Otevřela se Pandořina skříňka věcného přezkumu exekučních titulů v exekučním řízení? To ukáže až čas

Příběh prvního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, se začíná psát 18. 4. 2018, kdy Okresní soud v Mostě zastavil exekuci vedenou na základě rozhodčího nálezu. Exekuci zastavil na návrh povinného a uložil oprávněné společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen „oprávněná“) uhradit náklady exekučního řízení a náklady exekuce. Okresní soud uzavřel, že smlouva o úvěru uzavřená mezi povinným – spotřebitelem a oprávněnou je neplatná pro zjevnou nespravedlnost. Výše úrokové sazby desetkrát převyšovala úrokové sazby bankovních institucí, k čemuž jako další důvody neplatnosti smlouvy přistoupily souhrn smluvních pokut představující nepřiměřené zajištění smlouvy a opakované poskytnutí revolvingu [2]. Konkrétně strany ve smlouvě sjednaly smluvní úrok ve výši 98,10 % ročně z poskytnutého úvěru a úrok ve výši 72,89 % ročně z poskytnutého revolvingového úvěru. 

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) byl opačného názoru a na základě odvolání oprávněné návrh povinného na zastavení exekuce zamítl, když nepovažoval nastavené parametry úvěru za nepřiměřené. Uvedl, že povinný má určité povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel na základě svého svobodného rozhodnutí. Proto by dle názoru krajského soudu měla být kritéria posouzení nemravnosti a nespravedlnosti dané situace nastavena co možná nejvýše. Proti tomuto rozhodnutí povinný podal ústavní stížnost.

Zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr jako hodnotící kritérium

Ústavní soud názor krajského soudu nesdílel a ústavní stížnosti vyhověl. Vyslovil, že nejde především o „eventuální lehkovážnost dlužníka“, ale je zapotřebí se v rámci rozhodování zabývat i celou škálou dalších aspektů. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud vyzdvihl, že je nutné klást důraz na posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Je na věřitelích, aby v okamžiku uzavírání smlouvy se spotřebiteli náležitě zkoumali, zda bude dlužník schopen dluh v budoucnu splatit.

Lze kvitovat, že se Ústavní soud vyslovil ve vztahu k poskytovatelům úvěrů a upozornil na lehkovážné a rychlé uzavírání úvěrových smluv. Nelze než souhlasit s názorem Ústavního soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr nenese ve svém důsledku pouze konkrétní dlužník. Takový dluh má dopad bezprostředně na jeho rodinu a zprostředkovaně skrze případné předlužení a insolvenci i na celou společnost. Věřitelé by se tak neměli spokojit s pouhým prohlášením spotřebitele o jeho poměrech, nýbrž by měli aktivně vyžadovat doložení uvedených informací a sami dále zkoumat poměry spotřebitele. 

Kdo by měl zkoumat, zda věřitel správně posoudil úvěruschopnost dlužníka?

Exekuční soudy by tedy na základě nálezu Ústavního soudu měly zastavit exekuce pro nepřípustnost jejich vedení, pokud shledají, že věřitel nevěnoval dostatek pozornosti schopnosti dlužníka dluh splatit. Pro řadu, v té chvíli již často notorických, dlužníků, kteří si za účelem splacení jednoho úvěru půjčí další peníze a dostanou se tak do dluhové spirály, přichází nicméně zastavení exekuce pozdě. V daný okamžik již bývají v důsledku vedení několika exekučních řízení zbaveni veškerého majetku. V některých případech se dokonce vyhýbají srážkám ze mzdy nelegální prací. Zastavení jedné exekuce tak pro dlužníky nemusí v pokročilé fázi jejich „životního boje“ s dalšími exekucemi znamenat zásadní změnu. 

