Před 85 lety padlo ve Vídni arbitrážní rozhodnutí připomínající Mnichovskou dohodu

Klíčový dodatek č. 2 Mnichovské dohody z 30. září 1938 konkrétně stanovil, že pokud nebudou do 3 měsíců vyřešeny problémy Maďarů a Poláků „dohodou mezi příslušnými vládami“, tedy československou, maďarskou a polskou, tyto problémy se stanou „předmětem dalšího setkání hlav čtyř mocností zde přítomných.“[1] Těmito mocnostmi se mysleli signatáři dohody z Mnichova: Británie, Francie, Německo a Itálie.

Vidina dosažení dohody s Maďarskem a Polskem se československé diplomacii zamlouvala více než možné opakování Mnichova, tedy verdiktu „o nás bez nás.“ Vyřešení sporu s Polskem se bez významnější intervence kterékoliv ze 4 mocností skutečně obešlo, byť se Čechoslováci museli smířit se ztrátou celého Těšínska.[2] Naopak československo-maďarské rozhovory žádný výsledek nepřinesly, což nevyhnutelně vedlo k zapojení jiných států, které vyvrcholilo (první) vídeňskou arbitráží.[3]

Marná snaha autonomních vlád

Jelikož maďarsky mluvící obyvatelstvo dominovalo v jižních regionech slovenské a podkarpatoruské části republiky, dávalo smysl, že kromě reprezentantů pražské vlády se do rozhovorů s Maďarskem zapojili zástupci autonomních vlád Slovenska a Podkarpatské Rusi. Samotné Maďarsko pokládalo zisk zmíněných regionů za jednu ze svých priorit, a tlačilo tak na co nejdřívější vyjednání dohody s Československem. V této souvislosti je třeba podotknout, že souběžně s diplomatickým úsilím Maďaři vyvolávali vojenské potyčky přímo na československém území.[4] Úsilí maďarské vlády připravit Československo o co největší teritorium bezpochyby podporovala většina občanů Maďarska. Zisk některých slovenských či podkarpatoruských území totiž mohl zmírnit trauma, které se maďarskou společností táhlo od roku 1920, kdy se Maďarsko muselo vzdát dvou třetin někdejšího Uherského království.[5]

Rozhovory mezi československou a maďarskou delegací započaly 9. října 1938 v Komárně/Komáromu na hranici mezi oběma státy. Jak už tomu u takovýchto jednání bývá, obě strany zprvu prezentovaly navzájem neslučitelná stanoviska. Jozef Tiso, předseda autonomní slovenské vlády, nabízel nanejvýš širokou autonomii pro maďarskou menšinu v rámci Československa, tudíž žádné územní ústupky maďarské vládě. Ta naopak v Komárně požadovala zisk slovenského/podkarpatoruského území obývaného více než milionem lidí. Zmíněné teritorium přitom Maďaři definovali jako oblasti, kde se dle sčítání lidu z roku 1910 (tedy ještě před vznikem Československa) alespoň 50 % obyvatel hlásilo k maďarské národnosti.[6]

Arbitrážní rozhodnutí v neprospěch Slováků i Rusínů

Maďaři zajisté vkládali nemalé naděje do osobnosti Jachima von Ribbentropa, německého ministra zahraničí. Jeho prvotní postoj k celé věci je ale nepotěšil – maďarskou představu o odstoupeném československém teritoriu Ribbentrop pokládal za přehnanou a přimlouval se za setrvání některých významných měst (Bratislava, Košice, Užhorod, Mukačevo) v Československu. Ribbentropovo stanovisko bylo nicméně nezávazné a když 27. října odjížděl do Říma na jednání se svým italským protějškem, byl vůči maďarským požadavkům již o poznání shovívavější.[8]

Římské rozhovory mezi Ribbentropem a Galeazzem Cianem, italským ministrem zahraničí, byly předzvěstí toho, jaké oficiální rozhodnutí obě země za pár dnů vydají. Německý ministr se s Cianem dohodl na odevzdání tří sporných měst – Mukačeva, Užhorodu a Košic – Maďarsku. Výsledek ministerské diskuze nezůstal utajen maďarskému velvyslanci v Římě, který o tom následně informoval vládu v Budapešti.[9] Když tedy byla na 2. listopadu svolána arbitráž do tehdy německé Vídně, maďarská delegace tušila, že si brzy vyslechne víceméně příznivý verdikt.[10]

Italsko-německé arbitrážní rozhodnutí Maďarům skutečně vyšlo vstříc, jakkoliv jejich původním představám neodpovídalo v plné míře. Bratislava a Nitra, na rozdíl od Košic, měly totiž nadále zůstat Československu. Tiso, představitel slovenské autonomní vlády, naopak ve Vídni zažil obrovské zklamání, jelikož Slovensko mělo v důsledku arbitráže přijít o teritorium s 800 000 obyvateli, z nichž zhruba třetinu tvořili Slováci.[11] Patrně ještě větší pohromu znamenala vídeňská arbitráž pro autonomní Podkarpatskou Rus – po ztrátě hlavního města Užhorodu se rusínskou metropolí stal ani ne dvacetitisícový Chust.

