Naštěstí není v judikatuře mnoho případů týkajících se dětských táborů. Vybrala jsem dva, zabývající se především občanskoprávní odpovědností za škodu. Jako první uvedu nejnovější případ z roku 2020 a jako druhý případ starší, spadající do působnosti již dnes neúčinného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „starý občanský zákoník“). Posledním z vybraných případů je soudní rozhodnutí zabývající se trestní odpovědností vedoucích táborů. Zároveň jsem rozhodnutí soudu řadila také dle intenzity způsobené újmy dětí, a to od zranění až po úmrtí.

Poranění oka dítěte s trvalými následky

V prvním případě[1] došlo k poranění nezletilého chlapce, kterého na dětském táboře neúmyslně zranil devítiletý hoch nožíkem, tzv. rybičkou. Poškozený utrpěl zranění oka a má trvalé následky. Stalo se tak večer před odjezdem z tábora, kdy vedoucí oddílu vrátil dětem dosud uschované nože, zkontroloval jejich uložení do zavazadel a vydal pokyn je nepoužívat.[2]

V takovém případě se mohou u soudu řešit dvě roviny odpovědnosti – trestněprávní a občanskoprávní. Pokud jde o první rovinu, zde se řeší, zda skutek, který se stal, je trestným činem a jak za něj bude pachatel potrestán. V daném případě byl trestně odpovědným shledán vedoucí a soud mu uložil trest za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti.

Pokud jde o druhou rovinu, tedy o občanskoprávní odpovědnost, jednalo se o určení náhrady škody a nemajetkové újmy za poranění chlapcova oka. V této rovině soud shledal odpovědnou pořadatelku tábora, neboť jednání vedoucího se jí přičetlo podle § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Byla jí uložena povinnost zaplatit na bolestném bezmála 54 000 Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 545 000 Kč.

Soud naopak neshledal spoluzavinění chlapce, který zranění způsobil, neboť podle znaleckého posudku sice obecně dokáže devítileté dítě předpokládat, že se může nožíkem říznout, není ale schopno předvídat způsobení tak závažné újmy, jaká nastala v projednávaném případě.

Soudy netvrdily, že děti nesmí mít přístup ke kapesnímu nožíku. Přístup k němu mít mohou, ale musí být uzpůsoben dohled nad dětmi, které nejsou schopny předvídat následky svého jednání při zacházení s nožíkem, tak, aby k použití nožíku nedošlo zcela mimo kontrolu dospělého a mimo dosah jeho návodu na bezpečné nakládání s ním. Vedoucí tábora zabalil spolu s dětmi den před odjezdem do jejich zavazadel nožíky, které byly po celou dobu tábora uloženy odděleně od dětí, a děti pouze upozornil, aby tyto nožíky v zavazadlech nechaly. V tomto případě podle Nejvyššího soudu nedošlo k uzpůsobení dohledu nad dětmi. A to především z důvodu, že uložení nožíků do zavazadel nebylo doprovázeno výslovným upozorněním na nebezpečnost nakládání s nimi či alespoň zběžnou následnou kontrolou, zda se pokyn nevyndávat nožíky ze zavazadel dodržuje.

Rozhodnutí soudu bude nejspíše vedoucími tábora vnímáno kontroverzně. Používání kapesních nožíků není žádným předpisem zakázáno. Proč by tedy měl odpovídat za vzniklou újmu vedoucí tábora, když kapesní nožík přibalili na dětský tábor dítěti rodiče? Ti nejlépe znají své dítě a měli by vědět, zda s tímto nástrojem umí zacházet a řádně jej poučit o bezpečném zacházení s ním. Navíc vedoucí tábora nemůže mít všechny děti na očích každou minutu. S tím vším souhlasím. Také si ale myslím, že pokud měli vedoucí tábora kapesní nožíky po celou dobu trvání tábora odděleny od dětí, nejspíš právě z důvodu bezpečnosti, měli je dětem zabalit do zavazadel až těsně před odjezdem nebo je nejlépe předat rovnou rodičům. S rozhodnutím soudu souhlasím v tom ohledu, že vedoucí tábora měl především děti řádně poučit o bezpečném nakládání s nožíky a právě o nebezpečnosti, kterou může neopatrné zacházení způsobit. Tím, že vedoucí tábora toto neučinil a nožíky vydal dřív, než bylo nezbytně nutné, skutečně nezajistil dostatečný dohled nad dětmi. Z tohoto soudního rozhodnutí si lze vzít ponaučení o tom, že je třeba děti co nejlépe poučovat o bezpečnosti při táborových aktivitách (při práci s nástroji, při chůzi po cestě nebo při hrách). Chráníte tím děti, sebe a také pořadatele tábora.

