Volba prezidenta republiky: minulost a současnost

Volby do prezidentského úřadu v bývalém Československu

Dějiny úřadu prezidenta republiky sahají do listopadu roku 1918, kdy byla přijata Revolučním národním shromážděním Prozatímní ústava. Podle ní volilo prezidenta Revoluční národní shromáždění a mohl být zvolen jen za přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců při zisku hlasů alespoň dvoutřetinové většiny z přítomných zákonodárců. Kromě toho také obsahovala ustanovení, že úřad takto „prozatímně“ zvoleného prezidenta trvá až do té doby, dokud nebude zvolen jeho nástupce podle ústavy definitivní.[1]

Nikoho asi nepřekvapí, že tuto první volbu vyhrál Tomáš Garrigue Masaryk. Ojedinělý byl však její proces. Jelikož měl T. G. Masaryk bezesporu obrovskou zásluhu na vzniku samostatného Československa,[2] byl Revolučním národním shromážděním zvolen aklamací. [3] Volba prezidenta aklamací znamená, že prezident je zvolen jednomyslným rozhodnutím bez hlasování. Kandidát je v takovém případě zvolen okamžitě poté, co je nominován, bez nutnosti hlasování a bez ohledu na to, zda jsou nějací další kandidáti. Tento způsob volby je velmi neobvyklý a používá se jen výjimečně, například když je prezidentský kandidát všeobecně uznáván jako mimořádně způsobilý a respektovaný. Ačkoliv tedy Prozatímní ústava obsahovala pro volbu konkrétní kvorum, v praxi se nevyužilo.

K přijetí nové a konečné ústavy došlo o dva roky později v únoru roku 1920. V porovnání s ústavou prozatímní, jež obsahovala jen jednadvacet paragrafů,[4] jich měla její nástupkyně sto třicet čtyři, přičemž funkce prezidenta republiky byla upravena v § 56 až § 69. Změněn byl jak systém jeho volby, tak i některé pravomoci. Volební kvorum sice zůstalo stejné , ale kandidát musel nyní získat nadpoloviční většinu hlasů z celkového počtu poslanců obou komor Národního shromáždění, tedy jak Poslanecké sněmovny, tak Senátu. Prezident byl volen na sedmileté období, přičemž mohl být zvolen maximálně dvakrát za sebou. Ústava nicméně přímo stanovovala výjimku pro prvního československého prezidenta, na jejímž základě mohl kandidovat tolikrát po sobě, kolikrát jen chtěl. Na post prezidenta byl způsobilý kandidovat občan Československa, který dovršil alespoň 35 let věku a mohl být volen do Národního shromáždění. Nesměl však být jeho členem z důvodu neslučitelnosti funkcí. Prezidentské volby roku 1920, stejně jako volby v letech 1927 a 1934, vyhrál s přehledem Tomáš Garrigue Masaryk. Bohužel, z důvodu zdravotních obtíží musel z výkonu funkce odstoupit, a tak se v prosinci roku 1935 konaly volby nové, které vyhrál Edvard Beneš. Výhra to byla snadná, neboť Benešův protikandidát Bohumil Němec odvolal svou kandidaturu v noci pře d samotnou volbou, což by podle současné právní úpravy udělat nemohl, protože zákon o volbě prezidenta republiky připouští vzdání se kandidatury nejpozději 24 hodin před zahájením samotných voleb.

V období protektorátu se z důvodu nacistické okupace žádné volby na post prezidenta republiky nekonaly. Prezidentem byl během tohoto období Emil Hácha, zvolený Národním shromážděním jako jediný kandidát již na podzim roku 1938 po abdikaci Edvarda Beneše.

Prezidentská volba se vrátila do Československa po konci druhé světové války. V říjnu roku 1945 byl Prozatímním národním shromážděním ve funkci prezidenta republiky jednomyslně potvrzen Edvard Beneš. Nejednalo se ale o volbu v pravém slova smyslu. Edvard Beneš byl totiž prezidentem exilové vlády v Londýně. Volby jako takové pak proběhly o rok později. Ústavodárné národní shromáždění zvolilo za prezidenta jediného kandidáta Edvarda Beneše.

Prezidentské volby během období vlády Komunistické strany vycházely z ústavy přijaté v roce 1948. Kvorum tří pětin hlasů nadpoloviční většiny přítomných bylo opět zachováno, stejně jako sedmileté období výkonu funkce. Zajímavostí je, že dokud nebylo sedmileté volební období sníženo novou ústavou z roku 1960 na nyní důvěrně známé období pětileté, celé je dosloužili pouze dva prezidenti. Tím prvním byl Tomáš Garrigue Masaryk. Tomu se také jako jedinému podařilo odsloužit dvě sedmiletá období po sobě. Druhým „sedmiletým prezidentem“ byl zvolen roku 1957 Antonín Novotný. Prezidenta Novotného omezila ve výkonu druhého sedmiletého období již zmiňovaná ústava z roku 1960, na jejímž základě trvalo jedno funkční období prezidenta pět let. Zbytek prezidentů sedmileté období úřadu nedokončil z důvodu úmrtí či, v případě Edvarda Beneše, velmi složité politické situace a nucené abdikace.

