Zohlednění syndromu zavrženého rodiče v rozhodování o styku s dítětem

Syndrom zavrženého rodiče (SZR) představuje fenomén, kdy dítě během sporů mezi rodiči odmítá styk s jedním z nich bez objektivního důvodu. Termín poprvé popsal americký psychiatr Richard A. Gardner.[1][2] V české praxi se pojmy „syndrom zavrženého rodiče“ a „syndrom odcizení“ často zaměňují, přestože někteří psychologové (např. Fabíková) upozorňují na to, že termín „odcizení“ působí přesněji a méně zavádějícím dojmem.[3]

Výraz „syndrom“ zároveň v odborných kruzích často vyvolává dojem lékařské diagnózy, přestože mnozí psychologové ho spíše chápou jako popisné označení konkrétního typu chování.[4]

Sama se přikláním k tomu, že termín „odcizení“ vystihuje situaci přesněji. Oproti slovu „syndrom“ totiž nepůsobí dojmem, že jde o oficiální diagnózu. Navíc nepřitahuje tolik negativních nálepek vůči dítěti nebo jednomu z rodičů.

Podstatou problému zůstává, že dítě bez objektivního důvodu postupně přebírá negativní obraz o druhém rodiči. Odborníci (např. Tomešová, Palková) popisují typické rysy:

• Odmítnutí rodiče a jeho očerňování trvá dlouhodobě (není jen přechodná reakce)
• Dítě kritizuje druhého rodiče bez objektivního důvodu (nikoli na základě reálného chování zavrženého rodiče)
• Preferovaný rodič na dítě působí tak, aby si vytvářelo negativní obrázek o druhém rodiči[5]

V praxi se tento jev projevuje například tak, že jeden rodič brání předání dítěte, omezuje kontakt s příbuznými druhého rodiče nebo záměrně prodlužuje soudní řízení.

Mnozí odborníci považují tyto projevy spíše za důsledek manipulace než za reálný strach dítěte. Přesto existují případy, kdy dítě skutečně zažívá psychickou nebo fyzickou nepohodu v důsledku chování odmítaného rodiče. Proto považuji za důležité, aby se každý případ posuzoval individuálně a vyvaroval se zjednodušených závěrů.

Zahraniční i české zdroje často poukazují na to, že dítě někdy vyhoví jednomu rodiči, aby se vyhnulo konfliktu. Výsledkem bývá, že převezme negativní postoje k druhému rodiči, i když k tomu nemá vlastní důvody.[6] Toto chování vnímám jako formu přizpůsobení. Dítě se snaží zvládnout situaci, která ho přesahuje, a přikloněním se k jednomu rodiči hledá základní pocit bezpečí. Takový obranný mechanismus podle mě ukazuje, jak hluboce dokáže rodičovský konflikt narušit psychický vývoj dítěte a formovat jeho budoucí vztahy.[7]

Jak české soudy posuzují syndrom v praxi

České právo pojem „syndrom zavrženého rodiče“ výslovně nedefinuje. Soudy ale zohledňují zájem dítěte a jeho právo na kontakt s oběma rodiči. Občanský zákoník, dále jen „OZ“, stanoví, že dítě má právo se stýkat s druhým rodičem, pokud je v péči jen jednoho z nich (§ 888 OZ), a zároveň ukládá rodičům povinnost chovat se tak, aby nevytvářeli překážky ve výchově nebo vztahu dítěte s druhým rodičem (§ 889 OZ).

V praxi soudy zkoumají, zda rodič úmyslně brání kontaktu nebo dítě manipuluje. Pokud zjistí závažné porušení povinností, mohou omezit nebo zakázat styk. V krajních případech dokonce uvažují o změně péče či umístění dítěte mimo rodinu. Tento postup vychází z ochrany psychického vývoje dítěte před manipulací a konflikty mezi rodiči.[8]

Významnou roli hraje i posuzování, zda chování rodiče může být formou psychického týrání. Česká judikatura připomíná, že intenzivní manipulace může zasáhnout dítě natolik, že ztratí vztah s druhým rodičem a začne jej odmítat bez reálného důvodu. Soudy ale postupují opatrně – řeší konkrétní okolnosti, hodnotí dopady na dítě a zvažují, jak omezit škody způsobené konfliktem.[9]

