Obecný soud musí zohlednit právo na ochranu spotřebitele, jinak postupuje v rozporu s Ústavou, uvedl Ústavní soud

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2778/19, zabýval vlivem chybějícího poučení o možnosti odstoupení od smlouvy uzavřené distančním způsobem na povinnost k náhradě škody způsobené na věci. Senát, jehož soudkyní zpravodajkou byla Kateřina Šimáčková, zdůraznil, že spotřebiteli náleží při sporech s prodejci zvýšená míra ochrany.

23. 12. 2019 Jana Marková

Stěžovatelka uzavřela v postavení spotřebitelky smlouvu o koupi stolu v hodnotě zhruba 30 000 Kč. Smlouva byla sjednána prostřednictvím e-mailové komunikace, i když podnikatel provozoval webové stránky. V den převzetí stolu stěžovatelka nevytkla žádnou vadu. Již následující den se však obrátila na podnikatele s tím, že stůl má poškozenou nohu.

Reklamace byla zamítnuta, načež stěžovatelka od smlouvy odstoupila a využila tak své zákonné právo dle § 1829 o. z. [A]. Podnikatel však odmítl vrátit stěžovatelce plnou kupní cenu a vrácenou částku ponížil o 10 % z ceny stolu, čímž využil svého práva podle § 1833 o. z. [1] S tímto stěžovatelka nesouhlasila, a proto se obrátila na Obvodní soud pro Prahu 3, u něhož požadovala zaplacení částky 2 780 Kč, která představovala nevrácenou část kupní ceny.

Obvodní soud však žalobu zamítl, a proto se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud. Na ten se stěžovatelka musela obrátit, protože v dané věci nebylo přípustné odvolání. Odvolání totiž není podle § 202 odst. 2 o. s. ř. [B] přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, což je i tento případ. Jediným opravným prostředkem, který připadal v úvahu, byla tedy právě ústavní stížnost.

Řízení u Ústavního soudu ČR

Ústavní soud se bagatelními věcmi zabývá pouze zřídka a odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které spory o malé částky nemohou zpravidla dosáhnout ústavněprávních rozměrů. Ústavní stížnost shledal jako přípustnou z důvodu možného dopadu na ostatní spotřebitele. Právě ochrana spotřebitele a nutnost vyjasnění otázek v praxi rozhodla o tom, že soud stížnost projednal a neodmítl ji pro zjevnou neopodstatněnost. Ochranu spotřebitele zaručuje čl. 38 Listiny základních práv EU a i když toto právo na národní úrovni zaručeno nemáme, Ústavní soud připomenul svoji předchozí judikaturu týkající se eurokonformního výkladu [2] a význam Listiny samotné pro náš právní řád.

Uvedl, že odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku je klíčovým prostředkem ochrany spotřebitele. [3] Podnikatelé mají povinnost o tomto právu spotřebitele informovat, což v daném případě učiněno nebylo. Podnikatel měl sice poučení na svém webu, avšak v e-mailové komunikaci se spotřebitelem chybělo. Absence poučení vede podle občanského zákoníku, do něhož byla úprava transponována ze směrnice o ochraně spotřebitele, k negativním důsledkům, o kterých bude pojednáno níže.

Ústavní soud konstatoval, že spotřebitel, který nebyl poučen o právu odstoupit od smlouvy, nenese odpovědnost za snížení hodnoty zboží ani v případě, že s ním nakládal jiným způsobem, než jaký byl nezbytný k seznámení se s tímto zbožím. Proto stěžovatelka nenese odpovědnost za snížení hodnoty stolu, i kdyby způsobila poškození jeho nohy neodbornou manipulací, jak tvrdil podnikatel.

Právní východiska

Občanský zákoník zdůrazňuje povinnost podnikatele informovat spotřebitele o možnosti odstoupení od smlouvy. Podle § 1820 odst. 1 písm. f), g) a h) o. z. musí podnikatel před uzavřením smlouvy informovat spotřebitele o podmínkách, lhůtě a postupu pro uplatnění tohoto práva. V rámci informační povinnosti musí spotřebiteli předat i formulář pro odstoupení od smlouvy (nařízení vlády č. 363/2013 Sb.). Předání tohoto formuláře lze nahradit vzorovým poučením (srov. § 1820 odst. 2 o. z.). Ke splnění informační povinnosti musí dojít v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo předtím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku. Tyto povinnosti podnikatel v daném případě nesplnil. Z hlediska ochrany spotřebitele je zcela nedostačující, že podnikatel provozuje web, který tyto informace obsahuje, pokud k uzavření smlouvy i celému kontraktačnímu procesu došlo výhradně skrze e-mailovou komunikaci.

Právní následky porušení informační povinnosti jsou ve vztahu k podnikateli poměrně rozsáhlé. Opomenutí informační povinnosti dle § 1820 odst. 1 písm. f) o. z. se projevuje v prodloužení lhůty k odstoupení od smlouvy o jeden rok podle § 1829 odst. 2 o. z., v omezení povinnosti spotřebitele platit jakékoliv náklady podle § 1836 o. z. a v absenci odpovědnosti za snížení hodnoty zboží podle § 1833 o. z. [5]. V daném případě při ponížení částky podnikatel využil právě zmíněného ustanovení § 1833 o. z., k čemuž neměl na základě porušení své povinnosti právo. Povinnost uhradit snížení hodnoty vráceného zboží tedy v daném případě spotřebiteli nevznikla, a podnikatel si tudíž nemohl tuto částku započíst proti vrácené kupní ceně. Jestliže přitom spotřebitel není povinen v těchto případech poskytnout náhradu za snížení hodnoty vzniklé nakládáním s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti, nevzniká povinnost poskytnout náhradu, třebaže předmět nemůže být vůbec vrácen (§ 2998 o. z.) [6].

Závěr

Závěrem lze uvést, že § 1833 o. z. slouží primárně k ochraně podnikatele, pokud jedná poctivě. V případě, kdy spotřebitel nebyl o svých právech informován a následně využije práva na odstoupení od smlouvy, není možné, aby nesl negativní následky svého předchozího užívání věci v jakémkoliv rozsahu. Ústavní soud tímto rozhodnutím udělal krok vpřed k větší ochraně spotřebitele v České republice a je velmi dobře, že tento spor vůbec připustil k projednání.

Ústavní soud v právní větě uvedl, že „nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod”.

Domníváte se, že je ochrana spotřebitele v České republice dostatečná, či nikoliv? Nebo si myslíte, že chráníme spotřebitele jako slabší stranu až přespříliš?

Autorka: Jana Marková

[1] Celé znění ustanovení je následovné: „Spotřebitel odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty zboží, které vzniklo v důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti. To neplatí, pokud podnikatel nesdělil spotřebiteli informace podle ustanovení § 1820 odst. 1 písm. F).”

[2] Eurokonformním výkladem se označuje druh interpretace, kdy jsou vnitrostátní normy vykládány aplikujícími orgány v souladu s požadavky plynoucími z unijních aktů. Též čl. 1 odst. 2 Ústavy, dále též nález ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, (body 79–83) a Pl. ÚS 45/17 ze dne 14. května 2019 (bod 54).

[3] Srovnej též preambuli směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (Text s významem pro EHP)

[4] Viz § 1829 odst. 2 o. z.

[5] Blíže též HULMÁK, Milan. § 1820 [Sdělení před uzavřením smlouvy]. In: HULMÁK, Milan, et al. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 502.

[6] Tamtéž.

Seznam zkratek

[A] o. z. – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. z.

[B] o. s. ř. – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. s. ř.