Na druhou stranu nelze přehlédnout skutečnost, že dlužník se na uzavření smlouvy podílel. Proto nesmíme jeho lehkovážnost opomíjet. Bude obtížné posoudit, a to pro jakýkoliv soud (exekuční či obecný), kdo se na vzniku dluhu v konkrétním případě podílel výraznější měrou. Podle mého názoru by to měly nicméně být spíše soudy (potažmo orgány veřejné moci) v rámci nalézacího řízení, které by měly posuzovat aktivní přístup věřitele i dlužníka při sjednávání úvěrových smluv. Zůstává otázkou, o kolik by se snížil počet zahájených exekučních řízení, pokud by se v nalézacím řízení výše uvedené závěry Ústavního soudu již nyní pečlivěji aplikovaly. Lze jen doufat, že exekuční řízení do budoucna budou méně zatěžována přezkumem posouzení úvěruschopnosti dlužníka a těžiště přezkumu této problematiky se z větší části přesune do nalézacího řízení, kde by spíše mělo nacházet své místo.

Z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu i dalších tam odkazovaných rozhodnutí je bohužel zřejmé, že zkoumání, zda věřitel dostatečně posoudil úvěruschopnost dlužníka, probíhá často bohužel až právě v rámci exekučního řízení. Vzhledem k tomu, že v Ústavním soudem projednávané věci šlo o exekuční řízení vedené dle rozhodčího nálezu, lze v tomto případě postup přezkumu správnosti exekučního titulu ospravedlnit s ohledem na již existující spletitou judikaturu umožňující výjimečný věcný přezkum rozhodčích nálezů. Ne vždy je však exekučním titulem, v rámci kterého by se neřešila otázka úvěruschopnosti věřitele, právě rozhodčí nález. 

Věcný přezkum exekučních titulů vydaných obecnými soudy

Bohužel naděje na nižší zatíženost exekučního řízení rozsahem věcného přezkumu exekučního titulu do jisté míry pohřbil o dva měsíce později vydaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18. V roce 2009 uzavřel stěžovatel smlouvu o půjčce na částku 25 000 Kč. Pro případ prodlení s placením půjčky si strany sjednaly úrok z prodlení ve výši 1 % denně. V roce 2012 proběhlo řízení před soudem prvního stupně, který uložil rozsudkem pro zmeškání stěžovateli zaplatit částku 25 000 Kč s výše uvedeným úrokem z prodlení. Rozhodnutí soudu prvního stupně se stalo podkladem pro vedení exekuce. 

Stěžovatel následně podal návrh na zastavení exekuce pro její nepřípustnost. Namítal, že sjednaný úrok z prodlení ve výši 1 % denně je „lichvářský, v rozporu s dobrými mravy a protiústavní“. Na základě této skutečnosti považoval stěžovatel i samotnou smlouvu za absolutně neplatnou. Obvodní soud pro Prahu 4 návrh stěžovatele zamítl s tím, že v rámci exekučního řízení není možné přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, když lze posuzovat pouze výkon práv a povinností a jejich soulad s dobrými mravy. Městský soud v Praze odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatele pak soud odkázal na to, že svoje námitky směřující proti exekučnímu titulu měl uplatnit v rámci nalézacího řízení.

Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl. V nálezu se zabýval především otázkou přezkumu exekučního titulu. Pojďme si proto před tím, než se seznámíme s jeho závěry, stručně připomenout, jak to s věcným přezkumem exekučních titulů bylo před vydáním tohoto nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18.

Věcný přezkum zásadně ne, ale...

Soudní praxe byla doposud dlouhodobě ustálena ve výkladu ust. § 268 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, upravujícího důvody pro zastavení exekuce tak, že exekuční titul se stává právní mocí nepřezkoumatelným v exekučním řízení.[3] Věcnou správnost exekučního titulu exekuční soudy zásadně nebyly oprávněny zkoumat a byly vázány jeho obsahem. Námitky vztahující se k průběhu nalézacího řízení měl účastník uplatnit právě pouze v nalézacím řízení. Ve výjimečných případech docházelo k prolomení této ustálené praxe. Věcný přezkum exekučního titulu se například připouštěl v případě rozhodčích nálezů [4] či výkazů nedoplatků vydaných před 1. 1. 2004 [5]. 

