Kdo vládne palubě a kdo tribuně? Dvě tváře vlajkového práva a státní suverenity

Článek je koncipován jako logický průvodce touto problematikou. V první části si na příkladu námořní plavby a fenoménu „výhodných vlajek“ ukážeme, jak vlajka na volném moři zakládá exteritoriální jurisdikci. Druhá část se přesune na pevninu a zaměří se na domácí úpravu, přesná pravidla protokolárního vyvěšování a časté omyly s tím spojené – včetně tolik diskutovaného psaní vzkazů na státní symboly během sportovních utkání. Závěrem pak text nabídne komparativní sondu do vybraných evropských zemí, čímž ilustruje, jak odlišně lze vyvažovat ochranu státního symbolu a svobodu projevu.

I. Vlajka jako nástroj jurisdikce (externí dimenze)

Vlajkovým právem v nejširším smyslu rozumíme souhrn norem upravujících používání státních symbolů. V jeho mezinárodní a námořní dimenzi jde pak o právo státu propůjčit plavidlu státní příslušnost (tzv. právo vlajky).

Ačkoliv je Česká republika vnitrozemským státem, mezinárodní právo veřejné jí garantuje přístup k moři a právo na vlastní námořní vlajku.[1] Tento institut má dalekosáhlé důsledky v oblasti trestního a správního práva.

1. Princip vlajky a plovoucí teritorialita

Základním kamenem mořského práva je Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982 (UNCLOS). Článek 90 UNCLOS dává státu právo, aby pod jeho vlajkou pluly lodě. Pro samotnou loď je však plavba pod vlajkou konkrétního státu (a pouze jednoho státu) dle článku 92 povinností. Plavidlo bez státní příslušnosti nepožívá ochrany žádného státu a na volném moři může být podrobeno prohlídce kteroukoliv válečnou lodí (prevence pirátství).

Na volném moři (High Seas) podléhá loď výlučné jurisdikci státu vlajky, pod kterou loď pluje (čl. 92 UNCLOS). Pokud dojde k vraždě na jachtě pod českou vlajkou uprostřed Pacifiku, je k vyšetřování oprávněn příslušný orgán České republiky. Tento princip se promítá přímo do §5 trestního zákoníku,[2] který zavádí zásadu teritoriality skrze zásadu registrace i pro plavidla a letadla registrovaná v ČR. Česká loď je v tomto smyslu extenzí českého území (tzv. kvazi-teritorium).

2. Fenomén „výhodných vlajek“ (Flags of Convenience)

V reálném provozu mezinárodních námořních plaveb se státní vlajka České republiky vyskytuje pouze sporadicky. Tento stav je přímým důsledkem tenze mezi striktními požadavky vnitrostátní legislativy a mechanismem globálního trhu tzv. výhodných vlajek (flags of convenience). Jádrem problému využívání výhodných vlajek je interpretace institutu „skutečné vazby“ (genuine link), kterou Úmluva OSN o mořském právu (UNCLOS) ve svém článku 91 odst. 1 vyžaduje pro vznik právního vztahu mezi státem a plavidlem.[3]

Zatímco český zákon o námořní plavbě[4] implementuje tento mezinárodněprávní požadavek vysoce restriktivním způsobem – podmiňuje registraci státním občanstvím či sídlem vlastníka na území ČR a současně klade vysoké nároky na technický stav plavidla i kvalifikaci posádky –, praxe států s tzv. otevřenými registry je diametrálně odlišná.[5] Jurisdikce jako Panama, Libérie či Marshallovy ostrovy rezignují na přísnou vazbu k vlastníkovi a nabízejí flexibilní administrativní procesy, minimalizaci daňové zátěže a volnější standardy pracovněprávní ochrany. Ekonomická racionalita tak vede většinu českých rejdařů k registraci plavidel pod těmito vlajkami, což má zásadní jurisdikční konsekvence. Na palubě lodi, byť fakticky řízené českým subjektem, se v takovém případě neaplikuje český právní řád, nýbrž právo státu registrace, tedy typicky právo panamské či maltské.[6]

II. Vlajka jako chráněný symbol (interní dimenze)

Zatímco první kapitola ilustrovala jurisdikční dopady vlajkového práva na volném moři, v čistě vnitrostátním prostředí se těžiště právní regulace přesouvá spíše k otázkám protokolu, důstojnosti a ochrany státního symbolu před zneužitím. V České republice je užívání vlajky regulováno zákonem č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů ČR (dále jen ZSSym). Ten stanoví nejen hierarchii, ale i zákazy, které jsou v běžném životě – a zejména ve sportovním prostředí – často porušovány.

