Josef Toufar. Hle, uprostřed stojí, kterého vy neznáte

Páter Toufar pocházel z velké zemědělské rodiny. Školu navštěvoval v Arnolci, nacházejícím se v okrese Jihlava, kraj Vysočina. Po ukončení základního vzdělání pomáhal otci s hospodářstvím s krátkou přestávkou v době konání základní vojenské služby. Teprve po otcově smrti, ve svých 26 letech, dozrál k rozhodnutí stát se knězem. V letech 1928–1932 studoval gymnázium v Havlíčkově Brodě, později přestoupil na reálnou školu v Chotěboři, kde v roce 1935 odmaturoval. Vstoupil do Biskupského semináře v Hradci Králové a 29. června 1940 byl ve věku 38 let vysvěcen na kněze. První mši sloužil v kostele sv. Markéty ve Zhoři (malá vesnice nedaleko Polné) dne 5. července téhož roku. [1]

Od roku 1940 působil jako kaplan a od roku 1946 jako farář v obci Zahrádka na řece Želivce. Svoji pastorační práci pojal jako všestrannou péči o blaho svých farníků ‒ nejen jako správu duchovní, ale i kulturní, vzdělávací a sociální. Byl v živém kontaktu s obyvateli a pomáhal jim hmotně, organizačně i svým vlivem. Navíc se při posuzování potřebnosti neřídil vyznáním či politickou orientací ‒ měl např. úctu k evangelíkům a pomohl i několika komunistům. Také jeho oblibě mezi farníky lze přičítat, že ve volbách v roce 1947 nezvítězili v Zahrádce komunisté, ale strana lidová.

Abychom dokázali správně pochopit celou událost, je nutné znát historické pozadí. Nejdůležitější roli v této záležitosti sehrála doba. Proto je důležité podívat se na vztah katolické církve a nejmocnější strany této doby.

Po roce 1945 KSČ nevedla přímý boj proti náboženství, protože se jako strana účastnila politické soutěže. Tím pádem si nemohla dovolit přijít o voliče. Je důležité si uvědomit, že asi 70 % soudobých členů KSČ bylo věřících. Zvrat v této situaci můžeme pozorovat po únoru 1948, kdy se KSČ již nemusela s nikým dělit o moc ve státě. Cílem bylo podřídit si a kontrolovat činnost církví, a dále pak přerušit spojení s Vatikánem. KSČ se pokoušela od února 1948 do dubna 1949 o dohodu s církvemi, ta však dopadla neúspěšně. Církve striktně odmítaly komunistický požadavek, který obsahoval jasné deklarování loajality režimu.

Jakmile komunistická moc přešla od diskuzí do otevřeného boje, neměla církev šanci. Sám Gottwald vyhlásil církvi boj, když řekl, že je třeba „izolovat církevní hierarchii, a tak připravit půdu k tomu, abychom jim mohli zasadit další a poslední zdrcující ránu.“ [2] KSČ již disponovala proti církvi a věřícím dostatečným zázemím: mimo jiné kontrolovala tisk, rozhlas, školství. V polovině roku 1949 komunisté založili tzv. Katolickou akci, jejímž cílem bylo odvést církvi celé masy a izolovat tak církevní hierarchii. Postupně KSČ přešla k striktním zákazům a opatřením: zákaz obřadů mimo prostor kostela, poutě toliko se souhlasem státních orgánů, omezení a kontrola biskupských seminářů a fakult, zásahy proti církevním řádům. Dále byla zavedena kontrola kněžích, která byla umocněna tím, že se kněží stali hospodářsky závislými na státu a k výkonu duchovní služby potřebovali státní souhlas. Do toho pak v prosinci 1949 přichází zpráva o událostech v Číhošti.