Některé české soudy se už pokusily aktivně zasáhnout v případech, kdy rodič opakovaně maří kontakt dítěte s druhým rodičem. Známým příkladem je rozhodnutí senátu Krajského soudu v Praze, který uložil matce opakované pokuty ve výši 25 000 Kč za každý zmařený termín styku s otcem. Soud zdůraznil, že nestačí dítě pouze „sbalit do tašky“, rodič má podle něj povinnost dítě aktivně podpořit a motivovat k realizaci kontaktu. Tento postup však Ústavní soud v roce 2016 ve sporu vedeném pod sp. zn. II. ÚS 3489/15 zpochybnil a rozhodnutí krajského soudu zrušil. Připomněl, že i když je zajištění styku oprávněným záměrem, finanční sankce je možná jen tehdy, pokud má oporu v zákoně a slouží jako přiměřený prostředek nápravy. Zásadní pochybení nižších soudů Ústavní soud spatřoval v tom, že důkladně nevyslechly děti a nezohlednily jejich věk, vývojovou zralost a skutečné přání. V souladu se svou dosavadní judikaturou Ústavní soud zdůraznil, že u staršího dítěte je třeba jeho názor brát vážně, pokud je dostatečně duševně vyspělé, protože jeho postoj může významně ovlivnit rozhodnutí o styku. [10]

Z mého pohledu takové rozhodnutí dává smysl – pokud druhý rodič dokáže zajistit péči o dítě, není důvod, proč by měl být kontakt mařen. Pokuta může být oprávněným nástrojem, pokud jiná forma nápravy selhala. Na druhou stranu uznávám, že hledání spravedlivého postupu není vůbec snadné. Soudy musí vyvažovat zájem dítěte, práva rodičů a skutečné okolnosti případu. O to důležitější mi připadá, aby soudy vyslechly i dítě samotné – a to i v případech, kdy je ještě malé. Dítě může být sice ovlivnitelné, ale jeho názor má hodnotu a zaslouží si být slyšen – ideálně bez přítomnosti rodičů. Jen tak může justice rozlišit, co dítě skutečně cítí a co je převzatý postoj.

Zkušenosti ze zahraničí

Zahraniční praxe ukazuje rozdílné přístupy k syndromu zavrženého rodiče. Některé země pojem používají přímo v soudní agendě, zatímco jiné ho kritizují jako nepodložený nebo potenciálně škodlivý.[11]

Přístup britských soudů považuji za inspirativní v tom, že klade důraz na důkazy a chrání děti před unáhlenými závěry. Zároveň ale podle mého názoru nesmí být zcela opomenuta možnost manipulace – pokud existují přesvědčivé důkazy, měly by být brány vážně a nikoli předem diskvalifikovány jen kvůli problematické pověsti pojmu SZR.[12]

Britská média a odborné zprávy přitom upozorňují, že soudy často čelí protichůdným tvrzením. Podle BBC[13] soudci zaznamenávají, že značná část případů rodinného práva obsahuje prvky domácího násilí. Přesto se stále objevují obvinění ze SZR jako obrana proti těmto tvrzením. Taková strategie může odvést pozornost od reálného násilí.[14]

Podobně OSN varovala už v prosinci 2022 před rizikem zneužívání pojmu SZR v soudních řízeních. Zvláštní zpravodajka upozornila, že ženy, které hlásí domácí násilí, mohou být obviněny z manipulace dětí, čímž se podkopává jejich věrohodnost. OSN proto doporučuje soudům obezřetnost a důkladné zvažování všech okolností případu.[15]

Zatímco britské soudy se přiklání ke kritickému odmítání pojmu SZR, česká praxe pojem sice legislativně nezná, ale psychologické posudky ho často obsahují. To podle mě vytváří riziko nejednotného přístupu, kdy jeden soud pojem použije jako klíčový argument, zatímco jiný ho zcela přehlíží.

