Nepřijatelnost žádostí o dočasnou ochranu aneb OAMP proti všem

Úvod

Poprvé aktivovaná dočasná ochrana[1] se vztahuje na určité kategorie osob.[2] Výčet převzal i Lex Ukrajina, který platí už téměř čtyři roky. Současně zavedl institut nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu v případě, že o ni osoba požádala nebo ji získala v jiném členském státě EU.[3]

Tento institut se stal předmětem právního sporu. Na jedné straně stojí Odbor azylové a migrační politiky (OAMP) Ministerstva vnitra (MV), který se snaží nepřijatelnost všemi prostředky udržet a v praxi ji aplikovat. Na straně druhé se proti tomu vymezují správní soudy, které opakovaně shledávají nepřijatelnost za rozpornou s unijním právem. A ačkoli soudy opakovaně zaujaly odlišný postoj než OAMP, ten si neochvějně stojí za svým. Na následujících řádcích shrnu celý vývoj nepřijatelnosti žádostí.

Nepřijatelnost žádostí do podání předběžné otázky k SDEU

V průběhu let se tématu věnoval Veřejný ochránce práv,[4] který má za to, že ustanovení o nepřijatelnosti nejsou v souladu se směrnicí o dočasné ochraně a s prováděcím rozhodnutím Rady. Judikatura českých správních soudů je od počátku války poměrně jednotná. Krajské správní soudy napříč republikou mají většinově za to, že nepřijatelnost je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně.[5]

Ve stručnosti jde o to, že právo na dočasnou ochranu je okamžité. Rada vyhlásila prováděcí rozhodnutí a Rada garantuje dočasnou ochranu, kdežto členské státy ji „pouze“ udělují.[6] Pro okamžitou registraci osoby k dočasné ochraně stačí prokázat státní příslušnost, pobyt na Ukrajině a případně rodinnou vazbu. Lidé jsou poživateli dočasné ochrany již na základě toho, že spadají do kategorie osob podle prováděcího rozhodnutí Rady. Na základě prohlášení členských států o neuplatňování článku 11 směrnice neexistuje žádné územní omezení pro držitele dočasné ochrany týkající se místa podání žádosti o dočasnou ochranu.[7]

Nejvyšší správní soud (NSS) však měl pochybnosti, zda se jedná o acte clair, a proto v listopadu 2023 položil Soudnímu dvoru Evropské unie (SDEU) dvě předběžné otázky[8] v naléhavém řízení.[9] Jako důvod naléhavého řízení uvedl, že považuje vyřešení předběžných otázek za zásadní pro celý systém poskytování dočasné ochrany. V České republice je mnoho lidí, kteří získali dočasnou ochranu v jiném členském státě a následně o ni požádali v ČR.

Ptal se, zda je česká právní úprava nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu v souladu se směrnicí o dočasné ochraně.[10] Je otázkou, proč NSS využil institut naléhavého řízení, když by na místě spíše bylo zrychlené řízení.[11] Samotné vyřešení předběžných otázek sice má systémový dopad, nicméně nelze přehlédnout, že šlo především o právní problém s jasně vymezeným rámcem, nikoliv o bezprostřední zásah do základních práv jednotlivce, který je pro použití naléhavého řízení typický.[12]

Rozsudek Krasiliva

SDEU se žádostí v naléhavém řízení nezabýval a rozhodl dne 27. února 2025. V případě položené otázky si ji úmyslně přeformuloval a odpověděl pouze na jednu část: „Pokud osoba požívající dočasné ochrany požádala o povolení k pobytu na základě čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55 v prvním členském státě, ale dosud jej nezískala, a následně odcestuje do druhého členského státu, v němž podá podobnou žádost, nemůže druhý členský stát tuto žádost odmítnout jako nepřijatelnou pouze z toho důvodu, že žádost již byla podána v prvním členském státě. Druhý členský stát proto musí zkoumat důvodnost žádosti, která mu byla předložena.“[13] Zároveň mají členské státy právo ověřit, zda žadatelé skutečně spadají do kategorií osob požívajících dočasné ochrany a zda již získali povolení k pobytu v jiném státě.[14]

SDEU se odmítl zabývat otázkou, co se stane, pokud osoba získá dočasnou ochranu v prvním státě a poté se přestěhuje do druhého státu (ať si ochranu zruší či ne), kde opět požádá o dočasnou ochranu. A to i přesto, že se na to předkládající soud výslovně ptal.[15] Skutkově se však případ před NSS týkal pouze situace, kdy někdo požádal o dočasnou ochranu a než správní orgány jiného státu rozhodly, přesunul se do České republiky, kde opět požádal o ochranu.

