(Ne)pravý farář aneb Dycky kanonické právo!

Seriál Most! představil postavu kněze Květoslava Tomana, exkomunikovaného duchovního a štamgasta v Severce. Právě na jeho adresu pronáší hostinský Eda slova: „Vždyť vy nejste opravdickej farář. Jste jenom obyčejnej alkáč.“ Podívejme se stručně na pravdivost tohoto tvrzení z právního hlediska.

15. 4. 2019 Štěpán Burda

Ze seriálu Most! se o faráři Květoslavovi dozvídáme pouze kusé informace. Jde o bývalého duchovního správce v Mostě, který byl exkomunikován a zjevně i zbaven úřadu kvůli svému alkoholismu. Pojem kněz a farář bývá často zaměňován. Zatímco kněz označuje úroveň svěcení, výraz farář představuje konkrétní úřad. Každý farář je knězem, každý kněz ovšem není farářem. Srovnatelným omylem by bylo například zaměňování pojmů právník a advokát. Lze předpokládat, že tohoto omylu se dopouští i Eda a pokouší se upozornit na Květoslavův domnělý neduchovní stav, nikoli na jeho zbavení úřadu.

Právní analýza institutu exkomunikace

Byť je exkomunikace málo užívaným a de facto nejtěžším církevním trestem, stále má spíše charakter reparační, nápravný, nikoli represivní.[1] Může se vztahovat nejen na duchovní, ale na jakéhokoliv katolíka, ať už je biskup, právník nebo stavební dělník. V rozporu s obecným povědomím neznamená exkomunikace vyloučení z církve (které v katolickém pojetí není možné).

Exkomunikace představuje pro postiženou osobu zákaz udělování či přijímání svátostí (křest, přijímání, biřmování, sňatek, zpověď, pomazání nemocných a svěcení) a zákaz výkonu církevních funkcí a úřadů.[2] Danou osobou již přijaté svátosti trvalého charakteru (křest, svěcení, svátostné manželství, biřmování) však dotčeny být nemohou a nejsou.[3]

Mezi nejvýznamnější skutkové podstaty ústící v „automatickou“ exkomunikaci (latae sententiae) patří například fyzické násilí na papeži, porušení zpovědního tajemství knězem nebo provedení interrupce.[4] Dále je možné ji uložit i rozhodnutím příslušné autority (ferendae sententiae)[5], což je Květoslavův případ.

Nebohý Květoslav je z výše uvedených důvodů bezpochyby nadále knězem. V seriálu jej vidíme při udělování svátosti smíření (zpovědi) a svátostiny církevního pohřbu – alespoň v hrubých, vodkou přibarvených obrysech. V podstatě se tedy Eda při svém hodnocení mýlí.

Svátosti mají v církevním právu dva aspekty: platnost a dovolenost, které jsou na sobě v zásadě nezávislé.[6] Vzhledem ke Květoslavově exkomunikaci jsou tato jednání nedovolená (a tedy trestnými činy), avšak to nutně nevylučuje jejich platnost, tedy duchovní působení, které za určitých, poměrně komplikovaných podmínek přítomné být může.

Postava faráře

Seriál Most! je v mnoha ohledech typickým postmoderním dílem. Mnohovrstevnatost jeho postav, dějových linek, záběrů i hlášek jej v podstatě odsuzuje k různosti interpretací, náhledů a významů. Farář sice není nejvýraznější či ústřední postavou, avšak tento postmoderní aspekt je na něm dobře pozorovatelný.

Foto: Přesunutý kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě, Aktron, Wikimedia Commons, Creative Commons 2.5 Generic

Jistě se najde mnoho diváků, kteří se zkrátka zasmějí postavě alkoholického kněze či některé z jeho hlášek. Najdou se jistě i tací, kteří v něm vidí reprezentaci určitého pokrytectví nebo symbol jakési duchovní prázdnoty či úpadku.

Pro mě osobně je farář nadčasovým vyjádřením lidské slabosti a chybování. Zároveň také pokory, upřímnosti a vnitřního odhodlání, které sice nestačí na překonání jeho alkoholických sklonů, ale které z něj činí vstřícného, naslouchajícího člověka, věrného svému poslání i přes všechny těžkosti, co ho sužují. Farář je člověkem s pevným přesvědčením, které je pro něj oporou i ve všech hlubokých propastech jeho života a jim navzdory. Je kladnou postavou, protože opravdu kladnou může být jenom postava nedokonalá a chybující. Vždy jsem se domníval, že tichá pokora je silnější než hlasitá řevnivost, a právě toto přesvědčení mi Cyril Drozda v roli faráře Tomana vždy připomíná.

 

 

Autor: Štěpán Burda


[1] Tretera, Jiří Rajmund; Horák, Záboj. Církevní právo. Praha: Leges, 2016, s. 321.

[2] Kán. 1331, CIC/1983.

[3] Tretera, Jiří Rajmund; Horák, Záboj. Církevní právo. Praha: Leges, 2016, s. 238.

[4] Kán. 1370, Kán. 1388, Kán. 1398, CIC/1983.

[5] Tretera, Jiří Rajmund; Horák, Záboj. Církevní právo. Praha: Leges, 2016, s. 323.

[6] Tretera, Jiří Rajmund; Horák, Záboj. Církevní právo. Praha: Leges, 2016, s. 214.

Více článků

Přehled všech článků