Poranění hlavy dítěte a jeho spoluodpovědnost

V dalším případě[3] došlo na letním táboře při organizovaném programu (fotbalovém zápase) ke zranění nezletilého. Ten se zavěsil na kovovou fotbalovou branku, která nebyla pevně spojena se zemí a vahou jeho těla se převrhla. Spadla mu na obličejovou část hlavy, v důsledku čehož došlo ke krvácení do mozku, pohmoždění mozku, zlomenině spodiny lebeční, tříštivé zlomenině kosti čelní, zlomenině levé očnice, kosti nosní, horní čelisti s posunutím a erozi rohovky levého oka. Žalobce se domáhal náhrady újmy na zdraví skládající se z bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění.

Soudy rozhodly, že odpovědnost za škodu zde nese pořadatel tábora. Dle § 415 starého občanského zákoníku je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce. Z toho plyne, že každý je povinen zachovávat takovou opatrnost, kterou je možné po něm rozumně požadovat a díky které je možné zabránit či omezit riziko vzniku škod na životě či zdraví. Jestliže taková opatrnost nebude dána, jedná se o protiprávní jednání a bude na místě občanskoprávní odpovědnost za škodu. V tomto konkrétním případě měla být prevenční povinnost naplněna především tím, že pořadatel tábora měl při své činnosti vytvořit podmínky pro bezpečné sportovní aktivity dětí. Konkrétněji, měl použít sportovní náčiní a nářadí, která jsou bezpečná a která při hře neohrožují, např. svou nestabilitou, životy a zdraví dětí.  

Soudy rozhodly, že odpovědnost za škodu zde nese pořadatel tábora, nepřiznaly však nárok na náhradu újmy v plné výši, ale pouze v rozsahu 75 %. A to z důvodu spoluodpovědnosti poškozeného, která spočívala v houpání se na fotbalové brance, přestože toto houpání vedoucí výslovně zakázali. Tedy odpovědnost za svůj úraz nese zčásti i sám poškozený, ovšem větší podíl odpovědnosti stále spočívá na pořadateli tábora, neboť ten při hře použil sportovní zařízení znalcem vyhodnocené jako nebezpečné a bez patřičné stability, které mohlo být převráceno při hře i jiným způsobem než zavěšením se hráče na rám. Míru zavinění pořadatele tábora použitím nebezpečného sportovního náčiní a spolehnutí se na pouhý zákaz houpání se na brankách soudy vyhodnotily jako nepochybně závažnější než neuposlechnutí příkazu nezletilým.

I s tímto rozhodnutím soudu souhlasím. Je potřeba dbát na bezpečnost při hrách. Jestliže fotbalové branky byly opravdu nezabezpečené a hrozil pád i jiným způsobem, například silným úderem míče, jedná se o nezodpovědnost. Takto totiž nemuselo dojít ke zranění chlapce, který se na svém zranění spolupodílel zavěšením se na branku, ale i třeba ke zranění dítěte, jež chytalo v bráně.

Tento druhý případ, který jsem zde přiblížila, se stal ještě za účinnosti starého občanského zákoníku, který dnes již není platný. Přesto mám za to, že lze závěry z něj i nadále považovat za použitelné. Prevence při předcházení škod byla ve starém občanském zákoníku upravena v § 415 a v nynějším občanském zákoníku je upravena především v § 2900: Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Oproti staré úpravě je nová úprava užší, nepředstavuje samotnou skutkovou podstatu, pouze chrání již existující a společností uznávané normy. Ustanovení se vztahuje jen na konání, tedy aktivní jednání osob, nikoliv na opomenutí, na které nyní dopadá § 2901 občanského zákoníku. Dále je nové ustanovení užší v tom, že chrání pouze svobodu, život, zdraví nebo vlastnictví jiného. Dříve byl jeho obsah stanoven šířeji.

Utonutí nezletilého

Nyní vás seznámím s případem týkajícím se především trestní oblasti. Došlo v něm k nejhoršímu možnému následku, a to k úmrtí sedmnáctiletého účastníka tábora.[4] Neštěstí se stalo na vodní nádrži při hře inspirované příběhy Harryho Pottera. Předem vybraní reprezentanti táborových oddílů měli po skoku z paluby lodi doplavat ke břehu ve vzdálenosti zhruba 80 metrů, přičemž jeden z plavců se přibližně po 20 metrech od místa vysazení z plachetnice začal topit a nebyla mu včas poskytnuta pomoc, což vedlo k jeho utonutí.

