V praxi je internet často jediným prostředkem pro výkon některých základních lidských práv. V případě jeho absence může docházet k prohlubování sociálních a ekonomických nerovností. Nabízí se proto otázka, zda přístup k internetu není samostatným lidským právem – stejně jako například právo na život nebo právo na svobodu projevu.
Tento článek je zkrácenou verzí. Celý článek s podrobnější analýzou je dostupný zde.
Internet slouží pro účely obchodních či sociálních interakcí. Jeho prostřednictvím lidé sdělují světu své postoje, názory a myšlenky a přijímají informace. Přes jeho nespornou důležitost je obsah na internetu často předmětem blokace. Problémem je i nedostatečná technická infrastruktura. K síti má v současné době přístup pouze zhruba 40 % světové populace.
Některé státy již před řadou let reflektovaly skutečnost, že internet hraje nezaměnitelnou a důležitou roli ve společnosti. Například Estonsko v roce 2000 uzákonilo, že alespoň nějaké připojení k internetu by mělo být univerzálně dostupné všem uživatelům za jednotnou cenu a bez ohledu na jejich zeměpisnou polohu. Státy jako Finsko a Španělsko šly ještě dál a podle tamních zákonů musí být každé širokopásmové připojení (např. Wi-Fi nebo ADSL) poskytováno v rychlosti minimálně 1 Mb/s.
Francouzský ústavní soud ve svém rozhodnutí posuzoval zákon, podle kterého mohl nově vzniklý úřad s názvem HADOPI po třech upozorněních „odstřihnout“ uživatele od internetu, užíval-li jej k porušování autorských práv (například neoprávněným zpřístupňováním děl). Ve svém rozhodnutí v roce 2009 Ústavní soud Francie uvedl, že přístup k internetu je základním lidským právem, které vyplývá z práva obsaženého ve francouzské ústavě z roku 1789, a to práva na svobodné sdělení myšlenek a názorů.
Na úrovni práva Evropské unie nalezneme směrnici o tzv. univerzální službě z roku 2002, jejímž cílem je mimo jiné zajistit, aby na území každého členského státu EU bylo připojení k internetu dostupné pro každého – bez ohledu na jeho polohu a za dostupnou cenu. Jako takový však přístup k internetu za základní právo považován není. To platí i na mezinárodněprávní úrovni. V posledních letech byl sice přístup k internetu předmětem mezinárodních politických diskuzí, jako lidské právo ale doposud nebyl mezinárodním právem uznán. Debata o lidskoprávním rozměru přístupu k internetu však tímto nekončí.
Z rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva vyplývá (Cengiz a další proti Turecku), že přístup k internetu samostatným lidským právem není, ale pro svoji důležitost představuje často jediný prostředek pro realizaci jiných základních práv. Je-li tak například blokován přístup k nějaké webové stránce, může to představovat neoprávněný zásah do práva na informace či svobodu projevu.
Široké pojetí práva na přístup k internetu s sebou přináší celou řadu problematických aspektů. Zajímavá je například otázka, zda představuje zásah do základních práv situace, kdy stát nezajistí přístup k internetu vězňům. V obecné rovině jsou vězni zpravidla omezeni na mnohých svých právech.
V USA je v současné době zhruba 2,3 milionů osob umístěných ve věznicích. Žádný z nich přitom nemá zcela volný přístup k internetu. Někteří s okolním světem komunikují prostřednictvím e-mailů, které mohou napsat na svých tabletech. Odesílány jsou však centrálně přes věznici (a tudíž pod jejím dohledem).
V některých státech USA je dokonce zakázané, aby za vězně jeho přátelé nebo rodina přidávali příspěvky na jeho facebookový účet. Za porušení tohoto zákazu hrozí vězňům tvrdé kázeňské tresty. Je však tento striktní přístup skutečně efektivní? Smyslem trestu je přeci zejména náprava pachatele. Je v zájmu společnosti, aby se odsouzený po odpykání trestu odnětí svobody do společnosti vrátil a úspěšně začlenil. Jsou-li však vězni de facto odříznuti od okolního světa, nebude to pro ně znamenat náročnější návrat do společnosti?
V USA se tak v poslední době objevují iniciativy za změnu současného stavu. V některých věznicích se vězni těší již alespoň částečnému přístupu k síti. Plný přístup k internetu však vězňům stále není umožněn. Hlavním důvodem je obava z vyhrožování obětem či jejich obtěžování, páchání zločinů online nebo například organizace dodávek zakázaného zboží do věznice.
Samotný přístup k síti má v současné době zhruba jen 40 % světové populace. Tuto situaci se snaží napravit některé soukromé projekty (Google Loon) nebo státní iniciativy (Obamův ConnectHome). Existuje například i rezoluce OSN nazvaná „Transformace našeho světa: agenda pro udržitelný rozvoj 2030,“ jejímž cílem je do roku 2020 zvýšit dostupnost internetu v méně rozvinutých státech a pro sociálně slabší skupiny.
Vzhledem ke stále narůstajícímu významu internetu však není vyloučeno, že se v brzké době setkáme s legislativními snahami (minimálně na regionální úrovni) uznat přístup k internetu jako základní lidské právo. Důsledkem toho by byla povinnost států na jedné straně zajistit výkon tohoto práva, například zavedením technické infrastruktury, a na straně druhé povinnost zdržet se zásahů do tohoto práva – například blokací některých webových stránek.
Jednalo by se bezesporu o velmi odvážný krok, který by vyvolal mnoho otázek. V některých státech si lze se současnou perspektivou jen těžko představit, že se tak skutečně stane. Je ale třeba mít na mysli, že omezení přístupu k internetu některým skupinám populace může v konečném důsledku vyústit v prohlubování ekonomické a digitální propasti. Aktivní podpora přístupu k internetu naopak může přinést vyšší dostupnost vzdělávacích, zdravotních či politických informací. Tímto způsobem je možné podpořit jak vzdělanost a prosperitu společnosti, tak posílit úroveň demokracie.
Ve Francii právě za velkého zájmu médií probíhá trestní proces s mužem, který po dlouhá léta na internetu nabízel svou zdrogovanou manželku jiným mužům. Tato žena teď trvá na tom, aby bylo řízení veřejné a vyburcovalo...
Ve výuce dějepisu si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek právních dokumentů. Mnozí si jistě vybaví Zlatou bulu sicilskou, Pragmatickou sankci, Versailleskou mírovou smlouvu či Mnichovskou dohodu. S řadou důležitých...
