Zákaz potratů v Alabamě: Obstojí ve světle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu USA?

Píše se leden 1973. Soudce Harry Blackmun vydává jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v historii Nejvyššího soudu Spojených států amerických. Poměrem sedmi ku dvěma bylo v případu Roe v. Wade rozhodnuto, že právo ženy na umělé přerušení těhotenství je chráněno čtrnáctým dodatkem americké ústavy. Zákony státu Texas, které interrupci toho času kriminalizovaly, byly tudíž protiústavní.

Květen 2019. Stejná země, 46 let po slavném rozsudku. Kay Yvey, guvernér státu Alabama, podepisuje The Alabama Human Life Protection Act. Zákon o den dříve schválený tamějším senátem, dle kterého je provedení interrupce či pokus o takovou interrupci zločinem. Jedinou výjimkou z trestní odpovědnosti jsou případy, kdy by pokračování těhotenství představovalo vážnou hrozbu pro zdraví matky. Interrupce provedené u ženy, která byla znásilněna nebo která otěhotněla v důsledku incestu, naopak kriminalizovány budou.

Interrupce jako zločin proti lidskosti

Odhodlanost alabamských zákonodárců překonat téměř padesát let starý precedent je ve znění předmětného zákona zřejmá již z úvodních legislative findings, určité obdoby preambule či recitálů. Hned na počátku zákon upozorňuje, že trestní odpovědnost za interrupci v Alabamě nikdy nebyla zneplatněna, nýbrž je toliko vlivem rozhodnutí Roe v. Wade nevynutitelná. S odkazem na dodatek alabamské ústavy z roku 2018, jenž posílil práva nenarozeného dítěte, a také na všeobecnou rovnost pramenící z Deklarace nezávislosti zákon vytýká zastáncům práva na potrat, že toto nenarozené dítě ignorují. Dokonce je nepřímo označil za masové vrahy. Historické zločiny proti lidskosti (od vyhlazování Židů přes čistky Rudých Khmerů až po Rwandskou genocidu) měly dle alabamského zákona několikanásobně méně obětí než rozsudek Roe v. Wade, který vedl k nenarození více než 50 milionů dětí.

Cílem The Alabama Human Life Protection Act je dlouholetý precedent přímo konfrontovat s atmosférou, která na washingtonské First Street aktuálně panuje. Není se čemu divit – Nejvyšší soud je po odchodu Anthonyho Kennedyho a následném jmenování Bretta Kavanaugha možná v nejkonzervativnějším složení od 30. let minulého století. Bude to však stačit na překonání rozhodnutí Roe v. Wade?

Důležitý swing vote

Ačkoliv je obvyklé, že soudci navrženi republikánskými prezidenty zastávají konzervativní přístup a demokratičtí kandidáti naopak přístup liberální, u méně vyhraněnějších soudců toto pravidlo zdaleka neplatí bezvýhradně. Zatímco soudce Kennedy, konzervativec navrhnutý Ronaldem Raeganem, jako tzv. swing voter (tj. soudce, který svým příklonem na liberální či konzervativní stranu rozhoduje těsné případy v poměru pěti ku čtyřem) pomohl ve věcech United States v. Windsor a Obergefell v. Hodges liberálním kolegům rozhodnout ve prospěch stejnopohlavních sňatků, od Johna Robertse, předsedy Nejvyššího soudu a nového swing votera, se podpora podobně liberálních rozhodnutí pravděpodobně čekat nedá. Už jen proto, že ve výše uvedených rozhodnutích hlasoval proti liberální většině.

Je však nutno připomenout, že i v roce 1973 při rozhodování případu Roe v. Wade byl washingtonský soud velmi konzervativní. Čtyři z devíti soudců byli nominováni Richardem Nixonem, další dva Dwightem Eisenhowerem. Republikánští nominanti tehdy ovládali soud v poměru šest ku třem a měli tak ještě větší převahu než dnes. I přesto soud rozhodl ve prospěch práva na interrupci.

Přílišně zatěžující

Není to ale poprvé, kdy se zákonodárci pokoušeli precedent zvrátit. V roce 1992 Roe v. Wade obstál v zatím nejtěžší zkoušce, které byl za téměř půl dekády podroben. V případu Planned Parenthood of Southeastern Pennsylvania v. Casey se před Nejvyšší soud dostal pensylvánský zákon, dle kterého mimo jiné mohlo být těhotenství nezletilé přerušeno pouze se souhlasem jednoho z rodičů. Stejný zákon pak omezoval i vdané ženy, které musely před provedením lékařského zákroku o úmyslu přerušit své těhotenství informovat své manžely.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vytvořil nový standard přezkumu ústavnosti zákonů, které zasahují do práva na interrupci – tzv. undue burden test. Dle tohoto testu neobstojí ve světle čtrnáctého dodatku zákonné ustanovení, které ženu při rozhodnutí o interrupci příliš zatěžuje. Ačkoliv tímto testem sice z napadených ustanovení neprošel toliko požadavek notifikace manžela těhotné ženy, přičemž ostatní mnohdy kontroverzní ustanovení obstála, Nejvyšší soud dal v tomto rozhodnutí jasně najevo, že právo ženy na přerušení těhotenství spolu s postuláty judikovanými v rozhodnutí Roe v. Wade mají v americkém ústavním právu silnou pozici.

