Dědictví s mezinárodním prvkem: pět problematických aspektů

Hned na úvod lze uvést několik nikoliv výjimečných situací, v nichž existuje mezinárodní prvek.

• Ukrajinský státní příslušník bydlel ve svém bytě a zemřel v Českém Těšíně, pracoval však v Polsku a bankovní účet měl v České republice.
• Český podnikatel koupil hotelový komplex v Itálii. Zemřel ve své vile v Dobřichovicích.
• Český lékař po absolvování vysoké školy bydlel a pracoval v Rakousku. Svůj volný čas trávil v České republice, kde také zemřel.

Soud pověří soudního komisaře projednáním pozůstalosti po těchto zůstavitelích, neboť všichni zemřeli na území České republiky.

Jaký právní předpis použít?

Soudní komisař se nejprve musí zabývat otázkou, jaký právní předpis obsahující normy mezinárodního práva soukromého a procesního použije k určení, zda je oprávněn a povinen danou věc projednat (mezinárodní pravomoc) a podle kterého právního řádu rozhodne (rozhodné právo).

Normy mezinárodního práva soukromého a procesního, které upravují dědictví s mezinárodním prvkem, jsou obsaženy v nařízení o dědictví, dvoustranných[1] a mnohostranných[2] mezinárodních smlouvách a zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. [3]

Na tentýž právní poměr tak může dopadat více právních předpisů, a proto je nutné osvětlit jejich aplikační hierarchii. Vzájemný vztah pramenů upravuje Ústava i samotné předpisy.[4] Nejproblematičtější je však vztah nařízení o dědictví a mezinárodních smluv.

Nařízení o dědictví je pramenem evropského mezinárodního práva soukromého a procesního a má aplikační přednost před mezinárodními smlouvami uzavřenými výlučně mezi členskými státy. Smlouvy se použijí nadále v oblastech, které nařízení o dědictví neupravuje (například ústní forma závěti). Naopak mezinárodní smlouva má přednost před nařízením o dědictví ve vztahu mezi členským státem a třetím státem.[5]

V prvním případě, tedy úmrtí ukrajinského státního příslušníka v Českém Těšíně, bude relevantní smlouva o právní pomoci uzavřená mezi Českou republikou a Ukrajinou (dále jen „Smlouva s Ukrajinou“).[6] Přes existenci dvoustranných smluv o právní pomoci uzavřených s Italskou i Rakouskou republikou v druhém a třetím případě bude soudní komisař postupovat podle nařízení o dědictví, protože nařízení o dědictví má aplikační přednost před těmito smlouvami.

Úmrtí zůstavitelů z nečlenských států není málo, soudní komisař se tedy neobejde bez znalosti mezinárodních smluv uzavřených s nečlenskými státy. Mezinárodní smlouvy se liší od nařízení o dědictví nejen svou povahou, ale i některými principy.

Jedno nebo více řízení?

Mezinárodní smlouvy uzavírané v oblasti justiční spolupráce ve věcech civilních často obsahují odlišná jurisdikční kritéria pro věci movité a nemovité. Zatímco o nemovitých věcech budou rozhodovat orgány státu, kde se nemovitosti nachází, o movitých věcech rozhodnou orgány státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem nebo v němž měl obvyklý pobyt v době své smrti. Vlastnil-li zůstavitel věci, které se nacházejí v různých státech, bude probíhat více pozůstalostních řízení. Naopak nařízení o dědictví vychází z principu jednoho pozůstalostního řízení, tedy orgány jednoho členského státu rozhodnou o pozůstalostním majetku jako celku bez ohledu na to, kde se tento majetek nachází.

Oba přístupy mají své výhody i nevýhody. U jednoho dědického řízení jde například o nesnáze se zjišťováním informací o věcech nacházejících se v jiném státě, nebezpečí paralelního řízení či odepření uznání a výkonu rozhodnutí ve státě, který není členem Evropské unie. U více dědických řízeních je rizikem například nepraktičnost a nákladnost. Právní nástupci zůstavitele totiž musí komunikovat a případně se i účastnit více dědických řízeních v různých státech.

