Co přináší zprávy o udržitelnosti?

Společnosti a jejich role ve světě

Před samotným vysvětlením, co znamenají zprávy o udržitelnosti (starou terminologií nefinanční informace/nefinanční reporting), bych se ráda zastavila nad pojmem udržitelnost. Skrývá se za ním „rozvoj, který naplňuje potřeby současných generací a zároveň bere ohled na schopnost uspokojit potřeby generací budoucích.“[1] Jde tedy například o to, že směřování lidstva by mělo brát ohled na zdroje, které planeta nabízí, na jejich šetrné využití a nemělo by docházet k devastaci a přehlcení planety.

Společnosti mají schopnost ovládat chování lidí. Vytváří zboží a služby, které my konzumujeme. Ale nejen to – vytváří i pracovní místa, nastavují pracovní podmínky, jejichž porušování může vést až k újmě na základních lidských právech. Svou činností vytváří odpad, který zahlcuje planetu, spotřebovávají energie, vodu, využívají půdu. Mají tak velký podíl na chodu světa, takže mohou ovlivnit právě i to, kam se jako lidstvo s udržitelností dostaneme.

Podle výzkumu organizace Global Justice Now z roku 2016 patřilo dokonce mezi 100 největších ekonomických subjektů 69 společností, ne států. Jejich vliv je tak značný.[2]

Jaká byla cesta zpráv o udržitelnosti?

Společnosti mají velkou schopnost ovlivňovat dění ve světě na mnoha úrovních. Jsou si toho vědomy světové organizace i Evropská unie. Proto EU přišla s konceptem, který má přimět společnosti podávat zprávy o svém chování.

Dřívější terminologií nefinanční reporting byl zaveden směrnicí 2014/95/EU Non-Financial Reporting Directive (NFDR), kterou se měnila a doplňovala směrnice 2013/34/EU o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků. Nová směrnice vložila do té původní důležitý článek 19a, který zavazoval určité podniky k podávání zpráv o nefinančních informacích včetně toho, jaký dopad má podnik v oblasti environmentálních, sociálních a zaměstnaneckých otázek, jak respektuje lidská práva a bojuje proti korupci a úplatkářství.

Co chybělo, byla přesná struktura podávání informací. Podniky sice podle směrnice byly povinny uvádět i to, jaká rizika souvisejí s danými otázkami ve vztahu k činnosti podniku, stále ale chyběla například povinnost analýzy opatření, které podniky plánovaly přijmout ke zmírnění rizik.

Okruh společností, na které směrnice dopadala, byl velmi úzký – jednalo se o „velké podniky, které jsou subjekty veřejného zájmu a které k rozvahovému dni překročí kritérium průměrného počtu 500 zaměstnanců za účetní období.“[3]

Nefinanční reporting dnes

V roce 2022 byla přijata nová směrnice 2022/2464 Corporate Sustainability Reporting Directive (CSDR), kterou se původní směrnice NFDR novelizovala a která přesněji definuje, co nefinanční reporting obnáší. Došlo i ke změně terminologie, pojem „nefinanční informace“ byl nahrazen pojmem „informace o udržitelnosti.“

Společnosti mají nově za úkol popsat své aktivity detailněji. Ve zprávě se tak mají objevit informace o popisu obchodního modelu a strategii podniku včetně příležitostí pro podnik spojených s otázkami udržitelnosti, postupu náležité péče, který podnik uplatňuje ve vztahu k otázkám udržitelnosti, popis hlavních rizik pro podnik spojených s otázkami udržitelnosti atd.[4]

Specifikace požadavků na nefinanční reporting umožní srovnání mezi různými společnostmi a usnadní orientaci na cestě za udržitelností. Zároveň se jedná o motivační nástroj, aby si společnosti stanovily cíle vedoucí k dosažení udržitelného postupu a snažily se jej naplnit.[5]

Směrnice rozšiřuje i okruh subjektů, na které povinnost nefinančního reportingu dopadá. Nově se dotkne i středních a malých společností, které jsou subjekty veřejného zájmu. Změna se projevuje i u velkých podniků, které byly povinnými subjekty už podle předchozí směrnice – došlo totiž k redefinici toho, který podnik je považován za velký.

Na které společnosti podávání zpráv o udržitelnosti dopadá?

Podle současné směrnice podávání zpráv o udržitelnosti dopadá na malé, střední i velké podniky.

Velké podniky jsou takové, které k rozhodnému období překračují aspoň dvě z těchto hodnot: bilanční suma 20 000 000 EUR, čistý obrat 40 000 000 EUR nebo průměrný počet zaměstnanců během účetního období alespoň 250.

O střední podniky se jedná tehdy, pokud nepřekračují hranici alespoň dvou hodnot stanovenou pro velké podniky.

Malými podniky se rozumí ty, které k rozhodnému dni nepřekročí aspoň dvě z těchto hodnot: bilanční suma 4 000 000 EUR, čistý obrat 8 000 000 EUR, průměrný počet zaměstnanců během účetního období alespoň 50.