Jak Slovensko, tak Podkarpatská Rus ztratily řadu průmyslových podniků a nové vymezení hranic na mnoha místech doslova zmrzačilo silniční a železniční síť.[12] Vídeňská arbitráž se tak pramálo lišila od Mnichovské dohody, neboť stěží zhojitelné rány na hospodářství a dopravní infrastruktuře zanechalo i odevzdání Sudet Hitlerovi, o ztrátě obrovského počtu obyvatel ani nemluvě.

Sporná a brzy neplatná

V souladu s vídeňskou arbitráží Maďarsko stanovené území obsadilo v první půlce listopadu 1939 a ovládalo jej až do příchodu Rudé armády na konci druhé světové války. Zde se nabízí úvaha, zda na obsazení regionů na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi měli Maďaři skutečně právo. V této věci je vhodné se znovu obrátit k dřívější dohodě z Mnichova. Jak víme, její druhý dodatek byl podkladem pro maďarsko-československá jednání a vídeňskou arbitráž. Pozorný čtenář si ale jistě všiml, že o naplnění zmíněného dodatku lze ze dvou důvodů přinejmenším pochybovat.

Zaprvé, maďarská touha vše vyřešit co nejrychleji vedla k vynesení arbitrážního rozhodnutí zhruba měsíc po uzavření Mnichovské dohody. Dodatek č. 2 přitom jasně stanovil, že na mezinárodní úrovni se má sporná otázka řešit až po 3 měsících, jestliže Čechoslováci a Maďaři do té doby nedosáhnou vzájemné dohody. Zadruhé, v případě mezinárodního řešení dodatek počítal se setkáním zástupců „mnichovské čtveřice“, avšak vídeňská arbitráž proběhla bez účasti britské a francouzské diplomacie.

Naznačená úvaha ale v závěru může být bezpředmětná, jestliže se jednoduše přikloníme k tezi, že Mnichovská dohoda a s ní související dokumenty – tedy i arbitrážní rozhodnutí z 2. listopadu – byly neplatné od samého počátku. Nulitu první vídeňské arbitráže stanovila mírová smlouva s Maďarskem z 10. února 1947, aniž však jasně deklarovala, zda se arbitráž pokládá za nulitní již od listopadu 1938.[13] O poznání příznivěji vůči Československu tak vyznívá dřívější stanovisko Itálie artikulované ministrem zahraničí Sforzou (srpen 1944). Dle něj italská vláda „pokládá od počátku za neplatné dohodu mnichovskou z 29. září 1938 a tzv. arbitrážní rozhodnutí Ciano-Ribbentrop, formulované ve Vídni dne 2. listopadu 1938.“[14]

Úvodní foto: Někteří z účastníků vídeňských jednání v listopadu 1938: F. Chvalkovský (Československo), G. Ciano (Itálie), J. von Ribbentrop (Německo), K. Kánya (Maďarsko). https://commons.wikimedia.org/wiki/File:First_Vienna_Award_Negotiations.jpg

[1] https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/mnichovska-dohoda-29-9-1938/

[2] K okolnostem odevzdání Těšínska Polsku viz https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/2610233-na-ceskoslovensko-se-po-nemcich-vrhli-i-polaci-za-tyden-obsadili-tesinsko

[3] V následujícím roce proběhlo ve Vídni ještě jedno arbitrážní řízení, v tomto případě řešící územní nároky Maďarska vůči Rumunsku.

[4] K tomu podrobněji https://www.vhu.cz/ani-videnska-arbitraz-nebyla-resenim/ a Jan RYCHLÍK – Magdaléna RYCHLÍKOVÁ: Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Praha 2016, s. 74–75.

[5] Kromě Slovenska a Podkarpatské Rusi tehdy Maďarsko přišlo např. o Chorvatsko nebo rumunskou Transylvánii. Text trianonské smlouvy např. zde: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/trianonska-mirova-smlouva-4-6-1920/

[6] Eva IRMANOVÁ: Vídeňská arbitráž a Československo v roce 1938, Moderní dějiny 28/1, 2020, s. 125.

[7] Tamtéž.

[8] Tamtéž, s. 126–127.

[9] https://en.wikipedia.org/wiki/First_Vienna_Award

[10] Za Československo byli ve Vídni přítomni František Chvalkovský, Ivan Krno (oba zástupci centrální vlády), Jozef Tiso (slovenská autonomní vláda) a Augustin Vološin (podkarpatoruská autonomní vláda).

[11] Dušan KOVÁČ: Dějiny Slovenska. Praha 2010, s. 202. Text arbitrážního rozhodnutí zde: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/videnska-arbitraz-2-11-1938/

[12] J. RYCHLÍK – M. RYCHLÍKOVÁ: Podkarpatská Rus, s. 75.

[13] Jednoduše se tu uvádí: „Rozhodnutia viedenskej arbitráže z 2. novembra 1938 sa vyhlasujú za nulitní.“ https://next.codexis.cz/legislativa/CR6713_1947_10_14

[14] https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2607269-neplatna-od-pocatku-nebo-az-posleze-pravni-nazory-na-mnichovskou-dohodu-se-ruzni Pokud je mi známo, v poválečných československo-německých smlouvách se o první vídeňské arbitráži nepíše.