Po sametové revoluci proběhly ještě troje volby v letech 1989, 1990 a 1992. V prvních dvou uvedených byl Federálním shromážděním prezidentem federace zvolen Václav Havel. V těch posledních z roku 1992 nebyl zvolen nikdo. O funkci se tehdy sice opět ucházel Václav Havel, toho ale zejména slovenská část poslanců Federálního shromáždění odmítla, protože Slováci už (v kontextu dohod o rozdělení) s existencí úřadu federálního prezidenta nepočítali. Posledních pět měsíců České a Slovenské Federativní Republiky tudíž vykonával prezidentské pravomoci předseda federální vlády Jan Stráský.

Prezidentské volby v České republice

Prezidentské volby v České republice lze rozdělit do dvou období. První období mezi lety 1993 až 2008 bylo typické svou volbou prezidenta podle systému podobnému tomu z první republiky. Dle tehdejšího znění nové demokratické ústavy účinné od 1.1.1993 byl prezidentský kandidát pro volbu navrhován nejméně deseti poslanci nebo deseti senátory. K úspěšnému zvolení potřeboval dosáhnout nadpoloviční většiny hlasů všech poslanců a nadpoloviční většiny hlasů všech senátorů.[5] V případě, že se poslanci ani senátoři neshodli, konalo se druhé kolo volby, kam postoupili dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. Ve druhém kole stačila ke zvolení už „jen“ pouhá nadpoloviční většina hlasů přítomných poslanců i senátorů. Ústava počítala i s možností, kdyby nebyl kandidát zvolen ani ve druhém kole volby. Pak se do čtrnácti dnů konalo třetí kolo volby. Třetí kolo už ale probíhalo s pomyslným zdviženým prstem ústavy, neboť nebyl-li zvolen prezident, musela se konat prezidentská volba nová. Stalo se tak například při prezidentské volbě v roce 2008. Ani Václav Klaus, ani jeho protikandidát Jan Švejnar nebyli zvoleni po třetím kole první volby. To proto, že zatímco Jan Švejnar měl podporu Poslanecké sněmovny, Václav Klaus mohl počítat s podporou Senátu. Nová volba pak probíhala o týden později v podobném duchu. I zde se v prvním kole nemohla dolní komora shodnout s horní komorou Parlamentu, ve druhém kole už vyhrál Václav Klaus.

Jak můžete sami vidět, volba prezidenta Parlamentem nemusí být vždy úplně výhodná. Je sice levnější z důvodu absentující povinnosti distribuce velkého množství volebních lístků a vyplácení odměn členům volebních komisí, může však být také velmi zdlouhavá a v konečném důsledku ani nemusí odrážet přímou vůli občanů. I proto byl v roce 2012 přijat ústavní zákon č. 71/2012 Sb., zakládající přímou volbu prezidenta republiky („zákon o volbě prezidenta”).

Jaké legislativní podmínky musí kandidát splňovat?

Nejznámějšími legislativními požadavky na prezidentské kandidáty je věk alespoň 40 let, svéprávnost k výkonu volebního práva a státní občanství České republiky. První dva z těchto požadavků najdeme v článku 57 Ústavy. Podmínka svéprávnosti se pak nachází v § 5 zákona o volbě prezidenta. Navíc nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát po sobě. V teoretické rovině ovšem není v nadcházejících volbách vyloučena kandidatura Miloše Zemana. To proto, že ústava stanovuje podmínku „po sobě“, nikoliv „dvakrát a dost“.

Dalším z požadavků je předložení kandidátní listiny. Kandidátní listinu lze předložit třemi způsoby. Je-li kandidát členem parlamentní politické strany anebo ví, že má mezi jejími poslanci a senátory dobré jméno, můžou právě oni podat Ministerstvu vnitra listinu k jeho kandidatuře. V případě poslanců je minimální počet podpisů na kandidátní listině dvacet, zatímco senátorů postačí deset, přičemž jednotliví poslanci i senátoři mohou svým podpisem podpořit libovolný počet kandidátů (ačkoli je tento závěr stále sporný). Třetí možností je navržení občanem. Kandidáta může navrhnout občan, který dosáhl věku 18 let a jeho návrh ve formě petice podepíše nejméně 50 000 občanů ČR oprávněných volit prezidenta republiky.