Povinnost podávat report je ale rozdělena. Pro účetní období začínající dne 1. ledna 2024 povinnost podat ESG zprávu dopadá na velké podniky podle staré směrnice, pro účetní období začínající dne 1. ledna 2025 mají povinnost reportovat velké podniky podle stávající směrnice. Zato malých a středních podniků se reporting dotkne až v roce 2026 (resp. se bude týkat dat z roku 2026, rok předložení zprávy bude v roce 2027) s tím, že malé a střední podniky mohou požádat o odklad až o 2 roky.[6]

Opomenuty nezůstávají ani mimoevropské podniky - speciální pravidla jsou stanovena pro dceřiné podniky nacházející se v členském státě EU. Reportování se jich dotkne ale ještě později – zpracovat budou muset data získaná v roce 2028.

Pro subjekty působící v odvětví finančních služeb pak slouží vlastní nařízení č. 2019/2088 o zveřejňování informací souvisejících s udržitelností v odvětví finančních služeb.

Zprávy o udržitelnosti a Česká republika

Do českého právního řádu se směrnice dostala zatím jen částečně, a to prostřednictvím zákona č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů. Tento zákon s účinností od 1. 1. 2024 ovlivnil znění zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, do kterého byly přidány body týkající se nefinančních informací. Nejedná se ale o kompletní pokrytí všech subjektů, které jsou povinny reportovat, probíhá proto legislativní proces, jehož výsledkem má být novela zákona tak, aby se zprávy o udržitelnosti týkaly všech podniků, na které dopadá CSDR směrnice.

Mezi další zákony pozměněné vlivem evropské legislativy patří zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech, a zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.[7]

Význam reportingu a jeho budoucnost

Jako jeden z hlavních důvodů, proč byly zavedeny zprávy o udržitelnosti, se udává možnost investorů rozhodnout se, zda si přejí vybrat zrovna tuto konkrétní společnost pro její finanční i nefinanční dopady.

I my jako spotřebitelé si můžeme zprávy pročíst a rozhodnout se, zda chceme svým nákupem podpořit zrovna tuhle společnost. Zprávy zveřejňují společnosti často i na svých stránkách. Ty jsou systematicky rozděleny do několika oddílů. Záleží, který faktor je pro nás nejdůležitější – zda se chceme dozvědět více o životním prostředí nebo o lidských právech. Potom si stačí pročíst konkrétní oddíl. Ve zprávách se objevují například seznamy toho, co společnost udělala pro udržitelnost, jak nakládá s odpadem, dále různé analýzy a data.

Je stále ale potřeba myslet na to, že některé společnosti zveřejní jen to, co chtějí, aby lidé viděli. Například v oděvním průmyslu se můžeme u společnosti dočíst, že jejich zaměstnanci v Bangladéši dostávají zaplaceno více než je průměrná mzda v dané zemi. Jenže už nehodnotí, jaké jsou opravdové náklady na žití a zda není i nadprůměrná mzda málo.

A co kritika celého konceptu? Ta je tu vždy. Přichází například s tím, že pro společnosti může být složité identifikovat jejich hodnotový dopad na udržitelnost. Podávání zpráv o udržitelnosti se spojuje i s finanční zátěží pro společnosti v podobě vyčlenění nákladů na administraci a sběr dat, případně i nábor nových pracovních posil nebo zavedení systémů pro sběr dat.

Zejména na administrativní a finanční zátěž reaguje Evropská unie. Dne 26. února 2025 přijala Komise balíček návrhů na zjednodušení pravidel EU a posílení konkurenceschopnosti. V něm se skrývá i snaha vytvořit „příznivější podnikatelské prostředí.“

Požadavky na podávání zpráv by se podle návrhu nové směrnice měly vztahovat pouze na velké podniky s více než 1000 zaměstnanci nebo obratem vyšším než 50 milionů EUR nebo bilanční sumou vyšší než 50 milionů EUR se zaměřením na podniky, u kterých hrozí dopad na životní prostředí a společnost.

Budoucnost podávání zpráv o udržitelnosti se může ještě změnit. Na obecné hodnocení, co úprava CSDR směrnice přinesla, je ještě brzy, vzhledem k tomu, že se účinnost ještě netýká ani všech podniků ve směrnici a otázkou zůstává, zda vůbec bude. Co ale bezpochyby směrnice přinesla, je snaha o transparentní kontrolu chování (alespoň) velkých společností, kdy si můžeme sami dohledat, zda nakupujeme tam, kde hraje udržitelnost důležitou roli.

[1] Definice Světové komise pro životní prostředí a rozvoj v zprávě Brundtlandové (angl. Brundtland report) z roku 1987.

[2] https://www.globaljustice.org.uk/news/10-biggest-corporations-make-more-money-most-countries-world-combined/

[3] Článek 19a směrnice NFDR ve znění novely 2014/95/EU

[4] Článek 19a směrnice NFDR po novelizaci směrnicí 2022/2464

[5] Jílková, Petra. Knihová, Ladislava. ESG nefinanční reporting: klíčový nástroj managementu pro dosažení udržitelného rozvoje. Praha: 2024, s. 207

[6] Tamtéž, s. 206

[7] Povinný režim zveřejňování informací. Ministerstvo financí České republiky, 9. 12. 2024, [online]. Dostupné z https://www.mfcr.cz/cs/ministerstvo/financovani-udrzitelnosti/ramec-eu-pro-financovani-udrzitelnosti/povinny-rezim-zverejnovani-informaci