Koncem minulého roku mobilizovala Srbská pravoslavná církev v Černé Hoře pravoslavné věřící proti kontroverznímu zákonu o svobodě vyznání, který po všech církevních komunitách mimo jiné požaduje prokázání vlastnictví majetku. Následně Černou Horu a posléze i sousední Srbsko ovládly protesty a blokády silnic. Nevole vůči zákonu vyústila až v diplomatickou roztržku. Rozkol mezi černohorskými církvemi i oběma jmenovanými zeměmi nadále pokračuje.
Černá Hora vyhlásila svou nezávislost jako poslední z postjugoslávských republik v květnu 2006, kdy se její občané ve velmi těsném referendu vyjádřili pro rozpad federativního spojení se Srbskou republikou. Referenda se zúčastnily více než čtyři pětiny oprávněných voličů, avšak vítězné rozhodnutí – pro nezávislost – překročilo požadovanou hranici jen o půl procenta. Z 620 tisíc obyvatel Černé Hory vyznává 72 procent pravoslaví, které je následováno islámem a římským katolicismem. A právě přijetí zákona o svobodě vyznání (dále jen „zákon“) nyní oživilo dávné soupeření uvnitř největšího černohorského bloku věřících, a to mezi Srbskou a Černohorskou pravoslavnou církví. [1]
Černohorská ústava v současnosti garantuje odluku církve od státu, nicméně před první světovou válkou byly tyto instituce propojeny a církevní hodnostáři tak byli současně i státními úředníky. Církev využívala k bohoslužbám majetek, který rovněž patřil státu. Po roce 1918 ztratilo Černohorské království svou nezávislost, když se stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později přejmenovaného na Království Jugoslávie. Do té doby autokefální, tedy organizačně a právně nezávislá pravoslavná Černohorská církev se současně sloučila s dominantní Srbskou pravoslavnou církví (SPC). Se sloučením jak státních útvarů, tak církevních entit se předmětný nemovitý majetek stal de facto majetkem SPC.
Společensko-politická krize odehrávající se nyní v Černé Hoře pramení primárně z článku 62 zákona. Na jeho základě církevní majetek, který byl zbudován ze státního rozpočtu nebo z organizované sbírky občanů před 1. prosincem 1918 a ke kterému současné církevní entity nemohou doložit vlastnická práva, přejde na stát. Měl by se považovat za kulturní dědictví Černé Hory a dostat se nově pod státní správu za současného ponechání církvím k užívání. Dále by měly být církve kompenzovány za renovace a investice do těchto nemovitostí. [2]
Černohorská pravoslavná církev (CPC), kterou vyznává zhruba 20 procent [3] občanů země, sebe samu považuje za nástupce předválečné, výše zmíněné Černohorské církve. V současnosti dominantní SPC se tak obává, že si bude nárokovat zmíněný majetek, který předválečná církev užívala, i když to podle zákona možné není. Zákon vidí pouze jako nástroj k dosažení tohoto cíle, kterým je mimo jiné také zvýhodnit postavení CPC v Černé Hoře. Nutno dodat, že CPC není zbytkem východní větve křesťanství považována za legitimní odnož ortodoxie. Jakkoli zákon nemluví pouze o SPC, ale o všech církevních komunitách, které mají na území Černé Hory právní subjektivitu, SPC je vzhledem k výše zmíněnému nejhlasitější. A to také proto, že identita občanů v Srbsku a Černé Hoře je výrazně podmíněna právě vyznáním a pomáhá odlišit my versus oni.
Připravovaný návrh zákona byl konzultován se zástupci černohorských církví. SPC měla připomínek více než sto, většina nebyla přijata. Vláda Černé Hory se již v průběhu příprav zákona snažila mírnit narůstající tenze ve společnosti, a to vysvětlením pěti základních mýtů, které kolem zákona panují [4]. Zákon též prošel připomínkováním Benátské komise Rady Evropy, která k celému návrhu vznesla celkem devět doporučení, z nichž šest se vztahovalo právě ke kontroverznímu článku 62. Většina z nich se týkala větší přesnosti a lepších definic pojmů a postupů napříč zákonem či jeho jasné větší inkluzivitě ve vztahu k církevním komunitám [5].
Jednokomorový černohorský parlament rozhodoval o zákonu v pátek 27. prosince minulého roku, což vyvolalo řadu protestů jak v parlamentu samotném, tak po celé Černé Hoře, a nakonec i v sousedním Srbsku. Již během debat ohledně přijetí zákona došlo k incidentu, při kterém policie zadržela dvaadvacet osob. Ty zaútočily na předsedu parlamentu, aby zabránily pokračování projednávání zákona a hlasování. Mezi zadrženými bylo 18 poslanců opoziční prosrbské pravicové sociálně konzervativní Demokratické fronty. Patnáct z nich bylo později propuštěno. Jeden zůstal ve vazbě za napadení úřední osoby – předsedy parlamentu, a zbylí dva byli obviněni za bránění ve výkonu služby úřední osoby.
Za zmínku stojí, že mezi těmito dvěma byl i Milan Knežević, jeden z lídrů Demokratické fronty, který byl společně s další členkou nepravomocně odsouzen za podíl na nevydařeném státním převratu v Černé Hoře z roku 2016. Za organizací převratu stojí dle černohorských úřadů Rusko. Oba odsouzení momentálně čekají na odvolací řízení [6].
Nepokoje uvnitř parlamentu doprovázela protestní akce vedoucích představitelů SPC a ortodoxních věřících před budovou parlamentu v hlavním městě Podgorica, kde se držela i bohoslužba. Protesty se konaly také v ostatních částech země, zejména pak na predominantně srbském severu, a zahrnovaly i blokády cest. Při jejich řešení bylo zraněno několik policistů i protestujících, na což opět reagovali představitelé SPC.
Zatímco hlava SPC – srbský patriarcha Irinej – vyzval černohorské Ministerstvo vnitra, aby zastavilo „brutální teror“ vůči věřícím, metropolita černohorské diecéze SPC – Amfilohije Radović – odsoudil „brutalitu“ policie vůči demonstrantům při odstraňování jejich blokád a zátarasů [7]. Do situace se vložila i biskupská rada, která vyloučila z církve všechny poslance, kteří zákon podpořili, a zakázala pro ně provádět jakékoli církevní obřady.
Nakonec svým dílem přispěl i srbský prezident Alexandr Vučić, když vyjádřil podporu Srbům a SPC v Černé Hoře. Dále však nechtěl zasahovat do vnitřních záležitostí jiného státu [8].
S příchodem nového roku znepokojení na straně veřejnosti ani církve neustalo. Spíše naopak. Hned 2. ledna 2020 se odehrál doposud asi nejzásadnější incident. Po basketbalovém zápase v srbském Bělehradu se několik tisíc fanoušků, fotbalových hooligans, srbských nacionalistů a členů ultrapravicových skupin vydalo k černohorské ambasádě v centru města. Provolávali jednotu srbského a černohorského národa, odpalovali dělobuchy, v prostranství před ambasádou zapálili černohorskou vlajku a házeli na budovu světlice.
A právě znesvěcení národního symbolu nejvíce znepokojilo premiéra Černé Hory, který celou událost odsoudil jako necivilizovaný útok a dodal, že jej udivuje postoj srbských úřadů k celé události. Přestože byl pochod k ambasádě dopředu ohlášen, srbská policie nezvýšila bezpečnostní opatření. Demonstrantům se kromě zapálení vlajky povedlo na chvíli prorazit dveře ambasády jedním z transparentů. Pochod radikálů odsoudila i velvyslankyně USA v Srbsku Judy Reinke, která na svém twitteru uvedla, že je šokována znesvěcením černohorské vlajky a násilným útokem na černohorskou diplomatickou misi.