Totéž se týká i rozhodného práva. V souvislosti s ním mluvíme o jednotném a štěpeném dědickém statutu. První znamená, že na všechny otázky by se mělo použít jedno rozhodné právo. Druhý vyjadřuje, že se rozhodné právo může lišit v závislosti na povaze věcí (movité/nemovité) nebo i práv, které jsou součástí pozůstalosti. Zatímco nařízení o dědictví vychází z jednotného statutu, mezinárodní smlouvy i vnitrostátní předpisy obsahují statut štěpený.[7]

V případě úmrtí ukrajinského státního příslušníka mají podle článku 41 Smlouvy s Ukrajinou pravomoc k projednání dědictví u movitého majetku justiční orgány smluvní strany, jejímž občanem byl zůstavitel v době úmrtí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tedy ukrajinské orgány. Naopak pravomoc k projednání dědictví u nemovitého majetku, mají justiční orgány státu, na jehož území se nemovitost nachází. V našem případě o bytové jednotce v Českém Těšíně rozhodne český notář. Podobná situace nastává i u rozhodného práva, kdy o peněžním zůstatku na bankovním účtu vedeném v České republice rozhodne ukrajinský orgán veřejné moci podle ukrajinského práva. O bytové jednotce v Českém Těšíně se rozhodne podle českého práva.[8]

Naopak ve druhém případě zesnulého českého podnikatele bude soudní komisař vycházet ze skutečnosti, že se obvyklý pobyt zůstavitele nacházel v době jeho smrti v České republice a rozhodne podle článku 4 nařízení o dědictví o pozůstalosti jako celku, tedy i o nemovitém majetku v Itálii. Soudní komisař na základě článku 21 odst. 1 nařízení o dědictví použije české právo.

Princip více dědických řízeních je spojen s principem štěpeného dědického statutu (první případ ukrajinského státního příslušníka). Naopak s principem jednoho pozůstalostního řízení je spojen princip jednotného dědického statutu (druhý případ českého státního příslušníka s majetkem v Itálii). Oba přístupy se snaží o zachování jednoty sudiště a rozhodného práva.

Vlastní nebo cizí právo?

Nařízení o dědictví i mezinárodní smlouvy se zakládají na principu jednoty sudiště a rozhodného práva (forum et ius). Tento princip vyjadřuje, že příslušný orgán by měl rozhodovat podle svého práva. Český soudní komisař s mezinárodní pravomocí bude postupovat podle českých procesních norem[9] i podle českých hmotněprávních norem. Jednota však nebude zachována vždy.

Ve druhém případě o pozůstalosti českého podnikatele rozhodne český soudní komisař podle českého práva, a to jak o pozůstalostním majetku v České republice, tak o pozůstalostním majetku v Itálii. Použije se tedy princip jednoho pozůstalostního řízení, jednotného dědického statutu a bude zachována i jednota sudiště a rozhodného práva. Takových případů je většina.

Ovšem může dojít i k situaci, kdy zůstavitel neměl v době smrti obvyklý pobyt v členském státě ani nezvolil rozhodné právo podle článku 22 nařízení o dědictví, takže se k založení mezinárodní pravomoci použije článek 10 nebo 11 nařízení o dědictví. Rozhodovat o pozůstalosti bude příslušný orgán členského státu, avšak rozhodným právem bude právo státu, v němž měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti. Tedy právo třetího státu.[10]

V těchto případech mohou nastat aplikační problémy, neboť soudní komisař bude postupovat podle české procesní úpravy a hmotného práva třetího státu. Tyto nemusí být kompatibilní, cizí hmotné právo může být realizováno pouze na základě procesní úpravy, která však v České republice chybí, a naopak.

Ve spolupráci s mezinárodním odborem civilním Ministerstva spravedlnosti dochází k zjištění obsahu cizího hmotného práva. Cizí právo by se mělo používat stejně, jak se používá ve státě původu. To znamená, že český notář musí přihlédnout nejen ke konkrétnímu ustanovení, ale také k jeho systematickému zařazení, interpretaci dle judikatury a doktríny, případně k dalším souvisejícím ustanovením cizího právního řádu. Ustanovení § 23 zákona o mezinárodním právu soukromém také stanoví, že nepodaří-li se v přiměřené době zjistit obsah cizího práva, použije se právo české.

