všednost,“ dodává host.

Představa toho, že normativní texty budou vyhrávat literární ceny a strhnou nás svým jazykem, je vzdálená snad každému, kdo nějaký předpis již otevřel. Avšak, proč by nemohlo být čtení právních norem alespoň zčásti krásným zážitkem? „Samozřejmě by jím být mohlo. Jen je třeba najít vhodný poměr mezi sdělností, odborností a precizností, která je důležitá, a přijatelností pro publikum. Nemusí to být krásné a strhující, nemusí to vyhrát knihu roku, ale můžeme se o to alespoň pokoušet.“

Zajímá-li vás celý rozhovor, je možné si jej poslechnout na facebookových stránkách Práva o páté či na Youtube.