Mezinárodní den studentstva – 17. listopad pro studenty

Sedmnáctý listopad je již od roku 1941 známý jako Mezinárodní den studentstva. Jeho původ sahá k protektorátnímu zřízení na území Československa, kde byly 17. listopadu 1939 po studentské demonstraci uzavřeny vysoké školy. O dva roky později Mezinárodní studentská rada v Londýně spolu s podporou československé exilové vlády rozhodla o vyhlášení Mezinárodního dne studentstva jako připomínku studentských obětí nacistického režimu. Jde také o jediný mezinárodně významný den, který má svůj původ v České republice. 

Mezinárodní den studentstva se studenty

Studentská komora Rady vysokých školy uspořádala k příležitosti 17. listopadu 2020 akci s názvem Mezinárodní den studentstva se studenty. Jelikož bylo setkávání lidí z důvodu vládních koronavirových opatření omezeno, přesunula se celá tato událost do online prostoru. Jednalo se o dvě přednášky a panelovou diskusi k tématu dne studentstva a role studentů ve společnosti. 

Úvodní přednášku vedl profesor Jan Kuklík, děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy, a připomněl v ní události vedoucí ke vzniku tohoto významného dne. Ty se točí zejména kolem demonstrací roku 1939, které začaly u příležitosti výročí vzniku Československa. Demonstrace následně pokračovaly po pohřbu studenta Jana Opletala, jenž podlehl zraněním z policejního zásahu při první z nich. Aby se podobné demonstrace neopakovaly a předešlo se tak nepokojům, byl v tehdejším protektorátu vydán zákaz vysokoškolské výuky a univerzity byly kompletně zavřeny. V zahraničí se poté Ústřední svaz československého studentstva spolu s exilovou vládou snažily o účinnější vystoupení proti nacistické nadvládě, což nakonec vyvrcholilo schůzí Mezinárodní studentské rady a vyhlášením Mezinárodního dne studentstva. 

Letošní svátek byl také spojen s výročím 30 let od založení Rady vysokých škol. Na motivy tohoto jubilea byla zorganizována krátká přednáška s názvem „30 let hájení zájmů studentů“, kde byly připomenuty důležité milníky této organizace. Zdůrazněna byla důležitost existence zaštiťujícího orgánu.

Studenti v první linii

Dalším bodem programu byla panelová diskuse příznačně nazvaná Studenti v první linii. Jednalo se o analogii k historickým událostem pojícím se k 17. listopadu, kde to byli právě studenti, kteří veřejně vystupovali a byli hlavními hybateli. V současné době koronavirové epidemie jsou to opět studenti, kteří často pomáhají a zapojují se do dobrovolnických programů napříč republikou. Vystupujícími proto bylo pět studentek českých vysokých škol, které prezentovaly svou činnost během koronaviru. 

Masarykovu univerzitu reprezentovala Natalia Antalova z lékařské fakulty, která promluvila o svém členství v koordinačním týmu mediků. Zmínila skvělou spolupráci Jihomoravského kraje s lékařskou fakultou v rámci pomoci veřejnosti. Zdůraznila pocity mnoha studentů, jež lze popsat jako jakési vzrušení z toho, že jsou ve společnosti potřební. Popřela také tvrzení vyplývající z mnoha médií, že studenti jsou nyní na podzim méně ochotní, než byli na jaře při tzv. první vlně. 

Druhou vystupující byla Klára Rybenská, koordinátorka 3D tisku ochranných pomůcek na Univerzitě Hradec Králové. Ta zorganizovala skupinu téměř 40 studentů Univerzity Hradec Králové, se kterými spolupracuje. Vyjádřila dík vedení univerzity i veřejnosti a všem, kteří se podíleli na boji s koronavirem a dobrovolníky podporovali. 

Následovala Kateřina Jersáková z Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany, která se na jaře podílela na fungování chytré karantény. Během jara pomáhala na Krajské hygienické stanici jako technická podpora. Její počáteční náplní práce byla implementace nových nástrojů chytré karantény, například interaktivních map nebo aplikace e-rouška. 

Čtvrtou přispěvatelkou byla studentka Vysoké školy ekonomické v Praze Jana Soukupová, která se podílela na tvorbě informačního webu o COVID-19. Důrazně projevila svůj nesouhlas s neinformovaností veřejnosti během jarní vlny koronaviru a s nedostupností informací jak o průběhu a léčbě nemoci, tak o probíhajících opatřeních. 

Poslední panelistkou byla Eliška Voříšková, studentka Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy, která iniciovala projekt Pomoc lékárnám zaměřený zejména na studentskou výpomoc v lékárnách. Studentští dobrovolníci zde pomáhali s přípravou dezinfekcí a léčiv i s organizací chodu lékárny.

Očima profesora právních dějin

Pro přiblížení událostí 17. listopadu a srovnání situace na Masarykově univerzitě jsme kontaktovali profesora Ladislava Vojáčka s několika otázkami k tomuto tématu.

Co pro vás znamená datum 17. listopadu? Jak jej vnímáte, případně slavíte?

Je to den, který dvakrát významně zasáhl do života československé (české) společnosti. Poprvé nacistický zásah vlastně jen zapadl do pookupačního vývoje, podruhé zásadním způsobem změnil společnost (i když hlavně jako symbol, důležité reálné změny byly pochopitelně rozloženy do delšího časového úseku).