Důvodem může být skutečnost, že se jednalo o hypotetickou otázku, která neměla žádný vztah k předmětu sporu. Na tyto otázky SDEU neodpovídá.[16] V takových případech SDEU zpravidla výslovně uvede, proč otázku považuje za nepřípustnou. Svou roli mohla sehrát i politická citlivost celé záležitosti.

Pokud tedy někdo požádal o dočasnou ochranu v jednom členském státě a následně se přesunul do jiného, správní orgán musí jeho žádost přijmout a vyhodnotit. V takovém případě pak česká právní úprava nepřijatelnosti není v souladu s unijním právem.

Co dál po Krasilivě?

Již dne 3. dubna 2025 vydal NSS rozhodnutí.[17] Jednalo o stěžovatele, který přicestoval do Polska, kde získal dočasnou ochranu. Následně se přesunul do České republiky, kde opět požádal o dočasnou ochranu. Tu správní orgán vyhodnotil jako nepřijatelnou.[18]

NSS dospěl k závěru, že státní příslušníci Ukrajiny, jimž již byla poskytnuta dočasná ochrana, mají právo na přemístění svého pobytu do dalšího členského státu.[19] Své úvahy rozvedl v bodech 48 - 70. rozhodnutí. Tato část rozsudku představuje velmi podrobný a argumentačně propracovaný výklad režimu dočasné ochrany, jak byl použit na státní příslušníky Ukrajiny. Ke stejným závěrům dospěl ve stejný den i Veřejný ochránce práv.[20]

Postup OAMP - nerespektování judikatury NSS

Optimista by mohl doufat, že je po zmíněných rozsudcích NSS celá anabáze s nepřijatelností žádostí vyřešená. Není.

V případě nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) Lex Ukrajina OAMP reflektuje závěry SDEU ve věci Krasiliva a takové žádostí nabírá a vyhodnocuje. V druhém případě, kdy někdo už získal dočasnou ochranu v jiném členském státě, se OAMP k rozhodl ignorovat judikaturu NSS, která reagovala na Krasilivu a rozvedla ji. Jak neziskové organizace, tak pracovníci Kanceláře veřejného ochránce práv navštívili některá Krajská asistenční centra pomoci Ukrajině (KACPU) a zjistili, že tamější pracovníci stále nenabírají žádosti o dočasnou ochranu v případě, že ji někdo již dříve získal v členském státě.[21]

Tímto jednáním OAMP přímo podrývá důvěru v závaznost soudních rozhodnutí a právní stát jako takový a oslabuje kontrolní funkce soudní moci nad mocí výkonnou. Zvyšování počtu žalob, které vznikají v důsledku nezákonného postupu ministerstva, znamená další náklady na soudní řízení. NSS nedávno rozhodl, že místně příslušný k žalobám na ochranu před nezákonným zásahem týkajícím se dočasné ochrany je vždy Městský soud v Praze.[22] Nejvíce vytížený správní soud v republice tak bude muset ještě navíc řešit potenciálně desítky sporů, které vůbec nemusely vzniknout, pokud by ministerstvo postupovalo, jak má.[23]  Dopadlo to tak, že Městský soud v Praze nyní opravdu řeší desítky sporů.

Nejnověji se k celé situaci vyjádřil NSS, kdy ostře kritizuje postup OAMP, který opakovaně podává kasační stížnosti v typově totožných případech a systematicky nerespektuje judikaturu NSS. Soud výslovně konstatuje, že: „Je tak zřejmé, že se nejedná o ojedinělé selhání, ale o systémový nedostatek, který je zjevně projevem neochoty respektovat rozhodnutí správních soudů, která u stěžovatele přetrvává již po několik měsíců.“[24] OAMP se v řízeních omezuje na polemiku s již ustálenými závěry, namísto aby promítl judikaturu do své praxe. Takové jednání označil NSS za svévolné.[25]

Tento postup připomíná situaci řešenou SDEU ve věci Torubarov,[26] kde maďarské orgány opakovaně ignorovaly závazné právní názory soudu a vedly tak k absurdnímu „ping-pongu“ mezi správním orgánem a soudem. Česká praxe v oblasti dočasné ochrany začíná vykazovat stejné rysy – OAMP systematicky odmítá promítnout judikaturu NSS do své rozhodovací činnosti. Správní ping-pong po česku.

