Jak zákony pomáhají bojovat proti klimatické změně?

V článku představím vývoj klimatické legislativy na rozmezí 20. a 21. století, význam klimatické legislativy, přístup a politiku Evropské unie ke klimatické krizi a jaké způsoby regulace zvolily různé státy. Cílem je ukázat, jaký postoj legislativa vůči klimatické změně zaujala a zhodnotit její význam pomocí už dokázaných dopadů.

Vývoj klimatické legislativy

Z celosvětové databáze klimatické legislativy „Climate change laws of the world“ (climate-laws.org) je možno zjistit, že úplně nejstarším právním aktem regulujícím následky klimatické změny je izraelský zákon upravující ochranu před záplavami a kontrolu odvodnění. Zákon neobsahuje proklamace o boji proti klimatické změně, ale reálně zasahuje proti jejím nepříznivým následkům. Následně v databázi najdeme mnoho jiných aktů, které předcházejí prvním pokusům o nastavení kurzu k řešení dopadů klimatické krize s už jasně vytýčeným důvodem a následkem této globální problematiky.

Stockholmská konference OSN o životním prostředí (1972) byla prvním důkazem toho, že si státy již uvědomují nutnost chránění životního prostředí globálně. Jejím výsledkem byla deklarace obsahující základní principy v postoji vůči ochraně životního prostředí a akční plán, kterým se státy měly inspirovat u snižování jejích dopadů. Akční plán byl takzvaným „framework act„, tedy rámcovým právním aktem, který udává směr a principy toho, jak se bude do budoucna postupovat ve snaze o potlačení negativních dopadů klimatické změny.

V dnešní době je rámcových předpisů v každém právním řádu mnohem víc, a to na národní i nadnárodní úrovni zároveň. Tato forma právních aktů je flexibilnější pro řešení neustále se objevujících problémů pramenících z klimatické změny. Díky své flexibilitě dovolují zákonodárcům pokračovat v nastavených trendech bez toho, aby byli vázáni přesnými čísly anebo kvótami.

Význam klimatické legislativy

Legislativní proces je nutně protkán odbornými debatami ohledně důvodů regulace a cílů, kterých je možné dosáhnout. Klimatická krize je široce diskutované téma a je centrem zájmu v mnoha odvětvích. Nejvíce skloňovaným tématem je udržitelný rozvoj, který přímo reflektuje smysl sledování klimatické změny. Cílem je dosáhnout vyšší udržitelnosti všech postupů, které stát vykonává. Má zamezit tomu, aby se zdroje naší planety využívaly nešetrně a neuváženě.

Z již provedených analýz, které spojily informace z databáze klimatických zákonů a data posunu krajin v boji proti negativním následkům klimatické změny, je možné dovodit, že klimatická legislativa má přímý účinek na předcházení těmto vlivům. Stejná analýza dokázala, že kvalitní klimatická legislativa je účinnější v boji proti emisím CO2 než exekutivní akty vlády.

Zajímavý je vliv dodržování principů právního státu na to, jak účinná klimatická legislativa v konečném důsledku je. Může se stát, že má země mnoho zákonů regulujících klimatickou změnu (Brazílie, Indonésie), ale jejich reálný vliv není až tak moc citelný jako v zemích se silnějším právním státem. Pro příklad si uveďme Brazílii, ve které se přijímají zákony pro řešení odlesňování, ale kvůli potřebám dlouhodobého zemědělství se drasticky odlesňuje amazonský deštný prales. Data nám ukazují, že Brazílie vykazuje vzestupný trend ve vypouštění emisí do atmosféry a v roce 2024, v důsledku odlesňování Amazonského deštného pralesu, vypustila Brazílie 2,1 GtCO2e, což se rovná 4 % celkových emisí naší planety.

Stejně důležité je to, jak kvalitní legislativní akt je. Čím je vyšší kvalita legislativní práce a vyšší snaha o opravdový zásah do vylučování CO2, tím se zvyšuje šance na reálný dopad.

Evropská unie – legislativní postupy a výsledky

Evropská unie vyvíjí rozsáhlou aktivitu v oblasti ochrany přírody a snižování dopadu klimatické krize. Ve svých zprávách uvádí, že se snaží o neutralitu ve vypouštění emisí, a zároveň udržuje obchodní aktivity na co nejvyšší úrovni. Kompetence a politiky Evropské unie při řešení klimatické krize jsou rozděleny mezi členské státy a Unii, která však v boji proti klimatické krizi nastavuje hlavní trendy.