Řešení nabízí i článek 21 odst. 2 nařízení o dědictví. Český soudní komisař může tvrdit, a své tvrzení by měl i odůvodnit, že je daná věc úžeji spojena s Českou republikou, a proto bude aplikovat českou hmotněprávní úpravu.

Co je obvyklý pobyt?

Již několikrát byl zmíněn obvyklý pobyt, co si však pod tímto pojmem představit?

Problematika obvyklého pobytu je velmi zajímavá, neboť jde o poměrně často užívané jurisdikční kritérium a hraniční určovatel (podle článku 4 nařízení o dědictví je k projednání pozůstalosti příslušný stát obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti) a zároveň není obvyklý pobyt fyzických osob jednoznačně definován.[11] Nicméně existují interpretační vodítka v bodě 23 a 24 odůvodnění nařízení o dědictví, rozhodnutích Soudního dvora, doktríně i soft law. Obecně lze uvést následující definici: „obvyklý pobyt představuje faktický vztah k určitému místu a musí být určen na základě posouzení všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě“.[12]

Obvyklý pobyt se posuzuje nezávisle na vnitrostátní právní úpravě (autonomně). Důležitá je fyzická přítomnost zůstavitele v daném státě a jeho psychický vztah k místu. Zohledňuje se život zůstavitele v několika letech před jeho smrtí, a to zejména délka jeho pobytu na území (žádný předpis nevymezuje, jak dlouho by měla osoba na území státu pobývat, aby tam měla obvyklý pobyt), důvody pobytu (například nucený pobyt nezakládá obvyklý pobyt) i znalost jazyka (umožňuje lepší sociální integraci) a přítomnost blízkých osob, výkon volnočasových aktivit. Pokud není možné ani takto zjistit místo obvyklého pobytu zůstavitele, přihlédne se také k jeho státní příslušnost a poloze majetku.[13]

Ve třetím případě se obvyklý pobyt českého státního příslušníka nachází v Rakousku, protože pracoval a bydlel v Rakousku a do České republiky jezdil pouze na návštěvu. K projednání pozůstalosti tedy budou příslušné rakouské orgány veřejné moci, pokud dojdou k závěru, že měl tento český státní příslušník obvyklý pobyt v době smrti v Rakousku.

Zůstavitel může mít v době své smrti pouze jeden obvyklý pobyt,[14] který nemusí být jednoduché určit. Příkladem lze uvést situaci, kdy zůstavitel vykonává práci ve více státech, přičemž ani v jednom z nich nemá rodinu ani k němu nemá jiný bližší vztah, může být také státním příslušníkem ve více členských státech. I takové situace jsou posuzovány ad hoc.

Příručka ENN HANDBOOK SUCCESION[15] vytvořená Radou notariátů Evropské unie uvádí základní modelové situace, které umožňují příslušným orgánům členských států lépe ukotvit obvyklý pobyt zůstavitele. Například francouzský státní příslušník si na důchod zakoupil nemovitost v Portugalsku, stále však 8 až 9 měsíců v roce tráví ve Francii, zbytek roku je v Portugalsku. Vzhledem k tomu, že delší časový úsek tráví ve Francii, jeho pobyt zde vykazuje stálost, v Portugalsku je kratší časové období, má obvyklý pobyt ve Francii.

Existuje názor, podle kterého by měl být obvyklý pobyt fyzických osob jednoznačně definován. S ohledem na jeho fakticitu s ním nelze souhlasit. Obvyklý pobyt právě naopak je jakýmsi ukazatelem jedinečnosti, centra zájmu zůstavitele, a má zajistit skutečnou vazbu mezi danou dědickou věcí a členským státem.[16] Vždy je potřeba zohlednit konkrétní atributy jednotlivce, proto není možné jej přesně definovat.

(Ne)výhodné Evropské dědické osvědčení?

Po určení mezinárodní pravomoci a rozhodného práva soudní komisař postupuje podle vnitrostátního práva. Normy mezinárodního práva procesního se objevují na scéně typicky až po skončení řízení.