1. Terminologická past: Vlajka versus Prapor

České právo a vexilologie (nauka o vlajkách) přísně rozlišují mezi dvěma formami téhož symbolu, ačkoliv laická veřejnost pojmy často zaměňuje. Toto rozlišení má vliv na způsob vyvěšování:

• Vlajka: Je vytahována na stožár pomocí lanka. Její velikost je proměnlivá, ale poměr stran (2:3) je fixní. Vlajka „vlaje“ ve větru a je uchycena pouze na jedné (kratší) straně.
• Prapor: Je pevně spojen s žerdí (tyčí) pomocí rukávu nebo hřebíků. Používá se v průvodech, v interiérech nebo je umístěn v držácích na fasádách domů (pod úhlem cca 45 stupňů). Ačkoliv zákon o užívání státních symbolů hovoří primárně o vlajce, pravidla pro důstojné zacházení a priority se analogicky vztahují i na prapory.

2. Hierarchie a „čestné místo“

Nejčastější právní a protokolární chyby vznikají při souběžném vyvěšování více vlajek. ZSSym v § 8 stanoví jasná pravidla priority, která vycházejí z mezinárodních vexilologických obyčejů a zvyklostí. Základním axiomem je, že státní vlajka ČR má vždy přednost před jakoukoliv jinou vlajkou (s výjimkou oficiální návštěvy hlavy cizího státu).

Pravidlo pravé ruky

Klíčovým pojmem je „čestné místo“. To je vždy vpravo z pohledu vyvěšovatele (tedy z pohledu budovy směrem do ulice), což odpovídá levé straně z pohledu pozorovatele, který se na budovu dívá čelem.[7]

• Dvě vlajky (např. ČR + EU): Vlajka ČR je na čestném místě (vlevo z pohledu pozorovatele). Vlajka EU, kraje či firmy je na místě druhém.
• Tři vlajky (lichý počet): Vlajka ČR je uprostřed. Druhá nejvýznamnější (např. kraj) je vlevo (z pohledu pozorovatele), třetí (obec) vpravo.
• Čtyři vlajky (sudý počet): Vlajka ČR je na levé straně středové dvojice.

Častý omyl v praxi: Mnoho institucí a obcí chybně umisťuje vlajku Evropské unie na čestnější místo. To je ve skutečnosti v rozporu se zákonem, neboť suverenita státu je v symbolické rovině nadřazena členství v mezinárodní organizaci.

Zákony nevyčerpají celou problematiku české vlajkové etikety. Více pravidel, zásad užívání a příklady obsahuje příručka: Vlajky, prapory a jejich používání; základní pravidla pro vyvěšování vlajek na území České republiky.[8]

3. Technika vyvěšování: Svislé umístění a smuteční protokol

Zákon stanoví technické detaily, jejichž nedodržení může být vnímáno jako degradace symbolu.

Při svislém umístění (např. na zdi za řečnickým pultem nebo z okna) musí být bílý pruh vždy vlevo a modrý klín nahoře (z pohledu pozorovatele). Vlajku nelze pouze mechanicky „otočit“ o 90 stupňů doprava (to by byl bílý pruh vpravo). Vlajka se musí pomyslně otočit a „překlopit“ na rubovou stranu.[9]

Při smuteční vlajkoslávě se vlajka spouští na půl žerdi. Protokolární postup vyžaduje, aby byla vlajka nejprve vytažena až na vrchol stožáru, a teprve poté spuštěna do poloviny (či jedné třetiny) délky stožáru. Při snímání se opět nejprve vytáhne na vrchol. Používání černých stuh na státní vlajce (na stožáru) je nepřípustné; stuhy jsou vyhrazeny pouze pro prapory na žerdi.

4. „Nápisový problém“: Kolín, Horní Lhota a MS v hokeji

Specifickým fenoménem, který se pravidelně objevuje při sportovních událostech (MS v hokeji či olympiáda), je psaní názvů měst či vzkazů přímo do polí státní vlajky.

