Přístup k internetu jako základní lidské právo

Přestože je internet prostředkem pro páchání kybernetických útoků nebo šíření materiálu zachycujícího sexuální zneužívání dětí, přináší společnosti zejména obrovské výhody. I přes to však v současné době zhruba 4 miliardy lidí (cca 60 % světové populace) přístup k internetu nemají. V zemích jako Čína, Rusko nebo Írán je internet předmětem blokace, filtrování a cenzury. V západní společnosti je přitom život bez internetu takřka nepředstavitelný a z lidskoprávního pohledu je internet jakýmsi katalyzátorem některých základních práv.

Stejně jako všechny právní normy jsou i základní lidská práva společenským konstruktem. K jejich uznávání a dodržování se státy zpravidla zavazují prostřednictvím mezinárodních smluv a rovněž ve svých ústavách. Význam internetu a přístupu k němu si dnes některé státy uvědomují a reflektují to ve svých vnitrostátních právních řádech. Například Estonsko v roce 2000 přijalo zákon o telekomunikacích, podle kterého by měl být internet univerzálně přístupný všem jeho uživatelům bez ohledu na jejich zeměpisnou polohu a také za jednotnou cenu. Finsko a Španělsko šly ještě dále. Podle tamního zákona musí být každé širokopásmové připojení (například Wi-Fi nebo ADSL) poskytováno v rychlosti minimálně 1 Mb/s. Na úrovni práva EU pak nalezneme směrnici o tzv. univerzální službě z roku 2002, jejímž cílem je mimo jiné zajistit, aby na území každého členského státu EU bylo připojení k Internetu dostupné pro každého – bez ohledu na jeho polohu a za dostupnou cenu.

Případ HADOPI

Jako základní právo byl přístup k internetu uznán v roce 2009 francouzským ústavním soudem (Conseil constitutionnel) v případu známém jako HADOPI. Předmětem řízení byl francouzský antipirátský zákon, podle kterého mohl nově vzniklý úřad po třech předchozích upozorněních „odstřihnout“ od internetu osobu, která přístup k internetu využila za účelem porušování autorského práva (například neoprávněné zpřístupňování děl). Ústavní soud v této věci uznal přístup k internetu jako základní právo a rozhodl, že o omezení přístupu osoby k internetu může rozhodnout pouze soud, nikoliv úřad.

Právo na přístup k internetu soud dovodil z francouzské ústavy z roku 1789 čl. 11, podle něhož je jedním z nejcennějších práv člověka právo na svobodné sdělování myšlenek a názorů. Podle soudu toto právo implikuje svobodný přístup ke komunikačním službám jako je internet. K tomuto závěru soud dospěl s ohledem na současný stav prostředků komunikace, vzhledem k obecnému rozvoji veřejných online komunikačních služeb a k významu těchto služeb pro účast na demokracii a vyjadřování vlastních myšlenek a názorů.

Francie na základě tohoto rozhodnutí přijala zákon HADOPI 2, který nadále umožňuje po třech předchozích upozorněních pozastavit přístup k internetu, avšak nově tak může učinit pouze soud. Tento zákon byl francouzským ústavním soudem schválen, přesto dodnes stále vyvolává kontroverze, tentokrát z pohledu ochrany osobních údajů. Podobný systém jako Francie v roce 2010 představilo i Spojené království či Nový Zéland.

Právo na přístup k internetu v mezinárodním měřítku

Přístup k internetové síti nemůže z povahy věci patřit k tradičním lidským právům, jakými jsou například právo na život, spravedlivý proces či soukromí. Nenalezneme ho proto v původních zněních mezinárodních dokumentů, které byly uzavírány dlouho před masivním rozšířením internetu.

