Špatnému zacházení s osobami omezenými na svobodě brání národní preventivní mechanismus. Jeho činnost je v České republice svěřena veřejnému ochránci práv. V zařízeních cizinecké detence a u ústavního ochranného léčení chybí nezávislý dozor a ochrana před pokračováním případného zásahu do práv umístěných osob. Zvlášť neutěšená je situace v sociálních službách.
Cílem tohoto příspěvku je seznámit čtenáře s jednou z působností veřejného ochránce práv v České republice, takzvaným národním preventivním mechanismem. Za tímto účelem v úvodu nejprve krátce osvětluji druhy působností veřejného ochránce práv a důvod vzniku národního preventivního mechanismu v České republice. Dále se již zaměřuji pouze na jeho činnost jako takovou. Čtenář tak má šanci dozvědět se, co jsou to tzv. systematické preventivní návštěvy, poznat jejich účel a průběh, zjistit, jaká zařízení ochránce navštěvuje, jak probíhá jejich výběr a jaká je podoba výstupu z návštěvy. V závěru pak prezentuji některé z poznatků z návštěv, které proběhly v loňském roce, a plán návštěv na tento rok.
Veřejný ochránce práv vykonává v České republice několik působností. Chrání osoby před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy nebo jsou úřady nečinné [1]; přispívá k prosazování práva na rovné zacházení a k ochraně před diskriminací [2]; systematicky se zabývá problematikou práv lidí se zdravotním postižením a jejich naplňováním [3]; provádí sledování zajištění cizinců a výkonu správního vyhoštění [4] a vykonává působnost ve věcech práva na volný pohyb občanů Evropské unie [5]. Krom toho rovněž působí jako tzv. národní preventivní mechanismus, v rámci jehož činnosti vykonává systematické návštěvy míst (zařízení), v nichž se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě.
Přijetím Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání [6] se Česká republika zavázala ke zřízení nezávislého orgánu, který bude provádět návštěvy míst, kde se nacházejí osoby omezené na svobodě. Tato působnost byla svěřena veřejnému ochránci práv, který od roku 2006 provádí systematické návštěvy míst, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou mocí nebo v důsledku závislosti na poskytované péči, s cílem posílit ochranu těchto osob před mučením, krutým, nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním a jiným špatným zacházením [7].
Při návštěvách v zařízeních ochránce zjišťuje, jak je s osobami omezenými na svobodě zacházeno. Snaží se zajistit respektování jejich základních práv a posílit jejich ochranu před tzv. špatným zacházením ze strany konkrétního zařízení. Špatným zacházením je třeba rozumět jednání, které nerespektuje lidskou důstojnost. Podle míry zásahu do lidské důstojnosti (nebo dokonce do tělesné integrity) může mít špatné zacházení konkrétně podobu mučení, krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, neúcty k člověku a jeho právům, nerespektování jeho sociální autonomie, soukromí nebo práva na spoluúčast v procesu rozhodování o jeho vlastním životě či zneužívání závislosti na poskytované péči nebo její prohlubování.
Formálně může špatné zacházení spočívat v porušování základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod nebo mezinárodními úmluvami či v překračování zákonů a podzákonných právních předpisů. Dále pak může spočívat rovněž v neplnění více či méně závazných instrukcí, pokynů, popřípadě standardů kvality zacházení, podpory a péče a dobré praxe. To v praxi znamená, že např. při návštěvě vězeňských zařízení ochránce vychází kromě právních předpisů a judikatury Evropského soudu pro lidská práva rovněž z doporučení obsažených v Evropských vězeňských pravidlech, ze Standardních minimálních pravidel OSN pro zacházení s vězni (the Nelson Mandela Rules) či standardů CPT (Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání).
Zařízení, ve kterých jsou prováděny návštěvy, jsou různorodá. Určující je skutečnost faktického omezení svobody člověka. Jedná se o zařízení veřejná (státní) i soukromá. Osoby jsou v nich umístěny na základě soudního či jiného rozhodnutí orgánu veřejné moci (např. věznice, policejní cely, výchovné ústavy) nebo je jejich omezení na svobodě důsledkem závislosti na poskytované péči (sem se řadí např. zařízení sociálních služeb, jako jsou domovy pro seniory, domovy pro osoby se zdravotním postižením či léčebny dlouhodobě nemocných).
Návštěvy probíhají zásadně neohlášeně a jejich provedení zajišťuje (na základě zadání ochránce) tým složený z právníků Kanceláře veřejného ochránce práv a externích spolupracovníků různých profesí (v závislosti na druhu navštíveného zařízení) [8]. Do zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy jezdí zejména speciální pedagogové a psychologové, do léčeben dlouhodobě nemocných lékaři a zdravotní sestry.
Nejprve se tým představí řediteli zařízení, kterému je vysvětlen účel a průběh návštěvy. Samotná návštěva je zpravidla vícedenní. Pracovníci Kanceláře mají oprávnění vstupovat do všech prostor zařízení, klást otázky zaměstnancům zařízení, vést rozhovory s osobami žijícími v zařízení bez přítomnosti dalších osob a nahlížet do veškeré dokumentace včetně zdravotnické [9].
Kam se pracovníci vydají, je určeno na základě předem stanoveného plánu na určitý časový úsek. Plán vychází z poznatků z praxe ochránce, získaných informací od veřejnosti či umístěných osob nebo z výsledků činnosti ostatních kontrolních mechanismů. Pokud to vybraný typ zařízení umožňuje, při výběru konkrétních navštívených zařízení ochránce zohledňuje i různé zřizovatele, lokaci zařízení (celé území ČR), různou velikost zařízení a podobně tak, aby výsledná zjištění poskytla co nejucelenější obraz o situaci v daném typu zařízení. Charakter návštěv je preventivní, s cílem působit do budoucna a zvyšovat standard péče o osoby žijící v těchto zařízeních.
Ochránce pořizuje zprávu z návštěvy, jejíž součástí mohou být návrhy opatření k nápravě [10]. Zpráva slouží k dialogu se zařízením a jako vodítko k prevenci nebo odstranění špatného zacházení. Zařízení je vyzváno, aby se ke zjištěním a navrhovaným doporučením vyjádřilo, tj. aby sdělilo, zda navržená opatření již realizovalo, či sdělilo termín jejich realizace, popřípadě navrhlo jejich alternativu. Ochránce je připraven se zabývat jím předloženými argumenty. V případě, že shledá vyjádření zařízení dostačující, vyrozumí jej o tom. Po ukončení vzájemné komunikace je zpráva z návštěvy zveřejněna v anonymizované podobě (s výjimkou jmen osob pověřených vedením zařízení), včetně obdrženého vyjádření, na internetových stránkách ochránce [11] a v databázi Evidence stanovisek ochránce ESO [12].
Po ukončení série návštěv zařízení určitého typu zveřejňuje veřejný ochránce práv svá zobecněná zjištění v tzv. souhrnné zprávě. V ní hodnotí aktuální stav, systémové i konkrétní nedostatky, uvádí příklady dobré praxe a vyzývá odpovědné orgány k nápravě či změně právní úpravy. Na základě svých poznatků formuluje též standardy zacházení s osobami, které by měly být jednotlivými typy zařízení dodržovány. Souhrnné zprávy jsou obdobně jako jednotlivé zprávy z návštěv zveřejňovány na internetových stránkách ochránce.
Jestliže zařízení, kde se nacházejí osoby omezené na svobodě (nebo orgán státní správy, do jehož působnosti toto zařízení patří), nesplní svou povinnost součinnosti s ochráncem nebo po zjištěném pochybení neprovede dostatečná opatření k nápravě, může ochránce o celé záležitosti informovat nadřízený úřad (není-li nadřízený úřad, pak vládu), případně informovat veřejnost [13]. Aby mohl sledovat, jak zařízení plní jeho doporučení, je rovněž oprávněn vykonat v zařízení následnou návštěvu.
Poznatky z navštívených zařízení svědčí o stálé přítomnosti rizikové praxe a absenci pojistek na dobré úrovni. V zařízeních cizinecké detence a u ústavního ochranného léčení chybí nezávislý dozor a ochrana před pokračováním případného zásahu do práv umístěných osob. Zvlášť neutěšená je situace v sociálních službách, kde chybí nezávislý stížnostní mechanismus, státní inspekce nemá přístup do části dokumentace pořizované poskytovateli služeb a chybí skutkové podstaty přestupků, což komplikuje postih ponižujícího zacházení. Obdobné platí i pro psychiatrickou péči.