Soudní řád správní[27] ve svém § 18 výslovně upravuje možnost NSS přijmout tzv. zásadní usnesení. „Tato zvláštní forma rozhodování NSS má přimět správní orgány na příslušném úseku výkonu veřejné správy k respektování judikatury tohoto soudu a zamezit tak přetěžování správních soudů opakujícími se důvodnými žalobami.“[28] Je na zvážení, zda by NSS nemohl využít institut zásadního usnesení. Pokud by došlo v důsledku nerespektování judikatury NSS k neoprávněnému zásahu do práv jednotlivce (např. odepření pobytu), může být založen i nárok na náhradu škody.[29]

Nové prováděcí rozhodnutí Rady

Mezitím Rada vydala dne 15. července 2025 nové prováděcí rozhodnutí, kterým prodloužila dočasnou ochranu až do března 2027.[30] To v odůvodnění obsahuje nový bod 6, který zní: „V tomto celkovém kontextu by nic nemělo být vykládáno tak, že členský stát je povinen vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která již získala povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“

Tento bod působí jako zpřísnění pravidel pro druhotný pohyb. Ačkoli nový bod neobsahuje nic moc převratného, OAMP je přesvědčen, že ano.[31] Domnívá se, že nové prováděcí rozhodnutí zásadně mění situaci, a proto je už v červnu 2025 zasílal soudům (rozhodnutí nebylo zveřejněné, natož účinné).[32] V doplnění uvádí, že Rada přijala nové prováděcí rozhodnutí, a navrhuje, aby soudy běžící zásahové žaloby odmítly. Nejen, že OAMP toto rozhodnutí nemůže uplatňovat na žádosti již vyhodnocené jako nepřijatelné a v rámci běžícího soudního řízení, navíc ani toto prováděcí rozhodnutí Rady nijak nemění situaci. Smyslem úpravy je zabránit souběžnému čerpání dávek ve více zemích, nikoli znemožnit lidem podat novou žádost, pokud jejich původní ochrana zanikla.[33]

Podstatné je, že i nadále platí závěry NSS: kdo se ochrany vzdal, může o ni znovu požádat.

Nový důvod nepřijatelnosti žádostí – vyčerpání kapacit

Vzhledem k (pro OAMP) nepříznivé judikatuře se OAMP rozhodl jít ještě dál a trochu si situaci tzv. pojistit. Při projednávání zákona o azylu poslanec Letocha[34] vložil pozměňovací návrh i k Lex Ukrajina.[35] Pro jistotu zavedl nový důvod nepřijatelnosti, kdy je žádost nepřijatelná, jestliže „f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex5) v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.“[36]

Na webu MV se objevila aktualita, že dne 28. srpna 2025 MV informovalo Komisi o aktivaci nového zákonného důvodu pro nepřijatelnost žádostí o dočasnou ochranu, pokud už ji žadatel měl v jiném členském státě EU. Tím důvodem je vyčerpání kapacit v souvislosti s poskytováním dočasné ochrany lidem prchajícím z Ukrajiny. Proto nyní nebude ČR přijímat žádosti o dočasnou ochranu lidí, kteří ji mají nebo ji už dříve měli v jiném členském státě.

Pokud to chápu správně, Česká republika oznamuje Komisi, že pokračuje ve své praxi odmítání žádostí o dočasnou ochranu, jen se na to vytvořil nový zákonný důvod.

Kladu si otázku, proč nebyl novelizován Lex Ukrajina ve smyslu rozsudku Krasiliva. Žádoucí by bylo zrušit výluku ze soudního přezkumu, o které už několik let není sporu. Současně se mohlo vypustit ustanovení o nepřijatelnosti v případě, že někdo o dočasnou ochranu požádal v jiném členském státě, a pak se přesunul do ČR (jak vyžaduje Krasiliva). Ne, místo toho se našel další důvod nepřijatelnosti.