Evropské dědické osvědčení (dále také jen „EDO“)[17] bylo zavedeno nařízením o dědictví a slouží k prokázání statusu, práv nebo pravomocí dědiců, odkazovníků, správců pozůstalosti a vykonavatelů závěti.[18] EDO osvědčuje práva k nemovitým a movitým věcem, například k rodinnému domu nebo bankovnímu účtu v zahraničí. Jde o důkazní prostředek sui generis.[19] Proč však vůbec žádat o jeho vydání?

Výhodou je, že není třeba předkládat zahraničnímu orgánu další dokumenty[20], které by musely projít procesem ověření.[21] Na základě předložení ověřené kopie EDO by v jiném členském státě, kde zůstavitel vlastnil majetek, mělo dojít k jeho vydání, případně přepisu, nebo by měla být umožněna dispozice s tímto majetkem právnímu nástupci zůstavitele. Tento model se však ukázal jako idealistický – členské státy totiž často vyžadují pro provedení úkonu další informace, které nemusí být v EDO uvedeny.

Před pěti lety v České republice probíhal případ týkající se EDO, které vydal německý soud a v němž nebyly specifikovány konkrétní nemovitosti. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že nařízení takovou povinnost neukládá a zůstavitel měl pouze jediného dědice. Podle českého katastru nemovitostí však nebylo možné EDO přijmout jako vkladovou listinu, právě pro nejasnou identifikaci nemovitosti. Nakonec tento případ skončil úspěšně, protože se změnila katastrální vyhláška a EDO bylo přijato.[22]

Nedostatečnost náležitostí EDO není v praxi výjimkou. Z rozhodnutí Soudního dvora ve věci C–354/21 ze dne 9. března 2023 vyplývá, že zahraniční orgán má právo žádat doplňující informace, které jsou vyžadovány vnitrostátním právem. Jsou-li informace obsažené v EDO nedostatečné, může například dojít k odmítnutí zápisu vlastnického práva dědice k nemovitosti pouze na základě předložené ověřené kopie EDO.

Přestože by orgány členských států měly spolupracovat a vzájemně se informovat o obligatorních náležitostech dokumentu, na základě něhož lze zapsat právo nebo předat věc právnímu nástupci zůstavitele, realita bude často jiná. Orgány totiž vyzývají k předložení dalších listin.[23] Zvolení cesty EDO nemusí být tedy vždy nejrychlejší a nejvýhodnější. Jaká jiná řešení můžeme využít?

Alternativní možnost představuje uznání a výkon rozhodnutí jednoho členského státu v jiném členském státě, například kde se nachází nemovitost, která je součástí pozůstalosti. Vydaná rozhodnutí[24] však nejprve musí projít procesem kontroly, tedy uznáním. Rozhodnutí soudu jednoho členského státu jsou podle článku 39 nařízení o dědictví uznávána v jiném členském státě bez zvláštního řízení. Nařízení o dědictví však vyžaduje vydání dokumentu – prohlášení vykonatelnosti, po němž nastává samotný výkon rozhodnutí podle vnitrostátních právních předpisů.

Další variantou je žádat o vydání vnitrostátního dědického osvědčení, které podle okolností jeho vydání může být považováno za veřejnou listinu.[25] Jako veřejná listina musí projít procesem uznání obdobně jako rozhodnutí, avšak jeho náležitosti nemusí být dostatečné, podobně jako u EDO. Tuto cestu tedy nelze doporučit.

Právním nástupcům českého podnikatele z druhého případu můžeme k prokázání jejich vlastnického práva k hotelovému komplexu v Itálii doporučit podání žádosti o vydání EDO v České republice. Mohou však pouze doufat, že české EDO bude v Itálii bez dalšího přijato a oni budou moci plně užívat svých vlastnických oprávnění.

Existují další výzvy? Máme řešení?

Dědictví s mezinárodním prvkem čelí mnoha dalším výzvám – například paralelní řízení, doručování písemností a informační deficit.

Přestože nařízení o dědictví obsahuje kaskádu pravidel, která by měla zamezit vedení paralelních řízeních v různých členských státech a následnému vydání rozporných rozhodnutí ve věci samé, stále takové případy existují. Navrhovaným řešením je vytvoření jednotného evropského registru probíhajících dědických řízení.[26]

V průběhu dědického řízení s mezinárodním prvkem, stejně jako v jiných řízeních, se doručují písemnosti[27] (například předvolání nebo rozhodnutí). Úpravu přeshraničního doručování písemností v Evropské unii obsahuje nařízení o doručování písemností. Právě doručování může zapříčinit prodloužení mnohdy komplikovaného řízení.

