Na sklonku léta se mě během jednoho parného večera můj dobrý kamarád zeptal: „Honzo, tak teď Ti TO začíná – úplně nový život! Život bez rovnátek, nová škola a spousta nových přátel. Jak se na to těšíš?“ Těšil jsem se. Moc! Vždyť jsem se těšil celou střední, až TO konečně začne. V mezidobí, než se otevřou nejrůznější „Odevzdávárny“ jarního semestru a začnu se opět topit v nekončících seznamech úkolů, se v nadcházejících řádcích krátce zamyslím nad tím, jaký uplynulý půl rok vlastně byl.

Začátek byl těžký. První překážkou, s níž jsem se setkal, byl samotný IS (dále jen „krám“). Pochopit, jak krámu sdělit, jaké předměty si chci zapsat, představovalo skutečnou osobní výzvu. Jasno jsem neměl ani po absolvování jakéhosi online cvičení na zacházení s krámem, ani po setkání se zkušenějšími. Ovšem po skamarádění se s vyhledávacím políčkem, v němž trpělivě svítí „vyhledat v ISu“ začal být život opět snesitelný.

A pak to přišlo – první týdny seminární výuky. V krámu jsem si stěží stačil přihlásit seminární skupinu č. 21, co však vyšlo vskutku náramně bylo pořadí seminářů během dne. Všechny mé sudé podzimní čtvrtky začínaly ve skutečných výšinách – v sudé čtvrtky jsem se totiž v čase 10:00 až 11:40 vznášel na státovědném obláčku. Onen obláček byl čistý a od povrchu zemského vzdálený tak akorát. Nejvíce mě na něm bavilo, že ať jsme z něj na seminářích shlédli na jakýkoli stát, vždy bylo o čem diskutovat. Ano, i když letěli právě třeba nad Liberlandem. Je to tedy vlastně stát? Nejlepší bylo, když sem tam zahřměl nějaký vznešený pojem – to se ozývalo ústavko!

Po obědě, to už to šlo většinou z kopce. Teorka, která následovala jako druhá v pořadí, to držela. Nejlepší byla hodina, kdy nám seminarizující popisoval, jak můj bystrý spolužák vyvolal svým dotazem víkendovou mezikatederní válku. Ptal se tehdy na existenci nepsaných mezinárodních smluv. Nám poskytnutá skripta jejich existenci umožňovaly. Seminarizující byl však opačného názoru. Hned další týden v nadcházejícím semináři svůj názor (zřejmě po víkendové, vskutku živelné konzultaci) změnil a přiznal, že to teoreticky sice možné je, ale brněnská akademická obec takovou smlouvu ještě neviděla.

Po teorce můj školní den obvykle pokračoval Obecnými právními dějinami. V rámci tohoto předmětu jsme psali snad nejvíce průběžných testů. Při nich jsem vždy bojoval, abych náhodou nepopletl významné právně-historické památky. Pořád se tam motala písmena „B“ a „G“ a zkratky BGB, ZGB a ABGB před prvním průběžným testem splývaly v jednu. Dějiny se střídaly se Sociologií práva. To byl předmět, do jehož diskusní palety se vešlo snad cokoli – dokonce jsem se ptával sám sebe, jestli jsem na správné fakultě. Novou dimenzi Sociologii otevřela debata nad financováním tatranek jako odměny, kterou poskytl tým prezentující určité sociologické téma vítězi opakovacího kvízu. Pomyslnou perlou byla polemika o tom, zda bobří hráz představuje součást kultury. Vskutku oči otevírající byl seminář věnovaný metodologii, kde spíše než o metodách a vědeckém přístupu ke zkoumání nepoznaného, jsme se od unaveného doktoranda dozvěděli, že to budeme mít v životě hrozně těžké.

Největší zrada, co se týče koupi učebnic, byl jednoznačně Říman. Společně se spolužáky jsme dospěli k závěru, že by nám naše oblíbené online knihkupectví mělo vrátit polovinu peněz, které jsme pokorně odevzdali v domnění, že Gaia stihneme za podzim přelouskat celého. Když nám učebnice dorazila, zjistili jsme, že díky zrcadlové struktuře knihy, kdy jedna strana je v latině a druhá tedy přeložena do češtiny, přečteme jen polovinu.

A tak uběhlo prvních pár měsíců mého „nového života“. Bylo to období objevování – nejen práva a politologie, ale také vlastních limitů a nových spolužáků. Na univerzitě mě vlastně baví ta pestrost osobností, které mohu potkávat – každý má trošku jiné zájmy (potkal jsem třeba zapáleného basketbalového rozhodčího, skvělou pekařku dortů či budoucího právníka, který když zrovna nestuduje, žije svou vášní pro železnici), ale pojí nás nekončící debaty o pohledu na právo a společnost. Jsem vděčný za první semestr a skvělé lidi, jež jsem mohl potkat. A teď už je čas koukat opět vpřed! Jaro, co mě čeká?

– bez korektury vzhledem k povaze textu –