Jako osvoboditelé Československa za druhé světové války se většině vybaví sovětští vojáci. Obyvatelé západních Čech však mají dobré povědomí o tom, že zásluhy za osvobození je nutno přiznat ještě vojákům Spojených států amerických.
Americké jednotky na přelomu dubna a května roku 1945 obsadily území na západě Československa. Osvobodily města jako Cheb, Klatovy, Písek či Plzeň. Sověti původně počítali s osvobozením celého Československa bez výpomoci západu. Kvůli zdržení při bojích s Němci ale nakonec akceptovali americký návrh, že vojska generála Pattona postoupí do Československa.
Sověti i Američané si přáli, aby při osvobozování Československa nedošlo k promísení obou vojsk. Stanovili proto demarkační linii, kterou neměla ani jedna z armád překročit. V jejím důsledku se postup USA omezil na nejzápadnější část Československa. Ta byla osvobozena do 7. května a Pattonovi vojáci teoreticky mohli pokračovat směrem na východ až do Prahy. Bránila jim v tom však demarkační linie.
Sověti trvali na tom, že Prahu osvobodí sami. Dne 8. května byla v Berlíně podepsána kapitulace celé německé armády, takže z právního hlediska válka v Evropě skončila. Vojáci maršála Koněva ale dorazili do Prahy až ráno 9. května a svedli zde vítězný boj s několika stále vzdorujícími Němci. Není to přitom jediný případ, kdy v Československu došlo k vojenskému střetu po oficiálním ukončení války. Právě poblíž demarkační linie se ve dnech 11.–12. května odehrála vůbec poslední bitva proti německým jednotkám.
Tisíce německých vojáků SS (Schutzstaffel) se snažily dostat z Příbramska do oblastí osvobozených USA, protože se chtěly vyhnout zajetí ze strany Sovětů. Američtí vojáci se rozhodli Němcům v takovém postupu zabránit, a proto o několik kilometrů překročili demarkační linii. Jednotky SS se přes takto předsunuté americké oddíly nedokázaly dostat a byly nuceny svést u osady Slivice předem prohranou bitvu se Sověty.
Utichnutí posledních výstřelů druhé světové války u Slivice neznamenalo, že demarkační čára najednou ztratí svůj význam. Obě armády ještě po nějakou dobu setrvaly na jimi osvobozených územích, stáhly se až v listopadu roku 1945. Pokládaly za nutné scházet se ohledně upřesňování demarkační linie. Kupříkladu na jedné z vodňanských budov se lze dočíst, že se tu 12. května 1945 sešel zástupce armády USA generál Brown se sovětskými veliteli generálem poručíkem Tichonovem a generálem majorem Masovčukem, aby projednali průběh demarkační čáry mezi vítěznými spojeneckými vojsky.
Nejen sovětská Rudá armáda, ale i vojska amerického generála Pattona zanechala v našich dějinách výraznou stopu. Ani komunistický režim ji smazat nemohl, ačkoliv se o to snažil. Výmluvným příkladem jsou osudy pomníku, který byl roku 1947 vybudován nedaleko Chebu na počest padlým Američanům. Komunisté si po roce 1948 nedovolili desetimetrový monument strhnout. Respektovali totiž, že pozemek s pomníkem byl výsostným územím Spojených států amerických.
Na druhou stranu se nabízely jiné způsoby, jak povědomí o existenci pomníku co nejvíce omezit. Komunisté kolem něj nechali narůst vysoké túje. Jako překážka pro dopravní prostředky se k okolí památníku navážel písek či suť. Lidé, kteří i přesto k pomníku potají chodili, byli foceni a vyslýcháni Státní bezpečností. Současnost je v tomto ohledu naštěstí zcela jiná. Kromě bezproblémové návštěvy zmíněného pomníku je třeba možné v Plzni každoročně pořádat Slavnosti svobody na počest americkým osvoboditelům. Není náhodou, že poprvé se tato akce uskutečnila v roce 1990.
Ve Francii právě za velkého zájmu médií probíhá trestní proces s mužem, který po dlouhá léta na internetu nabízel svou zdrogovanou manželku jiným mužům. Tato žena teď trvá na tom, aby bylo řízení veřejné a vyburcovalo...
Ve výuce dějepisu si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek právních dokumentů. Mnozí si jistě vybaví Zlatou bulu sicilskou, Pragmatickou sankci, Versailleskou mírovou smlouvu či Mnichovskou dohodu. S řadou důležitých...