Obvinění, hlavní vedoucí tábora a oddílová vedoucí, kteří byli oba zároveň zdravotníky, byli soudem prvního stupně uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti a odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou dvou let.[5] Hlavní vedoucí tábora měl porušit své povinnosti tím, že řádně nezajistil bezpečnost plavců, a to především z důvodu, že předal odpovědnost za účastníky hry nezkušeným vedoucím, nepřesvědčil se před začátkem hry, zda dohodnuté podmínky pro plavání byly dodrženy a z místa, kde měla plavecká část hry proběhnout, odjel. Vedoucí tábora měla porušit povinnost tím, že řádně nezajistila bezpečnost plavců, když měla na starosti dohled nad průběhem táborové hry. Například viděla, že posledního plavce nedoprovází v bezpečné vzdálenosti žádné plavidlo a bezdůvodně se spolehla na přítomnost motorového člunu, který ovšem bezpečnou vzdálenost nedodržoval. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto, a tak obvinění podali dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud rozhodnutí, kterými byli obvinění shledáni vinnými, zrušil. Zkoumal především, zda mezi jejich jednáním a vzniklým následkem existuje příčinná souvislost a zda se jednání, popsaného ve výroku o vině, dopustili zaviněně. V rozhodnutí se uvádí, že obvinění nepostupovali hazardérsky, laxně či nadměrně neopatrně a pro ochranu života a zdraví plavců učinili vše, co s ohledem na své životní znalosti a zkušenosti považovali za důležité, a co po nich bylo možno rozumně požadovat. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (např. zákon o odpovědnosti za přestupky, zákony upravující kárná řízení). Státní zástupce si ve svém vyjádření kladl otázku, zda vůbec existuje zájem společnosti na provozování volnočasových aktivit dětí a mládeže. Nejvyšší soud zastává názor, že takový zájem ve společnosti trvá, a proto je třeba vážit si osob, které činnost s dětmi a mládeží dobrovolně, ve svém volném čase a často za minimální finanční ohodnocení, provozují, a neklást na ně přemrštěné nároky nad rámec obecně závazných právních předpisů. Nejde přitom pochopitelně o krytí případného hazardování se životy a zdravím dětí a mládeže, ale o chápání věcí v souvislostech a rozumném přístupu k prostě existujícím rizikům jakékoli lidské činnosti a jejich následkům. Při jakékoli sportovní činnosti riziko úrazu hrozí a není vždy možné se ho i při ostražitém a zodpovědném přístupu vyvarovat.

Nejvyšší soud vrátil věc k projednání soudu prvního stupně. Jeho následné rozhodnutí mi není známo, nicméně nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných a soud prvního stupně se musí řídit právním názorem Nejvyššího soudu. Předpokládám tedy, že obvinění byli zproštěni viny.

V mém výčtu jde o jediný rozsudek Nejvyššího soudu, který pro vedoucí tábora nedopadl negativně. Jsem za takové rozhodnutí vděčná. Je zřejmé, že už samotné utonutí účastníka dětského tábora musí být pro vedoucí tábora tragická záležitost, s níž se jen těžko budou vyrovnávat. Tím nechci říct, že by na místě nebylo potrestání, pokud by vyšla najevo nějaká vážná zanedbání ze strany vedoucích (např. voda by byla nepřiměřeně studená, při soutěži by pršelo nebo by dítě bylo neplavcem). Dle popisu případu se však zdálo, že obvinění udělali opravdu vše, co bylo v jejich silách, dokonce měli k plavání na přehradě sjednanou záchrannou službu. Už to samotné považuji za extrémní opatrnost. Neumím si představit, jak složité musí být po takové zkušenosti dále pracovat s dětmi. Ohodnocení práce s dětmi Nejvyšším soudem si cením.

Závěrem

Mým cílem při sepisování série článků „Táborové právo“ bylo vysvětlit, jak moc je právo důležité pro vedoucího tábora při práci s dětmi. Chtěla jsem ukázat, v čem může být právo nápomocné a proč je důležité pravidla, která pro práci s dětmi stanovuje, znát. Dalším cílem bylo předestřít, co hrozí při jejich nedodržení.

Zejména jsem chtěla, aby z mých článků vyplynulo ponaučení a uvědomění si, že není dobré brát práci s dětmi na lehkou váhu. Pokud si nejste jistí bezpečností nějaké činnosti, pro jistotu se jí vzdejte a vymyslete něco jiného, nehazardujte se zdravím účastníků tábora. Pokud budete brát právo a jeho pravidla pro práci s dětmi vážně, uvažovat před hrou o tom, co je bezpečné a dělat vše, co je ve vašich možnostech, nebudete mít problémy se soudy, neboť práce s dětmi je jimi oceňována. Nikdo po vás nemůže chtít nemožné a rozhodně neplatí, že za jakoukoliv chybu budete trestně souzeni či budete platit vysoké odškodné. Jen je nezbytné při činnostmi s dětmi vzít rozum do hrsti.

[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9. 2020, sp.zn. 25 Cdo 1091/2020.

[2] Popis případu čerpám také z článku Nejvyšší soud potvrdil statisícové odškodné za poranění dítěte nožem-rybičkou na dětském táboře. Česká justice [online]. 29. 10. 2020 [cit. 2021-02-21]. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2020/10/nejvyssi-soud-potvrdil-statisicove-odskodne-za-poraneni-ditete-nozem-rybickou-detskem-tabore/

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1106/2003.

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1028/2014.

[5] Právní posouzení jednání obviněných nebylo jednoznačné. Původně přidělený státní zástupce odmítl zahájit trestní stíhání obviněných, neboť jejich jednání nepovažoval za trestné. Také okresní soud zprvu obviněné obžaloby zprostil, jelikož nepovažoval jejich jednání za trestné. Následně byl však zavázán právním názorem odvolacího soudu, a proto obviněné odsoudil.