Výsledky své činnosti Evropská komise (EK) prezentuje v každoroční zprávě, ve které vyzdvihuje, která opatření měla největší dopad na snahy o neutralitu celé Unie. Neutralita by měla být podle stanovených plánů dosažena v roce 2050, ale předpokládá se, že už v roce 2030 EU dosáhne snížení svých emisí o minimálně 55 %.

Jako hlavní způsoby snižování emisí uvádí EK systém prodeje emisních povolenek ETS, program ochrany využívání půdy, změny půdy a lesnictví (LULUCF), závazné roční snižování emisí skleníkových plynů (ESR) členský států a v neposlední řadě finanční podporu pro státy a jednotlivce, kteří mají zájem zmodernizovat své systémy a investovat do nových budov anebo obnovitelných zdrojů.

Ze všech nástrojů EU se nejlépe osvědčil ETS, který reguluje elektrárny, průmysl a letectvo. Unie každý rok stanoví limit celkového množství vypouštěných emisí. Následně mají společnosti možnost s emisními povolenky mezi sebou obchodovat. Když společnost nevyužije všechny přidělené emisní povolenky, může je prodat. Společnost, která má vysoké náklady na nákup emisních povolenek, je motivovaná investovat svůj kapitál do udržitelnějšího fungování, a tím se sníží i objem vypouštěných emisí. V každém období Unie sníží počet emisních povolenek na trhu, což vytváří na společnosti tlak na investice do zelenějších postupů.

Ve zprávě, která využívá statistiky od národních institucí, EU vyzdvihuje dopady ETS na vypouštění emisí. Od roku 2015 do roku 2024 se díky tomuto systému v regulovaných odvětvích snížily emise ze 1,599 MtCO2e na 1,009 MtCO2e. Ještě znatelnější je dopad ETS od roku 2005, protože od tohoto roku se emise v regulovaných oblastech snížily o více než 50 %. V roce 2023 začal monitoring emisí podle ETS2, která rozšiřuje systém prodeje emisních povolenek na sektor budov, dopravy a malého průmyslu, který ještě není pokrytý ETS. Tento systém vejde v plnou platnost 1. 1. 2028.

Komparace legislativních přístupů

Za účelem lepšího pochopení klimatické legislativy budou představeny příklady z Polské, České a Slovenské republiky. Tyto státy byly vybrány s ohledem na svou geografickou blízkost; jednotlivé legislativní akty budou následně analyzovány z hlediska své povahy a mechanismů, jimiž reagují na nepříznivé dopady klimatické krize.

Polská republika

Z databáze klimatické legislativy zjistíme, že v Polsku bylo přijato 40 aktů, z toho 13 zákonů, 19 politik a 8 oficiálních zpráv pro Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC). Každá země, která je signatářem této úmluvy, musí uvádět národní zprávy o svých krocích k dosažení nastavených limitů. Už v roku 2001 přijali v Polsku zákon upravující ochranu přírody a její udržitelné využívání pro potřeby lidí.

Jedenáct zákonů obsahuje nové daňové povinnosti spojené s nastavováním limitů a dodržováním udržitelných pracovních postupů. Deset zákonů stanovuje poplatky, které musí povinné subjekty platit. Osm zákonů obsahuje informace o dotacích, které stát vyplácí jako „odměnu“ za řádné dodržování uhlíkových limitů. Minimálně čtyři zákony obsahují informace o zonacích, územním plánování, o zákazech spojených s ochranou přírody a obchodovatelných povolenkách.

Ze zprávy Polska pro Evropskou komisi zjistíme, že Polsko v roce 2025 mělo 111 přijatých aktů, to znamená, že od roku 2023 posílili regulaci v oblasti ochrany životního prostředí. Polsko může být příkladem ve využívání financí, které má díky systému ETS. Ze svého výdělku investuje více než jeden a půl miliardy eur do dopravy a infrastruktury.

Česká republika

Databáze klimatické legislativy nezaznamenává zákony upravující ochranu přírodních ploch a přírodního dědictví, a proto je nutné zvláštně připomenout, že Česká republika má ve své historii dva zákony o ochraně přírody. Zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, vymezoval chráněné druhy živočichů, rostlin a ochranná pásma. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, už obsahuje širší a modernější úpravu ochrany přírodního dědictví, ale nezapadá svojí materií do významu pojmu klimatické legislativy.