Dalším úskalím je i informační deficit, neochota spolupráce mezi orgány veřejné moci různých států i nedostatek vůle řešit dědické případy s mezinárodním prvkem. Často dochází i k nemožnosti dohledat právní nástupce zůstavitele a pozůstalostní majetek.

Problematickým aspektům dědictví s mezinárodním prvkem, především uplatňování nařízení o dědictví a případným návrhům jeho změn, by se měla věnovat zpráva Evropské Komise o uplatňování nařízení ze srpna letošního roku. Zda nás čeká jednotná definice obvyklého pobytu, změna náležitostí Evropského dědického osvědčení nebo zavedení registrů probíhajících dědických řízeních s mezinárodním prvkem, zatím nevíme, ale můžeme se těšit.

Shrnutí

Dědictví s mezinárodním prvkem se obdobně jako jiná právní odvětví potýká s řadou problematických otázek. Jednou z nich je vztah pramenů a odlišnost principů, na nichž jsou vystavěny. Jedno dědické řízení a jednotný dědický statut znamená, že příslušný orgán rozhoduje o pozůstalosti jako celku podle jednoho rozhodného práva (opakem jsou principy více dědických řízení a štěpený statut). Je-li takovým právem právo státu příslušného orgánu, lze hovořit o jednotě sudiště a rozhodného práva. Není-li jednota zachována, zjišťuje se obsah cizího hmotného práva, které se podle české právní úpravy používá stejně jako ve státě původu.

Soudní komisař v pozůstalostním řízení určuje mezinárodní pravomoc a rozhodné právo, přičemž základním jurisdikčním i hraničním určovatelem je faktické kritérium obvyklého pobytu, jež je třeba posuzovat vždy s ohledem na jedinečnost zůstavitele.

K prokázání práv a pravomocí právních nástupců v cizím státě slouží Evropské dědické osvědčení, které však pro nedostatek náležitostí nemusí stačit k přepsání nebo předání pozůstalostního majetku, proto lze uvažovat i o jeho alternativách – uznání a výkonu rozhodnutí ve věci samé a vnitrostátním dědickém osvědčení. Nejen tyto problematické aspekty by měla řešit zpráva Evropské komise o uplatňování nařízení.

[1] Například dvoustranná smlouva s Albánií, Vietnamem, Kubou, Sovětským svazem (uplatní se například ve vztahu k Ruské federaci, Bělorusku a Moldavsku), Mongolskem a Vietnamem.

[2] Například Haagská Úmluva o mezinárodní správě pozůstalosti, Haagská úmluva o právu použitelném na formu závětí (Česká republika není smluvní stranou této úmluvy), Haagská úmluva o právu rozhodném pro dědění majetku zemřelých osob (je pouze inspiračním zdrojem, dosud není platná).

[3] Ustanovení § 73a a násl. zákona o mezinárodním právu soukromém se použije pouze okrajově na otázky neupravené nařízením o dědictví či mezinárodními smlouvami.

[4] Není-li možné zjistit jejich vzájemný vztah, je třeba hledat řešení v primárním právu Evropské unie a mezinárodním právu veřejném. Rozehnalová, Naděžda a kol. Úvod do mezinárodního práva soukromého. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 74–76.

[5] Vztah pramenů upravuje bod 73 a 74 preambule nařízení o dědictví a článek 75 nařízení o dědictví.

[6] Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech.

[7] Bariatti, Stefania a kol. EU cross-border succession law. Cheltenham: Edward Elgar Publishing, 2022, s. 220–221.

[8] Článek 38 Smlouvy s Ukrajinou.

[9] Ustanovení § 8 zákona o mezinárodním právu soukromém.

[10] Rozhodné právo určené kolizní normou může být i právo třetího státu, kolizní normy působí tzv. erga omnes. Rozdíl plyne z odlišné osobní působnosti kolizních a procesních norem.