Bez ohledu na možnost aktualizace těchto dokumentů však v současné době není v žádné mezinárodní lidskoprávní ani jiné smlouvě výslovně uznáno právo na přístup k internetu jako základní lidské právo. Skutečnost, že žádná mezinárodní smlouva výslovně neuznává právo na přístup k internetu, však neznamená konec diskuze. Přístup k internetu totiž může být chápán jako velmi významný prostředek, skrze který lidé vykonávají svá jiná základní práva. Z opačného pohledu tak může omezování přístupu k internetu znamenat zásah například do práva na informace či svobodu projevu.

Svoboda projevu a právo na informace

Příkladem omezení přístupu k internetu a tím pádem neoprávněným zásahem do jiných lidských práv je případ ve věci Yildirim proti Turecku, který v roce 2012 rozhodoval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen ESLP). V tomto případě turecký soud zablokoval přístup na webové stránky Google Sites, kde měl svou vlastní webovou prezentaci turecký občan, který čelil trestnímu stíhání za urážku památky Mustafy Kemala Atatürka, zakladatele a prvního prezidenta Turecké republiky vzniklé v roce 1923. Turecký soud nicméně zablokoval přístup na stránky Google Sites nejen trestně stíhanému, ale i všem ostatním. Stěžovatel Yildirim proto namítal, že ačkoliv neměl s trestním stíháním vůbec nic společného, byl mu zamezen přístup na jeho webovou prezentaci na Google Sites.

ESLP rozhodl, že plošnou blokací přístupu na stránky Google Sites bylo porušeno právo na svobodu projevu obsaženou v čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen EÚLP). Podle ESLP byl turecký soudní příkaz k blokaci arbitrární a bez možnosti dostatečného soudního přezkumu. Soud se podle ESLP ani nepokusil poměřovat zájmy různých osob a zkoumat, zda neexistuje méně radikální prostředek. Nakonec ESLP konstatoval, že se internet stal jedním z hlavních prostředků výkonu práva na informace a svobody projevu. Dále naznal, že omezení přístupu k internetu (jakožto zdroji informací) je možné, existuje-li striktní právní rámec, jež případnou blokaci upravuje.

O tři roky později se ESLP zabýval podobným případem opět z tureckého prostředí. Věc Cengiz a další proti Turecku se týkala stížnosti několika akademiků proti plošné blokaci přístupu na stránku YouTube. Ta byla v Turecku zablokována soudem z důvodu, že se na ní nacházela videa, která podle tamního zákona urážela památku Atatürka. ESLP konstatoval, že YouTube je platformou umožňující šíření informací politické a sociální povahy. Její blokace má za důsledek nemožnost přístupu k určitým informacím jiným způsobem. ESLP také zmínil, že YouTube slouží k šíření takzvaného občanského žurnalismu, který může šířit politické informace odlišné od těch, které šíří tradiční média. Tím, že turecký soud plošně zablokoval přístup na YouTube, tak zasáhl do práva stěžovatelů na přijímání a rozšiřování informací.

Svědčí toto právo i vězňům?

Z výše uvedených dvou případů řešených před ESLP plyne, že ačkoli není přístup k internetu uznán jako základní lidské právo, je významným katalyzátorem pro výkon jiných lidských práv. Platí přitom, že omezení přístupu k internetu často může snadno představovat zásah do práva na svobodu projevu a práva na informace. Problematickou otázkou zůstává, zda lze toto aplikovat i v případě vězňů, kteří zpravidla žádným přístupem k internetu nedisponují.

V USA je v současné době zhruba 2,3 milionů vězňů a žádný z nich nemá přístup k internetu. Někteří s okolním světem komunikují prostřednictvím e-mailů, které mohou napsat na svých tabletech, ale odesílány jsou centrálně přes věznici. Chelsea Manning, americká aktivistka, která byla v roce 2010 odsouzena k 35 letům[1] vězení za zveřejnění 700 tisíc vládních dokumentů na stránce WikiLeaks. Využívala internet prostřednictvím svých známých tak, že jim po telefonu diktovala články a oni je poté zveřejňovali online.

V některých státech USA je dokonce zakázané, aby za vězně jeho přátelé nebo rodina přidávali příspěvky na jeho facebookový účet. Za porušení zákazu přístupu k internetu hrozí vězňům tvrdé kázeňské tresty. Je tento striktní přístup ale skutečně efektivní?

Smysl trestu odnětí svobody totiž tkví zejména v nápravě pachatele a je v zájmu společnosti, aby se odsouzený po odpykání trestů odnětí svobody vrátil a začlenil do společnosti. Jsou-li však vězni de facto odříznuti od okolního světa, nebude to znamenat náročnější návrat do společnosti? Této skutečnosti jsou si některé americké státy vědomy: ve svých věznicích zavádějí tablety částečně připojené k internetu obsahující různé aplikace (jako například e-mailový klient, čtečka e-knih, hudební přehrávač, ale také edukativní videa). Sledováním naučných videí a vyplňováním testů mohou vězni získávat body, které mohou utratit např. za hraní her. Tyto tablety ale zejména umožňují vězňům sledovat sítě, posílat e-maily či nahrávat a posílat videa svým známým (leč mnohdy za velmi vysoké ceny). Tyto aktivity online jsou však přísně kontrolovány a plný přístup k internetu vězňům není umožněn. Hlavním důvodem je obava z vyhrožování obětem či jejich obtěžování, páchání zločinů online nebo např. organizace dodávek zakázaného zboží do věznice.

Přístupem k internetu pro vězně se zabýval také ESLP ve svých dvou případech. První, Kalda proti Estonsku z ledna roku 2016, se týkal odmítnutí přístupu ke stránce HUDOC, která je spravována Radou Evropy a obsahuje databázi rozhodnutí ESLP, a ke státní estonské stránce obsahující překlady některých rozhodnutí ESLP. V Estonsku přitom existovalo zákonné ustanovení, podle kterého měli vězni mít přístup k oficiálním online databázím právních předpisů a soudních rozhodnutí prostřednictvím vězeňských počítačů a pod dohledem.

ESLP nejprve zdůraznil, že čl. 10 EÚLP (právo na informace a svobodu projevu) neznamená obecnou povinnost státu poskytnout přístup k internetu nebo specifickým webovým stránkám pro vězně. Soud také zmínil, že „Přístup k internetu je stále více chápan jako právo a objevují se hlasy žádající vypracování účinných politik pro dosažení univerzálního přístupu k Internetu a překonání digitální propasti.“ ESLP dále uznal, že internet hraje důležitou roli v každodenním životě lidí, a že se neustále zvyšuje množství služeb a informací přístupných pouze na internetu. V tomto případě bylo podle ESLP porušeno právo vězně přijímat informace. Argument, že zákaz přístupu k uvedeným stránkám byl odůvodněn bezpečnostním rizikem, nebyl podle ESLP dostatečně podložen.

Druhým případem projednávaným před ESLP se stal případ Jankovskis proti Litvě z roku 2017. ESLP zde potvrdil rozsudek ve věci Kalda proti Estonsku, když řekl, že odmítnutí přístupu vězně k webové stránce provozované litevským Ministerstvem pro vzdělání a vědu, která obsahuje informace o vzdělávacích programech, porušilo jeho právo přijímat informace.

Právo na přístup k internetu v neprávních dokumentech

Jak vidíme, z nedávných rozhodnutí ESLP vyplývá, že přístup k internetu je důležitou součástí jiných lidských práv, přestože jako samostatné lidské právo uznáno na mezinárodněprávní úrovni není. Jako takový je zejména v posledních pár letech přístup k internetu častým předmětem diskuzí na mezinárodní politické úrovni.

Zvláštní zpravodaj David Kaye zdůrazňuje ve své zprávě pro Radu OSN pro lidská práva z loňského roku důležitou funkci internetu v souvislosti se svobodou projevu. Poukazuje na bezprecedentní zákazy přístupu k internetu ze strany některých států. Tyto podle Davida Kaye omezují sami nebo prostřednictvím třetích stran přístup k internetu například v dobách občanských nepokojů a demonstrací.