Spolupráce s psychologickými znalci

Psychologičtí znalci představují klíčové odborníky při rozhodování o styku dítěte s rodičem. Soudy se na ně obracejí zejména tehdy, když mají podezření na manipulaci nebo závažný konflikt. Znalec pomáhá zhodnotit vztahovou dynamiku v rodině, identifikovat známky nátlaku a doporučit další postup.

Tomešová upozorňuje, že psychologické vyšetření má smysl jen tehdy, pokud znalec získá dostatek informací o rodinném kontextu. Nestačí pozorovat jen aktuální chování dítěte – důležité jsou i předchozí události, vývoj vztahu s oběma rodiči a chování pečující osoby.[16]

Znalec může využít projektivní techniky nebo opakované rozhovory k rozpoznání manipulace. Dítě často nepůsobí zaujatě, ale vykazuje vzorce chování, které odpovídají vnějšímu vlivu. Typickým znakem bývá například automatická loajalita k jednomu rodiči spojená s naprostým odmítáním druhého, bez jasného důvodu.

Zároveň platí, že nestačí dítě pouze vyslechnout. Odborníci varují, že dětský výrok nemusí odrážet vnitřní přesvědčení, ale spíš naučenou obranu. Proto je nutné kombinovat výpověď s psychologickou analýzou. Právě znalec pomáhá rozlišit autentické přání od postoje vytvořeného tlakem.[17]

České soudy někdy volí psychology s nejasnou kvalifikací, a tím ohrožují důvěryhodnost znaleckých posudků. Je třeba odborníků, kteří dodržují standardizované metody a jasně uvádějí výsledky, jinak může soudní systém ztratit důvěru veřejnosti.[18]

Tomešová dále popisuje, že psycholog může formulovat návrhy k nápravě situace. Pokud dítě setrvává v negativním postoji, může odborník doporučit asistovaný kontakt, terapii nebo dočasné umístění do neutrálního prostředí. Cílem je bezpečně obnovit vztah s druhým rodičem, aniž by se dítě cítilo ohrožené.[19]

Součinnost mezi soudem a znalcem je nezbytná. Soud by měl znalce předem informovat o klíčových faktech a pečlivě hodnotit závěry v kontextu celého případu. Bez odborné podpory totiž soud může přehlédnout psychologickou manipulaci a přijmout rozhodnutí, které situaci ještě zhorší.

Domnívám se, že by bylo vhodné vytvořit specializovaný seznam znalců pro rodinné a opatrovnické spory, kteří by museli prokázat aktuální vzdělání a schopnost práce s dětmi. Pouze tak lze zajistit kvalitu posudků, které zásadně ovlivňují rozhodnutí soudů.

Dokazování manipulace a praktické případy

Dokazování psychologické manipulace představuje v soudní praxi zásadní výzvu. Manipulující rodič často postupuje nenápadně, takže dítě samo věří, že jeho negativní postoj k druhému rodiči vychází z vlastního přesvědčení. Tomešová upozorňuje, že právě toto přesvědčení dítěte komplikuje práci soudů i znalců, kteří musí odhalit skutečné příčiny konfliktu.[20]

Klíčovou úlohu proto hrají znalecké posudky, ale i další důkazy. Soud může hodnotit komunikaci mezi rodiči (e-maily, chaty, nahrávky), svědectví příbuzných či přátel, kteří popíší odmítání kontaktu bez reálného důvodu, nebo lékařské zprávy o psychosomatických potížích dítěte. Soudy však musí zvažovat věrohodnost těchto důkazů a rozlišovat mezi přirozeným napětím a cílenou manipulací.

Praxe ukazuje, že SZR se může s časem zhoršovat. Manipulující rodič využívá prodlužování řízení k upevnění negativního postoje dítěte. Pozdější znalecký posudek pak hůře zachytí počáteční stav. To potvrzují i případy, kdy rodič bránil předání dítěte bez vážného důvodu nebo vytvářel u dítěte strach ze setkání s druhým rodičem.

