Obecný soud musí zohlednit právo na ochranu spotřebitele, jinak postupuje v rozporu s Ústavou, uvedl Ústavní soud

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2778/19, zabýval vlivem chybějícího poučení o možnosti odstoupení od smlouvy uzavřené distančním způsobem na povinnost k náhradě škody způsobené na věci. Senát, jehož soudkyní zpravodajkou byla Kateřina Šimáčková, zdůraznil, že spotřebiteli náleží při sporech s prodejci zvýšená míra ochrany.

23. 12. 2019 Jana Marková

Stěžovatelka uzavřela v postavení spotřebitelky smlouvu o koupi stolu v hodnotě zhruba 30 000 Kč. Smlouva byla sjednána prostřednictvím e-mailové komunikace, i když podnikatel provozoval webové stránky. V den převzetí stolu stěžovatelka nevytkla žádnou vadu. Již následující den se však obrátila na podnikatele s tím, že stůl má poškozenou nohu. 

Reklamace byla zamítnuta, načež stěžovatelka od smlouvy odstoupila a využila tak své zákonné právo dle § 1829 o. z. [A]. Podnikatel však odmítl vrátit stěžovatelce plnou kupní cenu a vrácenou částku ponížil o 10 % z ceny stolu, čímž využil svého práva podle § 1833 o. z. [1] S tímto stěžovatelka nesouhlasila, a proto se obrátila na Obvodní soud pro Prahu 3, u něhož požadovala zaplacení částky 2 780 Kč, která představovala nevrácenou část kupní ceny.

 Obvodní soud však žalobu zamítl, a proto se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud. Na ten se stěžovatelka musela obrátit, protože v dané věci nebylo přípustné odvolání. Odvolání totiž není podle § 202 odst. 2 o. s. ř. [B] přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, což je i tento případ. Jediným opravným prostředkem, který připadal v úvahu, byla tedy právě ústavní stížnost. 

Řízení u Ústavního soudu ČR

Ústavní soud se bagatelními věcmi zabývá pouze zřídka a odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které spory o malé částky nemohou zpravidla dosáhnout ústavněprávních rozměrů. Ústavní stížnost shledal jako přípustnou z důvodu možného dopadu na ostatní spotřebitele. Právě ochrana spotřebitele a nutnost vyjasnění otázek v praxi rozhodla o tom, že soud stížnost projednal a neodmítl ji pro zjevnou neopodstatněnost. Ochranu spotřebitele zaručuje čl. 38 Listiny základních práv EU a i když toto právo na národní úrovni zaručeno nemáme, Ústavní soud připomenul svoji předchozí judikaturu týkající se eurokonformního výkladu [2] a význam Listiny samotné pro náš právní řád.

Uvedl, že odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku je klíčovým prostředkem ochrany spotřebitele. [3] Podnikatelé mají povinnost o tomto právu spotřebitele informovat, což v daném případě učiněno nebylo. Podnikatel měl sice poučení na svém webu, avšak v e-mailové komunikaci se spotřebitelem chybělo. Absence poučení vede podle občanského zákoníku, do něhož byla úprava transponována ze směrnice o ochraně spotřebitele, k negativním důsledkům, o kterých bude pojednáno níže.

Ústavní soud konstatoval, že spotřebitel, který nebyl poučen o právu odstoupit od smlouvy, nenese odpovědnost za snížení hodnoty zboží ani v případě, že s ním nakládal jiným způsobem, než jaký byl nezbytný k seznámení se s tímto zbožím. Proto stěžovatelka nenese odpovědnost za snížení hodnoty stolu, i kdyby způsobila poškození jeho nohy neodbornou manipulací, jak tvrdil podnikatel.

Právní východiska

Občanský zákoník zdůrazňuje povinnost podnikatele informovat spotřebitele o možnosti odstoupení od smlouvy. Podle § 1820 odst. 1 písm. f), g) a h) o. z. musí podnikatel před uzavřením smlouvy informovat spotřebitele o podmínkách, lhůtě a postupu pro uplatnění tohoto práva. V rámci informační povinnosti musí spotřebiteli předat i formulář pro odstoupení od smlouvy (nařízení vlády č. 363/2013 Sb.). Předání tohoto formuláře lze nahradit vzorovým poučením (srov. § 1820 odst. 2 o. z.). Ke splnění informační povinnosti musí dojít v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo předtím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku. Tyto povinnosti podnikatel v daném případě nesplnil. Z hlediska ochrany spotřebitele je zcela nedostačující, že podnikatel provozuje web, který tyto informace obsahuje, pokud k uzavření smlouvy i celému kontraktačnímu procesu došlo výhradně skrze e-mailovou komunikaci.

Právní následky porušení informační povinnosti jsou ve vztahu k podnikateli poměrně rozsáhlé. Opomenutí informační povinnosti dle § 1820 odst. 1 písm. f) o. z. se projevuje v prodloužení lhůty k odstoupení od smlouvy o jeden rok podle § 1829 odst. 2 o. z., v omezení povinnosti spotřebitele platit jakékoliv náklady podle § 1836 o. z. a v absenci odpovědnosti za snížení hodnoty zboží podle § 1833 o. z. [5]. V daném případě při ponížení částky podnikatel využil právě zmíněného ustanovení § 1833 o. z., k čemuž neměl na základě porušení své povinnosti právo. Povinnost uhradit snížení hodnoty vráceného zboží tedy v daném případě spotřebiteli nevznikla, a podnikatel si tudíž nemohl tuto částku započíst proti vrácené kupní ceně. Jestliže přitom spotřebitel není povinen v těchto případech poskytnout náhradu za snížení hodnoty vzniklé nakládáním s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti, nevzniká povinnost poskytnout náhradu, třebaže předmět nemůže být vůbec vrácen (§ 2998 o. z.) [6]. 

Závěr

Závěrem lze uvést, že § 1833 o. z. slouží primárně k ochraně podnikatele, pokud jedná poctivě. V případě, kdy spotřebitel nebyl o svých právech informován a následně využije práva na odstoupení od smlouvy, není možné, aby nesl negativní následky svého předchozího užívání věci v jakémkoliv rozsahu. Ústavní soud tímto rozhodnutím udělal krok vpřed k větší ochraně spotřebitele v České republice a je velmi dobře, že tento spor vůbec připustil k projednání. 

Ústavní soud v právní větě uvedl, že nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod”.

 

Domníváte se, že je ochrana spotřebitele v České republice dostatečná, či nikoliv? Nebo si myslíte, že chráníme spotřebitele jako slabší stranu až přespříliš?

Autorka: Jana Marková

[1] Celé znění ustanovení je následovné: Spotřebitel odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty zboží, které vzniklo v důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti. To neplatí, pokud podnikatel nesdělil spotřebiteli informace podle ustanovení § 1820 odst. 1 písm. F).”

[2] Eurokonformním výkladem se označuje druh interpretace, kdy jsou vnitrostátní normy vykládány aplikujícími orgány v souladu s požadavky plynoucími z unijních aktů. Též čl. 1 odst. 2 Ústavy, dále též nález ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, (body 79–83) a Pl. ÚS 45/17 ze dne 14. května 2019 (bod 54).

[3] Srovnej též preambuli směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (Text s významem pro EHP)

[4] Viz § 1829 odst. 2 o. z. 

[5] Blíže též HULMÁK, Milan. § 1820 [Sdělení před uzavřením smlouvy]. In: HULMÁK, Milan, et al. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 502.

[6] Tamtéž.

Seznam zkratek

[A] o. z. – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. z.

[B] o. s. ř. – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. s. ř.

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info