V souvislosti s pojmem soudce si téměř každý vybaví člověka, jehož úkolem je nestranným způsobem rozhodnout o vině a trestu či ukončit vleklý spor mezi znesvářenými stranami. V západočeském Chebu se však roku 1432 objevil „soudce“, který do této škatulky příliš nezapadá. Soudce chebský totiž nepředstavuje osobu, ale rozhodčí princip. Ten se uplatnil při disputaci mezi husitskými vyslanci a teology basilejského koncilu v roce 1433. Jaký byl původ tohoto „soudce“ a v čem spočíval jeho význam?
Spíše než o něčí vině měl soudce chebský „rozhodovat“ o tom, která ze dvou stran má pravdu v léta trvajícím věroučném sporu. Hlavní rozdíl oproti klasické představě soudce-člověka ale spočíval v něčem jiném: proslulý „soudce chebský“ či iudex Egrensis byl totiž nakonec mnohem více než pouhým člověkem.
Abychom příběh soudce chebského pochopili, je nutno se vrátit k událostem odehrávajícím se v době odsouzení a upálení Jana Husa v Kostnici (6. 7. 1415). Rok před jeho smrtí zavedli pražští reformisté v čele s Husovým žákem Jakoubkem ze Stříbra zásadní změnu – svaté přijímání pod způsobami chleba a vína nejen pro kněze, ale i laiky. Tím proti sobě popudili kostnický koncil, který v roli tehdy nejmocnějšího církevního orgánu husitskou novotu zamítl a jasně se vyslovil pro užitečnost laického přijímání podjednou, tj. pouze pod způsobou chleba. [1] Husité však byli na základě Bible i jiných zdrojů natolik přesvědčeni o své pravdě, že neustoupili. Roku 1417 dokonce jejich posel v Kostnici žádal, aby mohli Češi před koncilem své stanovisko veřejně dokázat. [2]
Katolická církev, ať už ústy koncilu či papeže, ale takovou představu odmítala. Dle katolického učení to byla sama církev, kdo určuje správnou víru a jejímuž stanovisku se má každý křesťan podřídit. Po řadu let se husité snažili církevní představitele přesvědčit, že o přijímání podobojí a dalších třech tzv. pražských artikulech by měl být sveden učený spor neboli disputace, při které by roli soudce nezaujali ani katolíci, ani husité, ale – zjednodušeně řečeno – sám Bůh. Ani při občasných diplomatických setkáních obou stran, natož pak během křížových výprav proti Českému království, ale husité katolíky přesvědčit nedokázali. [3]
Vše se změnilo až v srpnu 1431, kdy katolické vojsko utrpělo porážku ve slavné bitvě u Domažlic. Čerstvě svolaný basilejský koncil v důsledku tohoto neúspěchu usoudil, že otázka husitského kacířství by neměla být řešena cestou násilí, ale spíše diplomaticky. V říjnu bylo proto posláno z Basileje do Prahy oficiální pozvání husitů na koncil. Čechům se tak reálně nabízela možnost vyslat do Basileje delegaci a svést tam s koncilem disputaci o pražské artikuly.
Vidina dlouhé roky požadované disputace většinu husitů samozřejmě lákala. Češi však v Basileji nehodlali čelit nemilým překvapením, a na počátku roku 1432 tudíž požadovali předběžnou schůzi husitských a koncilních diplomatů v Chebu. Zde měly být dohodnuty bezpečností záruky pro české posly (tzv. glejty) a podmínky, za nichž měla proběhnout plánovaná věroučná disputace. K těmto jednáním v západočeském městě v květnu 1432 skutečně došlo.
Když přišla na řadu otázka, komu bude v „hádání“ o čtyři pražské artikuly příslušet rozhodčí role, chebské debaty málem dopadly stejně jako pokusy o jednání z předchozích let, tedy naprostým krachem. Katolická strana totiž opakovala názor, že v rámci plánované disputace se husité budou muset podřídit výroku basilejského koncilu. Husité vyjadřovali zcela opačné stanovisko: Češi a koncil představují dvě strany sporu, takže není spravedlivé, aby si jedna z nich nárokovala postavení soudce. Dle husitů tedy bylo nutné, aby byl pro účely chystané disputace ustanoven úplně jiný soudce nežli koncil. [4] Ani jedna strana ovšem po delší dobu nehodlala ustoupit.
Vyslanci koncilu si byli vědomi nepříjemné věci – kdyby husitům vyhověli, poněkud by tím zpochybnili moc koncilu údajně nadaného neomylností a přítomností Ducha svatého. Husité však neochvějně trvali na svém. Katolíci navíc čelili neshodám mezi sebou samými a také otevřené nespokojenosti Chebanů, kteří se nechtěli smířit s hrozícím koncem jednání. [5] Pod rostoucím tlakem nakonec vyslanci koncilu učinili do té doby nevídaný ústupek: Dne 18. května 1432 bylo do sedmého bodu chebských úmluv zakotveno, že nejpravdivějším a nestranným soudcem při basilejské disputaci bude „zákon boží, praxe Kristova, apoštolů a prvotní církve, spolu s koncily a doktory, kteří se v tomtéž pravdivě zakládají.“ [6]
Právě odcitovaná formulace nebyla roku 1432 něčím překvapivým, neboť s podobnou definicí soudce přišli husité již ve 20. letech. Nyní bude vhodné si ji přeložit do srozumitelnějšího jazyka. První čtyři pojmy („zákon boží, praxe Kristova, apoštolů a prvotní církve“) odkazují na Bibli, v níž jsou kromě činů trojjediného Boha vylíčeny i skutky Kristových učedníků (apoštolů) a jimi spravované prvotní církve. Do definice soudce se dále pojímají mimobiblické autority, tedy teologové (doktoři) a důležité církevní sněmy (koncily). Co je však podstatné, názory těchto autorit musí být v souladu s tím, co stojí psáno v Bibli.