Podle Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. CM/Rec(2014)6 by uživatelé neměli být proti své vůli odpojeni od internetu vyjma případů, kdy tak rozhodne soud nebo kdy to vyplývá ze smlouvy (např. nezaplacení za službu). Přístup k internetu by měl být dostupný a nediskriminatorní a každý uživatel by měl mít přístup k co nejvíce obsahu na internetu. Dle Doporučení by se měl stát rozumnými prostředky pokusit zajistit přístup k internetu pro obyvatele žijící ve venkovských a geograficky odlehlých oblastech, i pro obyvatele s nízkým příjmem, se speciálními potřebami nebo s postižením.

Přístup k internetové infrastruktuře

Přístup k internetu lze chápat jako přístup k jeho obsahu, ale také jako přístup k technické infrastruktuře, díky které se lze k internetu připojit. Přestože je internet nezbytnou součástí moderní společnosti, je přístupný jen zhruba 40 % populace.[2] Pro lidi je to však možnost, jak se například dostat k edukativním informacím.

Podle zvláštního zpravodaje OSN Franka La Rueho internet podporuje ekonomický rozvoj a výkon velké škály lidských práv, přičemž určité skupiny osob a rozvíjející se státy zůstávají uvězněny v takzvané digitální propasti. Přístup k internetu je podle La Rueho kritickým pro boj s nerovností. Je podstatný pro přijímání informací, účast na veřejných debatách týkajících se sociálních, ekonomických a politických změn a pro zlepšení stávající situace.

Neutěšující situaci, kdy více než polovina světové populace nemá přístup k internetu, se snaží napravit například Google se svým projektem Loon. Ten se zaměřuje na pokrytí méně rozvinutých oblastí světa připojením k internetu pomocí výškových balónů. Pro Google je to samozřejmě investice do budoucích uživatelů jeho služeb, ale tamním obyvatelům se tím naskýtá možnost využívat nespočetné výhody této celosvětové komunikační sítě.

Za zmínku stojí také projekt vlády Baracka Obamy ConnectHome z roku 2015, na základě kterého mělo být k internetu připojeno zadarmo či za velmi nízkou cenu na 275 tisíc domovů v USA. Co se týče OSN, v roce 2015 přijalo generální shromáždění rezoluci nazvanou „Transformace našeho světa: agenda pro udržitelný rozvoj 2030.“ Dle této rezoluce státy chtějí výrazně zvýšit přístup k informačním a komunikačním technologiím a snažit se poskytnout univerzální a dostupné připojení k síti v nejméně rozvinutých státech do roku 2020.

Dočká se „základní právo na internet“ plošného uznání?

Vzhledem ke stále narůstajícímu významu internetu však není vyloučeno, že se v brzké době setkáme s legislativními snahami minimálně na regionální úrovni (v případě jednotlivých států či organizací jako EU) uznat přístup k internetu jako základní lidské právo. Důsledkem toho by bylo povinností států zajistit možnost výkonu tohoto práva (například zaváděním technické infrastruktury) a zdržet se zásahů do tohoto práva (tedy kupříkladu blokací některých webových stránek).

Jednalo by se o velmi odvážný krok, jehož realizace vyvolává mnoho otázek. V některých státech si lze se současnou perspektivou těžko představit, že se tak stane. Je ale třeba mít na mysli, že omezenost přístupu k internetu některým skupinám populace může představovat prohlubování ekonomické a digitální propasti. Naopak jeho podpora může přinést možnosti přístupu ke vzdělávacím, zdravotním či politickým informacím, čímž může podpořit jak vzdělanost a prosperitu společnosti, tak i úroveň demokracie.

Autor: Jaroslav Hroch

[1] V lednu roku 2017 jí byl trest snížen na 7 let prezidentem Obamou.

[2] http://www.internetlivestats.com/internet-users/