Co na to říká zákon? ZSSym v § 9 písm. j) k tomuto uvádí poměrně jasně: „Na státní vlajce nesmí být žádný text, vyobrazení, obraz, znak nebo odznak, kytice, smuteční závoj a nesmí být svazována do růžice.“[10]

Co to tedy znamená? Za použití striktně pozitivistického výkladu bychom dospěli k závěru, že vlajka s nápisem „KYJOV“ nebo „MILANO JE NOVÉ NAGANO“ vyvolává protiprávní stav. Fanoušek s takto “upravenou” vlajkou se dopouští přestupku zneužití státního symbolu, za který hrozí pokuta až 10 000 Kč.[11]

Proč policie nezasahuje? Každý přestupek musí splňovat mimo formální náležitosti rovněž tzv. materiální stránku přestupku (společenská škodlivost).[12] Ačkoliv formálně dochází k porušení zákona, úmyslem fanouška není státní symbol znevážit či hanobit, ale naopak vyjádřit sounáležitost a patriotismus. Správní orgány proto v těchto případech (tzv. lex sportiva[13] v praxi) nezasahují, pokud nápis není vulgární či hanlivý.

Jaký dílčí závěr lze z tohoto vyvodit? Nápis „MISTŘI“ na vlajce je v praxi často tolerován. Nápis propagující komerční firmu nebo politické heslo by však mohl být sankcionován, neboť jde o zneužití státního symbolu k soukromým či partikulárním účelům.

III. Sankce a hranice svobody projevu 

Porušení pravidel pro užívání státní vlajky je v ČR sankcionováno primárně v rovině správního práva. Historický trestný čin „hanobení republiky a jejího představitele“ byl zrušen a nový trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.) hanobení státního symbolu jako samostatnou skutkovou podstatu neobsahuje.

Pálení či trhání vlajky je tak primárně přestupkem proti veřejnému pořádku. V extrémních případech by mohlo jít o trestný čin výtržnictví (§ 358 trestního zákoníku), pokud by k němu došlo na veřejnosti hrubě neslušným způsobem. Zde však české soudy musí reflektovat judikaturu ESLP a Ústavního soudu, která akcentuje svobodu projevu.[14] Pokud je poškození vlajky součástí politického protestu (a ne samoúčelným vandalismem), je právo na ochranu symbolu často převáženo právem na vyjádření názoru.

IV. Komparativní analýza evropské reality

Zatímco česká právní úprava státních symbolů vychází z unitárního konceptu jedné státní vlajky pro všechny subjekty (stát i občany) a sankcionuje její znevážení v rovině správního práva, pohled za hranice odhaluje pestrou mozaiku přístupů. Od německého rozlišování mezi „Bundesflagge“ a „Bundesdienstflagge“ přes francouzský republikánský protekcionismus až po britský pragmatismus. Tato kapitola nabízí komparativní sondu do vlajkového práva vybraných evropských zemí se zaměřením na kolize mezi ochranou symbolu a svobodou projevu.

1. Spolková republika Německo: Dědictví státní autority

Německá právní úprava je pro českého komparatistu nejzajímavější svou dvojkolejností. Německo totiž přísně rozlišuje mezi vlajkou, kterou smí užívat občané, a vlajkou, která reprezentuje státní moc.

Bundesflagge vs. Bundesdienstflagge

• Bundesflagge (Spolková vlajka): Černo-červeno-zlatá trikolóra (čl. 22 Základního zákona).[15] Tuto vlajku může (a má) používat každý občan.
• Bundesdienstflagge (Služební vlajka): Stejná trikolóra, avšak doplněná o spolkový štít s orlicí (Bundesschild).[16]

Právní problém: Použití služební vlajky (s orlicí) soukromou osobou je v Německu přestupkem (Ordnungswidrigkeit), za který hrozí pokuta, neboť tím dochází k neoprávněnému přisvojení si státní autority. Přesto během velkých sportovních událostí (MS ve fotbale) německá policie masové užívání vlajek s orlicí fanoušky tiše toleruje na základě principu „společenské neškodnosti“ (Sozialadäquanz), ačkoliv de iure jde o protiprávní stav.

