Bude špatnému lobbování konec?
Zákon o lobbování míří do třetího čtení. Zdá se, že šance lobbistů netransparentně prosazovat svoje zájmy budou po dvou dekádách vyjednávání konečně sníženy – ale bude tomu opravdu tak? Všechno ještě může změnit...
SDEU se polské reformě justice věnoval již potřetí. Razantní jako generální advokát nebyl
Soudní dvůr Evropské unie vydal v úterý 19. listopadu rozsudek, v němž odpovídá na předběžné otázky týkající se nové disciplinární komory při polském Nejvyšším soudu. Nepřiklonil se ke stanovisku generálního advokáta, podle kterého disciplinární komora není nezávislým soudem. Polský Nejvyšší soud musí sám posoudit, zda disciplinární komora splňuje požadavky evropského práva pro nezávislý a nestranný soud. Stále není jasné, zda se všem soudcům podaří vrátit zpět do taláru.
Na úplném začátku je třeba objasnit, jaké má nově zřízená disciplinární komora Nejvyššího soudu pravomoce a kdo jsou jejími členy. Disciplinární komora je jedním z klíčových elementů změn v polském soudním systému, které prosazuje vládnoucí strana Právo a spravedlnost. Byla vytvořena v souvislosti s přijetím zákona o Nejvyšším soudu, který vešel v účinnost v dubnu 2018. Disciplinární komora má fungovat jako kárný soud první a druhé instance pro soudce Nejvyššího soudu a jako odvolací instance pro obecné soudce a jiné právnické profese.
Členy komory tvoří soudci jmenovaní polským prezidentem z kandidátů, kteří získají kladné doporučení Národní soudcovské rady, tedy orgánu, který podle polské Ústavy stráží nezávislost soudů a soudců. V Národní soudcovské radě skládající se z 25 členů zasedá například ministr spravedlnosti, předseda Nejvyššího soudu a další soudci. Část rady tvoří také kandidáti vybraní polským parlamentem, což bývá kritizováno částí veřejnosti a také samotnými soudci. Otázka ústavnosti volby členů rady polským parlamentem se dostala dokonce až k Ústavnímu soudu, který ovšem tento postup shledal souladným s Ústavou.
„Podle názoru generálního advokáta disciplinární komora jednoznačně nesplňuje požadavky Evropského společenství na nezávislost soudů.“
K vydání rozsudku SDEU odpovídajícího na prejudiciální otázky došlo na základě řízení před nejvyšším polským soudem, který projednává žalobu tří polských soudců bránicích se povinnému předčasnému odchodu do důchodu. Právě jich se dotkla reforma justice, která snížila u této profese věkovou hranici pro odchod do penze. Tato ustanovení byla sice později ze zákona odstraněna, ale některým soudcům, již byli nuceni přenechat své místo mladším kolegům, se stále nepodařilo vrátit zpátky do taláru. Na základě novely mají tyto otázky nově spadat právě do pravomoci disciplinární komory Nejvyššího soudu.
A právě pochybnosti ohledně složení a pravomocí disciplinární komory vedla soudce Nejvyššího soudu k položení předběžných otázek SDEU. Polský soud požadoval od SDEU odpověď, zda disciplinární komise splňuje požadavky nezávislého soudu ve smyslu evropského práva – tedy takového, jež splňuje podmínky účinné soudní ochrany ve smyslu článku 19 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie.
Podle stanoviska generálního advokáta disciplinární komora není nezávislým soudem
Slyšení před Velkým senátem SDEU ve spojených věcech C-585/18, C-624/18 A C-625/18 se konalo 19. března 2019. SDEU vyzval generálního advokáta Evgenije Tančeva k vydání stanoviska. Podle jeho názoru disciplinární komora jednoznačně nesplňuje požadavky Evropského společenství na nezávislost soudů. Svůj názor opírá o argument, že legislativní orgány svou pravomocí výběru členů Národní soudcovské rady narušují nezávislost tohoto orgánu, což se následně projevuje při výběru kandidátů, kteří jsou doporučeni polskému prezidentovi ke jmenování do disciplinární komory.
„Soudní dvůr nejvyššímu polskému soudu poskytl kritéria, na základě kterých má své postavení posoudit.“
Velký senát ve svém listopadovém rozsudku nezopakoval argumenty generálního advokáta o tom, že došlo k porušení článku 19 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Konstatoval toliko, že Nejvyšší soud musí sám zhodnotit, zda disciplinární komora splňuje požadavky evropského práva pro nezávislý a nestranný soud. K samotnému posouzení SDEU nejvyššímu polskému soudu poskytl kritéria, na základě kterých má své postavení posoudit.
SDEU tvrdí, že samotný fakt, že soudci disciplinární komory jsou jmenováni prezidentem, nezpůsobuje jejich nezávislost v případě, že po svém jmenování nepodléhají politickému tlaku a není jim diktováno, jak mají ve své funkci rozhodovat. V otázce Národní soudcovské rady SDEU konstatoval, že výběr soudců ke jmenování prezidentem do disciplinární komory může být objektivní pouze za podmínky, že Národní soudcovská rada bude v dostačující míře nezávislá na zákonodárné a výkonné moci. Je potřeba mít na paměti jak faktické, tak právní aspekty, které se týkají okolností, za nichž byli členové Národní soudcovské rady zvoleni, a také způsob, jakým tento orgán plní svůj úkol zajistit nezávislost soudů a soudců.
Jedná se už o třetí rozsudek SDEU týkající se polské reformy justice
Doposud vydal SDEU dva rozsudky na základě žaloby Evropské komise proti polské vládě. V obou případech lucemburský soud rozhodl, že novely měnící věk odchodu do důchodu u soudců Nejvyššího soudu a soudců obecných soudů nejsou v souladu s unijním právem. Tyto rozsudky se staly vodítkem pro celou Evropskou unii z hlediska průchodnosti případných reforem v jednotlivých členských státech. Neznamená to, že členské státy nebudou moci vytvářet svůj soudní systém podle sebe, ale na podkladu zmíněných rozsudků je zřejmé, že struktura tohoto systému musí zaručovat nezávislost soudu a účinnou soudní ochranu. SDEU ve svých rozhodnutích nedeklaruje, jak mají státy tohoto cíle dosáhnout, ale eventuálně konstatuje, že soudní systém státu splňuje vynucované garance. Polské rozsudky tak de facto vytvářejí společný standard EU týkající se minimálních záruk nezávislosti soudnictví.
Autor: Martin Pracný
[1] Rozsudek SDEU ze dne 19. 11. 2012, ve spojených věcech C-585/18, C-624/18 a C-625/18, A. K. proti Krajowe Radzie Sądownictwa (C-585/18), C. P. (C-624/18), D. O. (C-625/18) proti Sądowi Najwyższemu.
[2] Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii (Úřední věstník EU, C 201/1, 7. 6. 2016).
[3] Listina základních práv Evropské unie (2012/C 326/02) (Úřední věstník EU, C 326/391, 26. 10. 2012).