Argumentace kapacitami je přitom v daném kontextu jednoznačně účelová. Směrnice hovoří o kapacitách členských států v souvislosti se zásadou solidarity a vyváženého rozdělení zátěže, nikoli jako o nástroji k odmítání jednotlivých žádostí. I když v praxi není jasně vymezeno, co se tímto pojmem rozumí, kapacita může být chápána jak v materiálním smyslu (ubytování, sociální a zdravotní služby), tak v institucionálním smyslu (administrativní zpracování žádostí). A k zhodnocení kapacit je nutné mít data. Pokud stát nedostatek kapacit tvrdí, musí jej také doložit – jinak jde o prázdný argument.

Na vnitrostátní úrovni jsme si stanovili (další) omezení, které není ve směrnici. Celý institut nepřijatelnosti tak působí dojmem, že místo skutečného řešení kapacitních problémů se hledají způsoby, jak obejít judikaturu NSS a udržet si odmítací politiku.

Závěr

Případ nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu ukazuje systematický problém. I přes jasné závěry NSS se OAMP dlouhodobě odmítá řídit judikaturou, aby udržel svůj restriktivní přístup.

Takový postup systematicky podkopává právní stát, ohrožuje právní jistotu a důvěru veřejnosti v soudní moc, zvyšuje počet zbytečných soudních sporů a ukazuje, že správní orgány jsou ochotny obcházet právo, aby prosadily svou politiku. To je nebezpečný precedens.

Dokazování manipulace a praktické případy

Dokazování psychologické manipulace představuje v soudní praxi zásadní výzvu. Manipulující rodič často postupuje nenápadně, takže dítě samo věří, že jeho negativní postoj k druhému rodiči vychází z vlastního přesvědčení. Tomešová upozorňuje, že právě toto přesvědčení dítěte komplikuje práci soudů i znalců, kteří musí odhalit skutečné příčiny konfliktu.[20]

Klíčovou úlohu proto hrají znalecké posudky, ale i další důkazy. Soud může hodnotit komunikaci mezi rodiči (e-maily, chaty, nahrávky), svědectví příbuzných či přátel, kteří popíší odmítání kontaktu bez reálného důvodu, nebo lékařské zprávy o psychosomatických potížích dítěte. Soudy však musí zvažovat věrohodnost těchto důkazů a rozlišovat mezi přirozeným napětím a cílenou manipulací.

Praxe ukazuje, že SZR se může s časem zhoršovat. Manipulující rodič využívá prodlužování řízení k upevnění negativního postoje dítěte. Pozdější znalecký posudek pak hůře zachytí počáteční stav. To potvrzují i případy, kdy rodič bránil předání dítěte bez vážného důvodu nebo vytvářel u dítěte strach ze setkání s druhým rodičem.

Závažné případy mohou mít i trestní rovinu. Jeden z nich řešil Nejvyšší soud poté, co nejvyšší státní zástupce podal dovolání. Předmětem sporu bylo, zda jednání matky, která dlouhodobě přetvářela postoj dítěte proti otci, lze hodnotit jako týrání svěřené osoby. Odvolací soud dospěl k závěru, že matka musela být srozuměná s tím, že svým chováním dítěti ubližuje a způsobuje mu psychické i psychosomatické potíže. Nejvyšší soud potvrdil závěr o trestném činu a konstatoval, že nelze omlouvat manipulaci jako běžný spor mezi rodiči.[21]

Tento případ ukazuje, že důsledky dlouhodobé manipulace mohou být natolik vážné, že zasáhnou do oblasti trestního práva. Soudy proto musí věnovat zvýšenou pozornost důkazům o chování rodičů, důsledně zkoumat motivy a zvažovat dopady na dítě.

Proč je řešení tak obtížné?

Řešení problematiky syndromu zavrženého rodiče je velmi složité. Existuje řada faktorů, které tuto situaci činí těžko uchopitelnou. Jedním z hlavních problémů je, že emocionální manipulace bývá obtížně rozpoznatelná. Dítě často samo věří, že jeho negativní postoj k jednomu z rodičů je jeho vlastní a že se nejedná o důsledek vnějšího vlivu.