Kandidátní listiny musí být ve všech třech případech podány Ministerstvu vnitra nejpozději 66 dnů přede dnem volby, a to do 16 hodin. Nezbytné přílohy těchto listin tvoří prohlášení kandidáta se souhlasem své kandidatury a v případě kandidáta občanského i již zmiňovaná petice, kterou vlastnoručně podepsalo nejméně 50 000 občanů oprávněných volit prezidenta.[6] Ostatní náležitosti kandidátních listin upravuje zákon o volbě prezidenta v § 25:

„(1) Kandidátní listina obsahuje

a) jméno a příjmení kandidáta, údaj o pohlaví, věk ke druhému dni volby prezidenta, zaměstnání nebo povolání, které kandidát v době podání kandidátní listiny zastává, případně jeho akademický nebo jiný titul, obec, kde je kandidát přihlášen k trvalému pobytu,

b) příslušnost kandidáta k politické straně nebo politickému hnutí, nebo údaj, že kandidát není členem žádné politické strany nebo politického hnutí (dále jen „bez politické příslušnosti“),

c) jména a příjmení navrhujících poslanců nebo navrhujících senátorů s uvedením údaje, že se jedná o poslance nebo senátora, a jejich podpisy, anebo jméno, příjmení a datum narození navrhujícího občana s uvedením adresy místa jeho trvalého pobytu a jeho podpis; jde-li o kandidátní listinu podávanou navrhujícím občanem, uvede se i datum, kdy poprvé bylo možné petici podepsat,

d) jméno a příjmení a datum narození zmocněnce navrhujících poslanců nebo navrhujících senátorů s uvedením adresy místa jeho trvalého pobytu, popřípadě adresu pro doručování nebo adresu elektronické pošty a jeho podpis; má-li navrhující občan zmocněnce, uvede údaje obdobně.“

Kontroverze

Poslední prezidentské volby konané v lednu 2023 byly provázeny kontroverzí ohledně kandidátních listin. Nejdříve vstoupil do povědomí širší veřejnosti případ kandidátky Mgr. Denisy Rohanové. Její kandidaturu navrhla skupina poslanců již na podzim 2021, tedy před tehdejšími volbami do Poslanecké sněmovny. Někteří ze skupiny poslanců však mandát neobhájili. Vyvstala otázka, zda poslanec či senátor může svým podpisem podpořit kandidaturu ve volbě, která se bude konat až po vypršení jeho mandátu. Ministerstvo vnitra i přes tuto skutečnost registraci uznalo, proti čemuž se ohradila skupina senátorů a podali k Nejvyššímu správnímu soudu stížnost, ve které se dožadovali vyřazení kandidatury. Nejvyšší správní soud posléze usnesením sp. zn. Vol 16/2022 skupině senátorů vyhověl a rozhodnutí Ministerstva vnitra o registraci kandidátky zrušil.[7]

Jiný problém měli občany navržení kandidáti Karel Diviš a Karel Janeček. Ti formálně splnili toliko vyžadované náležitosti pro kandidátní listinu, nicméně po zohlednění průměrné chybovosti v kontrolním vzorku byl počet jimi obdržených podpisů nedostatečný . Nejvyšší správní soud proto přistoupil k překontrolování ministerstvem vyškrtnutých občanů z petic. U Karla Diviše dospěl soud k závěru, že „(…) ministerstvo skutečně vyřadilo nesprávně minimálně 34 záznamů. Průměrná zjištěná chybovost se tak uplatněním zákonného mechanismu snížila natolik, že bylo nutno učinit závěr, že kandidátní listina Karla Diviše byla podpořena minimálně 50 007 občany.“[8] Naopak Karel Janeček úspěšný nebyl, protože v soudní kontrole vyškrtnutých osob ze seznamu petice neobstál.

Úvodní foto: Standarta prezidenta České republiky

[1] Zákon ze dne 13. listopadu 1918 o prozatímní ústavě.

[2] Zákon 22/1930 Sb. o zásluhách TG Masaryka.

[3] Stenozáznam schůze Prozatímního národního shromáždění ve čtvrtek 14. listopadu 1918. Hovoří Karel Kramář : „ (…) A abychom doplnili všechno to, pak prosím Vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. (Výborně! Sláva! Potlesk) Prohlašuji tedy profesora dra. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.“
Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/001schuz/s001001.htm

[4] Ano, paragrafy. Rozdělení na články přinesla až ústava z roku 1948.

[5] Čl. 58 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. ústava České republiky – znění od 01.01.1993 do 31.12.1999.

[6] § 25 odst. 3 zákona o volbě prezidenta republiky

[7] Usnesení Nejvyššího správního soudu č.j. Vol 16/2022–48 ze dne 13.12.2022.

[8] Volební senát dnes rozhodl o posledních třech návrzích ve věci registrace kandidátních listin pro lednovou volbu prezidenta republiky . Nejvyšší správní soud [online]. [cit. 17.02.2023]. Dostupné z: https://www.nssoud.cz/aktualne/tiskove-zpravy/detail/volebni-senat-nejvyssiho-spravniho-soudu-dnes-rozhodl-o-poslednich-trech-navrzich-ve-veci-registrace-kandidatnich-listin-pro-lednovou-volbu-prezidenta-republiky