Česká republika má v databázi zaznamenaných 56 aktů, 9 zákonů, 29 strategických aktů a 18 zpráv pro UNFCCC. Čtyři zákony využívají nové daňové zatížení, šest zákonů zavádí poplatky spojené s překročením stanovených limitů, v dalších zákonech se legislativa zabývá peněžními náhradami, pojistkami anebo zonací a místním plánováním.

Česká republika se výrazně liší v porovnání se Slovenskem a Polskem tím, že vykazuje projekční „undershoot“. To znamená, že ČR díky svým opatřením a regulacím dosáhla takové úrovně projekcí na rok 2030 a 2050 pro emisi skleníkových plynů, že podlézá pomyslnou hranici, kterou by měla ve vypouštění skleníkových plynů dosahovat. Taky je důležité, že ČR produkovala v roce 2000 127 MtCO2 a v roce 2025 už „jenom“ 75 MtCO2. Mohli bychom konstatovat, že regulace přijaté v ČR měly svůj význam a výrazně ovlivnily, kolik skleníkových plynů bylo vypuštěno, což má přímý dopad i na kvalitu životního prostředí.

Slovenská republika

Slovenská republika od roku 2001 přijala 40 aktů, z toho 10 zákonů, 21 strategických aktů a 9 zpráv pro UNFCCC. Jeden ze zákonů pojednává o prodeji emisí a jejich distribuci, osm zákonů upravuje nové daně, šest zákonů zavádí nové poplatky, šest zákonů zavádí zonaci prostředí a pět zákonů poskytuje náhrady nebo dotace pro fyzické nebo právnické osoby.

Velmi důležitým se v posledních letech stal zákon č. 368/2021 Z. z., který upravuje využití plánu obnovy a odolnosti. Tento plán poskytuje finanční náhrady a úlevy pro osoby, které si zateplují své domovy, a následně mohou šetřit na energiích. Důležitou součástí tohoto plánu je také investice do „zelených“ řešení a modernizace samospráv.

V porovnání s Českem a Polskem má Slovensko nejvíce přijatých aktů, které přiznává ve své zprávě pro Komisi. Zpráva uvádí, že v roce 2025 jich bylo 168. Je ale nutné uvést, že jenom 70 % z nich bylo doopravdy implementováno a zbytek byl jen proklamován anebo naplánován. Zajímavé však je, že Slovenská republika má nejnižší objem vypouštěných skleníkových plynů ze sledované trojice států, ovšem nejen proto, že jde o nejmenší stát. Abychom mohli spravedlivě tyto země porovnat, určuje se hodnota vypuštěných skleníkových plynů na jednoho obyvatele. Slovenský občan produkuje ročně 6,2 tuny CO2, což je pod průměrem Evropské unie, který činí 6,8 tuny CO2 na osobu. Polský občan vytváří 9,1 tuny CO2 a Český občan 9,0 tuny. Porovnání Česka a Polska je zajímavé i proto, že Polsko vytváří třikrát více celkových emisí skleníkových plynů, ale v tunách CO2 na obyvatele jsou si tyto státy rovny.

Závěr

Klimatická legislativa existuje už od konce 20. století a její reálné dopady byly vědecky podloženy. Z prvotních izolovaných aktů, reagujících na aktuální problémy, se klimatická legislativa vyvinula do komplexních právních úprav, které pokrývají rozsáhlé státní politiky. Pomocí databází můžeme sledovat pokusy jednotlivých zemí a hodnotit, jaký dopad mají jejich snahy.

Odborné analýzy dokázaly, že klimatická legislativa funguje efektivněji, je-li kvalitně zpracována, uplatňována v státech se silnějším právním státem a když je efektivně dodržována. Kvalita v tomto případě vždy převáží nad kvantitou a legislativní proces by proto měl být vždy provázen expertními poznatky a odbornou debatou.

Regulace a aktivita Evropské unie v oblasti klimatické změny a jejího oslabování je rozsáhlá a už dnes můžeme vidět její dopady. Systém ETS zatím vykazuje pozitivní trend a jeho následovné rozšiřování může ještě zvýšit jeho efektivitu.

Tři země, které jsem analyzoval, ukazují trendy regulace v členských státech EU a můžeme z jejich sledování poznat výhody i nevýhody jednotlivých postupů. Každý má svoje specifika a různé úspěchy, které jsem prezentoval v tomto článku.

Lze uzavřít, že státní legislativa může mít opravdový dopad v boji proti klimatické krizi, ale je nutné, aby byla tvořena kvalitně a v provázanosti na jiné politiky státu. Pouze komplexní a odborně podložený přístup může vést k dlouhodobě udržitelnému omezení negativních dopadů klimatické změny.