[11] Pojem obvyklý pobyt se nachází nejen v jiných nařízeních (někdy v podobě obvyklého bydliště – například v nařízení Brusel IIter, nařízení o evropském platebním rozkazu a nařízení Řím I), ale i v mezinárodních smlouvách a vnitrostátních předpisech. Kritérium obvyklého pobytu vniklo činností Haagské konference mezinárodního práva soukromého viz Drličková, Klára. Význam a pojetí obvyklého pobytu (nejen) v evropském mezinárodním právu soukromém a procesním. Habilitační přednáška. [online] Právník. 2021, roč. 160, č. 6, s. 466-476 [26. 6. 2025] https://www.ilaw.cas.cz/casopisy-a-knihy/casopisy/casopis-pravnik/archiv/2021/2021-6.html?a=3584 .

[12] Drličková, Klára. Význam a pojetí obvyklého pobytu (nejen) v evropském mezinárodním právu soukromém a procesním. Habilitační přednáška. [online] Právník. 2021, roč. 160, č. 6, s. 466-476 [26.6:2025] https://www.ilaw.cas.cz/casopisy-a-knihy/casopisy/casopis-pravnik/archiv/2021/2021-6.html?a=3584

[13] Martínez Barral, Maria. The CJEU Again on Notaries as “Courts”, National Certificates of Succession and More [online]. The European Association of Private International Law. 27. 3. 2020 [27. 6. 2025]. https://eapil.org/2020/03/27/the-saga-of-notaries-as-courts-and-national-certificates-of-succession-continues-at-the-ecj-and-more/

[14] Pfeiffer, Magdalena. Dědický statut – právo rozhodné pro přeshraniční dědické poměry, Praha: Wolters Kluwer, 2017. s. 31–34.

[15] Příručka je dostupná zde: https://www.notariesofeurope.eu/wp-content/uploads/2025/05/CNUE_Handbook-Successions_2025_EN_0006-1.pdf

[16] Bod 23 odůvodnění nařízení.

[17] Na žádost oprávněné osoby příslušný orgán vydá Evropské dědické osvědčení. Tato osoba pomocí ověřené kopie EDO prokazuje skutečnosti v něm uvedené po dobu 6 měsíců od jeho vydání. Podle české právní úpravy může EDO vydat do skončení řízení notář, který jej zpravidla vydá v den podání žádosti, a po skončení řízení soud, jemuž posouzení takové žádosti může trvat až několik týdnů. Viz článek 66 a násl. nařízení o dědictví a § 288a zákona o zvláštních řízeních soudních.

[18] Článek 63 nařízení o dědictví.

[19] Pampoukīs, Charis P. EU succession regulation No 650/2012: a commentary, Athens: Nomiki Bibliothiki, 2017, s. 591–592.

[20] Například usnesení o rozdělení pozůstalosti.

[21] Například připojení apostilační doložky.

[22] Doležalová, Vendula. Heidenhain, Stephan. Novinky ve světě EDO: vítězství v Praze, vyhrané odvolání v Olomouci a novela katastrální vyhlášky od 1. 1. 2020 [online]. Právní prostor.cz, 30. 1. 2020 [28. 6. 2025], https://www.pravniprostor.cz/clanky/mezinarodni-a-evropske-pravo/novinky-ve-svete-edo-vitezstvi-v-praze-vyhrane-odvolani-v-olomouci-a-novela-katastralni-vyhlasky-od-1-1-2020

[23] Forejtová, Monika. Šlejharová, Markéta. Nová právní úprava v dědických věcech s mezinárodním prvkem [online], Bulletin advokacie. 2016 [24. 6. 2025] http://www.bulletin-advokacie.cz/nova-pravni-uprava-v-dedickych-vecech-s-mezinarodnim-prvkem

[24] Článek 3 odst. 1 písm. g) nařízení od dědictví definuje rozhodnutí jako každé rozhodnutí v dědických věcech vydané soudem (definován v článku 3 odst. 2 nařízení o dědictví) členského státu bez ohledu na to, jak je toto rozhodnutí označeno, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem.

[25] Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-658/17 ze dne 23. května 2019.

[26] Monitoring and evaluating the application of the succession regulation EU 650/2012, Recommendations, 2023, https://www.notariesofeurope.eu/wp-content/uploads/2023/03/MAPE-Recommendations-EN.pdf

[27] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1784 ze dne 25. listopadu 2020 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských.