Ručení členů statutárního orgánu obchodní korporace dle ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích

Členové statutárních orgánů nejsou například ochotni si připustit fakt, že v důsledku změny ekonomické a společenské situace v kombinaci s několika málo ne zcela správnými rozhodnutími statutárního orgánu může obchodní korporace poměrně snadno skončit v úpadku. S tím se pak pojí i fakt, že statutární orgán nese za tuto situaci odpovědnost a měl by především usilovat o to, aby společnost dosahovala zisku, resp. aby alespoň k předlužení společnosti a následnému úpadku nedošlo. Ne vždy se to však daří. Není tudíž v praxi neobvyklé, že se společnost do úpadku dostane a je dále nutné řešit, za co vše člen statutárního orgánu odpovídá a jaké důsledky pro něj úpadek společnosti může mít.

Jedním z důsledků může být právě ručení členů statutárního orgánu obchodní korporace dle ustanovení § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Ve zmíněném ustanovení je upravena otázka ručení členů statutárních orgánů v případě, že dojde k úpadku obchodní korporace. V tomto případě se jedná ve své podstatě o neomezené ručení jak stávajícího, tak i bývalého člena statutárního orgánu obchodní korporace. V souladu s ustanovením § 68 zákona o obchodních korporacích rozhoduje soud o tom, že člen statutárního orgánu ručí za splnění povinností obchodní korporace. To znamená, že ručení nevzniká ze zákona, ale rozhodnutím soudu, který rozhoduje na návrh insolvenčního správce nebo na návrh věřitele obchodní korporace. [1]

Předpoklady aplikace ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích

K předpokladům, které musí být naplněny, aby soud mohl rozhodnout o tom, že člen či členové statutárního orgánu ručí za splnění povinností obchodní korporace, patří fakt, že insolvenční soud rozhodl o úpadku obchodní korporace, členem jejíhož statutárního orgánu jedinec je, popř. v minulosti byl (s ohledem na skutečnost, že ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích je možné uplatnit i vůči bývalým členům statutárního orgánu). To znamená, že nepostačuje, pokud by byl úpadek presumován (např. na základě určitých skutečností, které mohou, ale nemusí být známkami úpadku, bylo usuzováno na skutečnost, že se obchodní korporace nachází v úpadku). Je nezbytné, aby o něm bylo soudně rozhodnuto a toto rozhodnutí bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku (s ohledem na fakt, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají až ke dni zveřejnění informace o úpadku v insolvenčním rejstříku). V této souvislosti je ovšem třeba zmínit, že ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích nevyžaduje, aby usnesení o úpadku obchodní korporace nabylo právní moci. Zároveň je třeba poukázat na skutečnost, že z ustanovení § 140a odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají již k okamžiku, kdy je takové rozhodnutí uveřejněno v insolvenčním rejstříku, nikoliv až jeho právní mocí. Z uvedeného lze mít za to, že právní moc není ke splnění předpokladu ručení členů statutárních orgánů dle zmíněného ustanovení nezbytná, postačuje, že bylo rozhodnutí zveřejněno v insolvenčním rejstříku. V případě, že je k soudu podán návrh podle ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích a následně dojde k tomu, že je rozhodnutí o úpadku zrušeno, tj. právní moci nenabude, není možné žalobě podle ustanovení § 68 vyhovět, nicméně nic nebrání tomu, aby byla podána ihned po zveřejnění rozhodnutí o úpadku. [2]

