Ústavní soud se ve svém červnovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 zabýval otázkou veřejnosti a ústnosti vyhlašování rozsudků podle Ústavy. V tomto článku se zaměříme na rozlišení pojmů „zveřejnění“ a „vyhlášení“ rozsudku a dále na požadavky, které Ústavní soud pro úkon zveřejnění klade.
Nejvyšší správní soud vyhlašoval rozsudky vyvěšením zkrácené verze na úřední desce, aniž by předtím stanovil termín ústního vyhlášení. Tento postup napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou se domáhal zrušení takto vyhlášeného rozsudku ze dne 12. 4. 2018, č. j. 7 As 124/2017-21, pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Klíčovou roli při rozhodování o této ústavní stížnosti sehrálo posouzení a výklad věty druhé čl. 96 odst. 2 Ústavy, která stanoví, že „Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“ [1]
V první části svého nálezu se Ústavní soud potýkal s problematikou vymezení pojmu rozsudek, neboť samotná Ústava vlastní definici neobsahuje. Za povšimnutí zde stojí zejména odmítnutí varianty, že by se slovem rozsudek v textu Ústavy myslelo pouze takové rozhodnutí soudu, které je jako rozsudek označeno. V takovém případě by zákonodárce mohl toto pravidlo obejít pojmenováním rozhodnutí jinak než rozsudek. Ústavní soud uvedl, že za nepochybné lze považovat v podstatě tři skutečnosti. První z nich je, že se jedná o typ soudního rozhodnutí. Druhou, že rozsudkem nelze chápat jakékoli rozhodnutí soudu. Třetí skutečností je, že ze znění čl. 96 odst. 2 Ústavy plyne imperativ veřejného vyhlášení vztahující se na civilní, trestní i správní řízení. Ústavní soud nicméně vlastní definici rozsudku z pochopitelných důvodů nepodal, řídil se zásadou sebeomezení a posuzoval pouze konkrétní projednávaný případ. Na základě této úvahy došel k závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je rozsudkem a dle čl. 96 odst. 2 Ústavy tedy mělo být vyhlášeno veřejně.
Nejvyšší správní soud dle své tehdejší zaběhlé praxe napadené rozhodnutí vyvěsil ve zkrácené verzi (bez odůvodnění) na úřední desku, přičemž celé anonymizované rozhodnutí následně umístil na svůj web. Ústavní soud se proto zabýval také tím, jestli je možné za vyhlášení považovat zveřejnění (např. na internetu), k čemuž poskytl následující odpověď: „Vyhlášení soudního rozhodnutí mělo a má svůj specifický význam a tradičně s ním byly a jsou spojeny určité právní důsledky […]. Tento pojem tak nelze zaměňovat se zveřejněním rozsudku a vyžaduje-li Ústava veřejné vyhlášení rozsudku, je nutné trvat skutečně na veřejném vyhlášení. Případné zveřejnění ve vyhledávacích systémech na internetových stránkách (postrádající prvek bezprostřednosti, nemající procesní relevanci a závisející na správě soudů) požadavkům čl. 96 odst. 2 Ústavy neodpovídá.“ [2]
Otázkou byl rovněž ústavně konformní způsob vyhlášení rozsudku, tedy jestli se může rozsudek vyhlašovat i jinak nežli ústně. Přirovnáním k vyhlašování stávky či výběrového řízení vyloučil Ústavní soud možnost, že by slovo „vyhlášení“ samo o sobě implikovalo ústnost. Ústavní soud tedy připustil, že k vyhlášení může, pokud to zákon nevylučuje, dojít i jinak, například prostřednictvím úředních desek – včetně elektronických.
Ústavní soud se konečně vyslovil k otázce vyhlašování zkrácených rozhodnutí (tj. pouze výrokové části), kdy tuto možnost odmítl s odkazem na skutečnost, že hovoří-li se o rozsudku, je tím bezpochyby myšlen rozsudek se všemi jeho součástmi (tedy vedle výrokové části i odůvodnění a další náležitosti). Výjimky z tohoto pravidla přitom stanovuje zákon – například § 49 odst. 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Dle tohoto ustanovení sice Nejvyšší správní soud svá zkrácená rozhodnutí zveřejňoval, nicméně chybně. Toto ustanovení se vztahuje pouze na situace, kdy se ve věci konalo jednání a rozsudek nebylo možné vyhlásit bezprostředně po skončení jednání – v takovém případě se určí termín, ve kterém bude rozsudek vyhlášen ústně a pouze pokud se tohoto vyhlášení nikdo nezúčastní, vyhlásí soud rozsudek vyvěšením zkrácené verze na úřední desku. Nejvyšší správní soud tedy postupoval v rozporu s Ústavou.
