Kritická reflexe nálezu, v němž se Ústavní soud zastal hoteliéra. Vynucování nesouhlasu s okupací Krymu nepovažuje za diskriminaci

Předmětem sporu je informace, kterou hoteliér umístil na vstupní dveře a internetové stránky: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique.“

Struktura odůvodnění

Ústavní soud na začátku nálezu představil obecná východiska, přihlásil se k rozmanitosti a pestrosti lidského života, naopak odmítl jeho unifikaci (body 17–19). Dále vysvětlil svoje širší pojetí podnikání zahrnující mj. i „prostor pro autonomii jednotlivce a jeho seberealizaci“, snahu podnikatelů se od sebe vzájemně odlišit v konkurenčním prostředí (body 20–23). Nakonec se věnoval v obecné rovině diskriminaci (body 24–25), kde mj. představil test diskriminace v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) (bod 24) a konstatoval, že státní příslušnost není výslovně zakázaný diskriminační důvod ve smyslu čl. 3 Listiny ani antidiskriminačního zákona (bod 25).

Zbytek odůvodnění byl věnován aplikaci výše nastíněných principů. K otázce zakázaného diskriminačního důvodu se Ústavní soud poněkud překvapivě již nevrátil. Nejprve vyložil racionalitu jednání podnikatele (třetí krok diskriminačního testu, body 30–31), a to ve vztahu k tomu, že zaměřit se na určitou skupinu lidí, zatímco na jinou nikoliv, je v podnikatelském prostředí racionální. Nakonec se ve zbytku zabýval přiměřeností svobody projevu při podnikání vůči spotřebiteli (čtvrtý krok diskriminačního testu, body 32–34). Shledal přitom, že chování stěžovatele (hoteliéra) bylo předvídatelné, jím nabízená služba byla zastupitelná, a nikoliv základní. Nakonec vzal v potaz historický a mezinárodně právní kontext našeho vztahu k Ruské federaci. K testu racionality se Ústavní soud vrátil, když konstatoval, že vzhledem k bezprostřednosti reakce s ohledem na politickou situaci a jejímu vztahu k anexi Krymu bylo jednání podnikatele racionální.

Kritická reflexe odůvodnění

Argumentace a celkový styl Ústavního soudu selhává dle názoru autorů v několika bodech. Zaprvé, narace je od začátku do konce nepřiléhavá a nepřesvědčivá. Zpočátku je vystavěná na obecných principech, které hodnotově „rámují“ celý nález, nicméně již nedochází k jejich aplikaci. Stejným problémem trpí část odůvodnění týkající se racionality a přiměřenosti jednání podnikatele. Z nálezu je navíc vyloučen narativ spotřebitele, což se nakonec promítne na právním posouzení diskriminace.

Zadruhé, postup Ústavního soudu je nemetodický. Ústavní soud si v nálezu nikdy explicitně nevymezil test, který bude aplikovat. V obecné rovině si sice diskriminační test z judikatury ESLP vymezil, v kritizovaném nálezu jej ale ve skutečnosti aplikuje metodicky nesprávně, případně nepřesvědčivě.

Zatřetí, právní posouzení diskriminace je nesprávné ve vztahu k zakázaným důvodům a ve vztahu k interpretaci podústavního spotřebitelského práva.

Začtvrté, nález je problematický z perspektivy policy, protože nutí ruské občany navzdory negativnímu aspektu svobody projevu (právo neprojevit se) k takové manifestaci, která je může potenciálně vystavit nebezpečí v Rusku.

Problém první: Neaplikace obecných principů, které Ústavní soud v počátku vymezil

Ústavní soud celý nález protkává řadou obecných pravidel, přirovnání, obecných principů, které se ani nijak nesnaží aplikovat na konkrétní případ. Ilustrativním příkladem jsou body 17 a 18 nálezu a body 30 a 31. Všechny tyto uvedené body trpí stejným problémem. Buďto je lze číst jako srovnání s konkrétním případem (pak jsou nepřiléhavá), nebo je lze číst jako obecná konstatování či pravidla (pak ale chybí jejich aplikace na konkrétní případ, která by tak jako tak byla rovněž nepřiléhavá).