Závažné případy mohou mít i trestní rovinu. Jeden z nich řešil Nejvyšší soud poté, co nejvyšší státní zástupce podal dovolání. Předmětem sporu bylo, zda jednání matky, která dlouhodobě přetvářela postoj dítěte proti otci, lze hodnotit jako týrání svěřené osoby. Odvolací soud dospěl k závěru, že matka musela být srozuměná s tím, že svým chováním dítěti ubližuje a způsobuje mu psychické i psychosomatické potíže. Nejvyšší soud potvrdil závěr o trestném činu a konstatoval, že nelze omlouvat manipulaci jako běžný spor mezi rodiči.[21]

Tento případ ukazuje, že důsledky dlouhodobé manipulace mohou být natolik vážné, že zasáhnou do oblasti trestního práva. Soudy proto musí věnovat zvýšenou pozornost důkazům o chování rodičů, důsledně zkoumat motivy a zvažovat dopady na dítě.

Proč je řešení tak obtížné?

Řešení problematiky syndromu zavrženého rodiče je velmi složité. Existuje řada faktorů, které tuto situaci činí těžko uchopitelnou. Jedním z hlavních problémů je, že emocionální manipulace bývá obtížně rozpoznatelná. Dítě často samo věří, že jeho negativní postoj k jednomu z rodičů je jeho vlastní a že se nejedná o důsledek vnějšího vlivu.

Právní systém navíc často neřeší příčiny, ale důsledky. Soudy se obvykle soustředí na konkrétní chování rodičů nebo dítěte, přičemž mohou opomenout hlubší faktory, jako je právě skrytá manipulace. Dítě pak bývá zmatené a nedokáže přesně vyjádřit své skutečné emoce.

Soudy navíc nemusí být dostatečně vybaveny znalostmi potřebnými pro identifikaci syndromu zavrženého rodiče. Ačkoli psychologové mohou v tomto ohledu pomoci, změna vnímání a obnovení vztahu s druhým rodičem zpravidla představuje náročný a dlouhodobý proces.

Problém komplikuje i to, že pocity dítěte mohou být autentické a hluboce zakořeněné i přesto, že jsou výsledkem manipulace. Tento paradox činí rozhodování ve sporech o péči mimořádně náročným – je třeba zohlednit jak emoční prožívání dítěte, tak objektivní skutečnosti.

Řešení proto vyžaduje nejen citlivý přístup soudů, ale především spolupráci právníků a psychologů.

Úvodní foto: Kluk sedící na židli se zklamaným až vyčerpaným výrazem, zatímco v pozadí mají rodiče konflikt. Foto: A Boy Sitting on a Chair, https://www.pexels.com/photo/a-boy-sitting-on-a-chair-6603350/ (cottonbro studio, Pexels, licence Pexels)

[1] Palková, Martina. Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?. Šance dětem. 1. 10. 2012. [5. 5. 2025]. https://sancedetem.cz/rozvod-deti-vite-co-je-syndrom-zavrzeneho-rodice#:~:text=Syndrom%20zavrženého%20rodiče%20popsal%20v,dítě%2C%20nezávisle%20na%20preferovaném%20rodiči

[2] Moussa Hadj, Iva. Když dítě odmítá jednoho z rodičů. -.6. 2025. [10.7. 2025] https://nakladatelstvi.portal.cz/casopisy/psychologie-dnes/103227/kdyz-dite-odmita-jednoho-z-rodicu

[3] Palková, Martina. Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?. Šance dětem. 1. 10. 2012. [5. 5. 2025]. https://sancedetem.cz/rozvod-deti-vite-co-je-syndrom-zavrzeneho-rodice#:~:text=Syndrom%20zavrženého%20rodiče%20popsal%20v,dítě%2C%20nezávisle%20na%20preferovaném%20rodiči

[4] Matejová, Andrea. Syndrom zavrženého rodiče. Právo pro všechny. 20. 7. 2020. [10.7.2025] https://www.pravoprovsechny.cz/clanky/syndrom-zavrzeneho-rodice/

[5] Palková, Martina. Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?. Šance dětem. 1. 10. 2012. [5. 5. 2025]. https://sancedetem.cz/rozvod-deti-vite-co-je-syndrom-zavrzeneho-rodice#:~:text=1,Gardner%2C%201998

