Stať o vlastnictví nebeských těles

Nebudu jej dále napínat: žádné.

Ale zatímco například lidské srdce nemůže být předmětem zcizování, protože v právním smyslu vůbec není věcí [1], Měsíc a pozemky na něm mezi věci určitě počítat lze [2] - jsou však vyloučeny z vlastnictví. Alespoň tak to praví článek II Kosmické smlouvy [3], jednoho z mála pramenů vesmírného práva v českém právním řádu.

Ovšem ještě před ním článek I mluví o tom, že “Kosmický prostor… je volný pro výzkum a využívání všemi státy bez jakékoli diskriminace.” V současné době je předmětem právních sporů, zda se zákaz přivlastňování nebeských těles vztahuje i na materiály z nich dobyté, neboť i tak si lze ono „využívání” vyložit. Tímto výkladem se nepochybně inspirovaly Spojené státy, jejichž federální zákonodárný sbor v r. 2015 přijal tzv. Commercial Space Launch Competitiveness Act [4], který ve svých závěrečných ustanoveních tuto myšlenku doslova akcentuje:

„(Sec. 402) (...) A U.S. citizen engaged in commercial recovery of an asteroid resource or a space resource shall be entitled to any asteroid resource or space resource obtained, including to possess, own, transport, use, and sell it according to applicable law, including U.S. international obligations.

(Sec. 403) It is the sense of Congress that the United States does not, by enactment of this Act, assert sovereignty or sovereign or exclusive rights or jurisdiction over, or ownership of, any celestial body.”

Obiter dictum poznamenejme, že takový Vatikán Kosmickou dohodu po podpisu nikdy formálně neratifikoval [5]. Teoreticky tak nejmenší stát planety může v budoucnu mocně expandovat na nové světy.

Zpět k věci: český zákonodárce jako by na dobývání nových dálav vůbec nemyslel. Při zběžném vyhledání slova „vesmír” v oblíbeném právním informačním systému tazatel obdrží mnoho výsledků: schvalovací vyhlášku ministerstva školství o publikaci „Země ve vesmíru”; rozsudek krajského soudu o událostech při kině Vesmír; zákon o odpadech a výjimku z povinné recyklace pro baterie instalované na družicích; ale nic, co by jakkoli připomínalo úpravu samotných právních poměrů mimo tuto planetu.

Nezbývá tak, než se řídit mezinárodní smlouvou a zásadou dovolenosti nezakázaného jednání a případné otázky zodpovídat za komparatistické argumentační podpory zahraniční právní úpravy; vlastnictví pozemku na Měsíci nyní možné není. Držitel certifikátu o mimozemském vlastnictví je držitelem toliko tohoto certifikátu, žertovného předmětu.

Možná by člověk mohl postavit na Měsíci hotel; ale s tržbou ať nepočítá, neboť podle článku XII Kosmické dohody je povinen přijmout ve svém vesmírném zařízení návštěvu delegace jiné smluvní strany. Snad by bylo praktičtější postavit si na nejbližším souputníku Zeměkoule chatu, u té jeden s výdělkem alespoň nepočítá. Anebo důl, ale to by pak zase nebylo kam jezdit na víkend. Je zjevné, že vesmírné právo čekají ještě bouřlivé proměny.

Autor: Marek Tesař

[1] § 493 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[2] § 489 ibid. Autor byl konfrontován s názorem, že nebeská tělesa nemohou být hmotnou věcí v právním slova smyslu, neboť nenaplňují požadavek ovladatelnosti lidskou mocí, stanovený civilním kodexem v § 496 odst 2. Ovšem zde si dozajista můžeme vypomoci analogií; neboť v čem se liší Měsíc od vzdáleného ostrova? Ani ostrovem z místa na místo pohnout nelze. Argumentovat, že ostrov není věcí, by bylo zhůvěřilé.

[3] Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 40/1968 Sb., o Smlouvě o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles (dále jen “Kosmická smlouva”). Kosmická smlouva představuje základní úpravu mezinárodních vztahů ve vesmíru; mimo jiné zakotvuje zákaz využívání kosmu k vojenským účelům, stanovuje pravidlo vzájemné pomoci vesmírných cestovatelů a ctí zásadu, že vlastnictví vesmírných stanic a zařízení ve vesmíru není jejich opuštěním Země ani návratem na ni nijak dotčeno.

[4] 114-90 U.S.C. (Případnou chybu v citování cizích pramenů práva čtenář ať, prosím, promine.)

[5] http://disarmament.un.org/treaties/t/outer_space