Zajímavé je, že skupina Delije, která sdružuje fanoušky několika různých sportovních týmů a která byla při protestu nejviditelnější, je notoricky známá svou podporou srbského prezidenta, vládnoucí nacionalistické Srbské progresivní strany a tajné policie. Skupina již dříve stála za útoky na velvyslanectví západních států v Bělehradu v roce 2008, během kterých mimo jiné vyhořel zastupitelský úřad USA. Policie byla i tehdy akci přítomna, stejně jako v tomto případě však nezasáhla [9].
Vyjádření si neodpustil ani srbský prezident Vučić, který však již nebyl tak mírný jako na počátku protestů. Slova premiéra Černé Hory odsoudil jako „notorické lži“ a americkou velvyslankyni zkritizoval za to, že jí připadá děsivé, co se odehrálo před ambasádou v Bělehradu, ale už ne to, co se děje v Černé Hoře samotné.
Celý incident vyústil ve výměnu diplomatických nót, což je poměrně závažným vyhrocením sporu. Nejprve Ministerstvo zahraničí ČR v Podgorici předvolalo srbského velvyslance, kterému chtělo předat nótu odsuzující protest v Bělehradě a nečinnost srbských úřadů. Velvyslanec na příkaz srbské vlády odmítl nótu převzít. Zdůraznil však postoj své ministryně zahraničí, jež daný protest odsoudila. Stejná situace poté nastala na druhé straně sporu, kdy černohorský velvyslanec odmítl převzít na příkaz své vlády nótu odsuzující Černou Horu za tvrzení, že v ní Srbsko vědomě a účelově podporuje nepokoje [10].
Krizi podpořil i článek černohorské novinářky, v němž uvedla, že vláda požádala kosovskou policii a armádu o pomoc v případě nárůstu intenzity protestů. I když byl článek z webu periodika vzápětí stažen, stihl vyvolat paniku. Kosovo je jako bývalá jugoslávská provincie Srbskou pravoslavnou církví i politickým establishmentem považováno stále za součást Srbska a případná reálná pomoc Černé Hoře by tak měla nedozírné následky. Proto představitelé obou států urychleně jakoukoli domluvu o případné intervenci dementovali a označili za výmysl.
Zmíněná novinářka Andjela Djikanović byla za šíření poplašné zprávy a narušení veřejného pořádku zadržena na 72 hodin. Podle černohorských zákonů jí hrozí finanční pokuta, nebo až roční vězení. Její právník i Komise na ochranu novinářů však vyvíjí tlak na zproštění všech obvinění. Mezi tím už ale byla zbavena pozice šéfredaktorky a deník otiskl omluvu za poplašný článek [11].
Dočasnou kulminaci diplomatické a politické rozepře způsobilo zrušení plánované cesty Srbského prezidenta do Černé Hory. Vučić měl v plánu na ortodoxní Vánoce, tedy 7. ledna, navštívit černohorské pravoslavné kláštery a podpořit místní věřící. Po konzultaci s patriarchou Irinejem však návštěvu odvolal a dodal, že respektuje černohorskou nezávislost [12]. Z předchozího vývoje se dá usuzovat, že prezident nechtěl dále ohrožovat jinak stabilní vztahy jak mezi státy, tak uvnitř SPC. Sám je totiž často kritizován metropolitou černohorské diecéze SPC za nedostatečně tvrdý postoj v otázce Kosova, kam měl právě raději dle některých názorů směřovat svou vánoční návštěvu.
V době okolo ortodoxních Vánoc vyzvali biskupové k třídennímu přerušení protestů a následným mírumilovným pochodům a veřejným bohoslužbám dvakrát týdně, dokud nebude zákon zrušen. Dřívějších protestů se podle odhadů zúčastnilo více než 55 tisíc lidí, což odpovídá zhruba desetině obyvatelstva celé země.