V roce 2019 uplynulo 10 let od zavedení ochranného opatření zabezpečovací detence. V Česku fungují pro výkon zabezpečovací detence dvě zařízení; obě ochránce navštívil na přelomu roku 2017 a 2018. Zásadním zjištěním bylo, že se nedostatečně odlišují od zařízení pro výkon trestu odnětí svobody. Téměř veškerý kontakt odborných zaměstnanců s umístěnými osobami pak probíhal přes mříže; chovanci byli denně umístěni na cele až 16 hodin, o víkendu až 20 hodin.
Za zmínku stojí rovněž případ, kdy pracovníci Kanceláře narazili v jednom psychiatrickém zařízení na tzv. klecové lůžko (lůžko, které kompletně uzavírá kovová konstrukce – klec). Takový omezovací prostředek současný zákon nepřipouští a po léta jeho používání pracovníci Kanceláře nikde nezaznamenali. Ihned po návštěvě bylo klecové lůžko odstraněno.
V současnosti probíhá série návštěv vazebních věznic a zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy. Kromě toho probíhají průběžně návštěvy i dalších zařízení, k jejichž návštěvě je ochránce oprávněn. V letošním roce byla kromě souhrnné zprávy ze zabezpečovacích detencí vydána i souhrnná zpráva ze zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Představena bude rovněž i souhrnná zpráva obsahující zobecněné poznatky ze série návštěv domovů pro osoby se zdravotním postižením.
Osoby nacházející se v zařízeních, které ochránce navštěvuje, se ocitají v důsledku omezení na svobodě ve zranitelném postavení. Systematické návštěvy napomáhají odhalovat nedostatky a přispívat ke zlepšování zacházení s těmito osobami a podmínek, v nichž žijí.
Další informace o činnosti veřejného ochránce jako národního preventivního mechanismu i o jeho dalších působnostech naleznete na webových stránkách.
Autorka: Tereza Hanelová
Autorka pracuje jako právnička odboru dohledu nad osobami omezenými na svobodě v Kanceláři veřejného ochránce práv.
[1] Ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném ochránci práv“).
[2] Ustanovení § 1 odst. 5 zákona o veřejném ochránci práv.
[3] Ustanovení § 1 odst. 7 zákona o veřejném ochránci práv.
[4] Ustanovení § 1 odst. 6 zákona o veřejném ochránci práv.
[5] Ustanovení § 1 odst. 8 zákona o veřejném ochránci práv.
[6] Opční protokol k Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, č. 78/2006 Sb. m. s.
[7] Ustanovení § 1 odst. 3 a 4 zákona o veřejném ochránci práv.
[8] V souladu s ustanovením § 25 odst. 6 zákona o veřejném ochránci práv.
[9] V souladu s ustanovením § 21a ve spojení s ustanovením § 15 zákona o veřejném ochránci práv.
[10] Ustanovení § 21a odst. 3 a 4 zákona o veřejném ochránci práv.
[11] Veřejný ochránce práv – ombudsman [online]. Brno: © Kancelář veřejného ochránce práv [cit. 6. 12. 2019]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/ochrana-osob-omezenych-na-svobode/.
[12] Evidence stanovisek ochránce (ESO) je dostupná z: http://eso.ochrance.cz/Vyhledavani/Search.
[13] Tzv. sankční opatření, u kterých se postupuje obdobně podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv.
Ve Francii právě za velkého zájmu médií probíhá trestní proces s mužem, který po dlouhá léta na internetu nabízel svou zdrogovanou manželku jiným mužům. Tato žena teď trvá na tom, aby bylo řízení veřejné a vyburcovalo...
Ve výuce dějepisu si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek právních dokumentů. Mnozí si jistě vybaví Zlatou bulu sicilskou, Pragmatickou sankci, Versailleskou mírovou smlouvu či Mnichovskou dohodu. S řadou důležitých...