Další podmínkou, která musí být podle zákona o obchodních korporacích splněna, aby mohl soud rozhodnout o tom, že člen statutárního orgánu obchodní korporace ručí za její závazky, je fakt, že obchodní korporace se nacházela v hrozícím úpadku dle ustanovení § 3 odst. 4 insolvenčního zákona. Zároveň je nutné, aby členové statutárního orgánu o skutečnosti, že se obchodní korporace v hrozícím úpadku nachází, věděli (popř. o něm alespoň vědět měli a také mohli), nicméně navzdory této skutečnosti v rozporu s péčí řádného hospodáře nejednali tak, aby hrozící úpadek odvrátili. Z komentáře k zákonu o obchodních korporacích lze v této souvislosti vyčíst, že pod pojem „neodvrácení hrozícího úpadku“ lze podřadit jak případy, kdy členové statutárního orgánu navzdory hrozícímu úpadku nepřijali přiměřená a racionální opatření k tomu, aby úpadek odvrátili, tak i skutečnost, že členové statutárního orgánu svým postupem, který byl v rozporu s péčí řádného hospodáře, obchodní korporaci k úpadku přivedli. [3] V případě „přivedení“ obchodní korporace k úpadku je třeba říci, že výklad, který nabízí komentář k zákonu o obchodních korporacích, je širší než samotné znění zákona, které hovoří pouze o „neodvrácení“ úpadku. Nicméně ze smyslu ustanovení, stejně jako z důvodové zprávy k zákonu o obchodních korporacích [4], je zřejmé, že by měli odpovídat jak členové statutárního orgánu, kteří úpadek neodvrátili, tak i ti, kteří společnost do úpadku přivedli. Je možné mít za to, že neodvrácení úpadku bude mnohdy méně závažným jednáním než samotné přivedení obchodní korporace k úpadku, čímž lze přisvědčit tomu, že z pohledu teleologického výkladu [5] je třeba podle § 68 zákona o obchodních korporacích přistupovat i k případům, kdy členové statutárního orgánu obchodní korporaci k úpadku přivedli. Lze tedy konstatovat, že ručení členů statutárního orgánu za závazky obchodní korporace dle ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích je vlastně specifickým sankčním nástrojem za porušení péče řádného hospodáře vztahující se na členy statutárního orgánu. [6]

Lze se setkat rovněž s názorem, že si úprava klade za cíl především „vytvoření dostatečné motivace statutárního orgánu, aby v případě, že se obchodní korporace ocitne ve stavu hrozícího úpadku, sledoval svými kroky v rámci obchodního vedení důsledně zájem společnosti (v tomto případě plně korespondující se zájmy jejích věřitelů) na odvrácení a překonání hospodářské krize či alespoň zájem na zmírnění jejích dopadů.“ [7]

V každém případě je pro otázku rozhodování o ručení členů statutárního orgánu za povinnosti obchodní korporace důležité, že není bezpodmínečně nutné, aby se členům statutárního orgánu skutečně podařilo hrozící úpadek odvrátit. Je však zcela nezbytné, aby postupovali s péčí řádného hospodáře a vyvinuli určitou snahu a aktivitu směřující k tomu, aby byl úpadek odvrácen. Pokud se tedy odvrácení úpadku nepodaří, např. s ohledem na objektivní okolnosti, které však nespočívají v tom, že by členové statutárního orgánu zanedbali své povinnosti (zejména povinnost péče řádného hospodáře), nelze rozhodnout o tom, že členové statutárního orgánu ručí za závazky společnosti. V této souvislosti je však nutné říci, že zákon nestanoví, jakou aktivitu či jaké úkony by měli členové statutárního orgánu obchodní korporace vyvinout, aby nebylo možné dovodit jejich ručení dle ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích. Je také nutné brát v úvahu, že každá obchodní korporace je jiná, má jiné závazky, jiné dodavatele a jiné odběratele, čímž je každý případ nutné posuzovat individuálně. Členům statutárních orgánů lze ovšem jednoznačně doporučit, aby svým jednáním nepřispívali ke zhoršení finanční situace obchodní korporace. Lze také důrazně doporučit využití kvalifikovaných odborníků např. z řad krizových manažerů, advokátů, ekonomů či daňových poradců a obdobných profesí. Výběr odborníka by však v takové situaci měl být uvážený, statutární orgán by si měl především prověřit, zda se jedná o odborníka, který je skutečně kompetentní a má dostatek zkušeností, aby v důsledku jeho intervencí nedošlo k dalšímu zhoršování situace obchodní korporace. [8] Vedle výše uvedeného je pak jednoznačně žádoucí mít pro veškerá rozhodnutí, která byla přijata za účelem odvrácení úpadku, popř. hrozícího úpadku, archivované veškeré podklady, jejichž prostřednictvím lze následně prokázat, co vše členové statutárního orgánu učinili za účelem odvrácení (hrozícího) úpadku.