V bodě 17 Ústavní soud vyjmenovává příklady, v čem se lidé odlišují. [1] Zcela pomíjí fakt, že zatímco vkus, oblíbené hračky či tým, kterému bude člověk fandit, si vesměs jedinec vybere sám, ve výběru občanství Ruské federace je jedinec omezen. Nevysvětluje ani, proč by měl ruský občan nést takovýmto způsobem odpovědnost své vlády. Jím uvedená logika je příliš zjednodušující a ničím nepodložená. Stejně tak soud nevysvětluje, v čem je relevantní alternativa k pestrosti lidského života, tedy jeho unifikace a uniformita představená v bodě 18 [2]. Zda by Ústavní soud posunul českou společnost k této uniformitě, pokud by došlo k odmítnutí či zamítnutí stížnosti. Ústavní soud tímto způsobem manipuluje čtenáře, aniž by jeho obecné vymezení mělo jakoukoli právní relevanci.

Obdobně v bodech 30 a 31 představuje v obecné rovině situace, kdy podnikatel racionálně a přijatelně odlišuje mezi svými zákazníky. Opět nepřiléhavě a bez snahy o aplikaci na konkrétní případ. V bodě 30 vyjmenovává Ústavní soud cílové skupiny. Jako jeden z příkladů uvádí například veganské restaurace. Nicméně nebere v potaz nebo záměrně přehlíží to, že do veganské restaurace může zajít i nevegan, aniž by byl nucen cokoliv podepsat. Soud se ani nesnaží vysvětlit, v čem a proč jsou jeho úvahy analogické ke konkrétnímu případu.

Ještě absurdněji působí, že Ústavní soud připodobňuje případ hoteliéra k odmítnutí poskytování služby extrémistické straně. Pokud to Ústavní soud myslí jako srovnání s konkrétním případem, tak je srovnání (veškerých) občanů Ruské federace s členem extrémistické strany absurdní a nepřiléhavé, protože ruské občanství automaticky neznamená souhlas s politikou země. Pokud soud pouze představuje obecnou situaci, kdy je vyloučení z poskytnutí služby racionální v případě extrémistů, pak v odůvodnění chybí obecná aplikace tohoto pravidla, proč zrovna vyloučení občanů Ruské federace je analogicky racionální. Odstavec 36 pak tyto obecné principy racionality neaplikuje, racionalita jednání je konstatována bez návaznosti na obecné vymezení.

Nakonec se ze střetu narativů, které se Ústavní soud snaží jednostranně vystavit úhlem pohledu podnikatele, zcela vytrácí narativ spotřebitele, na což upozorňuje Ludvík David ve svém disentu. Ve výsledku se narativ Ústavního soudu dá shrnout do toho, k čemu se sám přiznává: „Názorová odlišnost Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu je proto dána „pouze“ v hodnotové oblasti, tzn. odlišným akcentem na některé základní hodnoty.“ Hodnoty Ústavního soudu z této obecné, nepřiléhavé a jednostranné narace přímo čiší. Nicméně Ústavní soud by měl vysvětlit, proč zrovna jeho hodnotová orientace je ta ústavní, na základě které ruší rozsudky.

Problém druhý: Test diskriminace. Kde ho v nálezu hledat?

Ústavní soud nejprve poněkud alibisticky test diskriminace z judikatury ESLP uvede, následně ovšem podle žádného testu explicitně nepostupuje. Je nutné si uvědomit, že test diskriminace ESLP je aplikovatelný ve vertikálních vztazích jednotlivce vůči státu. V projednávaném případě by bylo na místě tuto situaci komplikovaně přenositelnou na projednávaný případ alespoň transparentně přiznat a například přijít s vlastním testem.

Ústavní soud test diskriminace jistým způsobem aplikuje. V bodě 38 [3] Ústavní soud shrnuje svoji argumentaci, kdy závěr 1) je de facto třetí krok testu diskriminace (legitimate aim), závěr 2) je de facto druhý krok (difference in treatment), a závěry 3) a 4) jsou de facto čtvrtým krokem (test of proportionality) testu diskriminace.

Aplikaci testu diskriminace lze rekonstruovat dvěma způsoby. Jeden je způsob „běžného čtenáře“, druhý je způsob Dworkinova „soudce Herkula“[4], který se snaží nález svými nadlidskými charakteristikami a schopnostmi jdoucí nad rámec „běžného čtenáře“ věcně pochopit a obhájit.