V prosinci roku 1949 se rychle rozšířila zpráva o vychýlení křížku na hlavním oltáři číhošťského kostela během kázání Josefa Toufara. Asi v půl desáté vrcholilo jeho kázání. [3]

„Hle, uprostřed stojí, kterého vy neznáte,
zde ve svatostánku na vás čeká a tluče srdce Spasitelovo.“

Páter byl opakovaně podroben výslechu. On sám si pohybu křížku nevšiml a byl na něj upozorněn až později. Pohyby kříže tehdy potvrdilo 19 účastníků mše. Toufar několikrát odmítl, že by byl iniciátorem tohoto aktu. Výslechy jeho osoby probíhaly téměř denně od 2. února 1950. Po naprosto nelidském mučení Josef Toufar podepsal výslechový protokol, který vypovídal o homosexuálním zneužívání dětí ve věku od 9 do 12 let. Následující den signoval Toufar dodatek výslechového protokolu, ve kterém popsal své technické provedení zázraku. Znalecká expertíza z roku 1994 ale vyvrátila pravost těchto dokumentů a zjistila, že autorem těchto výpovědí byl někdo jiný. Ve výpovědi uvedený mechanismus pohybu byl nereálný a neproveditelný. Pohyby křížku se nepodařilo dodnes objasnit. Toufar zemřel 25. února 1950 na následky mučení, kterého se na něm při výslechu dopustil tehdejší příslušník StB podporučík Ladislav Mácha.

Vládní moc chtěla manipulovat s veřejným míněním filmovým snímkem o rekonstrukci „zázraku“

Jan Bokr, jeden z tehdejších příslušníků StB, vzpomíná [4] na Toufarův příchod:

„Byl ve velmi špatném zdravotním stavu, bledý, poškrábaný, rty rozpraskané, těžko mluvil a myslím, že jej stále dva orgáni drželi.“

Již během rekonstrukce činu si Josef Toufar několikrát stěžoval na bolesti v oblasti břicha. Dopravili ho na kazatelnu, ale tam zkolaboval a byl přivezen zpět do Valdic. Film „Běda tomu, skrze koho pohoršení přichází“ byl natočen až po Toufarově smrti.

V roli faráře Toufara se představil neznámý muž, podle bývalého příslušníka StB jde o příslušníka III. správy Ministerstva vnitra. Nejedná se však o žádný kvalitní snímek. Na filmu je jasně viditelný primitivní mechanismus pohybu křížku, tvář kněze je nezřetelná a věci na kazatelně leží nesmyslně uspořádány. Ve filmu navíc zcela nesmyslně zdobí oltář květiny, což v období adventu, kdy se „zázrak“ stal, nedávalo naprosto žádný smysl.

Tou dobou se Toufarův stav rapidně zhoršoval. Jak již bylo uvedeno výše, dne 25. února mu byl konstatován zánět pobřišnice. Převezli ho do státního sanatoria v Praze, kde ho pod falešnou identitou lékaři operovali. Operaci provedli pozdě a Toufar krátce po výkonu zemřel. Lékařský personál musel podepsat prohlášení o zachování mlčenlivosti.

Výpověď sestry z roku 1968, která při operaci asistovala, dokazuje zbídačený stav pátera: „…byla jsem i v koncentráku, viděla jsem už v životě hodně, ale nikdy tak hrozný případ násilí. Na jeho těle nebylo jediné nekrvavé místo, z úst mu vytékaly sliny a krev…“ [5] O jeho stavu vypovídá i další prohlášení:„Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych - jasná vražda!“ [6] Následně byla provedena za asistence StB pitva Toufarova těla, dále také došlo k úpravě pitevní zprávy. Toufarovy ostatky spočinuly v hromadném hrobě v Ďáblicích dne 28. února 1950. Utajení smrti se dělo na příkaz tehdejšího ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky, zodpovědného za církevní politiku KSČ. Toufarovi blízcí, farníci a rodina se zajímali o jeho osud nesčetněkrát bez odpovědi. Informace obdrželi až v roce 1953, tedy tři roky po jeho smrti. Téhož roku byl dodatečně vystaven ohledací list spolu s úmrtním listem a výpisy z matriky.