V souvislosti s tématem lze zmínit judikát, který se vztahoval k předcházející právní úpravě (kde však bylo ručení statutárního orgánu za závazky obchodní korporace koncipováno jinak, neboť nastávalo ze zákona). K předchozí právní úpravě se vztahuje například usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 709/2012, kde Nejvyšší soud dovodil, že v případě, kdy je rozhodnutí statutárního orgánu v rozporu buď přímo s právními předpisy, anebo se stanovami, popř. společenskou smlouvou společnosti, není vyloučena aplikace ustanovení upravujícího ručení statutárního orgánu za závazky společnosti. [9]. Navzdory skutečnosti, že se jedná o rozhodnutí, které bylo přijato za účinnosti předcházející právní úpravy, lze předpokládat, že i dle současné právní úpravy bude aplikovatelné. Samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu je formulováno poměrně nejednoznačně, neboť odpovědnost člena statutárního orgánu pouze nevylučuje, ale nestanoví, že je možné ji vždy dovodit. Lze usuzovat, že při porušení právních předpisů nebo stanov společnosti bude člen statutárního orgánu zpravidla ručit dle ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích. Opačná situace bude spíše výjimečným jevem, který bude potřeba podložit pádnými argumenty. Členové statutárního orgánu by tak vedle ekonomických zájmů obchodní korporace měli důsledně dbát jak na dodržování legislativy, tak i dokumentů jako jsou stanovy či společenská smlouva obchodní korporace.

Ručení krizového manažera

V praxi se často vyskytují případy, kdy se obchodní korporace nachází v hrozícím úpadku a valná hromada jako nejvyšší orgán společnosti si je vědoma toho, že členové statutárního orgánu patrně nezvládnou hrozící úpadek odvrátit samostatně. Ve snaze konat v souladu s péčí řádného hospodáře a v zájmu obchodní korporace proto valná hromada deleguje řešení na „krizového manažera“, který do obchodní korporace přichází až ve chvíli, kdy situace není optimální a do funkce člena statutárního orgánu byl obsazen právě s cílem, aby úpadek odvrátil, popř. k jeho odvrácení napomohl. Zákon o obchodních korporacích tuto skutečnost reflektuje v ustanovení § 68 odst. 2. To stanoví, že výše uvedené pravidlo se nebude aplikovat na člena statutárního orgánu (popř. i bývalého člena statutárního orgánu), který byl do funkce prokazatelně ustanoven právě za účelem odvrácení úpadku (popř. také za účelem odvrácení jiné obdobné hospodářsky nepříznivé situace). Dále musí být splněn předpoklad, že tento člen statutárního orgánu vykonával svoji funkci s péčí řádného hospodáře (byť se úpadku, popř. jiné hospodářsky nepříznivé situaci nakonec přes veškerou dobře míněnou snahu zabránit nepodařilo). Skutečnost, že byl člen statutárního orgánu dosazen s výše uvedeným cílem, je však nutné prokázat. Stejně tak je třeba prokázat skutečnost, že navzdory nepříznivé situaci obchodní korporace postupoval krizový manažer s péčí řádného hospodáře. [10] To může být v praxi problematické. Lze tudíž doporučit archivovat pro tyto účely veškerou písemnou či e-mailovou komunikaci a požadovat, aby tato skutečnost byla zohledněna rovněž ve smlouvě o výkonu funkce, popř. jiném dokumentu, ve kterém je vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací upraven.

Vztah § 68 zákona o obchodních korporacích k § 99 insolvenčního zákona

V kontextu analýzy ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích stojí pak za zmínku i otázka vztahu tohoto ustanovení k ustanovení § 99 insolvenčního zákona. Dle tohoto ustanovení odpovídá osoba (tj. nikoliv jen člen statutárního orgánu, ale každý, kdo k tomu byl povinen), která nepodala insolvenční návrh v souladu s úpravou obsaženou v insolvenčním zákoně, věřiteli za škodu, popř. i jinou újmu, která věřiteli porušením této povinnosti vznikla. V této souvislosti je také nutné zmínit, že podle insolvenčního zákona člen statutárního orgánu, za předpokladu, že nepodal insolvenční návrh, odpovídá za škodu, která tímto vznikla věřitelům. Jedná se tedy o ustanovení, z něhož lze rovněž dovodit ručení člena statutárního orgánu, nicméně se jedná o ručení za škodu, nikoliv za závazky obchodní korporace. V řadě případů se však tyto dvě kategorie budou do určité míry překrývat. Závazek je sice širším pojmem než škoda, nicméně řada závazků (nikoliv však veškeré) vzniká právě v důsledku toho, že byla způsobena škoda. V této souvislosti je možné dovodit, že z pohledu věřitele může být výhodnější domáhat se ručení za závazky obchodní korporace dle ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích než pouze ručení za škodu dle ustanovení § 99 insolvenčního zákona.