První čtení nálezu je takové, že Ústavní soud v poslední větě bodu 25 [5] konstatuje, že nedošlo k zakázané diskriminaci, a to ani z tzv. „jiného postavení” v čl. 3 Listiny, případně čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Pokud nález rekonstruujeme tímto způsobem, pak je přinejmenším zarážející, proč soud přesto pokračoval do třetího a čtvrtého kroku testu diskriminace. Pokud již ve druhém kroku konstatoval, že nedošlo k zakázané diskriminaci, pak je zbytek nálezu nadbytečný a podkopává přesvědčivost závěru vysloveného ve druhém kroku testu.

Druhá možnost, jak lze nález číst, pramení ze snahy jej pochopit a podržet za každou cenu. Nález se dá chápat i tak, že v poslední větě bodu 25 soud hovoří pouze o explicitních důvodech a dále netransparentně pokračuje ke zkoumání racionality a přiměřenosti ve vztahu k „jinému postavení“. Přičemž ve vztahu k tomuto ustanovení shledává chování stěžovatele za racionální (bod 36) a přiměřené (body 32–34). To fakticky znamená zúžení výkladu spojení „zakázaná diskriminace“ toliko na diskriminaci z explicitně uvedených důvodů. To neodpovídá běžnému chápání pojmu zakázaná diskriminace tak, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu a ESLP, protože zakázaná je jakákoliv diskriminace, která tzv. neprojde testem diskriminace, tedy včetně diskriminace na základě „jiného postavení“.

V každém případě je postup Ústavního soudu značně nemetodický. Pokud se přidržíme závěrů soudu z bodu 38, pak jsou obecné principy třetího kroku testu diskriminace poměrně chaoticky vymezeny v bodech 30–31, zjišťování racionality v konkrétním případě pak bez jakékoliv návaznosti na výše vymezené principy až v bodech 35 a 36 a mezi tyto dva bloky je vklíněn čtvrtý krok testu diskriminace, tedy přiměřenost (body 32–34). Pro přehlednost by bylo dobré alespoň seřadit jednotlivé kroky v logickém pořadí a vymezit obecné principy tím způsobem, že budou následně aplikovány i na konkrétní případ.

Problém třetí: Nesprávné posouzení diskriminace z pohledu podústavního práva

Spotřebitel je chráněn před diskriminací také normami podústavního práva, konkrétně § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Zde je stanoveno, že „prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat“. Diskriminací spotřebitele se rozumí obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými. Cílem zákazu je dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 35/2005-51 chránit spotřebitele, aby mohli uzavírat shodné smlouvy za stejných podmínek.

Nabízí se otázka, co vše můžeme považovat za diskriminační důvody, když je zákon o ochraně spotřebitele sám nevymezuje. Dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 338/2016-27 jsou diskriminačními důvody ty, které jsou uvedeny v antidiskriminačním zákoně. Do soukromého práva zákaz diskriminace spotřebitele proniká zejména skrze něj. Antidiskriminační zákon přiznává fyzickým osobám právo domáhat se soudní ochrany v případě diskriminace z „nejsilnějších“ diskriminačních důvodů. To podle Nejvyššího správního soudu ale neznamená, že k diskriminaci nemůže docházet i z jiných, v antidiskriminačním zákoně neuvedených důvodů.

V kritizovaném nálezu šlo o občany Ruské federace, které hoteliér odmítl ubytovat, protože nevyjádřili politický názor, že s anexí Krymu nesouhlasí. Dle autorů tak byly naplněny předpoklady pro diskriminaci spotřebitele na základě § 6 zákona o ochraně spotřebitele, neboť hoteliér zasáhl do práva spotřebitelů nedůvodně a mohl zvolit jiný, méně invazivní prostředek, skrze který by realizoval své právo na svobodu projevu.

Nadto občanský zákoník zakazuje vůči spotřebitelům užívat ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele (§ 1813). Na první pohled bychom mohli zhodnotit, že podepsání prohlášení o nesouhlasu s anexí Krymu s připojením osobních údajů nemůže činit spotřebiteli větší potíže. Po spotřebiteli je při vstupu do hotelu zpravidla vyžadováno podepsání smlouvy a rovněž poskytnutí osobních údajů. V projednávaném případu však šlo navíc o zasažení do svobody projevu spotřebitele, kam se řadí také svoboda projev neučinit, a do politického názoru spotřebitele. Zatímco hoteliér jednostranně určil podmínky pro ubytování v hotelu, spotřebitel je musel akceptovat, nebo využít služeb konkurence. Tím však došlo k významné nerovnováze mezi právy a povinnostmi stran. Ta vyplývá ze situace, kdy bylo ruskému občanovi jakožto spotřebiteli zasaženo do jeho práva využít služeb podnikatele v podobě překážky či uložení dodatečné povinnosti, kterou vnitrostátní pravidla nestanoví, ba dokonce lze mít pochybnosti nad její legitimitou.