Trestněprávní ochrana

Na rozdíl od ČR, kde je hanobení vlajky pouze přestupkem, jde v Německu i o trestný čin. Podle § 90a trestního zákoníku (StGB) platí, že kdo veřejně hanobí barvy, vlajku nebo znak Spolkové republiky, může být potrestán odnětím svobody až na tři roky či peněžitým trestem.[17] Spolkový ústavní soud však v minulosti judikoval, že kritika státu, byť vyjádřená skrze symboly, požívá ochrany svobody projevu, pokud nepřekročí mez nenávistného projevu.[18]

2. Francie: Nedotknutelná trikolóra a „Outrage“

Francouzská republika, kolébka moderního nacionalismu, přistupuje k vlajce s posvátnou úctou. Trikolóra je zakotvena přímo v článku 2 Ústavy z roku 1958.

Kauza „FNAC“ a zpřísnění sankcí

Zlomovým momentem pro francouzské vlajkové právo byl rok 2010. Poté, co byla v obchodním domě FNAC oceněna fotografie muže, který si francouzskou vlajkou utíral pozadí,[19] došlo k novelizaci trestního zákoníku (Code Pénal).

Byl zaveden specifický trestný čin „urážky“ (outrage) státní vlajky. Zajímavostí je, že tento delikt (§ R645-15) postihuje nejen veřejné hanobení, ale i hanobení v soukromí, pokud je záznam o něm následně zveřejněn či šířen.[20] Sankce činí pokutu 1 500 EUR, která se může v případě organizované skupiny zvýšit. Francie tak reprezentuje jeden z nejpřísnějších režimů v Evropě, kde ochrana symbolu per se převažuje nad absolutním pojetím svobody uměleckého projevu.

3. Skandinávie (Dánsko): Vlajka jako životní styl a „Vimpel“

Skandinávské země, zejména Dánsko, představují unikátní model, kde je vlajka (Dannebrog) zbavena státní oficiality a stává se všudypřítomným občanským symbolem (narozeniny, Vánoce, slevy v supermarketu).

Právní obyčej „Vimpel“ (Vlajkový klín)

Dánská vexilologická kultura se řídí obyčejem s dlouhou tradicí a pozůstatky lidové kultury: vlajkový stožár nesmí být nikdy prázdný, jinak by se na něj „posadil ďábel“. Proto Dánové, pokud nemají vyvěšenou obdélníkovou státní vlajku (která se musí při západu slunce stáhnout), vytahují tzv. Vimpel – dlouhý, úzký klín v národních barvách. Tento také značí, že pán domu je přítomen. Český překlad pro Vimpel je pak „korouhev“.[21]

Vimpel může na stožáru zůstat 24 hodin denně, 365 dní v roce. Právní předpisy tuto praxi respektují a nevyžadují u Vimpelu dodržování protokolárních časů jako u vlajky.[22]

Zákaz cizích vlajek

Dánsko mělo dlouho v platnosti nařízení z roku 1915, které zakazovalo vyvěšování jiných než dánských vlajek. V červnu 2023 však Nejvyšší soud rozhodl, že tento zákaz postrádal nutný zákonný podklad, čímž dočasně umožnil volné vyvěšování cizích vlajek. Tato situace se však opět mění: dánský parlament 3. prosince 2024 schválil nový zákon, který od 1. ledna 2025 zákaz vyvěšování cizích státních a regionálních vlajek na stožárech obnovil. Výjimku mají nadále severské státy, Německo a mezinárodní organizace (jako OSN, EU či NATO); speciální výjimka byla kvůli válce udělena též pro vlajku ukrajinskou.[23]

4. Velká Británie: Vlajka jako „reklama“

Spojené království, nemající psanou ústavu, přistupuje k vlajce (Union Jack) s anglosaským pragmatismem. Neexistuje zde speciální „zákon o vlajce“. Regulace spadá do oblasti územního plánování a reklamy.

„Planning permission“

Vyvěšování vlajek je regulováno předpisy Town and Country Planning (Control of Advertisements) Regulations 2007.[24]

Vlajky jsou zde technicky považovány za „reklamu“. Avšak národní vlajky, vlajky Commonwealthu či EU mají tzv. deemed consent (automatický souhlas) a lze je vyvěšovat bez povolení. Ostatní vlajky (např. s nápisy, firemní) mohou vyžadovat stavební povolení místní rady, pokud by narušovaly vizuální ráz krajiny (amenity) nebo bezpečnost dopravy.

