Případ Johnson versus Texas: Názor, nebo trestný čin?

~KOMENTÁŘ~

Zatímco jeden z přihlížejících, veterán Dan Walker, odnáší ohořelé zbytky vlajky, aby je důstojně pohřbil na své zahradě [1], Johnson je v souladu s právem státu Texas zatčen a obžalován z hanobení státní vlajky. Prvoinstanční soud mu nakonec uloží rok vězení a peněžitý trest ve výši 2 000 dolarů. Ani při odvolání Johnson neuspěje, vyslyší ho až nejvyšší texaská instance, která jeho odsouzení zruší s ohledem na první dodatek federální Ústavy, tedy svobodu projevu. Stát Texas se však ohradí a spor se dostává až k Nejvyššímu soudu. [2]

Tou nejtěsnější většinou pěti hlasů ku čtyřem se Nejvyšší soud nakonec postavil na Johnsonovu stranu a rozhodl, že jeho čin opravdu byl chráněn prvním dodatkem Ústavy. Rozhodnutí pětičlenné většiny formuloval soudce Brennan a soudce Kennedy k němu připojil separátní souhlasné stanovisko. Jména tří z disentujících najdeme pod stanoviskem předsedy soudu Rehnquista, zatímco disent soudce Stevense zůstal osamocen. [3]

Většinové rozhodnutí

Soud nejprve potvrdil, že i Johnsonův čin je projevem ve smyslu prvního dodatku. Zde je nutné podotknout, že byť anglické ,,speech“ má poněkud užší jazykový význam než slovo ,,projev“ v češtině, americké soudy konzistentně chrání i jiné formy vyjádření než pouze ústní či psané. [4]

Dále se většina věnovala otázce, zda byl stát oprávněn v tomto případě svobodu projevu omezit. Texas uvedl dva důvody: ochranu veřejného pořádku a veřejný zájem na uchování vlajky jako národního symbolu. První argument většina odmítla mimo jiné i s odvoláním na další skutkové podstaty, které chrání veřejný pořádek, a na fakt, že Johnsonův čin žádné nepokoje nevyvolal. I druhý argument shodil soudce Brennan ze stolu s tím, že stát není oprávněn určovat, co má být ve společnosti ,,ortodoxní.“ Podle názoru většiny by trestání Johnsonova činu stálo v přímém rozporu s principy, které vlajka sama ztělesňuje. [5]

Disenty

Disent předsedy Rehnquista, soudce Whitea a soudkyně O'Connorové začíná krátkým historickým exkurzem zdůrazňujícím úctu, kterou Američané své vlajce prokazovali již od počátků historie Spojených států. Také připomíná, že s výjimkou Wyomingu a Aljašky klasifikují všechny státy hanobení vlajky jako trestný čin a že v minulosti Nejvyšší soud posvětil například zákon zakazující komerční užití vlajky.

Klíčový argument disentujících však spočívá v tom, že Johnson nebyl trestán za svůj názor, ale za způsob, jakým jej projevil. Připomínají, že se mohl jakkoli vyjadřovat verbálně či naprosto svobodně spálit například portréty představitelů, s nimiž nesouhlasil. Podle předsedy Rehnquista není vlajka pouze další ideou ve společenském prostoru, ale nadstranickým národním symbolem hodným ochrany. [6]

I soudce Stevens připomíná ve svém disentu významnou symbolickou hodnotu vlajky a oponuje tvrzení většiny, že Johnson byl trestán za pouhé projevení svého názoru. Pokud by například své názory promítal projektorem na Lincolnův památník, píše Stevens, nikdo by nepochyboval o možnosti státu zasáhnout. V čem je tedy vlajka jiná? [7]

Reflexe precendentu v dnešní společnosti

Precedent formulovaný v případu Johnson v. Texas ve Spojených státech nadále platí i přes opakované snahy Kongresu přijmout ústavní dodatek, který by rozhodnutí zrušil. Poslední takový pokus neprošel v Senátu o pouhý hlas. [8]

Přístup ke svobodě projevu ve Spojených státech je oproti evropskému obecně liberálnější, což je dozajista způsobeno i evropskou zkušeností s totalitními hnutími 20. století, která ji výrazným způsobem zneužívala. Otázka, kterou nastoluje případ Johnson v. Texas, je ale nadále aktuální i v našem prostředí, jak ukázala například aféra okolo kontroverzního představení Naše násilí, vaše násilí [9].

Osobně se nemohu s většinovým rozhodnutím v tomto případě ztotožnit a nepovažuji ho za vzor, kterým bychom se měli inspirovat v České republice. Jen těžko si dokáži představit, že by bylo při formulaci práva na svobodu projevu záměrem ústavodárce – českého, amerického či jiného –  umožnit bezdůvodné znevažování symbolu tak významného, jakým je státní vlajka.

Žijeme v pluralitní, téměř atomizované společnosti. S jejími ostatními členy často nesdílíme politické názory, náboženské přesvědčení, hodnotové zakotvení, někdy ani jazyk či etnickou příslušnost. Jednou z mála věcí, které i v dnešní době zůstávají sdílené, je naše příslušnost ke společnému státu. I když hanobení jeho symbolů nemá tak zjevné negativní důsledky jako krádež nebo vandalismus, jde o škodu, která je přes svou neměřitelnost a abstraktnost mnohem závažnější než rozbité okno či ukradené hodinky.

Autor: Štěpán Burda

[1] Associated Press. Dan Walker, 81; veteran who buried burned flag remnants [online]. boston.com. 20. 9. 2009 [cit. 13. 2. 2018]. Dostupné na www.archive.boston.com/bostonglobe/obituaries/articles/2009/09/20/dan_walker_81_veteran_who_buried_burned_flag_remnants

[2] Oyez. Texas v. Johnson [online]. oyez.org. [cit. 13. 2. 2018]. Dostupné na www.oyez.org/cases/1988/88-155

[3] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, Texas v. Johnson, 491 U.S. 397 (1989). Dostupné na www.supreme.justia.com/cases/federal/us/491/397/#tab-opinion-1958037

[4] Tamtéž.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž.

[7] Tamtéž.

[8] The New York Times. Amendment on Flag Burning Fails by One Vote in Senate [online]. nytimes.com. 27. 6. 2006 [cit. 14. 2. 2018].

[9] O kauze jsme psali například zde: Protesty proti kontroverzní hře Naše násilí a vaše násilí otevřely diskuzi o hranicích umění v rubrice Domov a svět; nebo Meze svobody projevu: Naše násilí a vaše násilí versus Slušní lidé v rubrice Právo.