Současně představitelé SPC jednají s Ústavním soudem Černé Hory a mezinárodními organizacemi o možnostech případného zrušení zákona. Někteří právníci se také veřejně vyslovili pro podporu zákona s tím, že jeho zneužití ke zbavení církve majetku je velmi nepravděpodobné.
Zákon nabyl účinnosti 8. ledna a od tohoto dne se počítá roční lhůta, během které jsou státní úředníci pověřeni sestavením seznamu církevního vlastnictví. V jejím průběhu mohou veškeré registrované církevní entity prokazovat vlastnictví svých majetků [13]. To, zda se uplynutí této lhůty vůbec dočkáme, tedy zda dojde ke zrušení zákona a diplomatické rozkoly utichnou, se dozvíme v následujících dnech a týdnech. Vše se bude odvíjet od intenzity, míry násilností a rozšíření protestů napříč Černou Horou a Srbskem.
Autor: Jiří Němec
[1] VELVYSLANECTVÍ ČR V ČERNÉ HOŘE. Souhrnná teritoriální informace: Černá Hora [online]. 2019, 2–3.
[2], [5] ESANU, Nicolae, Jan VELAERS a Ben VERMEULEN. Opinion on the Draft Law on Freedom of Religion or Beliefs and Legal Status of Religious Communities [online]. Strasbourg: European Commission for Democracy through Law (Venice Commission), 2019.
[3] CENTAR ZA DEMOKRATIJU I LJUDSKA PRAVA. Političko javno mnjenje Crne Gore [online]. Podgorica, 2009.
[4] SLUŽBA ZA ODNOSE S JAVNOŠĆU VLADE CRNE GORE. 5 mitova o Predlogu zakona o slobodi vjeroispovijesti [online]. Podgorica: Vlada Crne Gore, 2019.
[6] BBC.com. Montenegro MPs arrested in clash over religious freedom law. British Broadcasting Corporation: News: World: Europe [online]. 2019.
[7] KAJOSEVIC, Samir. Montenegro Opposition MPs Charged Over Chaos in Parliament. Balkan Insight [online]. Podgorica: Balkan Investigative Reporting Network, 2019.
[8] KAJOSEVIC, Samir. Serbian Church Expels Montenegro Govt Officials and MPs. Balkan Insight [online]. Podgorica: Balkan Investigative Reporting Network, 2019.
[9] RFE/RL'S BALKAN SERVICE. Montenegro Slams Serbia Over 'Uncivilized' Embassy Attack [online]. Radio Free Europe/Radio Liberty, 2020.
[10] JANKOVIĆ, Sadjan. Ambasadori i Srbije i Crne Gore odbili da prime protestne note [online]. Radio Free Europe/Radio Liberty, 2020.
[11] COMMITTEE TO PROTECT JOURNALISTS. Montenegro journalist Anđela Đikanović charged with incitement over retracted report [online]. Berlin: Committee to Protect Journalists, 2020.
[12] RFE/RL. Serbian President Cancels Visit To Montenegro Amid Religious Dispute [online]. Radio Free Europe/Radio Liberty, 2020.
[13] KAJOSEVIC, Samir. Montenegro Braces for Tension as Religion Law Takes Force. Balkan Insight [online]. Podgorica: Balkan Investigative Reporting Network, 2020.
Ve Francii právě za velkého zájmu médií probíhá trestní proces s mužem, který po dlouhá léta na internetu nabízel svou zdrogovanou manželku jiným mužům. Tato žena teď trvá na tom, aby bylo řízení veřejné a vyburcovalo...
Ve výuce dějepisu si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek právních dokumentů. Mnozí si jistě vybaví Zlatou bulu sicilskou, Pragmatickou sankci, Versailleskou mírovou smlouvu či Mnichovskou dohodu. S řadou důležitých...