Hanobení vlajky v Británii není specifickým trestným činem. Pálení vlajky je stíháno pouze tehdy, pokud způsobí breach of the peace (narušení veřejného pořádku) nebo jde o žhářství/poškozování cizí věci.

5. Rakousko: Ochrana před „Herabwürdigung“

Náš jižní soused má úpravu velmi podobnou úpravě německé. Ustanovení § 248 rakouského trestního zákoníku (StGB[25]) trestá „znevážení státu a jeho symbolů“ (Herabwürdigung des Staates und seiner Symbole) odnětím svobody až na 6 měsíců nebo peněžitým trestem až do výše 360 denních sazeb.[26]

Rakouská právní praxe je zajímavá v tom, že extenzivně chrání i vlajky spolkových zemí (Länder). Pokud tedy fanoušek na fotbalovém utkání v Rakousku veřejně strhne a pošlape tyrolskou vlajku, dopouští se trestného činu, nikoliv jen přestupku, jako by tomu bylo v případě krajské vlajky v ČR.

Závěr

Vlajkové právo je fascinující disciplínou, kde se střetává rigidní litera zákona s dynamickou realitou. Zatímco na moři je vlajka tvrdým nástrojem moci, který určuje, zda námořníky zatkne česká nebo panamská policie, na stadionech se stává živým organismem. Ačkoliv psaní nápisů na vlajku je v ustanovení § 9 písm. j) ZSSym de iure zakázané, stalo se tolerovaným obyčejem. Nejen právník by však měl vědět, kde leží hranice – zatímco nápis „KYJOV“ na vlajce zřejmě potrestání unikne, komerční logo či vulgární nápis už může aktivovat sankční mechanismy zákona na ochranu symbolů republiky. Jak navíc ukázala komparativní exkurze, přístup států k ochraně vlastních symbolů se napříč Evropou diametrálně odlišuje v závislosti na jejich historické zkušenosti a ústavních tradicích. Zatímco Dánsko integrovalo vlajku do každodenního občanského života bez hrozby drakonických trestů, státy jako Francie či Německo si skrze prizma trestního práva úzkostlivě hlídají nedotknutelnost státní autority. Česká právní úprava stojí kdesi uprostřed – spoléhá primárně na správní trestání, které ovšem tváří v tvář masovým sportovním událostem nebo politickým protestům musí vždy hledat křehkou rovnováhu mezi materiální stránkou přestupku a ústavně zaručenou svobodou projevu.

[1] Z historického hlediska toto právo vnitrozemským státům (jako bylo tehdejší Československo) poprvé garantovala Barcelonská deklarace o právu států nemajících mořského pobřeží na námořní vlajku z roku 1921. Dnes je kodifikováno v čl. 90 UNCLOS.

[2] Ust. § 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Zásada teritoriality se vztahuje i na plavidla a letadla registrovaná v ČR.

[3] Čl. 91 odst. 1 UNCLOS. Srov. též rozsudek Mezinárodního tribunálu pro mořské právo (ITLOS) ve věci M/V Saiga (No. 2) z roku 1999, který řešil limity zpochybnění této vazby.

[4] Zákon č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě. Tento zákon stanoví přísné podmínky registrace v Námořním rejstříku ČR, což de facto eliminuje možnost, aby se ČR stala státem „výhodné vlajky“.

[5] Pro více informací viz Schinas, O. et al. Study on flag State responsibilities and „open registers“ for vessel registration. LU: Publications Office of the European Union, 2026. https://data.europa.eu/doi/10.2926/1253552

[6] Ibid., s. 15.

[7] Ust. § 8 odst. 1 zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky.

[8] Dostupná z https://www.nejvicvlajek.cz/data/cf3/000003_000004.pdf

[9] Ust. § 9 písm. b) zákona č. 352/2001 Sb.

[10] Ust. § 9 písm. j) zákona č. 352/2001 Sb. Tento zákaz směřuje k zachování důstojnosti a vizuální integrity státního symbolu.

[11] Ust. § 13 odst. 1 písm. g) v souvislosti s § 13 odst. 2 zákona č. 352/2001 Sb.