Na zasedání ÚV KSČ ve dnech 24. a 26. února 1950, v době, kdy Toufar umíral, Klement Gottwald referoval o zázraku v Číhošti: „…V malé vesničce prý se při kázání několikrát pohnul krucifix a potom zůstal obrácen k západu. Okamžitě byla tato zpráva roznášena, přijel tam zástupce nunciatury a pak se ukázalo, jak všechno bylo zorganizováno. Šlo se věci na kloub, zjistilo se, a tamější farář se přiznal, že na struně na hřebíčcích z kazatelny krucifixem pohyboval. Nyní lidem otevřeme oči a ukážeme věřícím, jak je tahají za nos v pravém slova smyslu. To je také třeba věřícím postavit. Já musím zuřit jako bezvěrec, že mě má za tak pitomého a chce mně něco takového nabulíkovat, ale já musím zuřit také, když jsem věřící, poněvadž zneužívá tak jarmarečně mých citů. Ale věc má další rozsah, který se rozpracovává. Ukazuje se, že to měl být začátek velkorysé provokace, chtěli organizovat vraždu kněze, kterou chtěli potom strčit nám do bot, a jiné a jiné věci. Takže co z toho? Je vidno, že vysoký katolický klérus a ti, kteří mu zůstali tam dole věrni, že pokoj nedají. A že by bylo iluzí si myslet, že už je to všechno v pořádku.“ [7]

Dozvuky Toufarova odkazu v současnosti:
Blahořečení pátera, exhumace jeho ostatků nebo street art podobizna

S odkazem pátera Toufara a jeho utrpením se dnešní společnost pokouší různými způsoby vyrovnat. Česká biskupská konference dala v dubnu roku 2013 souhlas k zahájení procesu blahořečení pátera Josefa Toufara. Jedná se o první krok k tomu, aby mohl být prohlášen svatým. Avšak celý proces je velmi komplikovaný. Nejdříve bude Toufarův život zkoumán (zda je dostatečně příkladný) na úrovni diecéze, tedy královéhradeckého biskupství. Ještě předtím si biskupství vyžádá předběžný souhlas v Římě, tam se ale neočekává problém. Pokud zkoumání v diecézi potvrdí, že nic nebrání blahoslavení, odešle se celý spis do Říma. Poslední slovo má samozřejmě papež. Celý proces může nicméně trvat až několik let.

Tyto práce trvaly další měsíce, byly však nezbytně nutné pro Toufarovo svatořečení. Práce na Ďáblickém hřbitově provázelo mlčení, hřbitov hlídali strážníci. Mimo jiné proto, že ne všichni s odkrýváním hromadného hrobu projevili souhlas. Proti vyzvednutí ostatků se postavilo sdružení bývalých politických vězňů, které to považuje za necitlivé a neetické. Naopak Konfederace politických vězňů České republiky s exhumací souhlasila a vyjádřila přesvědčení, že se tím nenaruší úcta ke všem ostatním obětem komunismu, jejichž pozůstatky se nacházely v blízkosti těch Toufarových. [8] Po všech nutných procedurách byly ostatky v létě roku 2015 vystaveny v Číhošti, kde byly i následně uloženy.

Autorka: Jana Marková

[1] DOLEŽAL, Miloš. Jako bychom dnes zemřít měli: drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 2012, 446 s.

[2] Církevní procesy padesátých let: [sborník příspěvků z konference pořádané Českomoravskou generální delegaturou Řádu karmelitánů, Českou křesťanskou akademií a Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR ve spolupráci s Arcibiskupstvím pražským 21.–22. 5. 2002 v Praze]. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, 278 s.

[3] Z kázání Josefa Toufara v prosinci 1949.

[4] KALOUS, Jan. Instruktážní skupina StB v lednu a únoru 1950. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2000, 133 s.

[5] KALOUS, Jan. Instruktážní skupina StB v lednu a únoru 1950. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2000, 133 s.

[6] Tamtéž.

[7] KALOUS, Jan. Instruktážní skupina StB v lednu a únoru 1950. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2000, 133 s.

[8] Oběti komunistického režimu si připomene pietní shromáždění na Ďáblickém hřbitově [online]. 2008–2016 Političtí vězni.cz [cit. 20. 2. 2019]. Dostupné z: http://www.politictivezni.cz/index.php?id_str=603