Ústavní soud sám v úvodu svého nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 výše uvedenou zásadu, že „námitky vůči vadám nalézacího řízení (respektive rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (338/2017 Sb.), bod 24], zmínil. Zopakoval i výjimky z tohoto pravidla, a to právě již zmiňované případy, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález nebo výkaz nedoplatků. Ústavní soud však v bodu 17 nálezu uvedl, že názor, že v rámci exekučního řízení by se nemělo dostávat ochrany věřiteli, pokud by výkon rozhodnutí znamenal zjevnou nespravedlnost, aplikovaný doposud právě zejména v případech rozhodčích nálezů a doložek, platí pro exekuční řízení obecně. V tomto závěru shledávám „kámen úrazu“ celého nálezu, neboť mezi věcně přezkoumatelnými exekučními tituly explicitně uvádí i soudní rozhodnutí.

Ústavní soud uzavřel, že z jeho judikatury vyplývá povinnost exekučních soudů zabývat se zásadními vadami jakéhokoli exekučního titulu, tj. i soudního rozhodnutí. Pokud exekuční soudy po přezkumu exekučního titulu shledají nějakou zásadní vadu (zjevnou nespravedlnost či rozpor s principy právního státu), mají povinnost exekuci zastavit. Není přitom dle názoru Ústavního soudu relevantní, zda se povinný v nalézacím řízení nějakým způsobem bránil, či zůstal pasivní. V závěru, ke kterému Ústavní soud dospěl, lze shledat jistou snahu o zvýšení pravděpodobnosti dosažení spravedlnosti i ve fázi exekučního řízení. Zcela paradoxně však může mít striktní aplikace tohoto názoru za následek relativizaci všech pravomocných a vykonatelných rozhodnutí soudů, správních orgánů apod.

Mezi důvody, pro které lze shledat zjevnou neopodstatněnost přiznaného nároku exekučním titulem, Ústavní soud řadí například takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami, na nichž je výkon rozhodnutí vybudován. Pod „takové okolnosti“ Ústavní soud podřadil tzv. šikanózní exekuční návrh představující zjevné zneužití práva.[6]

Výše úroků jako zásadní vada exekučního titulu

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda i výše úroků z prodlení může představovat zásadní vadu exekučního titulu, pro kterou by bylo možné dospět k potřebě jeho věcného přezkumu. Zopakoval, že již dřívější judikatura potvrdila závěr, že úrok z prodlení ve výši 182 % ročně je „za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní.“[7] Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v situaci, kdy smluvní strany sjednaly úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně (tj. 182,5 % ročně).[8] Úroky z prodlení sjednané v takové výši označil Ústavní soud za protiprávní.

Přestože protiústavnost určité výše úroků z prodlení představuje hmotněprávní otázku, Ústavní soud shledal bezprostřední přesah tohoto závěru do práva procesního, když dovodil, že nemožnost přiznání nároku na plnění úroku z prodlení v neústavní výši představuje procesní zásadu. „Rozhodnutí přiznávající právo na zaplacení úroků z prodlení v neústavní výši tak přiznává plnění, které je z hlediska ústavněprávního zakázané.“[9] Z toho důvodu Ústavní soud formuloval závěr, že by výkonem rozhodnutí přiznávajícího z ústavněprávního hlediska zakázané plnění docházelo ke zjevné nespravedlnosti. K tomuto důvodu přistupuje další důvod způsobující zjevnou nespravedlnost výkonu rozhodnutí spočívající ve skutečnosti, že již samotné uplatnění práva na úroky z prodlení v neústavní výši v exekučním řízení představuje zneužití práva. Ústavní soud usoudil, že při sjednání neústavní výše úroků dochází k narušení motivační a sankční funkce úroků z prodlení, což vede právě ke zneužití práva ze strany věřitele.

Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy, které by přiznaly právo na protiústavní výši úroků z prodlení, by nedostály své povinnosti poskytnout soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Také by nerespektovaly precedenční závaznost nosných důvodů nálezů Ústavního soudu. Uvedené platí i v situaci, kdy soud rozhoduje rozsudkem pro zmeškání. Ústavní soud zdůraznil, že právní úprava rozsudku pro zmeškání nevychází z presumpce, že uplatněný nárok je po právu. Obecné soudy jsou tak stále povinny, jako ostatně ve všech případech, subsumovat uplatněný nárok pod konkrétní právní normu a rozhodnout o jeho oprávněnosti. Není přípustné, aby obecné soudy přiznávaly nezákonné, či dokonce protiústavní nároky. Takový postup by stál dle Ústavního soudu mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému. [10] Ústavní soud dodal, že v případě přiznaných neústavně vysokých úroků z prodlení nepřichází v úvahu ochrana legitimního očekávání věřitele – žalobce, neboť původ přiznaných neústavních úroků z prodlení pramení v jejich uplatnění žalobcem – věřitelem.

Z tohoto závěru Ústavního soudu lze dle mého názoru dovodit pozitivní závěr, a to ten, že Ústavní soud vymezil ve vztahu k obecným soudům povinnost zabývat se pečlivěji vznesenými nároky věřitelů na úroky z prodlení. Obecné soudy by neměly ukvapeně přiznávat uplatněné nároky a s ohledem na hranice zmíněné Ústavním soudem pro výši úroků z prodlení poměřovat jejich oprávněnost a případně nezákonné a protiústavní nároky nepřiznávat. Na druhou stranu jednoznačně nepříznivě pro exekuční soudy se projeví závěr Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že výší úroků z prodlení se budou muset zabývat exekuční soudy tam, kde obecné soudy při poskytování právní ochrany žalovaným (v exekučním řízení pak povinným) selhaly. Exekuční soudy by proto měly závěry Ústavního soudu promítnout do svého rozhodování o návrzích na zastavení exekuce a zkoumat, zda exekuční titul netrpí zásadní vadou spočívající v přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši.

Z dřívější judikatury Ústavního soudu jednoznačně plyne, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné. [11] Uvedené bude i nadále platit, dokud nedojde k zásadní změně ekonomických poměrů nebo nebude formulován jiný způsob vyjádření nejvyšší ústavně přípustné výše úroků z prodlení. Možné by bylo například navázání na úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, které zpravidla reflektují aktuální ekonomickou situaci. Za odrazový můstek při posuzování ústavnosti úroků pak Ústavní soud označil ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Toto ustanovení zakotvuje limitaci smluvní pokuty sjednané v úvěrových smlouvách pro prodlení dlužníka. Podle Ústavního soudu ho lze analogicky využít i v případech odlišných smluvních typů, než je úvěrová smlouva.

Ústavní soud se již poněkud šalamounsky vyhnul vymezení hranice, od které by bylo možné považovat úroky z prodlení za nezákonné, potažmo protiústavní, v případě úroků, které by neodporovaly znění § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Ponechal vyřešení této otázky na obecných soudech, které by podle něj měly stanovit test pro vyjasnění hranice přípustnosti úroků z prodlení. Při tom mají vyjít právě z kritérií vymezených Ústavním soudem. Nicméně Ústavní soud se nebrání ani tomu, aby obecné soudy hranici ústavnosti úroků posoudily jiným způsobem, pokud předloží pro takový postup přesvědčivou argumentaci. 

V neposlední řadě Ústavní soud zdůraznil, že nález se nevyjadřuje ve vztahu k situacím, kdy se k zaplacení úroků z prodlení zavazuje podnikatel, ani k případům, kdy by oprávněný v řízení prokázal, „že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení.“ [12]

Lze očekávat větší zatíženost exekučních soudů?

Pouze čas nyní ukáže, jaké budou mít závěry Ústavního soudu v praxi důsledky. Lze předpokládat, že povinní argumentaci Ústavního soudu ve vztahu k možnému věcnému přezkumu exekučního titulu – soudního rozhodnutí – budou hojně využívat při sepisování návrhů na zastavení exekuce. Jak se s tím však „poperou“ exekuční soudy?