[12] V pozitivním vymezení je pojem přestupku vyjádřen znaky formálními (obecné a typové) a znakem materiálním, které tak musí být naplněny současně. Mezi formální obecné znaky patří protiprávnost, trestnost, přestupková způsobilost a výslovné označení za přestupek v zákoně, mezi formální typové znaky patří objekt, objektivní stránka, subjekt a v případě fyzické osoby jako pachatele přestupku i subjektivní stránka. Mezi materiální znaky patří společenská škodlivost

(VETEŠNÍK, Pavel. § 5 [Přestupek]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 49, marg. č. 11.)

[13] Systém obecných principů a obyčejových norem sui generis, který považuje, vedle jiných, mezinárodní sportovní zvyklosti, a tím pádem i vnitřní sportovní pravidla, která tvoří nejpočetnější úpravu sportovní aktivity, za samostatný závazný právní systém, který stojí vedle národního i mezinárodního práva. Lex sportiva je dále tvořen zejména rozhodovací činností sportovních rozhodčích soudů, různými vzorovými dokumenty a jinými akty vytvářenými mezinárodní sportovní praxí.

[14] Srov. v mezinárodním kontextu klíčový rozsudek Nejvyššího soudu USA Texas v. Johnson (1989), který označil pálení vlajky za chráněný „symbolický projev“ (symbolic speech). Ačkoliv česká právní kultura není tak absolutistická ve svobodě slova jako americká, Evropský soud pro lidská práva drží podobnou linii v ochraně politické kritiky.

ESLP zdůrazňuje, že politické projevy mohou být ze své povahy kontroverzní a ostré [Perinçek proti Švýcarsku, rozsudek velkého senátu, 15. 10. 2015, č. 27510/08, § 231; Erbakan proti Turecku, rozsudek, 6. 7. 2006, č. 59405/00, § 59; Otegi Mondragon proti Španělsku, § 53–54; Karuyev proti Rusku, rozsudek, 18. 1. 2022, č. 41671, § 17]. Chráněným politickým projevem tak může být i poplivání portrétu prezidenta Putina [Karuyev proti Rusku], veřejné spálení fotografie španělského královského páru [Stern Taulats a Roura Capallera proti Španělsku, rozsudek, 13. 3. 2018, č. 51168/15] či popírání arménské genocidy [Perinçek proti Švýcarsku]. (KOSAŘ, David, KOVALČÍK, Michal. Kapitola XX [Svoboda projevu (čl. 10 EÚLP)]. In: KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal, ŠIPULOVÁ, Katarína, HUBKOVÁ, Pavlína, KMECOVÁ, Marie, KOVALČÍK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1359–1360.)

[15] Čl. 22 odst. 2 Základního zákona pro Spolkovou republiku Německo (Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland).

[16] Ust. § 124 odst. 1 zákona o správních přestupcích (OWiG) ve spojení s nařízením o německých vlajkách. Neoprávněné užívání státního znaku (orlice) či služební vlajky je přestupek.

[17] Ust. § 90a Strafgesetzbuch (StGB) – Verunglimpfung des Staates und seiner Symbole.

[18] Viz BVerfGE 7, 198; BVerfG NJW 2012, 1273; BVerfG NJW 2009, 908; BGH NStZ 2000, 643

[19] France protects flag after bottom-wiping photograph. BBC News. 2010. https://www.bbc.com/news/world-europe-10744040

[20] Décret n° 2010-835 du 21 juillet 2010 relatif à l'incrimination de l'outrage au drapeau tricolore. Reakce na incident v Nice.

[21] https://www.dannebrogs-samfundet.dk/

[22] Justitsministeriet (Dánské ministerstvo spravedlnosti): Cirkulære om flagning (Flagreglementet). Dánsko nemá jeden kodex, ale sérii královských výnosů a oběžníků sahajících až do 18. století.

[23] Rozsudek Nejvyššího soudu Dánska (Højesteret) ze dne 22. června 2023. Soud zrušil sto let starou praxi zákazu cizích vlajek s odkazem na to, že nemá oporu v zákoně, pouze v nařízení.

[24] Town and Country Planning (Control of Advertisements) (England) Regulations 2007, Class H (Flags).

[25] Spolkový zákon ze dne 23. ledna 1974, trestní zákoník (Strafgesetzbuch – StGB), BGBl. Nr. 60/1974.

[26] Ust. § 248 Strafgesetzbuch (StGB) Rakouské republiky. Trestné je veřejné hanobení, strhávání či poškozování vlajky způsobem, který snižuje vážnost republiky.