Ústavní soud se ve svém rozhodnutí tentokrát nepřihlásil k principu zdrženlivosti v oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv, danému mj. čl. 41 Listiny a související judikaturou [6]. Vyložil totiž svobodu projevu, kterou (poněkud překvapivě) nepovažoval za ústavně konformně omezenou prostřednictvím legislativy na ochranu spotřebitele. Nezabýval se však dle autorů klíčovou svobodou podnikání. Pokud by se skutečně zabýval jejím obsahem, a tedy i tím, zda do svobody podnikání nebylo ze strany státu udělením sankce zasaženo, býval by musel dát argumentačně za pravdu Nejvyššímu správnímu soudu. Ten ve svém rozsudku ze dne 28. 6. 2018, č. j. 2 As 43/2018-27, vyložil normy podústavního práva, které dle jeho názoru jednoznačně svědčí spotřebitelům – ruským občanům.

Pokud by měl Ústavní soud za to, že je daná právní úprava umožňující postihnout podnikatele za tento projev v režimu správního trestání protiústavní, tj. směřující proti svobodě podnikat, provedl by test racionality. V jeho rámci by došlo k vymezení esence práva na svobodné podnikání, a dále ke zhodnocení, zda se zákon dotýká samotné existence tohoto hospodářského práva nebo jeho skutečné realizace (esenciálního obsahu). Až pokud by Ústavní soud dospěl k pozitivnímu závěru, byl by zásah již dále posuzován testem proporcionality (konstrukce testu racionality vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008, N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.).

Problém čtvrtý: Komu ku prospěchu?

Reakce hoteliéra je v lidské rovině do jisté míry pochopitelná. Ačkoliv se z právního hlediska autoři příspěvku ztotožňují se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu, jen těžko je bylo možné uhájit před „obyčejným člověkem”. Tyto právní závěry se totiž těžko přibližovaly lidem, kteří vnímají nespravedlnost na ukrajinském obyvatelstvu a, jak přiléhavě odkázal Ústavní soud, cítí i jistou paralelu s událostmi, jež následovaly Pražské jaro.

Pro projednávaný případ je však podstatné, že přístup hoteliéra se v závěru mohl obrátit proti jeho původním intencím. Jakkoliv má Ústavní soud za to, že důstojnost spotřebitelů - ruských občanů jednáním podnikatele nebyla zasažena, a tudíž se nejedná o zakázanou diskriminaci, autoři příspěvku jsou opačného názoru.

Podnikatel uplatňuje vůči ruskému obyvatelstvu princip kolektivní viny. Jinými slovy, každý Rus, který si chce zajistit službu v podniku hoteliéra, se musí zpovídat z vlastního politického přesvědčení a je nucen distancovat se od putinovské politiky. Jinak je ze způsobu jejího vedení vinen. Právě to autoři považují vzhledem k okolnostem za krajně nedůstojné.

Jak odkázal disentující soudce Ludvík David, lze si jen těžko představit, jak by bylo Čechům, kdyby byli do podobného jednání nuceni z opačného břehu, například v některém zahraničním nedemokratickém režimu. Ostatně Čechoslováci, kteří v minulosti emigrovali a vypovídali o zločinech komunistického režimu v zahraničních médiích, mnohdy vystavili své rodinné příslušníky na území Československa řadě rizik. Lze přičítat vinu za délku trvání nesvobody i těm emigrantům, kteří s myšlenkou na pozůstalé ve své domovině odmítli do médií o příkořích promluvit?

V Havlově eseji Moc bezmocných stojí myšlenka, že každý člověk vždy jistou měrou přispívá k aktuálnímu politickému zřízení: „Zapleteni a zotročeni jsou ale opravdu všichni: nejen zelináři, ale i předsedové vlád.” Podobně Karl Jaspers rozebírá německou politickou vinu za válku ve své knize Otázka viny. Optikou Jasperse se pak vinou metafyzickou zabývá celá řada židovských autorů [6] a dalších umělců [7], kteří se ve své tvorbě věnují i spoluvině židovského obyvatelstva, bez jehož „přičinění během zotročení” by koncentrační tábory nemohly fungovat.