V případech účelového využití nálezu Ústavního soudu, kdy z exekučního titulu nebude „koukat“ očividný exces, by měly exekuční soudy dle mého názoru přistupovat k případu střízlivě. Předně by se neměly pouštět bezhlavě do přezkumu každého exekučního titulu, respektive do přezkumu všech exekučním titulem přiznaných nároků. Naopak by měly spíše inklinovat k restriktivnímu výkladu závěrů Ústavního soudu a pouze na základě konkrétních skutkových okolností, které by představovaly důvod pro nerespektování pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, exekuce s odkazem na Ústavní soud zastavovat. Pokud by se měl přezkoumat každý exekuční titul, vedlo by to k velikému zatížení soudů exekuční agendou. Dále by reálně hrozilo již výše zmíněné potenciální relativizování každého soudního či obdobného rozhodnutí a s tím spojené snížení právní jistoty a důvěry věřitelů ve správnost exekučních titulů.

Racionálnějším postupem by bylo zastavovat exekuce pouze pro ty nároky, které by exekuční soudy shledaly zjevně nespravedlivými. Odpadl by pak zastavením celé exekuce potenciálně rozjetý vlak s přežalováváním celých pohledávek. Zůstaly by ve většině ty části pohledávek, u kterých by věřitelé ani neuvažovali o jejich opakovaném uplatnění u soudu, a to z důvodu jejich již v usnesení o částečném zastavení exekuce vyslovené nezákonnosti či protiústavnosti. Pokud jde o nepřiměřeně vysoké úroky, přicházelo by například v úvahu využití § 577 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého „je-li neplatnost jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran.“ Pustí se však samy exekuční soudy do určení přiměřené výše úrokové sazby dle obvyklé úrokové míry bank? Nebo raději pro nepřiměřený úrok exekuci zastaví a nechají věřitele požadovaný úrok opětovně uplatnit u nalézacího soudu? To je otázka, na kterou nám dá jasnější odpověď až praxe soudů založená na aplikaci v tomto článku popsaných nálezů Ústavního soudu.

Autorka: Edita Kadlecová

[1] Desatová, Lenka. Tisková zpráva – Statistiky exekucí za rok 2018 [online]. Exekutorská komora České republiky. 7. 3. 2019 [3. 5. 2019]. Dostupné z: www.ekcr.cz/1/aktuality-pro-media/2560-tiskova-zprava-statistiky-exekuci-za-rok-2018?w=

[2] Revolvingovým úvěrem se rozumí krátkodobý úvěr, který lze čerpat opakovaně až do výše sjednaného úvěrového rámce. Úvěrovaný (osoba, která čerpá úvěr) splácí úvěr postupně i během čerpání. Revolvingové úvěry zpravidla slouží k překlenutí období, kdy úvěrovanému v postavení spotřebitele chybí menší finanční obnos na uhrazení dluhů či běžných životních potřeb. Úvěrovaný podnikatel naopak využívá revolvingové úvěry k překlenutí období, ve kterém čeká na platbu od zákazníků, ale zároveň již má splatný dluh vůči svým dodavatelům.

[3] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn.  20 Cdo 1570/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1369/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1215/2016.

[4] Viz Kadlecová, Edita. Rozhodčím doložkám ve spotřebitelských smlouvách neodzvonilo. Dozvuky najdeme v exekučním řízení [online]. Právo21, z. s. 26. 3. 2019 [4. 5. 2019]. Dostupné z: www.pravo21.online/pravo/rozhodcim-dolozkam-ve-spotrebitelskych-smlouvach-neodzvonilo-dozvuky-najdeme-v-exekucnim-rizeni

[5] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.4.2005, sp. zn. 20 Cdo 30/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2402/2005.

[6] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14.

[7] Nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07.

[8] Nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10.

[9] Bod 32 nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18.

[10] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11.

[11] Viz nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10.

[12] Bod 43 nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18.