Právní systém navíc často neřeší příčiny, ale důsledky. Soudy se obvykle soustředí na konkrétní chování rodičů nebo dítěte, přičemž mohou opomenout hlubší faktory, jako je právě skrytá manipulace. Dítě pak bývá zmatené a nedokáže přesně vyjádřit své skutečné emoce.

Soudy navíc nemusí být dostatečně vybaveny znalostmi potřebnými pro identifikaci syndromu zavrženého rodiče. Ačkoli psychologové mohou v tomto ohledu pomoci, změna vnímání a obnovení vztahu s druhým rodičem zpravidla představuje náročný a dlouhodobý proces.

Problém komplikuje i to, že pocity dítěte mohou být autentické a hluboce zakořeněné i přesto, že jsou výsledkem manipulace. Tento paradox činí rozhodování ve sporech o péči mimořádně náročným – je třeba zohlednit jak emoční prožívání dítěte, tak objektivní skutečnosti.

Řešení proto vyžaduje nejen citlivý přístup soudů, ale především spolupráci právníků a psychologů.

Úvodní foto: Gray and Red Stamper on White Paper by Chiheb Chakchouk

[1] Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími („směrnice o dočasné ochraně“). Směrnici o dočasné ochraně aktivovalo prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana („prováděcí rozhodnutí Rady“).

[2] Článek 1 prováděcího rozhodnutí Rady zavádí dočasnou ochranu pro tři kategorie osob: (i) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; (ii) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, (iii) a rodinní příslušníci těchto osob. Podle čl. 2 odst. 2 prováděcího rozhodnutí Rady, pokud jde o osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníky třetích zemí jiných než Ukrajiny, kteří mohou prokázat, že oprávněně pobývali na Ukrajině před 24. únorem 2022 na základě platného povolení k trvalému pobytu vydaného v souladu s ukrajinskými právními předpisy, a kteří se nemohou vrátit za bezpečných a trvalých podmínek do své země nebo regionu původu, tyto osoby mají nárok na dočasnou ochranu.

[3] Podle § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (Lex Ukrajina), je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže: „c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,“ nebo: „d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie“.

[4] Zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 22. února 2023, sp. zn. 14372/2022/VOP/VVO, a ze dne 19. února 2024, sp. zn. 6868/2023/VOP/VVO; dostupné z: eso.ochrance.cz.

[5] Např. Rozsudek KS v Plzni ze dne 27. června 2023, č. j. 57 A 20/2023-66, ze dne 4. ledna 2024, č. j. 57 A 84/2023-41. Rozsudek KS v Ostravě ze dne 12. června 2023, č. j. 18 Az 14/2023-20. Rozsudky MS v Praze ze dne 27. dubna 2023, č. j. 11 A 80/2022-79, ze dne 6. prosince 2023, č. j. 14 A 158/2023-34, 21. prosince 2023, č. j. 6 A 139/2023-26, 11. ledna 2024, č. j. 14 A 167/2023–29 a 14 A 168/2023–29. Rozsudek KS v Brně ze dne 21. prosince 2023, č. j. 30 A 70/2023-40 a další. Vše na nssoud.cz.

[6] Prováděcí rozhodnutí Rady každému oprávněnému zaručuje, že mu bude udělena dočasná ochrana.

[7] „Je třeba poznamenat, že členské státy se v prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice 2001/55/ES.“

[8] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 8 Azs 93/2023-37; nssoud.cz.

[9] Podle článku 107 jednacího řádu SDEU.

[10] Brání čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, a to i s ohledem na dohodu členských států, že nebudou uplatňovat čl. 11 této směrnice, takové vnitrostátní právní úpravě, podle které je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany, jestliže cizinec požádal o povolení k pobytu v jiném členském státě nebo jestliže mu bylo povolení v jiném členském státě již uděleno?“

[11] Podle článku 105 jednacího řádu SDEU.

[12] V naléhavém řízení se rozhoduje v řádech týdnů podle článku 105 jednacího řádu SDEU. V zrychleném řízení se rozhoduje v řádu měsíců. Takovou otázku podal např. nizozemský překládající soud otázku ve věci C-244/24, Kaduna. SDEU tomu vyhověl a rozhodl ve zrychleném řízení.