Vedení seznamů osob, které anexi Krymu veřejně odsuzují, podnikajícími subjekty na našem území nejenže směřuje proti ochraně spotřebitele, je však především v demokratické společnosti nepřípustné. Nasnadě je totiž právě paralela mezi stíháním našinců, kteří zůstali na území socialistického Československa opuštěni svými příbuznými. Rovněž se nabízí otázka, kde a komu dává hoteliér záruku, že se onen seznam nedostane k ruské vládní garnituře a ti, kteří se k seznamu upsali, nebudou za své názory popotahováni. Je přitom zřejmé, že otázka ruských zájmů na území Ukrajiny je výsostným tématem tamní politiky. Jen těžko si lze představit, že by pro nepohodlné ruské obyvatelstvo nevyústila v další důvod či spíše politickou záminku k jeho perzekuci. A již proto je nedůstojné ruské občany k politickému coming-outu tlačit.

Autoři: Štěpán Paulík, Kamila Abbasi a Svatava Veverková

[1] „Lidé se různí v názorech na umění, kdy někdo preferuje operu a jiný činohru, někdo má rád poezii nebo historické romány a jiný třeba detektivky. Lidé se odlišně oblékají, upřednostňují jiné barvy, děti mají svoje oblíbené a méně oblíbené předměty ve škole a sportovní fanoušci se neshodnou v tom, zda je lepší cyklistika anebo košíková a zda hraje lépe fotbal Baník Ostrava anebo třeba Sparta Praha. Odlišování a názorová pluralita se samozřejmě netýká pouze osobního života, nýbrž také života veřejného, a to zejména života politického.“

[2] „Alternativou naznačené mnohotvárnosti a pestrosti lidského života je jeho unifikace a uniformita, která se však vzpírá lidské přirozenosti. Jen s námahou si proto lze – byť i jen teoreticky - představit, že by všichni lidé nosili stejné oblečení, chodili na stejné divadelní představení, fandili totožnému klubu, poslouchali jediný druh hudby, volili by jedinou politickou stranu a hledání životního partnera by se řešilo losem či nějakou variantou přídělového systému.“

[3]

1) důvod omezení poskytování ubytovací služby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem (bezprostřední reakce na protiprávní anexi Krymu, historický kontext srpnové okupace Československa, snaha o alespoň marginální ovlivnění osob, které se mohou podílet na politickém dění v Ruské federaci atp.) racionální a nebyl veden žádnými zavrženíhodnými pohnutkami.

2) Stěžovatel nevyužil žádný ze zákonem zakázaných či ústavně vymezených podezřelých diskriminačních důvodů.

3) Povaha poskytované služby byla taková, že zájemce o ni objektivně neměl problém najít si odpovídající alternativu, tzn. stěžovatel se nenacházel v postavení právního a ani faktického monopolu.

4) Zájmy potenciálního spotřebitele, které „byly ve hře“, nebyly existenciální, takže jejich neposkytnutím stěžovatel nemohl nikoho zásadněji ohrozit. Navíc, reakce stěžovatele na kritizovaný čin (anexe části území jiného státu Ruskou federací) se – s ohledem na jeho závažnost - nejeví ani jako nepřiměřená.

[4] Soudce Herkules je bájný soudce z Dworkinovy knihy Law’s Empire, který oplývá znalostí všech právních principů a právních pravidel daného právního systému a nekonečným množstvím času. V ostatních vlastnostech je jako běžný smrtelník. Viz DWORKIN, Ronald. Law's empire. Oxford: Hart publishing, 1998. ISBN 978-1-84113-041-5.

[5] „Stěžovatel se tedy nedopustil rozlišování, které by mělo charakter zakázané diskriminace, a nešlo ani o případ absence racionálního odůvodnění ve shora uvedeném smyslu.“

[6] Nález sp. zn. Pl. ÚS 55/13 ze dne 12. 5. 2015 (N 93/77 SbNU 339; 170/2015 Sb.), „konkrétní vyvážení liberálního a sociálního hlediska zásadně stanoví parlamentní většina (...) Proto musí být v jejich případě Ústavní soud zdrženlivější vůči demokratické vůli zákonodárce, která by měla reflektovat momentální vůli společnosti.“

[7] Viz Primo Levi, Ruth Bondy.

[8] Za všechny lze uvést film režiséra László Nemese Saulův syn, přibližující chod Osvětimského tábora.