Denně politici ve svých projevech do médií hodnotí nejen současné dění, ale připomínají i historické souvislosti. Ne vždy se jim daří prokázat, že problematice rozumí. Lze to demonstrovat na příkladech 5 politiků a jejich výroků pronesených či sepsaných v průběhu roku 2018.
Asi nejvíce pozornosti na sebe přitáhl Tomio Okamura. Dne 27. ledna předseda SPD na chvíli slevil ze své zásady nemluvit zse „zmanipulovanými a prolhanými médii tuneláře Bakaly“ a hovořil s Danielou Drtinovou z DVTV. [1] Horečkou viditelně sužovaný Okamura byl dotázán na postoj k tzv. cikánskému táboru v Letech u Písku, kde mezi roky 1942–1943 v důsledku špatných podmínek zemřelo 326 lidí. Mimo jiné řekl: „Podíval jsem se třeba na knihu Akademie věd ‚Tábor Lety: fakta a mýty‘, kde je například napsáno, že ten tábor nebyl oplocen, že tam v podstatě měli volný pohyb, ti lidi.“
Tvrzení se setkalo s nesouhlasem historiků. Namítali, že Akademie věd České republiky vydala o koncentračním táboře v Letech knihu s jiným názvem. Navíc se v ní nepíše zhola nic o neexistenci oplocení, protože tam prokazatelně bylo. Slova o volném pohybu odborníci upřesnili. Něco takového připadalo v úvahu jen uvnitř tábora, čímž se Lety nijak nelišily od Terezína nebo Osvětimi.
Ve své omluvě z 2. února Okamura existenci plotu připustil. Jeho tendence zlehčovat nelehké podmínky v Letech nezmizela. V plotě dle jeho slov byly díry, po většinu času nebyl tábor hlídán a volného pohybu se romští vězni dočkali i vně tábora.
Svéráznou obhajobu svého předsedy pak v pořadu 168 hodin (4. února) předvedl poslanec Radek Rozvoral. Při snaze doložit, že původní výrok Okamury o plotu je v pořádku, argumentoval neúplným oplocením tábora. Na dotaz ohledně zdroje této informace odvětil, že to ví „z historickejch materiálů samozřejmě (...) který jsem si našel na internetu, prostě od historiků.“
O několik týdnů později publikovaly weby KSČM a Haló noviny komentář Pokrok to demokraticky umí od Josefa Skály. Autor jej napsal k příležitosti 70 let od „Vítězného února“ a je z něj patrný vskutku alternativní přístup k výkladu dějin. Výmluvným příkladem jsou věty: „U nás však ti, kdo prohráli, podali demisi sami. Nabité hlavně u spánků neměli. Beneš podepsal vládu, sestavenou na půdorysu té původní. Komunističtí ministři byli v menšině i v ní. Ústavu, zděděnou z Masarykovy republiky, dodrželi do puntíku.“
Vadou na kráse Skálova hodnocení komunistického převzetí moci je zamlčení několika klíčových skutečností. Ani slovo o tom, že 14 ministrů podávalo demisi v reakci na pochybné personální změny realizované komunistickým ministrem vnitra. Skála nezohledňuje, že se komunisté v době převratu mohli opřít o vliv nátlakových skupin včetně ozbrojených složek. Ze Skálova textu se nedozvíme, že nekomunisté v nově jmenované vládě byli většinově věrní Gottwaldově KSČ.
Premiér vlády Andrej Babiš 6. června v Událostech, komentářích navrhoval, že by měl vzniknout důchodový účet zcela odpoutaný od státního rozpočtu. Dovolil si malý exkurz do 90. let: „My musíme nejdřív skutečně vytvořit ten důchodový účet, který jsme jednou měli, potom ho pan Klaus zrušil.“
Potíž spočívá v tom, že Václav Klaus samostatný důchodový účet nezrušil, a to z prostého důvodu – žádný neexistoval. Odvádění pojistného do státního rozpočtu a vyplácení důchodů z něj existuje v naší zemí od počátku 50. let a nikdy nedošlo byť jen ke krátkodobé změně tohoto principu. Za Klause nicméně jedna zajímavá změna ve financování důchodů realizována byla. Zákonem č. 589/1992 Sb. se zrušily platby pojistného v rámci daně z příjmu a byly stanoveny speciální povinné odvody.
Výrok Petra Gazdíka (STAN), pronesený 11. června v Interview ČT24 v souvislosti s kontroverzní podporou komunistů současné české vládě, se na první pohled zdá bezproblémový: „Je to první vláda od revoluce, která bude nějakým způsobem podporována komunisty, a to zcela otevřeně.“
Opravdu se za téměř třicetileté období od pádu totality vláda neopřela o hlasy komunistické strany? Ve skutečnosti už Česká republika takovou situaci zažila. Když v Poslanecké sněmovně probíhalo 1. dubna 2005 vyslovení nedůvěry Grossově vládě, členové KSČM se hlasování zdrželi. Díky tomuto kroku nedosáhl počet poslanců hlasujících proti vládě čísla 101, takže vláda nebyla nucena podat demisi.
V konfrontaci s historickou realitou neuspěl ani místopředseda ČSSD Jiří Zimola. Ten chválil sociální demokracii za uskutečnění vnitrostranického referenda (květen–červen 2018), na jehož základě strana vstoupila do vládní koalice s ANO: „Sociální demokracie jako nejstarší česká politická strana ukázala, že je možné zapojit do aktivního rozhodování o budoucnosti strany celou členskou základnu. To se přece ještě v celé politické historii, v české politické historii, nestalo.“
Jde o vskutku sebevědomé prohlášení, jehož pravdivost je však možno zpochybnit. Před květnem 2018 ve svých řadách uspořádaly referendum hned tři strany: Věci veřejné, Piráti a dokonce i ČSSD. Věci veřejné tak učinily již v roce 2010 ze stejného důvodu jako nyní ČSSD, tedy aby si odhlasovaly účast ve vládní koalici. V Pirátské straně se konalo již více referend – v prosinci 2017 například vzbudilo pozornost hlasování, zda má Jakub Michálek setrvat na postu místopředsedy. Nu a sama ČSSD prošla již jedním referendem v roce 2014, jedním z témat byl třeba vliv členů strany na složení kandidátních listin.
Poučuje-li politik dějinami, je na místě se ptát, jestli je prezentovaný závěr podložen tvrzeními odborníků. Pokud se odvolává na nějakou publikaci, není od věci do ní nahlédnout, případně zjistit, že neexistuje. Ostražitost je nutná u jakékoliv politické strany či hnutí. Předešlé případy ukázaly, že dějiny se upravují napříč celým politickým spektrem.
Autor je historik.
[1] Z pohledu Tomia Okamury DVTV patří k médiím Zdeňka Bakaly. Skutečnost je taková, že tento publicistický projekt sice poskytuje videa Bakalovu Aktuálně.cz, ale vlastníkem je někdo jiný.
Ve Francii právě za velkého zájmu médií probíhá trestní proces s mužem, který po dlouhá léta na internetu nabízel svou zdrogovanou manželku jiným mužům. Tato žena teď trvá na tom, aby bylo řízení veřejné a vyburcovalo...
Ve výuce dějepisu si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek právních dokumentů. Mnozí si jistě vybaví Zlatou bulu sicilskou, Pragmatickou sankci, Versailleskou mírovou smlouvu či Mnichovskou dohodu. S řadou důležitých...