Další otázkou, která v této souvislosti vzniká, je otázka, zda může skutečnost, kdy člen statutárního orgánu jako osoba k tomu povinná dle insolvenčního zákona podá insolvenční návrh, vést k tomu, že soud nebude moci rozhodnout o tom, že člen statutárního orgánu obchodní korporace ručí za závazky této obchodní korporace. V odborné literatuře se lze setkat s názorem, že samotné podání insolvenčního návrhu nemůže vyloučit aplikaci ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích. [11]

S tímto názorem se lze ztotožnit i proto, že účel obou ustanovení je patrně mírně odlišný a řeší trochu jinou situaci (byť v řadě případů, kdy obchodní korporaci hrozí úpadek, popř. se v úpadku již nachází, mohou být splněny podmínky pro aplikaci obou zmíněných ustanovení).

Závěr a úvahy de lege ferenda

Závěrem lze konstatovat, že členové statutárních orgánů obchodních korporací jsou tímto způsobem v případě, že nejednají s péčí řádného hospodáře a v zájmu obchodní korporace, sankcionováni, a zároveň toto ustanovení chrání věřitele obchodní korporace. Tato úprava je velmi důležitá, neboť pokud by členové statutárního orgánu obchodních korporací (typicky těch kapitálových, kde člen statutárního orgánu za závazky obchodní korporace zásadně neručí) měli možnost se snadno vyhnout jakékoliv odpovědnosti v případě, že se podnikání obchodní korporace nevydaří, byla by tato skutečnost patrně také důvodem, proč by se obchodní korporace v českém podnikatelském prostředí netěšily příliš velké důvěře ze strany veřejnosti a ze strany věřitelů. To je zcela jistě nežádoucí, neboť podnikání prostřednictvím obchodních korporací má řadu pozitiv.

S ohledem na skutečnost, že právní úprava obsažená ve výše uvedeném ustanovení je účinná teprve pět let a neexistuje takřka žádná judikatura českých soudů, která by se analyzovaným ustanovením zabývala v kontextu případů z praxe, lze konstatovat, že na hodnocení efektivity právní úpravy je patrně ještě brzy. Důvodem může být skutečnost, že spory tohoto typu mohou být velmi složité, a tudíž řízení v těchto věcech často trvají řadu let. Ale realita může být i taková, že při aplikaci uvedeného ustanovení nevznikají významnější nejasnosti a spory, které by se dostávaly k vyšším českým soudům. V každém případě po prostudování zákona a dostupné odborné literatury mám za to, že ustanovení jsou koncipována poměrně dobře. Nicméně v případě, že by se v budoucnu vyskytly nejasnosti v aplikaci obou ustanoveních, se lze domnívat, že de lege ferenda by bylo vhodné zvážit výslovnou úpravu vztahu ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích a ustanovení § 99 insolvenčního zákona, což je vztah, na který mohou existovat různorodé pohledy a nejistota v právní úpravě a možnostech jeho aplikace rozhodně není žádoucí.

K problematickým aspektům, které by de lege ferenda bylo vhodné jednoznačně vyjasnit, pak patří otázka aktivní legitimace insolvenčního správce k podání žaloby podle § 68 zákona o obchodních korporacích. Mnozí autoři odborné literatury totiž mají za to, že insolvenční správce aktivně legitimován není. Na druhou stranu se lze setkat s mnoha argumenty, proč by insolvenční správce naopak měl být aktivně legitimován. Namátkou k nim patří třeba skutečnost, že právě aktivní legitimace procesního správce k podání žaloby by mohla reálně ovlivnit chování členů statutárních orgánů obchodních korporací. Stejně tak nelze opomenout argument, že aktivní legitimace insolvenčního správce vyplývá již ze skutečnosti, že takové jednání je v řadě případů nezbytné pro to, aby se věřitelům dostalo adekvátní náhrady. [12] Vzhledem k tomu, že ani odborná veřejnost se zde jednoznačně neshoduje a otázka aktivní legitimace insolvenčního správce není v zákoně výslovně řešena, bylo by zcela jistě vhodné ji de lege ferenda přesně a jasně upravit, aby nemohlo docházet k různým výkladům.