Sedmnáctý listopad ani jiné svátky nijak zvlášť neslavím. Možná je to reakce na dřívější povinné slavení, ale spíše důsledek toho, že okázalosti prostě nemám rád. Samozřejmě, pokud se vztahují k historickým událostem, tak si je připomenu, ale zpravidla u svého počítače, na zahradě nebo na kole. Tentokrát jsem dočítal připravovanou monografii kolegy M. Gregora z Bratislavy a svátek mi připomněly v ní líčené osudy druhého bratislavského polistopadového děkana a mého několikaletého kolegy romanisty prof. Petra Blaha. 

Probíhal 17. listopad 1939 na Masarykově univerzitě jinak než v častěji zmiňované Praze? Jak se k uzavření škol tehdejší brněnská akademická obec postavila?

Řekl bych, že rozdíl nebyl. Mé informace jsou však jen kusé. Všechny univerzitní budovy včetně kolejí hned 17. listopadu ráno obsadilo gestapo. Přestalo se učit, přestaly fungovat řádné akademické orgány, ale úřední aparát rektorátu a děkanátů v okleštěné podobě fungoval dál (jako tzv. Abwicklungsstelle der tschechischen Universität in Brünn). 

Odpovědět na otázku, jak se k uzavření škol tehdejší brněnská akademická obec postavila, podle mne nejde, neboť akademická obec jako celek přestala fungovat a dál už vše záviselo na osobním postoji jednotlivců. Mezi profesory tak najdete ty, kdo se aktivně zapojili do odboje (zejm. B. Baxa – ovšem v Praze už jako penzionovaný úředník, J. Stránský a A. Procházka v emigraci), i ty, kteří aktivně spolupracovali s režimem (J. Krejčí se stal ministrem a po A. Eliášovi ministerským předsedou). Většina se stáhla do ústraní. Také osudy studentů byly podobné. Většina hledala nové uplatnění, jednotlivci se rozhodli pro boj doma či za hranicemi nebo naopak dostudovat na německé fakultě.

Vidíte nějakou paralelu mezi listopadovými událostmi roku 1939 a roku 1989? 

Spojuje je jen to, co je zcela zřejmé: významně se dotýkaly studentů a vysokých škol a demonstrace v roce 1989 byla svolána k připomenutí událostí roku 1939. Asi bych z nich nevyvozoval, jak to občas zaznívá, že vysokoškoláci vždy hráli pozitivní roli a stáli na té správné straně barikády (v návaznosti na nedělní debatu o antisemitismu se mi vybavují nejen studentské útoky na Masaryka, ale i pomnichovské postoje mediků).

Účastnil jste se v roce 1989 listopadových demonstrací? Jak na vás tehdy celá situace a atmosféra v české společnosti působila?

Listopadových demonstrací jsem se nezúčastnil a musím říci, že naštěstí. Vzhledem k tomu, kde jsem tehdy učil, hrozilo nebezpečí, že bych se mohl ocitnout na opačné straně. To také přispělo k tomu, že na rozdíl od mnoha jiných (ale ani zdaleka ne tolika, jak to dnes vypadá) jsem spíše než nadšení cítil zčásti úlevu a zčásti obavu. Úlevu z toho, že se něco začalo dít a že ani jedna strana nechce situaci vyhrocovat. Obavu jednak z toho, aby se něco nezvrtlo a nedošlo k přímé konfrontaci, která by měla pro další vývoj fatální následky, a jednak z toho, jak některé skupiny obyvatel později zareagují na to, že se vývoj neubírá tím směrem, který si oni představovali. Dnes už se totiž trochu pozapomnělo na to, že spousta lidí tehdy věřila v možnost jakési třetí cesty (trochu to připomínalo bezprostředně poválečné představy o mostu mezi Východem a Západem), socialismu, ovšem zbaveného poručníkování, takového, o jakém se mluvilo v roce 1968. Dobře si pamatuji, jak jsem se – tehdy bez úspěchu – tyto iluze snažil vyvrátit svému tátovi a tchánovi.

Jaký je odkaz obou těchto událostí do současnosti? Co by si studenti i akademici měli odnést?

Studenti a vysoké školy se v těchto dvou momentech ocitli v odlišné situaci. Poprvé byli oběťmi (když krátce předtím aktivně vystoupili), podruhé aktivním činitelem. V obou případech z toho vyšli se ctí. To je dobře, tak by to mělo být. Možná jsem škarohlíd, ale myslet bychom měli spíše ty situace, kdy jsme se moc nevyznamenali. Na ty bychom především neměli zapomínat.

Jaká je podle vás úloha akademiků a akademické obce ve společnosti, kromě vzdělávací funkce? Jaké nadstavbové hodnoty přináší?

Samozřejmě je to především rozvíjení jejich vědních oborů, ale Vy jste to jistě myslil jinak. Podle mne záleží na situaci. Jsou situace, kdy by měli provokovat, budit z letargie, ale jsou i takové, a osobně si myslím, že dnes právě taková je, v nichž by měli racionálním přístupem obrušovat hrany, tlumit extrémy, hledat porozumění.