Ačkoliv Nejvyšší správní soud vyhlásil napadené rozhodnutí v rozporu s Ústavou, bylo dále třeba určit naplnění podmínek pro jeho zrušení. To je totiž možné jen v případě, že stěžovateli bylo upřeno základní právo či svoboda zaručená ústavním pořádkem. Při absenci porušení základního práva či svobody stěžovatele Ústavní soud nemůže ústavní stížnosti vyhovět.
Ústavní soud v tomto směru došel k závěru, že v čl. 96 odst. 2 Ústavy se o žádná subjektivní práva nejedná, neboť by jakákoli práva plynoucí z tohoto ustanovení náležela i komukoli jinému, nejen účastníku řízení (stěžovateli). Toto tvrzení podpořil i skutečností, že Ústava není katalogem subjektivních práv (přičemž primárně obsahuje organizační a jiná pravidla státu).
Námitky stěžovatele na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny pak Ústavní soud zamítl s odkazem na výše rozebraný rozdíl mezi zveřejněním a vyhlášením: „Zatímco veřejné vyhlášení rozsudku je objektivní ústavní pravidlo, právo na veřejné projednání věci je i základní subjektivní právo, jehož součástí ovšem není právo na veřejné vyhlášení, nýbrž toliko právo na zveřejnění soudních rozhodnutí (jakožto součást veřejného projednání věci, neboť tím, že se může veřejnost seznámit s rozhodnutím ve věci, je dovršena veřejnost jejího projednání).“ [3]
Ačkoliv stěžovatel se svojí ústavní stížností neuspěl, na jejím základě Ústavní soud (vedle urovnání některých pojmů) připomněl důležitost veřejnosti soudních jednání a rozhodnutí a vytyčil nové „mantinely“ pro vyhlašování rozsudků ze strany Nejvyššího správního soudu. Kontrola a udržování pravidel týkajících se veřejnosti a transparentnosti soudní moci je přitom způsob, jakým stát umožňuje lidu jakožto zdroji veškeré státní moci ve smyslu čl. 2 Ústavy vykonávat svou funkci veřejné kontroly justice.
V reakci na nález Ústavního soudu Nejvyšší správní soud sestavil z řad soudců pracovní skupinu, která se zabývá návrhem změny jednacího řádu tak, aby bylo jeho znění souladné se závazným právním názorem vysloveným v nálezu. Změna bude velmi pravděpodobně odpovídat dnes již nastálé změně praxe rozhodujících senátů: rozhodnutí, které bylo vyneseno bez nařízení jednání, se vyhlásí vyvěšením úplného znění písemného vyhotovení na úřední desce soudu, popřípadě vyvěšením jeho zkráceného znění jen s nosnými částmi odůvodnění. Řešení, které Nejvyšší správní soud zvolí, bude velmi pravděpodobně následovat i zbytek správní justice.
Autor: Petr Novotný
[1] Čl. 96 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2019 [cit. 15-06-2019] Dostupné online z: www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1
[2] Bod 35 nálezu Ústavního soudu ze dne 18. června 2019, sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Dostupné online z: www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2019/Pl._US_38_18_na_web.pdf
[3] Ibidem, bod 67.
Chystáte se začít podnikat na finančním trhu a zajímá vás, zda budete pro svůj projekt potřebovat licenci? Následující článek odpovídá na 10 otázek, které vás mohou napadnout v souvislosti s finančním právem. Připravili...
Ochrana životního prostředí je v současnosti stěžejním tématem a dotýká se různých vědeckých i sociálních oblastí, právo nevyjímaje. Z právního hlediska hraje klíčovou roli zejména Evropská unie, která se životním...