Můžeme se nyní ptát, proč je soudce chebský tak podstatný. Přínosů tohoto rozhodčího principu pro dějiny je přitom hned několik. Smlouvy obsahující vymezení soudce chebského byly zpečetěny oběma stranami, čímž se staly právně závaznými pro nadcházející disputaci. V Basileji se díky tomu koncil nemohl prohlásit za soudce a nutit husity k přijetí katolického stanoviska. Výsledek očekávané disputace měl být zkrátka určen dle toho, co tvrdí Bible, případně autority s tímto primárním zdrojem souznějící. [7] To však samozřejmě nebylo vůbec snadné, a proslulá basilejská disputace (leden–duben 1433) nakonec skončila bez jasného vítěze.
Přijetí soudce chebského dále znamenalo do té doby jen stěží viděné ideové vítězství údajných kacířů nad církví. [8] Ve středověkých dějinách se nikdy předtím nestalo, že by církev připustila, aby osoby pokládané za kacíře mohly s katolíky jednat jako rovný s rovným.
V neposlední řadě lze vyslovit následující úvahu: nebýt úspěšného vyjednání soudce chebského, husité by na basilejský koncil nikdy nedorazili, a neproběhla by tím pádem ani další vzájemná setkání vedoucí k vyhlášení tzv. kompaktát v Jihlavě. Jde o husitsko-koncilní dohody z července 1436, které stejně jako dohody chebské neměly ve středověké Evropě obdoby. Byť církev předtím mnohokrát vyjádřila svůj nesouhlas s přijímáním podobojí v Čechách a na Moravě, v kompaktátech nakonec tuto praxi povolila a přijala husity do církevní jednoty. Není přitom bez zajímavosti, že slavná kompaktáta připomínají soudce chebského hned na dvou místech. [9]
Mezi dvěma významnými diplomatickými úspěchy husitů – chebským „soudcem bez taláru“ a kompaktáty – je tedy nakonec užší souvislost, než by se mohlo zdát. Proto lze říci, že ústupek koncilu z května 1432 v podobě soudce chebského, měl v závěru poměrně rozsáhlé dopady do veřejného života.
Autor: Adam Pálka
[1] Konkrétně tak koncil učinil dekretem z 15. 6. 1415. Ke vzniku tohoto dokumentu Dušan COUFAL: Polemika o kalich mezi teologií a politikou 1414–1431. Předpoklady basilejské disputace o prvním z pražských artikulů. Praha 2012, s. 42–48.
[2] Tamtéž, s. 61–64.
[3] Významná diplomatická schůze se například odehrála roku 1429 v Bratislavě (tehdy patřící Uherskému království), k žádné husitsko-katolické dohodě ale nevedla. Srov. tamtéž, s. 220–235.
[4] Několik cenných vzpomínek na tato jednání zanechal husita Martin Lupáč. Pro zajímavost uvádím překlad jedné z nich: „Legáti (= vyslanci koncilu, pozn. red.) řekli, že koncil má být soudcem všech obtíží v záležitostech víry. Odpověděli jsme, že to se nám nezdá být spravedlivé, jelikož koncil je stranou nám nepřátelskou a ona nás má soudit? Stejně tak snad ani vy nechcete být souzeni námi! K čemu by tedy byly disputace a spory s koncilem, jestliže koncil má být soudcem? Nakonec jsme se s velikou námahou během vleklého a nákladného setkání shodli na jednom soudci, který je dodnes nazýván soudcem smluveným v Chebu.“
[5] Bohdan KAŇÁK: Soudce chebský – mikrohistorie vzniku, diplomatický rozbor a edice předběžné dohody husitů s basilejským koncilem z roku 1432. In: Olomoucký archivní sborník 11, 2002, s. 113.
[6] Pro srovnání uvádím originální latinskou definici: „... lex divina, praxis Christi, apostolica et ecclesiae primitivae unacum conciliis doctoribusque fundantibus se veraciter in eadem...“ Dostupné in: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&action=jdi&cat=35&bookid=195&page=220&action_button.x=0&action_button.y=0
[7] Právě formulace „kteří se v tomtéž pravdivě zakládají“ mohla přinášet nemalé potíže, co se jejího výkladu týče. Husité a katolíci se jednoduše nemuseli vždy shodnout, zda je spis daného teologa nebo koncilu v souladu s Biblí.
[8] Za „největší duchovní vítězství“ husitů označuje výsledek chebských jednání František ŠMAHEL: Basilejská kompaktáta: příběh deseti listin. Praha 2011, s. 28.
[9] Ve staročeském překladu kompaktát například čteme: „... súdce ten, kterýž jest jmenován (...) v smlúvách ve Chbě, byl, jest a bude súdce ve všech věcech, kteréž mají býti věřeny i činěny v cierkvi...“ Dostupné in: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=10&bookid=794&page=406
Ve Francii právě za velkého zájmu médií probíhá trestní proces s mužem, který po dlouhá léta na internetu nabízel svou zdrogovanou manželku jiným mužům. Tato žena teď trvá na tom, aby bylo řízení veřejné a vyburcovalo...
Ve výuce dějepisu si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek právních dokumentů. Mnozí si jistě vybaví Zlatou bulu sicilskou, Pragmatickou sankci, Versailleskou mírovou smlouvu či Mnichovskou dohodu. S řadou důležitých...