Zákulisí tohoto rozhodnutí bylo nicméně více než dramatické. Stejně jako v roce 1973, i o téměř dvacet let později se Nejvyšší soud skládal z šesti republikánských nominantů proti třem demokratickým. Tehdejší předseda Rehnqvist již údajně počítal s překonáním dosavadní rozhodovací praxe, avšak tři republikánští soudci, David Souter, již zmiňovaný Anthony Kennedy a historicky první soudkyně Sandra Day O’Connor, se rozhodli přidat se ke dvěma liberálním soudcům a poměrem pěti ku čtyřem precedent zachovali. Tento úspěch zastánců práva na interrupci se přisuzuje zejména soudkyni O’Connor, která – ač spíše konzervativní – kladla velký důraz na ochranu žen před domácím násilím, a to zvláště v otázce povinného informování jejich manželů o plánované interrupci.

Tento undue burden test byl pak Nejvyšším soudem aplikován v dalších důležitých případech týkajících se práva na přerušení těhotenství. Nejprve v roce 2007 v případu Gonzales v. Carhart konzervativní většina uhájila ústavnost zákona, který zakazoval provedení interrupce tzv. D&X metodou (nazývaná též částečný porod), při níž potracovaný plod technicky vzato není roztrhán přímo v děloze, ale usmrcen až poté, co je většina jeho těla vytažena z těla matky. V roce 2016 pak ale ve věci Whole Woman’s Health v. Hellerstedt Nejvyšší soud naopak zrušil texaský zákon, který ukládal interrupčním klinikám natolik přísné požadavky, že by většina z nich musela ukončit svou činnost. Mimochodem – swing voterem byl v obou případech Anthony Kennedy.

Příliš zatěžující

Vraťme se tedy zpět k zákazu provádění potratů v Alabamě. Je zřejmé, že zmíněným undue burden testem nemůže nikdy projít, neboť nejen, že alabamský zákon interrupci nepřílišně ztěžuje, on ji dokonce kriminalizuje! Byť se tak děje na straně lékařů, nikoliv žen samotných. Soud, u kterého bude zákon napaden, bude mít dvě možnosti: Zákon jako prima facie protiústavní zrušit, nebo překonat rozhodnutí ve věcech Roe v. Wade a Planned Parenthood v. Casey.

Přitom se dá předpokládat, že zákon se nakonec dostane i k Nejvyššímu soudu. Jak se k němu postaví čtyři liberální soudci je zjevné. Stejně tak se dá lehce odhadnout názor konzervativního soudce Thomase, který v konkurenčním stanovisku k únorovému rozhodnutí ve věci Timbs v. Indiana označil Roe v. Wade za jeden z nejvíce chybných rozhodnutí Nejvyššího soudu v historii. To, jak moc Thomasovi leží tento rozsudek v žaludku dokazuje skutečnost, že spolu s Roe v. Wade uvedl tento soudce afroamerického původu za příklad podobně chybného rozhodnutí rozsudek ve věci Dred Scott v. Sandford z roku 1857, ve kterém nebyla otrokům tmavé pleti přiznána ústavní práva.

O padesát let zpět?

Otázkou tedy je, kolik ze zbývajících čtyř konzervativních soudců se potenciálně může přidat na stranu soudce Thomase s cílem překonat téměř půl století starý precedent. Odpověď se můžeme dozvědět již velice brzy. Do té doby je třeba pevně věřit, že soudy nebudou mít zájem na tom, aby bylo přerušení těhotenství v důsledku znásilnění trestáno přísněji než znásilnění samotné. Nezbývá než doufat, že justice nebude přispívat k tomu, aby ženám bylo opětovně a definitivně odebráno právo na rozhodování o jejich těle. A že soudy nebudou mít zájem na tom, aby se stav ochrany základních práv vrátil dávno před rok 1973.

Autor: Filip Vlček

[1] Foto: Emeritní soudkyně Nejvyššího soudu USA Sandra Day O’Connor na snímku z roku 2010, Nora Feller/The Aspen Institute, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0. Grafika: Kamila Abbasi