V této souvislosti je však žádoucí poukázat rovněž na aktuálně projednávanou novelu zákona o obchodních korporacích, která pojetí této problematiky výrazným způsobem mění. Ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích by mělo být zrušeno a otázka odpovědnosti člena statutárního orgánu v případě úpadku obchodní korporace by měla být promítnuta do ustanovení § 66 zákona o obchodních korporacích. Projednávaná novela pak počítá s tím, že po členovi statutárního orgánu, který přispěl k úpadku obchodní korporace, může být požadováno, aby tzv. doplnil pasiva, tedy uhradil rozdíl, který vznikl mezi souhrnem dluhů a souhrnem majetku obchodní korporace. [13]. Tato koncepce by mohla být (v případě, že bude skutečně přijata) řešením celé řady nejasností, které jsou spjaty se současným ustanovením § 68 zákona o obchodních korporacích.

Autorka: JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková
Rozhodce, mediátor a svěřenský správce
www.lerietisa.cz
e-mail: melinda@lerietisa.cz

[1] CIBIENOVÁ, Markéta. Ručení členů statutárního orgánu při úpadku korporace | epravo.cz. EPRAVO.CZ – Váš průvodce právem – Sbírka zákonů, judikatura, právo [online]. Copyright © EPRAVO.CZ, a. s. 2015 [cit. 03.02.2019]. Dostupné z: www.epravo.cz/top/clanky/ruceni-clenu-statutarniho-organu-pri-upadku-korporace-96440.html

[2] ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. 2. vydání. V Praze: C. H. Beck, 2017. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-540-4, s. 194.

[3] ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. 2. vydání. V Praze: C. H. Beck, 2017. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-540-4, s. 194–195.

[4] Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích. Obcanskyzakonik.justice.cz [online]. 2012 [cit. 2019-06-23]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-k-ZOK.pdf

[5] MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2011. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-382-0, s. 252 a násl.

[6] ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. 2. vydání. V Praze: C. H. Beck, 2017. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-540-4, s. 194–195.

[7] BLAŽEK, Vojtěch. Ke vzniku ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace dle § 68 ZOK | epravo.cz. EPRAVO.CZ – Váš průvodce právem – Sbírka zákonů, judikatura, právo [online]. Copyright © EPRAVO.CZ, a. s. 2015 [cit. 03.02.2019]. Dostupné z: www.epravo.cz/top/clanky/ke-vzniku-ruceni-clena-statutarniho-organu-obchodni-korporace-dle-68-zok-98986.html

[8] CIBIENOVÁ, Markéta. Ručení členů statutárního orgánu při úpadku korporace | epravo.cz. EPRAVO.CZ – Váš průvodce právem – Sbírka zákonů, judikatura, právo [online]. Copyright © EPRAVO.CZ, a. s. 2015 [cit. 03.02.2019]. Dostupné z: www.epravo.cz/top/clanky/ruceni-clenu-statutarniho-organu-pri-upadku-korporace-96440.html

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 709/2012.

[10] MÍKOVEC, Jaroslav. Krizový manažer a další insolvenční novinky. Co čeká společnosti od roku 2014 – Patria.cz. Investice, ekonomika a finance, kurzy, akcie, měny a komodity – Patria.cz [online]. Copyright © 2013 [cit. 17.02.2019]. Dostupné z: www.patria.cz/pravo/2265501/krizovy-manazer-a-dalsi-insolvencni-novinky-co-ceka-spolecnosti-od-roku-2014.html

[11] MARTÍNKOVÁ, Kateřina, VAVROŠOVÁ, Eva. Ručení členů orgánu při úpadku obchodní korporace | 4/2016 | EPRAVO.CZ Reader. EPRAVO.CZ Reader [online]. Dostupné z: https://tablet.epravo.cz/4-2016/tema-vydani-ruceni-clenu-organu-pri-upadku-obchodni-korporace/

[12] FLÍDR, Jan. Procesní legitimace insolvenčního správce podle § 68 ZOK. Obchodněprávní revue. 2018, (2). ISSN 1803-6554, s. 33.

[13] Novela zákona o korporacích přichází do prvního čtení | Výzkum insolvence. Restrukturalizace - reorganizace - sanace | Výzkum insolvence [online]. Copyright © Clyde [cit. 23.06.2019]. Dostupné z: www.vyzkuminsolvence.cz/zpravodajstvi/novela-zakona-o-korporacich-prichazi-do-prvniho-cteni.html