[13] Rozsudek SDEU ze dne 27. února 2025, Krasiliva, C-653/23, bod 29; curia.europa.eu.

[14] Tamtéž, bod 30.

[15] Většina případů v České republice se týká právě takových situací.

[16] Rozsudek SDEU ze dne 17. října 2024, Ararat, C-156/23, bod 53 a 54. Také stanovisko generálního advokáta de la Tour doručeného dne 16. května 2024, body 22, 23. Rouszudek SDEU ze dne 22. února 2022, Stichting Rookpreventie Jeugd and Others, C‑160/20, bod 84; curia.europa.eu.

[17] Rozsudek NSS ze dne 3. dubna 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-45.

[18] Podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina.

[19] Tamtéž, bod 47.

[20] Zpráva VOP ze dne 3. dubna 2024, 585/2024/VOP/VVO; dostupné z: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/13654

[21] Zástupce veřejného ochránce práv. Tisková zpráva ze dne 28. dubna 2025: „Neakceptování pravomocných soudních rozhodnutí je v rozporu s povinnostmi českých úřadů. Orgány veřejné moci nejsou oprávněny vybírat si, která rozhodnutí budou naplňovat a která ne. Svévolný postup správních orgánů ohrožuje důvěru veřejnosti v právní stát.“;https://www.ochrance.cz/aktualne/ministerstvo_vnitra_ignoruje_rozhodnuti_nejvyssiho_spravniho_soudu-_nebezpecny_precedens_obava_se_zastupce_ombudsmana_a_zada_schuzku_s_ministrem/

[22] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2025, č. j. Nad 28/2025 – 47.

[23] Sládeková, S. Komplikace ukrajinských uprchlíků pokračují a ministerstvo ignoruje judikaturu NSS. Právo 21 [online]. Dostupné:https://pravo21.cz/pravo/komplikace-ukrajinskych-uprchliku-pokracuji-a-ministerstvo-ignoruje-judikaturu-nss.

[24] Rozsudek NSS ze dne 11. září 2025, č. j. 1 Azs 126/2025–28, bod 16.

[25] Tamtéž, bod 9: „Naopak opakované nerespektování soudních rozhodnutí správním orgánem je v konečném důsledku projevem svévole a popírá jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce […].“

[26] Rozsudek SDEU ze dne 29. července 2019, Alekszij Torubarov proti Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal, č. j. C-556/17; curia.europa.eu.

[27] Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

[28] Pospíšil, P. § 18 [Zásadní usnesení]. In: Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P.. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016. Tento institut je určen právě pro situace, kdy správní orgány soustavně nerespektují ustálenou judikaturu NSS.

[29] Podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci.

[30] Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382; https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=OJ:L_202501460

[31]   Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2025, č. j. 15 A 35/2025-46, bod 6; nssoud.cz. OAMP uvedl, že „v [prováděcím rozhodnutí] dala Rada najevo, že druhotný pohyb držitelů dočasné ochrany není žádoucí a že by členské státy měly žádost osoby, která je držitelem takového povolení k pobytu v jiném členském státě, bez dalšího zamítnout, a nikoliv takovému žadateli dočasnou ochranu udělovat nebo ji vyzývat, aby se dočasné ochrany v jiném členském státě vzdala.“ 

[32] Nové prováděcí rozhodnutí vydala Rada dne 15. července 2025. Účinnosti nabylo dne 13. srpna 2025. Článek 2 prováděcího rozhodnutí Rady: „Toto rozhodnutí vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.“

[33]   Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2025, č. j. 15 A 35/2025-46, bod 19: Vyjádřil se k tomu i Městský soud v Praze. „Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina se týká pouze osob pod souběžnou dočasnou ochranou jiného členského státu. Na tomto závěru nic nemění ani poslední vyjádření žalovaného, které nadto odkazuje na dosud veřejně nedostupný dokument“.

[34] Zvolen na kandidátce PirSTAN, navrhovatel STAN.

[35] Pozměňovací návrh poslance Petra Letochy Pozměňovací návrh ke sněmovnímu tisku č. 931 – návrh zákona, kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=9&t=931&snzp=1.

[36] Zákon, který mění zákon o azylu (implementace Paktu o migraci a azylu), vyšel ve Sbírce zákonů dne 2. září 2025.