[6] Tomešová, Jana. Syndrom zavrženého rodiče. Právní prostor. 23. 01. 2019. [13. 6. 2025]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/syndrom-zavrzeneho-rodice

[7] Matejová, Andrea. Syndrom zavrženého rodiče. Právo pro všechny. 20. 7. 2020. [10. 7. 2025] https://www.pravoprovsechny.cz/clanky/syndrom-zavrzeneho-rodice/

[8] Tomešová, Jana. Omezení a zákaz osobního styku rodiče s nezletilým dítětem, část I. Právní prostor. 2. 8. 2017 [5. 5. 2025]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/omezeni-a-zakaz-osobniho-styku-rodice-s-nezletilym-ditetem

[9] Tomešová, Jana. Omezení a zákaz osobního styku rodiče s nezletilým dítětem, část I. Právní prostor. 2. 8. 2017 [5. 5. 2025]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/omezeni-a-zakaz-osobniho-styku-rodice-s-nezletilym-ditetem

[10] Nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3489/15.

[11] Family Justice Council. Guidance on responding to allegations of alienating behaviours. London: Family Justice Council, December 2024. [13. 6. 2025]. https://www.judiciary.uk/wp-content/uploads/2024/12/Family-Justice-Council-Guidance-on-responding-to-allegations-of-alienating-behaviour-2024-1-1.pdf?utm_source=chatgpt.com

[12] Family Justice Council. Guidance on responding to allegations of alienating behaviours. London: Family Justice Council, December 2024. [13. 6. 2025]. https://www.judiciary.uk/wp-content/uploads/2024/12/Family-Justice-Council-Guidance-on-responding-to-allegations-of-alienating-behaviour-2024-1-1.pdf?utm_source=chatgpt.com

Summers, Hannah. UN to investigate use of ‚parental alienation‘ tactic in custody cases. The Guardian. 14. 12. 2022. [5. 5. 2025]. https://www.theguardian.com/global-development/2022/dec/14/un-to-investigate-into-misuse-of-parental-alienation-tactic-in-custody-cases#:~:text=“The%20tendency%20to%20dismiss%20the,issued%20the%20call%20for%20evidence

[13] BBC je veřejnoprávní rozhlasová a televizní společnost ve Velké Británii.

[14] Berg, Sanchia. New guidance on ‚parental alienation’ in family court battles. BBC. 11. 12. 2024. [5. 5. 2025]. https://www.bbc.com/news/articles/c047zq01z0ko

[15] Summers, Hannah. UN to investigate use of ‚parental alienation‘ tactic in custody cases. The Guardian. 14. 12. 2022. [5. 5. 2025]. https://www.theguardian.com/global-development/2022/dec/14/un-to-investigate-into-misuse-of-parental-alienation-tactic-in-custody-cases#:~:text=“The%20tendency%20to%20dismiss%20the,issued%20the%20call%20for%20evidence

[16] Tomešová, Jana. Syndrom zavrženého rodiče. Právní prostor. 23. 1. 2019. [5. 5. 2025]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/syndrom-zavrzeneho-rodice

[17] Tomešová, Jana. Syndrom zavrženého rodiče – jak se bránit? II. část. Právní prostor. 27. 2. 2018. [5. 5. 2025]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/syndrom-zavrzeneho-rodice-jak-se-branit-ii-cast

[18] Samková, A., Klára. O psychologických znalcích. Lawyers. 26. 9. 2011. [11. 7. 2025]

[19] Tomešová, Jana. Syndrom zavrženého rodiče. Právní prostor. 23. 1. 2019. [5. 5. 2025]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/syndrom-zavrzeneho-rodice

[20] Tomešová, Jana. Syndrom zavrženého rodiče. Právní prostor. 23. 1. 2019. [5. 5. 2025]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/syndrom-zavrzeneho-rodice

[21] Dovolání nejvyššího státního zástupce k Nejvyššímu soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 1 NZO 5002/2019. https://verejnazaloba.cz/wp-content/uploads/2020/08/1_NZO_5002-2019.pdf; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2020, sp. zn. 6 Tdo 239/2019.